Patricia Cornwell

Patricia Cornwell

Kay Scarpettová 09. Ohnisko požáru

Dne 523,6

Bažantí náměstí 1

Ženská věznice Kirby

Wardův ostrov, NY

Hej, DOKTORKO Tik Tak

Rozřezaný kosti a oheň.

Pořád doma s tím FIB lhářem? Jen počkej, dočkej, VELKÁ ŠÉFKO!

Tryská temné světlo a nákladní VLAKYVLAKYVLAKY. GKSFWFY chce fotky.

Navštiv nás. V druhým patře najdeš nás. Obchod s náma uděláš.

TIK TAK, DOKTORKO! (Bude Lucy mluvit?)

LUCY BÚ v týví. Letět, letět oknem. S námi pod dekou. Až do rána. Zpěv a smích. Stejná stará písnička.

LUCY LUCY LUCY a my!

Počkej a uvidíš.

Carrie

Kapitola 1

Benton Wesley si právě v kuchyni zouval běžecké boty, když jsem se k němu vrhla a srdce se mi zastavovalo strachem, nenávistí a opět připomenutou hrůzou. Dopis Carrie Grethenové ležel v hromádce došlé pošty a jiných věcí k vyřízení, které jsem až dosud odkládala. Podívala jsem se na ně teprve před chvilkou, nebol jsem se právě rozhodla vypít si skořicový čaj v soukromí svého domu v Richmondu ve Virgínii. Byla neděle odpoledne, dvě minuty po půl šesté, osmého června.

„Předpokládám, že ti to poslala do práce,” řekl Benton.

Nevypadal příliš znepokojeně, když si v předklonu stahoval z nohou bílé ponožky značky Nike.

„Rose neotvírá dopisy označené jako soukromé a důvěrné,” doplnila jsem informaci, kterou už znal, a krev mi v žilách divoce pulzovala.

„Možná by měla. Podle všeho máš tam venku spoustu fanoušků.“ Jeho ironická slova se do mě zařízla jako ostrá hrana papíru.

Dívala jsem se, jak pokládá bosá bledá chodidla na podlahu, ruce na kolenou a hlavu skloněnou. Po ramenou a pažích, na muže jeho věku svalnatých, se mu řinul pot a já sklouzla očima přes kolena a lýtka ke štíhlým kotníkům, na nichž se stále rýsovaly okraje ponožek. Prohrábl si prsty mokré stříbřité vlasy a pak se na židli opřel.

„Bože,“ zabručel a otřel si obličej i krk ručníkem. „Na tohle jsem už moc starý.“

Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl, jak se v něm zvedal hněv. Hodinky Breitling Aerospace z nerezové oceli, které jsem mu dala k Vánocům, ležely na stole. Zvedl je a připnul si je na zápěstí.

„K čertu s tím. Tihle lidi jsou horší než rakovina. Ukaž mi to,” vyzval mě.

Dopis byl napsaný rukou, červeně, podivně tvarovaným tiskacím písmem, a nahoře byl neobratně přikreslený jakýsi erb ve tvaru ptáka s dlouhými ocasními pery. Pod ním bylo naškrábané záhadné latinské slovo ergo, které znamená „tudíž”, ale v tomto kontextu mi nic neříkalo. Rozložila jsem ten jediný list bílého kancelářského papíru, přičemž jsem ho opatrně přidržovala za růžky, a položila jsem ho před Bentona na starožitný francouzský dubový stůl. Nedotkl se ho, pro případ, že by dokument skončil mezi důkazními materiály, pečlivě pročítal bizarní slova Carrie Grethenové a začal je projíždět rozsáhlou databází ve své hlavě.

„Poštovní razítko je z New Yorku a tam se samozřejmě o jejím procesu hodně mluví a píše,” řekla jsem ve snaze uvažovat racionálně a popřít to, co jsem v duchu tušila. „Právě před čtrnácti dny vyšel dost senzační článek. A adresa mého úřadu je veřejná informace. Ten dopis pravděpodobně vůbec není od ní. Nejspíš ho napsal nějaký jiný cvok.”

„Pravděpodobně od ní je.” Četl dál.

„Copak by mohla poslat něco takového z vězeňské psychiatrické léčebny a nikdo by to nezachytil?” namítala jsem, zatímco se mi srdce svíralo strachy.

„Všechny tyhle vězeňské psychiatrické léčebny. Svatá Alžběta, Bellevue, MidHudson, Kirby.” Ani nevzhlédl. „Zabijáci jako Carrie Grethenová, John Hinckley Junior

nebo Mark David Chapman jsou pacienti, ne vězni. Mají stejná občanská práva jako my, když vysedávají v zamřížovaných léčebnách a ústavech a vyrábějí na počítači pedofilské internetové stránky nebo rozesílají poštou zaručené tipy pro sériové vrahy. A píšou výhrůžné dopisy hlavním soudním lékařkám.”

Teď zněl jeho hlas kousavěji, slova byla úsečnější. Bentonovy oči plály nenávistí, když ke mně konečně zvedl zrak.

„Carrie Grethenová se ti posmívá, velká šéfko. I FBI. Mně,” prohlásil.

„FIB,” zamumlala jsem a za jiných okolností by mi ta slovní hříčka odkazující na notorickou prolhanost téhle organizace možná připadala vtipná.

Wesley vstal a přehodil si ručník přes rameno.

„Řekněme, že to napsala ona,” začala jsem znovu.

„Určitě.” Neměl nejmenší pochybnosti.

„Dobrá. Pak je na tom něco víc než jen výsměch, Bentone.”

„Samozřejmě. Chce se postarat, abychom nezapomněli, že ona a Lucy byly milenky, což je fakt, o němž široká veřejnost zatím neví,” řekl. „Očividným závěrem je, že Carrie Grethenová ještě nepřestala ničit jiným lidem životy.”

Bolelo mě už jen slyšet její jméno a rozzuřilo mě, že se Carrie Grethenová nyní, v tuto chvíli, ocitla uvnitř mého domu ve West Endu. Stejně dobře mohla sedět u stolu s námi a kazit vzduch svou hnusnou, zlou přítomností. Představila jsem si její blahosklonný úsměv a žhnoucí oči a napadlo mě, jak asi vypadá teď, po pěti letech za ocelovými mřížemi ve společnosti duševně nemocných zločinců. Carrie nebyla šílená. To nebyla nikdy. Měla poruchu osobnosti, byla to psychopatka, násilnická bytost bez jakéhokoli svědomí.

Podívala jsem se ven do zahrady, na japonské javory ohýbané větrem a nedostavěnou kamennou zídku, která mě stěží chránila před pohledy sousedů. Náhle se rozdrnčel telefon a já neměla chuť ho zvednout.

„Doktorka Scarpettová,” představila jsem se do sluchátka a dívala se, jak se Benton opět sklání nad tou červeně popsanou stránkou.

„Hej,” ozval se z přístroje důvěrně známý hlas Petea Marina. „To jsem já.”

Byl kapitánem richmondské policie a já ho znala dost dobře, abych věděla, co znamená tenhle tón. V duchu jsem se připravila na další špatné zprávy.

„Co se děje?” zeptala jsem se.

„Včera v noci ve Warrentonu lehla popelem koňská farma. Možná jsi o tom slyšela ve zprávách,” oznámil mi. „Stáje, skoro dvacet zatraceně drahejch koní a barák. K čertu šlo úplně všechno. Vyhořelo to do základů.”

Zatím to nedávalo smysl. „Marino, proč mi voláš kvůli požáru? A především, severní Virginie přece nespadá do tvé jurisdikce.”

„Teď už jo,” odpověděl.

Když jsem čekala na vysvětlení, zdálo se mi, že se kuchyně zmenšuje a vytrácí se z ní všechen vzduch.

„ATF právě povolal NRT,” pokračoval. „To znamená nás,” doplnila jsem.

„Přesně tak. Chtějí tvůj zadek a můj zadek. Zejtra hned po ránu.”

Národní zásahový tým neboli NRT při úřadu pro alkohol, tabák a střelné zbraně, zkráceně ATF, se povolával do akce, když vyhořely kostely či firmy, a při pumových útocích nebo jiných katastrofách, nad nimiž měl ATF pravomoc. Marino a já jsme sice nebyli členy ATF, ale často se stávalo, že si jiné bezpečnostní složky vyžádaly podle potřeby naši pomoc. V posledních letech jsem pracovala při vyšetřování pumových útoků ve Světovém obchodním centru a v Oklahoma City a zřícení letadla TWA 800. V texaském městečku Waco jsem pomáhala identifikovat ostatky členů náboženské sekty Davidiánská větev, kteří spáchali hromadnou sebevraždu, a prohlížela jsem následky mrzačení a úmrtí způsobených Unabomberem. Z vlastních smutných zkušeností jsem věděla, že mě ATF přibírá pouze k takovým výjezdům, kde jde o mrtvé lidi, a jelikož zavolali i Marina, nejspíš mají podezření na vraždu.

„Kolik?” Sáhla jsem po svém poznámkovém bloku.

„Nejde o to kolik, doktorko. Důležitý je kdo. Majitelem farmy je ten mediální magnát, jediný, velký a skvělý Kenneth Sparkes. A zrovna teď to vypadá, že se z toho nedostal.”

„Bože,” zamumlala jsem pro sebe a svět kolem potemněl tak, že jsem neviděla vůbec nic. „Víme to určitě?”

„Každopádně se pohřešuje.”

„A nemohl bys mi vysvětlit, proč se o tom dozvídám až ted’?”

Cítila jsem, jak se ve mně vzdouvá hněv, a měla jsem co dělat, abych si ho nevylila na něm, neboť všechna nepřirozená úmrtí ve Virginii spadala pod mou pravomoc. Neměla jsem mít zapotřebí, aby mě o tom informoval Marino, a zuřila jsem, že mi můj zástupce v severní Virginii okamžitě nezavolal domů.

„Nevztekej se na svoje doktory ve Fairfaxu,” uklidňoval mě Marino, jako by mi četl myšlenky. „Okres Fauquier požádal ATF, aby to tam převzali, takže se to celý vydalo jinýma cestama.”

I tak se mi to nezamlouvalo, ale bylo načase trochu pokročit.

„Předpokládám, že zatím neobjevili žádné tělo,” podotkla jsem a rychle si začala dělat poznámky.

„Jasně že ne. Tuhle srandu přenechají tobě.”

Zarazila jsem se a odložila tužku. „Marino, vyhořel přece jenom jeden obytný dům. I když mají podezření na úmyslné zapálení a jde o známou osobnost, nechápu, proč se o to zajímá ATF.”

„Whisky, kulomety, nemluvě o nákupech a prodejích nóbl koní, takže teď už se bavíme o podnikání,” odpověděl Marino.

„Skvělé,” zamumlala jsem.

„Jo. Je to zatracená noční můra. Do večera máš na drátě požárního inspektora. Radši si sbal, protože vrtulník nás má naložit ještě před svítáním. Mizerný načasování, jako vždycky. Hádám, že s dovolenou se můžeš rozloučit.”

Benton a já jsme měli dnes večer odjet na Hilton Head a strávit týden u oceánu. V tomto roce jsme ještě neměli čas jen pro sebe, byli jsme vyhořelí a jen tak tak jsme spolu vycházeli. Když jsem zavěsila, neměla jsem chuť podívat se mu do tváře.

„Je mi to líto,” řekla jsem. „Určitě ti už došlo, že se stalo něco hodně zlého.”

Zaváhala jsem a podívala se na něj, ale on nevzhlédl a dál luštil Carriin dopis.

„Musím tam jet. Hned zítra ráno. Možná bych za tebou mohla přijet v půlce týdne,” dodala jsem.

Neposlouchal mě, protože nic z toho nechtěl slyšet. „Prosím, pochop to,” naléhala jsem.

Pořád předstíral, že mě neslyší, a já poznala, že je strašně zklamaný.

„Pracovala jsi na případech rozřezaných těl,” uvažoval nahlas při čtení. „Ty rozčtvrcené mrtvoly v Irsku a tady. ,Rozřezaný kosti’. A fantazíruje o Lucy a masturbuje přitom. Dosahuje orgasmů pod dekou několikrát za noc. Údajně.”

Klouzal pohledem po papíře a zdálo se, jako by mluvil sám pro sebe.

„Píše, že spolu pořád mají vztah, Carrie a Lucy,” pokračoval. „To její my je pokus předstírat rozštěpenou osobnost. Není přítomná, když se dopouští svých zločinů. Páchá je někdo jiný. Rozpad osobnosti. Předvídatelný a primitivní pokus dosáhnout zamítnutí žaloby na základě duševní choroby. Jeden by čekal, že bude trochu originálnější.”

„Je naprosto schopná podstoupit proces,” opáčila jsem a ucítila nový příval hněvu.

„Ty to víš a já to vím taky.” Dal si z plastové láhve doušek minerálky Evian. „Kde vzala to Lucybú?”

Po bradě mu stékala kapka vody a on si ji otřel hřbetem dlaně.

Trochu jsem se zarazila. „Přezdívka, kterou jsem pro ni měla, když chodila do školky. Pak už nechtěla, abych jí tak říkala. Doteď mi to občas uklouzne.” Znovu jsem se odmlčela a představila si tehdejší Lucy. „Takže o té přezdívce Carrii nejspíš pověděla.”

„Víme, že jednu dobu se Lucy Carrii hodně svěřovala,” konstatoval Wesley. „Byla to její první milenka. A všichni víme, že na první lásku člověk nezapomíná, ať už to dopadlo jakkoli špatně.”

„Většina lidí si nevybere za svého prvního milence psychopata,” namítla jsem a pořád jsem nedokázala uvěřit, že to moje neteř Lucy udělala.

„Psychopati jsou jako my, Kay,” začal vysvětlovat, jako bych tuhle přednášku ještě nikdy neslyšela. „Může to být ten sympatický, inteligentní člověk, co vedle tebe sedí v letadle, stojí ve frontě u pokladny, přijde za tebou do zákulisí, povídá si s tebou po internetu. Bratři, sestry, spolužáci, synové, dcery, milenci. Vypadají stejně jako my. Lucy neměla šanci. Pro Carrii Grethenovou nebyla žádný soupeř.”

V trávě na zadní zahradě rostlo až příliš mnoho jetele, ale jaro bylo nepřirozeně chladné a šlo k duhu mým růžím. Ohýbaly se a chvěly v nárazech větru a na zem se snášely bledé okvětní lístky. Wesley, šéf profilovací jednotky FBI ve výslužbě, mluvil dál.

„Carrie chce Gaultovy fotografie. Fotografie z místa činu, z pitvy. Přineseš jí je a ona ti na oplátku prozradí určité podrobnosti, důkazní perly, které jsme podle ní přehlédli. Takové, které by mohly pomoci obžalobě, až se ten případ dostane příští měsíc před soud. To je její vějička. Že ti možná něco uniklo. A že by to mohlo mít něco společného s Lucy.”

Brýle na čtení měl položené vedle prostírání a teprve teď ho napadlo si je nasadit.

„Carrie chce, abys za ní přijela. Do Kirby.”

Ve tváři měl napjatý výraz, když se na mě přes brýle podíval.

„Je to ona.”

Ukázal na dopis.

„Vynořuje se. Věděl jsem, že to udělá.” V jeho tónu se odrážela unavená duše.

„Co má znamenat to temné světlo?” zeptala jsem se a vstala, protože jsem nedokázala vydržet v klidu.

„Krev.” Zdálo se, že si je jistý. „Když jsi bodla Gaulta do nohy a přeťala mu stehenní tepnu, takže vykrvácel. Nebo by vykrvácel, kdyby ho nedorazil ten vlak. Temple Gault.”

Znovu si sundal brýle, příznak, že se snaží potlačit rozrušení.

„Dokud je na světě Carrie Grethenová, i on žije dál. Zlovolná dvojčata,” dodal.

Ve skutečnosti nebyli ti dva dvojčata, ale odbarvili si vlasy a oholili je tak, že jim na hlavě zůstalo jen několikamilimetrové chmýří. Když jsem je naposledy viděla v New Yorku, byli předpubertálně vychrtlí a oblečení do velmi podobných oděvů, v nichž se téměř nedalo rozlišit pohlaví. Společně vraždili, dokud jsme ji nedopadli na Bowery

a jeho jsem nezabila v tunelu podzemní dráhy. Neměla jsem v úmyslu se ho dotknout, spatřit ho na vlastní oči nebo si s ním vyměnit jediné slovo, protože mým posláním v tomto životě není chytání zločinců a zabíjení v sebeobraně. Ale Gault to tak naplánoval. Chtěl, aby k tornu došlo, protože jeho smrt mou rukou mě k němu měla navždy připoutat. Nemohla jsem se zbavit Templea Gaulta, přestože už byl pět let po smrti. V hlavě se mi míhaly zakrvácené kusy jeho těla, rozházené kolem lesklých ocelových kolejí, a krysy vybíhající z temnot, aby se vrhly na jeho krev.

V mých nočních můrách měl ledově modré oči s duhovkami rozkutálenými jako molekuly a já slyšela rachot vlaků, jejichž reflektory mě oslepovaly jako měsíce v úplňku. Několik let potom, co jsem ho zabila, jsem odmítala pitvat lidi, kteří zahynuli pod koly vlaku. Byla jsem nejvyšší šéfkou virginského systému soudního lékařství, mohla jsem přidělovat případy svým zástupcům, a přesně to jsem dělala. Dodnes se nedokážu dívat na chladnou ostrou ocel pitevních nožů stejně věcně jako dřív, protože Gault mě přiměl, abych mu jeden z nich vrazila do těla, a já to udělala. V davech na ulici jsem často zahlédla vyhublé muže a ženy, kteří mi ho připomínali, a v noci jsem spala blíž ke svým zbraním.

„Bentone, co kdyby ses šel osprchovat? Potom si můžeme promluvit o plánech na příští týden,” navrhla jsem a zahnala vzpomínky, které jsem nedokázala snést. „Pár dní o samotě, aby sis mohl číst a procházet se po pláži, je přesně to, co potřebuješ. A máš přece tak rád ty cyklostezky. Třeba nám prospěje, když si navzájem poskytneme trochu prostoru.”

„Lucy se to musí dozvědět.” Také vstal. „I když je Carrie momentálně za mřížemi, chystá se nadělat spoustu dalších potíží, které se Lucy týkají. V tom dopise, který ti poslala, to víceméně slibuje.”

Vyšel z kuchyně.

„Co by ještě mohla udělat?” zavolala jsem za ním a v hrdle jsem ucítila slzy.

Zastavil se a řekl: „Zatáhnout tvoji neteř do procesu. Veřejně. Hlavní titulek v New York Times. Zprávy na všech televizních kanálech, v nejsledovanějších zpravodajských a diskusních pořadech. Po celém světě. Agentka FBI byla lesbickou milenkou vysinuté sériové vražedkyně… “

„Lucy od FBI odešla a vykašlala se na všechny jejich předsudky a prolhanost a obavy o to, jak ten mocný úřad před světem vypadá.” Teď se mi slzy řinuly po tvářích. „Nezůstalo nic. Nemůžou už udělat nic dalšího, aby rozdrtili její duši.”

„Kay, v tomhle jde o mnohem víc než jen o FBI,” odpověděl nesmírně vyčerpaným hlasem.

„Bentone, nezačínej…” Nedokázala jsem tu větu dokončit.

Opřel se o rám dveří vedoucích do obývacího pokoje, kde v krbu hořel oheň, protože ten den teplota nepřekročila patnáct stupňů. V očích se mu zračila bolest. Nelíbilo se mu, když jsem mluvila takhle, a nechtěl se hroužit do temnější stránky své duše. Nechtěl si představovat, jakých hnusných činů by se Carrie mohla dopustit, a samozřejmě si také dělal starosti o mě. Pozvou mě, abych svědčila v té fázi procesu s Carrií Grethenovou, kdy půjde o výši trestu. Byla jsem Lucyina teta. Předpokládala jsem, že její advokáti zpochybní mou důvěryhodnost jako svědka a zničí mé svědectví i mou pověst.

„Co kdybychom se večer zašli někam najíst?” navrhl Wesley laskavějším tónem. „Co by se ti líbilo? La Petite? Nebo pivo a grilované speciality U Bennyho?”

„Rozmrazím nějakou polévku.” Když se mi zlomil hlas, otřela jsem si oči. „Nemám moc chuť k jídlu, ty ano?”

„Pojď sem,” vyzval mě něžně.

Objala jsem ho a on si mě přitiskl k hrudi. Když jsme se líbali, chutnal slaně, a jako pokaždé mě překvapila pevnost jeho svalů. Opřela jsem si o něj hlavu, strniště na jeho bradě mi cuchalo vlasy a bylo bílé jako pláž, o níž jsem věděla, že ji tento týden neuvidím. Nebudou se konat žádné dlouhé procházky po mokrém písku či dlouhé rozhovory nad večeří v La Polla nebo U Charlieho.

„Nejspíš bych tam měla jet a zjistit, co chce,” zamumlala jsem nakonec do jeho teplého, vlhkého ramene.

„Ani náhodou.”

„Gaultovu pitvu dělali v New Yorku. Ty snímky nemám.”

„Carrie moc dobře ví, který soudní lékař Gaulta pitval.”

„Tak proč to chce po mně, když to ví?” zeptala jsem se.

S hlavou položenou na jeho hrudi jsem zavřela oči. Chvilku mlčel, pak mě znovu políbil na temeno a pohladil mě po vlasech.

„Ty víš proč. Manipulace. Chce tě donutit, abys skákala, jak ona píská. Tohle lidi jako Carrie umějí nejlíp. Chce, abys jí ty fotky sehnala. Aby viděla Gaulta rozsekaného na kusy jako maso na jatkách a mohla o tom fantazírovat a vzrušovat se tím. K něčemu se chystá a nejhorší, co bys mohla udělat, je jakýmkoli způsobem reagovat.”

„A co má být GKSWF zapomněla jsem, jak je to dál. Zní to jako něco ze seznamovacího inzerátu.”

„Nevím.”

„A Bažantí náměstí 1?”

„Nemám tušení.”

Dlouho jsme takhle stáli ve dveřích v domě, který jsem i nadále považovala výhradně a jednoznačně za svůj. Benton u mě zaparkoval svůj život pokaždé, když právě nejezdil jako poradce po celé Americe i po jiných zemích, aby vypomáhal s objasňováním podivných, zvrhlých zločinů. Věděla jsem, že mu vadí, když neustále říkám já tohle a moje tamto, přestože věděl, že nejsme manželé a nic, co vlastníme každý zvlášť, nepatří nám oběma. Už jsem měla za sebou polovinu života a nehodlala jsem se legálně dělit o svůj příjem s kýmkoli, včetně svého milence a příbuzných. Možná to zní sobecky a možná jsem sobecká byla.

„Co mám dělat, až zítra ráno odjedeš?” vrátil se Wesley k tématu.

„Vyrazit na Hilton Head a nakoupit potraviny,” odpověděla jsem. „Hlavně pořiď dost whisky Black Bush a skotské. Víc než obvykle. A opalovací krémy s faktory 30 a 50 a pekanové ořechy z Jižní Karolíny, rajčata a červenou cibuli.”

Oči se mi znovu zalily slzami a odkašlala jsem si.

„Jakmile to půjde, nasednu na letadlo a vyrazím za tebou, ale nemám tušení, jak se bude ten případ ve Warrentonu vyvíjet. A o tomhle všem jsme už mluvili. Už jsme to zažili. Polovinu času nemůžeš nikam jet ty, druhou polovinu zas já.”

„Nejspíš je v našem životě něco v nepořádku,” zamumlal mi do ucha.

„Nejspíš si o to koledujeme,” opáčila jsem a náhle mě zaplavila neovladatelná touha spát. „Možná.”

Sklonil se k mým rtům a rukou sklouzl na svá oblíbená místa.

„Před polévkou bychom si mohli zalézt do postele.”

„Během toho soudního procesu se stane něco moc zlého,” prohlásila jsem a čekala, zda na něj moje tělo zareaguje, ale bála jsem se, že to prostě nedokáže.

„Všichni FBI, ty, Lucy se zase sejdeme v New Yorku při jejím procesu. Ano, jsem si jistý, že posledních pět let nemyslela na nic jiného a způsobí ty nejhorší potíže, na jaké se vzmůže.”

Odtáhla jsem se, když se přede mnou z temného zákoutí mé mysli náhle vynořila Carriina ostře řezaná, ztrhaná tvář Pamatovala jsem si, jak vypadala, když byla neuvěřitelně půvabná a kouřila s Lucy v noci na piknikovém stole poblíž střelnice v akademii FBI v Quantiku. Stále jsem slyšela, jak se navzájem tiše škádlí rozvernými hlasy, viděla jsem jejich erotické polibky na ústa, hluboké a dlouhé, a ruce zabořené do vlasů. Vzpomínala jsem na ten zvláštní pocit, který mi projížděl tělem, když jsem tiše pospíchala pryč, aby si nevšimly, že jsem je viděla. Tehdy Carrie začala ničit život mé jediné neteře a teď mi poslala ten groteskní dopis v hádankách.

„Bentone,” řekla jsem, „musím si připravit věci.”

„Máš je v pořádku. Věř mi.”

Hladově rozepínal vrstvy mého oblečení, v zoufalé snaze dostat se k nahé kůži. Vždycky mě chtěl víc v okamžicích, kdy jsem na něj nebyla naladěná.

„Nemůžu tě teď uklidňovat,” zašeptala jsem. „Nemůžu ti říct, že všechno bude v pořádku, protože nebude. Advokáti a média po mně a po Lucy půjdou. Roznesou nás v zubech a možná Carrii osvobodí. Tak je to.”

Vzala jsem jeho hlavu do dlaní.

„Pravda a spravedlnost. Americký způsob života,” dodala jsem.

„Přestaň s tím.”

Naprosto znehybněl a upřeně se mi podíval do očí.

„Nezačínej s tím zase,” řekl. „Nebývala jsi takhle cynická.”

,,Nejsem cynická a s ničím jsem nezačala,” odsekla jsem a můj hněv se zase vzedmul. „Já jsem nezačala s jedenáctiletým chlapcem, nevyřízla jsem kusy masa z jeho těla a nenechala ho ležet nahého u popelnice s kulkou v hlavě. A potom přišel na řadu šerif a vězeňská dozorkyně. A Jayne Gaultova vlastní sestra, dvojče. Vzpomínáš si na to, Bentone? Vzpomínáš? Vzpomeň si na Central Park o Štědrém dnu. Otisky bosých nohou ve sněhu a její zmrzlá krev odkapávající z kašny!”

„Samozřejmě že si vzpomínám. Byl jsem tam. Znám stejné podrobnosti jako ty.”

„Ne, neznáš.”

Teď už jsem zuřila. Odtáhla jsem se od něj a posbírala si oblečení.

„Ty nestrkáš ruce do jejich zničených mrtvých těl, nedotýkáš se jejich ran a neměříš je,” soptila jsem. „Neslyšíš je mluvit, když už jsou mrtví. Nevidíš obličeje jejich blízkých, kteří čekají v ošklivé, strohé hale mého úřadu, aby si vyslechli kruté, nevyslovitelné zprávy. Nevidíš to, co vidím já. Ne, tohle ne, Bentone Wesleyi. Ty vidíš úhledné složky s dokumentací a lesklé fotografie a studená místa činu. Trávíš víc času se zabijáky než s těmi, které připravili o život. A možná že se ti i líp spí než mně. Možná si necháváš i něco zdát, protože z toho nemáš strach.”

Beze slova odešel z domu, protože jsem zašla příliš daleko. Byla jsem nespravedlivá a zlá, a navíc jsem neměla pravdu. Wesley znal jen zmučený spánek. Převaloval se, mumlal ze spaní a máčel prostěradla studeným potem. Málokdy se mu něco zdálo, nebo se aspoň naučil si to nepamatovat. Postavila jsem na rohy dopisu Carrie Grethenové slánku a pepřenku, aby se sám neskládal. Její výsměšná, zneklidňující slova nyní byla důkazem a nikdo se jich neměl dotýkat.

Ninhydrin nebo lumalite by mohly odhalit na tom laciném bílém papíře její otisky, nebo tomu, co načmárala, budou odpovídat vzorky jejího rukopisu. Pak budeme moci dokázat, že napsala tenhle zvrhlý vzkaz těsně před začátkem svého procesu u Nejvyššího soudu města New York. Porotci zjistí, že se po pěti letech psychiatrické péče placené z jejich daní vůbec nezměnila. Necítila žádné výčitky svědomí. Těšilo ji to, co spáchala.

Nepochybovala jsem, že Benton zůstal někde v okolí, protože jsem neslyšela odjíždět jeho BMW. Rychle jsem procházela po nově vydlážděných ulicích kolem cihlových a štukovaných domů, dokud jsem ho nezahlédla, jak stojí pod stromy a dívá se na kamenitý úsek řečiště James River. Voda byla ledová, měla barvu skla a útržky mraků kreslily na tmavnoucím nebi rozmazané, křídově bílé pruhy.

„Jakmile se vrátím domů, vyrazím do Jižní Karolíny. Připravím to tam a koupím ti skotskou,” řekl bez ohlédnutí. „I Black Bush.”

„Nemusíš odjíždět už dneska,” podotkla jsem a v obavách zůstala stát opodál, zatímco mu kosé večerní světlo ozařovalo vlasy čechrané větrem. „Zítra ráno musím brzy vstávat. Můžeš odjet zároveň se mnou.”

Mlčel s pohledem upřeným vzhůru na bělohlavého orla, který mě sledoval už od odchodu z domu. Benton si natáhl červenou větrovku, ale ve vlhkých běžeckých šortkách vypadal promrzle a ruce měl pevně zkřížené na hrudi. Když polykal, hýbal se mu ohryzek; jeho bolest vyzařovala ze skrytého místa, které jsem měla dovoleno spatřit pouze já. V takových okamžicích jsem nechápala, proč mě vůbec ještě snáší.

„Nečekej, že budu jako stroj, Bentone,” řekla jsem tiše snad po milionté za dobu, co jsem ho milovala.

Pořád nepromluvil a voda v řece měla stěží dost síly, aby proudila směrem k centru města tiše zurčela, když se, nic zlého netušíc, valila blíže ke krutým okovům přehrad.

„Beru si toho tolik, kolik unesu,” vysvětlila jsem. „Beru si toho víc, než by unesla většina lidí. Nečekej ode mě příliš mnoho, Bentone.”

Orel kroužil nad vrcholky vysokých stromů, a když Benton konečně promluvil, znělo to už smířeněji.

„I já si toho beru víc než většina ostatních,” odpověděl.

„Částečně proto, že to děláš ty.”

„Ano, to platí oboustranně.”

Přistoupila jsem k němu zezadu blíž a sklouzla rukama po hladkém červeném nylonu kolem jeho pasu.

„Zatraceně dobře víš, jak to je,” dodal.

Pevně jsem ho objala a zaryla mu bradu do zad.

„Jeden z tvých sousedů nás pozoruje,” poznamenal. „Vidím ho za posuvným oknem. Vědělas, že máte v téhle nóbl elegantní čtvrti šmíráka?”

Zakryl dlaněmi moje ruce a pak mi začal zvedat jeden prst po druhém, trochu roztržitě.

„Samozřejmě, kdybych tu bydlel já, taky bych tě šmíroval,” dodal a v hlase se mu ozval úsměv.

„Vždyť tady bydlíš.”

„Ne. Já tady jenom přespávám.”

„Promluvme si o zítřku. Jako obvykle mě vyzvednou kolem páté u Oftalmologického ústavu,” řekla jsem mu. „Takže myslím, že když se mi podaří vstát ve čtyři…” Povzdechla jsem si a napadlo mě, jestli bude můj život vždycky takový. „Měl bys zůstat přes noc.”

„Já ve čtyři ráno nevstávám,” prohlásil.

Kapitola 2

Následující ráno bylo na rovném prázdném poli, ozářeném namodralým světlem svítání, nelaskavé. Vstala jsem ve čtyři a Wesley se probudil také, neboť se rozhodl, že raději odjede zároveň se mnou. Krátce jsme se políbili, a když jsme každý mířili ke svému autu, stěží jsme se na sebe podívali, protože rychlá loučení byla vždy snazší než protahovaná. Ale když jsem ujížděla po West Cary Street k mostu Huguenot Bridge, každým kouskem těla se mi šířila jakási tíha a já náhle cítila neklid a smutek.

Z únavných zkušeností jsem věděla, že není moc pravděpodobné, že bychom se s Wesleym v tomto týdnu sešli, a že mě nečeká žádný odpočinek, četba nebo dlouhý ranní spánek. Ohledávat místa činu zpustošená požárem nebylo nikdy snadné, a kdyby nic jiného, případ, v němž jde o důležitou osobnost washingtonského světa bohatých a mocných, mě zaplete do politikaření a nekonečného papírování. Čím víc pozornosti nějaká smrt vyvolala, tím větší tlak ze strany veřejnosti jsem mohla očekávat.

V Oftalmologickém ústavu nesvítilo jediné světlo. Navzdory názvu to nebylo žádné středisko vědeckého výzkumu, nýbrž obyčejná oční klinika. Několikrát za rok jsem si tam chodila nechat upravit brýle či vyšetřit oči a vždycky mi připadalo zvláštní parkovat poblíž přistávací plochy pro vrtulníky, odkud mě tak často zvedali do vzduchu a dopravovali doprostřed nějakého bolestného chaosu. Když se nad tmavými korunami stromů rozlehl vzdálený povědomý zvuk, otevřela jsem dvířka u auta a představila si spálené kosti a zuby rozhozené mezi mokrými zčernalými troskami. Představila jsem si Sparkesovy elegantní obleky a výraznou tvář a šok mě zastudil až v kostech jako ledová mlha.

Zatímco jsem z vozu vytahovala nepromokavé pytle s osobními potřebami a odřený stříbřitý hliníkový cestovní kufřík s nejrůznějšími nástroji a pomůckami soudního lékařství, včetně fotografického vybavení, pod srpkem měsíce se vynořila bachratá silueta vrtulníku. Na Huguenot Road zpomalila dvě osobní auta a dodávka, ranní poutníci městem, kteří nedokázali odolat pohledu na helikoptéru připravující se na přistání. Zvědavci odbočili na parkoviště a vystoupili, aby mohli pozorovat listy vrtule pomalu prořezávající vzduch, když pilot zvolnil, aby se vyhnul drátům elektrického vedení a kalužím, blátu nebo písku či špíně, které by mohl při dosednutí rozvířit.

„Nejspíš se vrací Sparkes,” prohodil starý muž, který přijel v prorezavělém plymouthu.

„Nebo přivezli nějaký orgán na transplantaci,” usoudil řidič dodávky a krátce pohlédl mým směrem.

Jejich slova se rozletěla kolem jako suché listí, když se černý vrtulník Bell LongRanger s ohlušujícím rámusem přiblížil, dokonale v rovnováze, a začal naprosto hladce klesat. Moje neteř Lucy, pilotka, nechala stroj chvilku viset ve víru čerstvě posekané trávy ozářené doběla přistávacími světlomety a zlehka dosedla. Posbírala jsem zavazadla a vyrazila vstříc poryvům větru. Plastová okna byla zatmavená natolik, že jsem neviděla dovnitř, když jsem otevřela zadní dveře, ale poznala jsem silnou paži, která se natáhla dolů pro moje věci. Než jsem se vyšplhala nahoru, na silnici zpomalila další auta, jejichž posádky se chtěly podívat na mimozemšťany, a skrze vrcholky stromů začaly pronikat zlatavé proužky světla.

„Už jsem se divila, kde jsi zůstal vězet,” zakřičela jsem přes bušení rotorů a zajistila dvířka.

„Na letišti,” odpověděl Pete Marino, jakmile jsem se posadila vedle něj. „Je to blíž.”

„To tedy není.”

„Aspoň tam mají kafe a hajzlíky,” poznamenal a já věděla, že to nemyslí v tomhle pořadí. „Benton nejspíš vyrazil na dovolenou bez tebe,” dodal čistě pro efekt.

Lucy zvedala otáčky na plný výkon a vrtule se roztočily rychleji.

„Můžu ti rovnou říct, že mám divnou předtuchu,” oznámil mi Marino svým obvyklým nerudným tónem, když se vrtulník odlepil od země a začal stoupat. „Čekají nás parádní problémy.”

Marinovou specializací bylo vyšetřování smrti jiných lidí, ačkoli představa té vlastní ho děsila. Nelíbilo se mu ve vzduchu, zejména ne když seděl v něčem, co nemělo letušky nebo křídla. Na klíně mu ležely příšerně zmuchlané noviny Richmond Times Dispatch a odmítal se podívat dolů na zem, která se rychle vzdalovala, i na panoráma města, jež se zvolna vynořovalo na obzoru, jako by někdo velmi vysoký pomalu vstával.

Na první straně novin byla pod nápadným titulkem uvedena zpráva o tom požáru, včetně rozmazaného leteckého snímku trosek doutnajících ve tmě. Pečlivě jsem si ji přečetla, ale nezjistila jsem nic nového, neboť v textu se povětšinou rozmazávala údajná smrt Kennetha Sparkese a opakovaly známé informace o jeho moci a luxusním životě ve Warrentonu. Nevěděla jsem, že chová koně, ani to, že jeden z nich, jménem Wind, běžel Kentucky Derby a měl cenu milion dolarů. Ale nepřekvapilo mě to. Sparkes byl vždycky podnikavý a jeho ego bylo stejně velké jako jeho hrdost. Odložila jsem noviny na protější sedadlo a všimla si, že Marinův bezpečnostní pás je rozepnutý a jeho konce se válejí v prachu na podlaze.

„Co se stane, když vletíme do silné turbulence a ty nebudeš připoutaný?” Musela jsem mluvit hlasitě, abych překřičela řev turbohřídelového motoru.

„Rozliju si kafe.” Narovnal si pistoli na opasku jeho khaki oblek vypadal jako slupka špekáčku, která může každou chvíli prasknout. „Když už jsi řezala tolik mrtvol, doktorko, mohla bys vědět, že jestli tenhle ptáček spadne, bezpečnostní pás tě nezachrání. Nepomohly by ani airbagy,

kdyby tu nějaký byly.”

Ve skutečnosti nesnášel cokoli, co by ho tísnilo kolem břicha, a i kalhoty začal nosit tak nízko, že jsem žasla, jak je jeho boky dokážou udržet. Zašustil papír, když Marino vytáhl z promaštěného sáčku dvě velké koblihy. Kapsu u košile mu nadouvala krabička cigaret a obličej měl jako obvykle zarudlý od vysokého tlaku. Když jsem se ze svého rodného Miami přestěhovala do Virginie, byl Marino

ještě obyčejný detektiv z oddělení vražd, stejně protivný jako nadaný. Vzpomínala jsem si na naše první střety v márnici, kdy mě oslovoval paní Scarpettová, zastrašoval mé zaměstnance a bez dovolení si půjčoval jakýkoli důkazní materiál, který zrovna potřeboval. Aby mě rozzuřil, bral mi střely vyoperované z mrtvých těl ještě předtím, než jsem je stihla označit. Kouřil cigarety v zakrvácených rukavicích a hrubě žertoval o mrtvolách, které kdysi byly živými lidskými bytostmi.

Podívala jsem se z okénka na mraky klouzající po obloze a napadlo mě, jak rychle čas běží. Marinovi bylo skoro pětapadesát a já tornu nedokázala uvěřit. Hájili jsme a rozčilovali jeden druhého téměř denně po víc než jedenáct let.

„Chceš taky?” nabídl mi vystydlou koblihu zabalenou ve voskovaném papíře.

„Nemůžu se na to ani podívat,” odmítla jsem nevděčně.

Pete Marino dobře věděl, jak mě jeho mizerná životospráva zneklidňuje, a prostě se jen snažil upoutat mou pozornost. Opatrně si zamíchal do kávy ještě trochu cukru. Plastový kelímek si přidržoval v ohbí masité paže, hladina tekutiny se zvedala a klesala s každou turbulencí.

„Co takhle kafe?” zeptal se. „Naleju ti.”

„Ne, díky. Raději bych chtěla informace.” Šla jsem rovnou k věci, napětí ve mně narůstalo. „Víme něco, co jsme včera večer nevěděli?”

„Oheň místy pořád ještě doutná. Většinou ve stájích,” odpověděl. „O hodně víc koní, než jsme původně mysleli. Upeklo se jich tam dobře dvacet, včetně plnokrevníků, quarterů a dvou hříbat s rodokmenem závodních koní. O tom, který běžel Derby, už víš. Stačí si jen představit tu pojistku. A údajný svědek tvrdí, že ti koně křičeli jako lidi.”

„Jaký svědek?” O tom jsem slyšela poprvé.

„Ozývá se spousta různých magorů, co tvrdí, že viděli tohle a vědí tamhleto. Je to jako vždycky, když se nějaký případ stane středem pozornosti. A nepotřebuješ očitý ho svědka, aby ti došlo, že ti koně určitě řičeli a snažili se ze stáje dostat.” Hlas měl teď tvrdý jako křemen. „Toho hajzla, co to udělal, dostaneme. Uvidíme, jak se mu bude líbit, až bude zadek hořet jemu.”

„Nevíme, jestli nějaký hajzl existuje, alespoň ne naprosto jistě,” připomněla jsem mu. „Nikdo zatím neřekl, že šlo o žhářství, ačkoli předpokládám, že si nás asi nepozvali jen tak pro zábavu.”

Obrátil se k oknu.

„Nenávidím, když umírají zvířata.” Vyšplíchl si kávu na koleno. „Do hajzlu.” Rozzuřeně se na mě podíval, jako bych za to mohla. „Zvířata a děcka. Z tý představy se mi dělá blbě.”

Zdálo se, že osud slavného muže, který na farmě možná uhořel, je mu lhostejný, ale já znala Marina dost dobře, abych chápala, že se zaměřuje na ty ze svých pocitů, které dokáže unést. Nenáviděl lidské bytosti mnohem méně, než předstíral, a když jsem si představila to, co právě popsal, viděla jsem plnokrevníky a hříbata s očima plnýma děsu.

Zaháněla jsem představu jejich nářku nebo kopyt marně bušících do dřeva. Plameny se přes warrentonskou farmu přehnaly jako řeky lávy a pohltily panské sídlo, stáje, zásoby staré whisky a sbírku zbraní. Oheň ušetřil jen holé kamenné zdi.

Podívala jsem se přes Marina do kokpitu, kde Lucy mluvila do vysílačky. Kývla hlavou k vrtulníku Chinook pod horizontem a letadlu tak vzdálenému, že vypadalo jako střípek skla, a prohodila něco k druhému pilotovi. Slunce postupně osvětlovalo naši trasu stále víc a já se jen s obtížemi soustředila, neboť při pohledu na neteř se ve mně ote

vřely staré rány.

Odešla od FBI, protože její nadřízení zařídili, aby to udělala. Opustila počítačový systém umělé inteligence, který vytvořila, roboty, které naprogramovala, a vrtulníky, s nimiž se pro svůj milovaný úřad naučila létat. Lucy za sebou nechala své srdce a ocitla se mimo můj dosah. Nechtěla jsem s ní mluvit o Carrii.

Mlčky jsem se na sedadle opřela a začala si prohlížet dokumentaci k warrentonskému případu. Už dávno jsem se naučila soustředit veškerou pozornost na daný problém, bez ohledu na to, co se mi honilo v hlavě a jakou jsem měla náladu. Opět jsem na sobě ucítila Marinův upřený pohled, než se detektiv dotkl krabičky cigaret ve své kapse, jako by se chtěl ujistit, že má svou neřest na dosah. Pravidelné bušení a pleskání listů rotoru zaznělo v kabině hlasitěji, když pootevřel boční okénko na své straně a poklepal na krabičku, aby z ní snáze vylovil cigaretu.

„Ne,” řekla jsem a obrátila stránku. „Ať tě to ani nenapadne.”

„Nevidím tu nikde žádný nápis Zákaz kouření,” ohradil se a strčil si marlborku do úst.

„Ty nevidíš nikdy, ať je jich kolem, kolik chce.” Pročítala jsem další své poznámky a znovu se zarazila nad jednou hypotézou požárního inspektora, kterou mi sdělil během našeho včerejšího telefonního rozhovoru.

„Žhářství za účelem zisku?” řekla jsem nahlas a vzhlédla. „V němž podezření padá na majitele, Kennetha Sparkese, jenž možná neúmyslně uvízl v ohni, který sám založil? Z čeho tohle vychází?”

„Má přece jméno jako žhář, ne? Spark jiskra,” prohlásil Marino. „Musí být vinen.” S rozkoší vtáhl dým do plic. „A jestli je to tak, pak má, co si zasloužil. Vždyť víš, co se říká: člověk je může dostat z ulice, ale ulici z nich nedostane nikdy.”

„Sparkes nevyrostl na ulici,” namítla jsem. „A mimochodem, získal Rhodesovo stipendium na Oxford.”

„V Oxfordu mají taky ulice,” přešel to Marino. „Vzpomínám si na dobu, kdy ten parchant nedělal nic jinýho, než Že ve svým řetězci novin kritizoval policejní práci. Všichni věděli, že kšeftuje s kokainem a se ženskýma. Jenže jsme to nemohli dokázat, protože nikdo neměl odvahu nám něco přiznat.”

„Správně, nikdo nemohl nic dokázat,” přitakala jsem. „A nemůžeš předpokládat, že je někdo žhář, jen kvůli jeho jménu nebo vydavatelské politice.”

„No, náhodou tu mluvíš přímo s odborníkem na zatraceně divný jména a na to, jak přesně seděly svýmu nositeli, doktorko.” Marino si k cigaretě nalil další kávu. „Gore, Sražená krev, byl patolog. Slaughter, Jatka, sériový vrah. Childs, Dítě, pedofil. Pan Bury, Pohřbít, zahrabával svoje oběti na hřbitovech. A pak tu máme soudce Gallowa, Šibenici, a soudce Frye, což znamená smažit. Jo, a ještě Freddie Gamble, Hráč. Ten provozoval ve svý restauraci pokoutní loterii, než ho odkráglovali. Doktor Faggart, od fag, jako teplouš, zabil pět homosexuálů. Vypíchal jim oči. A pamatuješ se na Crispa?” Podíval se na mě. „Pana Crispa, teda pana Křupavýho, zasáhl blesk. Jeho oblečení to rozházelo po celém parkovišti před kostelem a zmagnetizovalo mu to přezku na opasku.”

Tak brzy po ránu jsem na tohle neměla žaludek, takže jsem sáhla za sebe po sluchátkách, abych neslyšela Marinův hlas a mohla poslouchat, co se děje v kokpitu.

„Já bych teda nechtěl, aby do mě u nějakýho kostela praštil blesk a všichni pak o tom spekulovali,” pokračoval Marino.

Znovu si dolil kávu, jako by neměl žádné problémy s prostatou a močovými cestami.

„Celý ty roky si dělám seznam. Nikdy jsem o tom nikomu nepověděl. Ani tobě, doktorko. Když si takovýhle pitomosti nezapisuješ, zapomeneš je.” Napil se. „Myslím,

že by o to byl zájem. Třeba by se to dalo vydat jako jedna z těch knížeček, co se prodávají v obchoďácích u kasy.”

Nasadila jsem si sluchátka na uši a sledovala, jak venkovské farmy a dosud spící pole pomalu přecházejí v domy s velkými stodolami a dlouhými dlážděnými příjezdovými cestami. Krávy a telata tvořily černě skvrnité hloučky v oplocené trávě a za kombajnem, pomalu projíždějícím kolem posečených luk, se zvedal prach.

Ještě pořád jsem se dívala dolů, když jsme dorazili nad bohatou oblast Warrentonu, kde byla zločinnost nízká a výstavná sídla na pozemcích o stovkách akrů měla domky pro hosty, tenisové kurty, bazény a velmi pěkné stáje. Nyní jsme letěli níže, nad soukromými heliporty a jezírky, kde plavaly kachny a husy. Marino na ně nepokrytě civěl.

Naši piloti chvíli mlčeli a čekali, až se ocitnou v dosahu NRT na zemi. Pak jsem zaslechla Lucyin hlas, když změnila frekvenci a začala vysílat.

„Echo Jedna, vrtulník devětjednadevět Delta Alfa. Teun, slyšíte mě?”

„Potvrzeno, devět Delta Alfa,” ozvala se T. N. McGovernová, vedoucí zásahové jednotky.

„Jsme asi patnáct kilometrů jižně od vás, chystáme se na přistání s pasažéry,” hlásila Lucy. „Předpokládaný čas příletu přibližně osm nula nula.”

„Beru na vědomí. Tady je počasí jako uprostřed zimy a rozhodně se to nezlepšuje.”

Lucy přepnula na manassaský automatický meteorologický pozorovací systém, známý pod zkratkou AWOS, a já jsem poslouchala, jak mechanický hlas odříkává směr a rychlost větru, dohlednost, atmosférický tlak, teplotu vzduchu, rosný bod a parametry výškoměru podle místního času, což bylo nejaktuálnějši zpravodajství dne. Příliš mě nenadchlo zjištění, že od mého odchodu z domu teplo

ta klesla o pět stupňů Celsia, a představila jsem si Bentona na cestě za sluncem a vodou.

„Prší tam,” prohodil Lucyin druhý pilot do mikrofonu.

„Je to ještě aspoň třicet kilometrů na západ a fouká západní vítr,” opáčila Lucy. „A to má být červen.”

„Vypadá to, že k nám má namířeno další Chinook, pod horizontem.”

„Tak na sebe upozorníme,” prohlásila Lucy a opět přepnula na jinou frekvenci. „Pro Chinook nad Warrentonem, vrtulník devětjednadevět Delta Alfa, víte o nás? Jsme od vás na třech hodinách, tři kilometry severně, výška tři sta metrů.”

„Vidíme vás, Delta Alfo,” odpověděl dvourotorový vojenský vrtulník pojmenovaný po indiánském kmeni. „Přejeme dobrý let.”

Moje neteř dvakrát stiskla přepínač vysílačky. Její klidný, tichý hlas mi zněl cize, když se tak rozléhal prostorem a odrážel se od antén neznámých lidí. Poslouchala jsem dál, a jakmile se naskytla vhodná příležitost, ozvala jsem se.

„Co mají s tím větrem a zimou?” zeptala jsem se a dívala se při tom na týl Lucyiny hlavy.

„Dvacet, v nárazech až pětadvacet, ze západu,” zaznělo mi ve sluchátkách. „A zhoršuje se to. Jak se tam vzadu máte?”

„Dobře,” odpověděla jsem a opět jsem si vzpomněla na Carriin podivný dopis.

Lucy na sobě měla modrou pracovní kombinézu ATF, oči skrývala za velkými slunečními brýlemi. Nechala si narůst delší vlasy a ty se jí teď půvabně vlnily až k ramenům. Vypadaly jako červené dřevo blahovičníku, lesklé a exotické, a ničím nepřipomínaly moje krátké, stříbřitě světlé kadeře. Představovala jsem si, jak se zlehka dotýká pák kolektivního i cyklického řízení a zároveň sešlapává pedály ovládání vyrovnávacího rotoru, aby se vrtulník nestáčel.

Létání jí šlo od začátku stejně dobře jako všechno ostatní, co kdy vyzkoušela. Pilotní zkoušky na soukromé a obchodní lety složila s minimem požadovaných nalétaných hodin a pak podstoupila další zkoušku a stala se diplomovanou leteckou instruktorkou čistě proto, že ji těšilo dělit se o své schopnosti s ostatními.

Nepotřebovala jsem žádné oznámení, že se blížíme k cíli, když jsme přeletěli nad lesy plnými popadaných stromů, které z výšky připomínaly dětskou dřevěnou stavebnici. Vinuly se tudy jen úzké dřevařské cesty a lesní stezky a na druhé straně mírně zvlněných návrší šedivé mraky náhle přestaly plout, začaly stoupat a vzápětí se z nich staly rozmazané sloupy slábnoucího dýmu, pozůstatky pekla, které zabíjelo. Z farmy Kennetha Sparkese zbyla děsivá černá díra, spálená zem s doutnajícími troskami.

Oheň při své vražedné pouti zanechal stopy a já z výšky sledovala zkázu nádherného kamenného domu, stájí . a stodoly a jejich proměnu v široké zuhelnatělé pásy, které obnažily základy. Hasičské vozy si prorazily cestu přes bílý plot lemující pozemek a rozryly akry dokonale upraveného trávníku. Kilometry odsud v dálce ležely rozlehlé pastviny, úzká dlážděná veřejná cesta, pak transformovna Virginské energetické společnosti a ještě dál stály další domy.

Přepadli jsme Sparkesovu luxusní virginskou farmu před osmou hodinou ranní a přistáli jsme dost daleko od trosek, aby je nezasáhl vítr od našich rotorů. Marino vylezl ven a okamžitě zamířil pryč, zatímco já čekala, až naši piloti upoutají nosný rotor a vypnou všechny přístroje.

„Děkuju za svezení,” řekla jsem zvláštnímu agentovi Jimu Mowerymu, který ten den asistoval Lucy jako druhý pilot.

„Řídila ona.”

Otevřel dvířka zavazadlového prostoru.

„Já to tady dodělám, jestli vy dvě chcete vyrazit hned,” dodal směrem k mé neteři.

„Zdá se, že už skoro víš, co se s tím má dělat,” poškádlila jsem Lucy, když jsme odcházely.

„Snažím se, co mi síly stačí,” odvětila. „Počkej, já ti něco vezmu.”

Přebrala ode mě hliníkový kufřík, který v její pevné ruce vypadal, jako by téměř nic nevážil. Šly jsme vedle sebe, oblečené podobně, ačkoli já neměla zbraň ani přenosnou vysílačku. Naše ocelí zpevněné vojenské boty byly tak odřené, že se loupaly a vypadaly skoro šedé. Pod nohama nám mlaskalo černé bahno, když jsme se přiblížily k šedému nafukovacímu stanu, který bude v příštích několika dnech naším řídícím střediskem. Vedle něj parkoval obrovský bílý nákladní vůz značky Pierce s logem ministerstva financí, světelnou rampou a ostře modrými nápisy ATF a VYŠETŘOVÁNÍ EXPLOZI.

Lucy šla kousek přede mnou, tvář zastíněnou tmavomodrou kšiltovkou. Přeložili ji do Filadelfie, brzy se měla odstěhovat z Washingtonu a při té myšlence jsem si náhle připadala stará a vyždímaná. Dospěla. Byla stejně schopná, jako jsem bývala já v jejím věku, a nechtěla jsem, aby se ode mě stěhovala ještě dál. Ale neřekla jsem jí to.

„Vypadá to dost hrozně,” zahájila Lucy rozhovor. „Dům naštěstí nebyl podsklepený, suterén je na úrovni přízemí, ale má jenom jedny dveře. Takže tam voda z cisteren vytvořila úplné jezero. Náklaďák s čerpadly je už na cestě.”

„Jak je to hluboké?”

Pomyslela jsem na tisíce litrů vody z požárních hadic a představila si studenou černou polévku plnou nebezpečných trosek.

„Podle toho, kam šlápneš. Na tvém místě bych tenhle úkol nevzala,” řekla tónem, který jako by naznačoval, že mě tady nechce.

„Ale vzala,” namítla jsem dotčeně.

Lucy se nijak nesnažila zastřít, jak nerada pracuje na případech společně se mnou. Nebyla hrubá, ale často se v přítomnosti svých kolegů chovala, jako by mě stěží znala. Vzpomněla jsem si, jak jsem ji před lety navštěvovala na vysoké a ona nechtěla, aby nás její spolužáci zahlédli spolu. Vím, že se za mě nestyděla, ale zřejmě mě vnímala jako nějaký obrovský stín, který jsem se ze všech sil snažila nevrhat na její život.

„Už jsi skončila s balením?” zeptala jsem se s předstíranou nonšalancí.

„To mi radši ani nepřipomínej,” povzdechla si.

„Ale pořád chceš odjet?” „Samozřejmě. Je to skvělá nabídka.”

„To ano a mě to moc těší,” ubezpečila jsem ji. „Jak se má Janet? Vím, že to musí být těžké…”

„Přece se nestěhuju na druhý konec světa,” odsekla Lucy.

Ale já znala pravdu a ona také. Janet byla agentka FBI. Ty dvě se staly milenkami už na počátku svého výcviku na akademii v Quantiku. Teď však pracovala každá pro jinou federální organizaci a brzy budou žít v různých městech. Možná jim jejich kariéry prostě zabrání ve vztahu pokračovat.

„MysIíš, že máme dneska šanci vyšetřit si minutku, abychom si promluvily?” ozvala jsem se znovu, když jsme kličkovaly kolem kaluží.

„Jistě. Až tady skončíme, dáme si pivo, jestli v tom zapadákově najdeme otevřený bar,” odpověděla, právě když se do nás vítr opřel silněji.

„Je mi jedno kdy,” dodala jsem.

„A jsme tady,” řekla Lucy s povzdechem, když jsme se přiblížily ke stanu. „Hej, panstvo,” zavolala. „Tak kde je ten večírek?”

„Díváš se na něj.”

„Doktorko, vy teď chodíte za pacienty až domů?”

„Ne, ona je tu jako Lucyina chůva.”

Kromě Marina a mě tvořilo zásahový tým na tomto výjezdu ještě devět mužů a dvě ženy, plus vedoucí týmu McGovernová. Všichni jsme měli podobné oblečení důvěrně známé tmavomodré kombinézy, obnošené, záplatované a stářím změklé stejně jako naše boty. Agenti se neklidně a vzrušeně hemžili kolem otevřených zadních dveří náklaďáku. Jeho blýskavý hliníkový interiér byl rozdělený na police a sklápěcí sedadla a vnější úložné prostory obsahovaly kotouče žluté pásky k označení místa činu, lopatky, smetáčky, krumpáče, přenosné světlomety, záchranná lana a motorové pily.

V naší mobilní kanceláři se nacházely i počítače, kopírka a fax a navíc hydraulické vyprošťovací zařízení, beranidlo, buchar a pneumatické nůžky, které se používaly k ohledání místa činu či k záchraně lidského života. Vlastně mě nenapadalo skoro nic, co by v tom voze chybělo, snad až na šéfkuchaře a, což bylo horší, toaletu.

Někteří agenti už začali dekontaminovat pracovní gumáky, kovové hrábě a lopaty v plastových vaničkách s mýdlovou vodou. Šlo o nekonečný proces a v sychravém počasí ruce a nohy nikdy neuschly a nerozmrzly. Dokonce i z výfuků se stíraly případné zbytky benzinu a používané nástroje poháněla místo nafty elektřina nebo hydraulická kapalina, v očekávání toho dne u soudu, kdy bude každý důkaz zpochybňován a hodnocen.

McGovernová seděla ve stanu na stole, boty rozepnuté a na koleni položenou psací podložku.

„Tak dobrá,” obrátila se ke svému týmu. „Už jsme toho většinu probrali na hasičské stanici, kde jste přišli o dobré kafe a koblihy,” vysvětlila těm z nás, kteří právě dorazili. „Ale stejně si to poslechněte znovu. Zatím víme jen to, že požár zřejmě vypukl předevčírem, sedmého června, ve dvacet hodin nula minut.”

McGovernová byla zhruba v mém věku a pracovala ve filadelfské pobočce ATF. Podívala jsem se na ni, spatřila Lucyin nový vzor a ucítila, jak uvnitř tuhnu.

„To je přinejmenším okamžik, kdy se spustil požární alarm v domě,” pokračovala McGovernová. „Když sem dojeli hasiči, oheň už hořel naplno. Zasáhl i stáje. Stříkačky nemohly dělat nic víc než požár lokalizovat, dostat ho pod kontrolu a zdálky ho zalévat vodou. Nebo se o to aspoň pokoušet. Odhadujeme, že v suterénu je zhruba sto patnáct tisíc litrů vody. Tu budeme odčerpávat přibližně šest hodin za předpokladu, že pojedou na plný výkon čtyři čerpadla a nebudou se v jednom kuse ucpávat. Mimochodem, elektřina je vypnutá a místní spřátelená hasičská stanice nám tam nainstaluje reflektory.”

„Jaká byla reakční doba?” zeptal se Marino.

„Sedmnáct minut,” odpověděla. „Museli sehnat lidi, kteří zrovna neměli službu. Prakticky všichni hasiči jsou tady dobrovolníci.”

Někdo zasténal.

„Nebuďte na ně moc tvrdí. Použili všechny cisterny z okolí, aby sem dostali dost vody, takže v tomhle problém nebyl,” pokárala McGovernová svou jednotku. „Celé se to vzňalo jako papír a nemohli použít pěnové přístroje, protože foukal silný vítr, i když myslím, že by to stejně nepomohlo.” Vstala a vydala se k vozu. „Věc je v tom, že šlo o rychlý, horký oheň. Tohle víme bezpečně.”

Otevřela dveře s červeným krytem a začala rozdávat hrábě a lopaty.

„Nemáme žádné vodítko, pokud jde o ohnisko požáru či jeho příčinu,” pokračovala, „ale soudí se, že majitel, Kenneth Sparkes, ten mediální magnát, byl v domě a nedostal se ven. Proto jsme zavolali tady doktorku.”

McGovernová se podívala přímo na mě pronikavýma , očima, kterým uniklo jen málo.

„Co nás vede k domněnce, že byl v době, kdy došlo k požáru, doma?” zeptala jsem se.

„Především to vypadá, že je nezvěstný. A vzadu stojí ohořelý mercedes. Ještě jsme podle značky neurčili majitele, ale předpokládáme, že patrně patří jemu,” ozval se jeden z vyšetřovatelů. „A kovář, který mu ková koně, se tu stavoval jen dva dny před požárem, ve čtvrtek pátého, a tehdy se Sparkes zdržoval doma a nic nenaznačovalo, že by se chystal někam odjet.”

„Kdo se mu staral o koně, když byl mimo město?” zeptala jsem se.

„To nevíme,” odpověděla McGovernová.

„Chtěla bych jméno a telefonní číslo toho kováře,” řekla jsem.

„Samozřejmě. Kurte?” obrátila se k jednomu z agentů.

„Jasně. Mám to.” Zalistoval stránkami v kroužkovém bloku, mladé ruce silné a zhrublé lety práce. McGovernová vytáhla z jiné části vozu modré helmy, začala je rozdávat a přitom každému připomínala jeho úkoly.

„Lucy, Robby, Frank a Jennifer půjdou se mnou do díry. Bill bude mít na starosti dohled nad okolím a Mick mu pomůže, protože tohle je Billova první akce v NRT.”

„Ty máš štěstí.”

„Jéje, panic.”

„Nechte toho,” zavrčel agent jménem Bill. „Moje manželka dneska slaví čtyřicetiny. Do smrti už se mnou nepromluví.”

“Rusty má na starost vůz,” ozvala se znovu McGovernová. „Marino a doktorka budou vypomáhat podle potřeby.”

„Nevyhrožoval Sparkesovi někdo?” zeptal se Marino, protože měl v popisu práce uvažovat o vraždě.

„Momentálně víte všechno, co víme my,” ujistil ho vyšetřovatel jménem Robby.

„Co je s tím údajným svědkem?” zeptala jsem se.

„Šlo o telefonát,” vysvětlil. „Mužský hlas, nezanechal jméno a nešlo o místní hovor, takže nemáme nic. Netušíme, jestli je to opravdu svědek.”

„Ale údajně tvrdil, že slyšel ty koně umírat,” naléhala jsem.

„Jo, prý naříkali jako lidi.”

„Nevysvětlil, jak se mohl dostat tak blízko, aby je slyšel?” Zase jsem se začínala rozčilovat.

„Tvrdil, že zdálky zahlédl oheň a přijel se podívat blíž. Prý to asi čtvrt hodiny sledoval, a jakmile uslyšel hasiče, radši se vytratil.”

„Tohle jsem nevěděl a moc se mi to nelíbí,” poznamenal Marino ponuře. „To, co říkal, odpovídá reakční době. A víme, kolik těchhle úchyláků těší poflakovat se v okolí a dívat se, jak jejich ohníčky pěkně hořej. Máte nějakou představu o jeho původu?”

„Mluvil jsem s ním jen asi třicet vteřin,” odpověděl Robby. „Ale neměl žádný výrazný přízvuk. Hovořil tiše a velmi klidně.”

Nastala krátká pauza, v níž všichni vstřebávali své zklamání nad tím, že nevědí, kdo byl ten svědek ani jestli mluvil pravdu. Pak McGovernová dokončila rozdílení úkolů.

„Johnny Kostylo, náš milovaný tiskový mluvčí z Filadelfie, se postará o média a místní hlavouny, jako je například warrentonský starosta, který už začal otravovat, protože se bojí, aby jeho městečko nevypadalo špatně.”

Vzhlédla od svého seznamu a přejela pohledem po našich obličejích.

„Na cestě je jeden z našich auditorů,” dodala. „A zanedlouho dorazí Pepper, aby nám s tím pomohl.”

Několik agentů uznale hvízdlo, neboť Pepper byl vyhlášený pátrací pes, cvičený na požáry.

„A Pepper naštěstí nehlásí alkohol.” McGovernová si nasadila na hlavu helmu. „Protože tam dole je asi tři a půl tisíce litrů bourbonu.”

„Nevíme o tom něco víc?” zeptal se Marino. „Nevíme, jestli Sparkes tu whisky náhodou neprodával nebo nevyráběl? Pro jednoho člověka mi to připadá jako zatracená spousta chlastu.”

„Sparkes podle všeho patřil ke skutečným sběratelům přepychových drobností.” McGovernová o Sparkesovi mluvila, jako by byl zcela jistě po smrti. „Bourbon, doutníky, automatické střelné zbraně, drazí koně. Nevíme, nakolik byly tyhle jeho aktivity legální, což je jeden z důvodů, proč jste tu vy, a ne fibáci.”

„Mrzí mě, že vám to musím prozradit zrovna já, ale už čmuchají kolem. Rádi by prý věděli, jak nám mohou pomoct.”

„No, není to od nich hezké?”

„Možná by nám mohli radit, co máme dělat.”

„Kde jsou?” zeptala se McGovernová.

„Sedí v bílém suburbanu asi kilák a půl odsud dolů po silnici. Tři z nich se tam poflakují v těch svých leteckých bundách s nápisem FBI. A už se začali vybavovat s médii.”

„Sakra. Ti se vynoří všude, kde se objeví kamera.”

Padlo pár posměšků a ozval se pohrdavý smích určený fibákům, jak agenti ATF hanlivě přezdívali kolegům z FBI. Nebylo žádným tajemstvím, že se tyhle dvě federální agentury nemají příliš v lásce a že FBI pravidelně sbírá chválu i tam, kde jí vůbec nepřísluší.

„Když už mluvíme o osinách v zadku,” ozval se jiný agent, „ten motel, co nám vybrali, nepřijímá karty American Express, šéfová. My si tady rozdíráme boty a ještě snad máme platit za ubytování vlastní kreditkou?”

„A navíc pokojová služba končí v sedm.”

„A smrdí to tam.”

„Je nějaká šance, že bychom se mohli přestěhovat?” „Já se o to postarám,” slíbila McGovernová. „Proto vás všichni tak milujeme.”

Po nedlážděné cestě se do kopce s rámusem hrabala červená hasičská stříkačka, která měla pomoci s odčerpáváním vody z místa činu. Vystoupili z ní dva hasiči v ochranných oblecích a vysokých gumovkách, krátce se poradili s McGovernovou a pak začali rozmotávat hadice o průměru

zhruba čtyři centimetry, připojené na filtry. Ty si přehodili přes ramena, dovlekli je do kamenné skořápky, která zbyla z domu, a shodili je do vody na čtyřech různých místech. Potom se vrátili k hasičskému vozu, postavili na zem těžká přenosná čerpadla a zapojili do generátoru prodlužovací kabely. Vzápětí začaly stroje hlasitě rachotit a hadice se nadouvaly, jak se z nich přes trávu řinula špinavá voda.

Vzala jsem si těžké plátěné ohnivzdorné rukavice, hodila na sebe ochranný plášť a přitáhla si přilbu. Pak jsem začala čistit své věrné pevné pracovní boty značky Red Wing máchala jsem je ve vaničkách se studenou mýdlovou vodou, která prosakovala starými koženými jazyky a vpíjela se do tkaniček. Nenapadlo mě vzít si pod kombinézu hedvábné spodní prádlo, protože byl červen. Udělala jsem chybu. Vítr nyní zesílil, vál ze severu a každá kapka vlhkosti jako by mi snižovala tělesnou teplotu o další stupeň. Vadilo mi, že je mi zima. Vadilo mi, že nemůžu důvěřovat svým rukám, protože je mám bud ztuhlé chladem, nebo neohrabané v tlustých rukavicích. Když jsem si dýchla na špičky prstů a zapnula si těžký kabát až pod bradu, McGovernová se vydala ke mně.

„Čeká nás dlouhý den,” řekla a trochu se zachvěla. „Co se stalo s létem?”

„Teun, kvůli tobě jsem přišla o dovolenou. Ničíš mi soukromý život.” Chovala jsem se k ní tvrdě.

„Aspoň nějaký máš.” McGovernová si také začala čistit boty.

Teun byla vlastně podivná zkratka z jejích iniciál T. N., pod nimiž se skrývalo nějaké jižansky příšerné křestní jméno jako Tina Nola, jak jsem se aspoň doslechla. Celou dobu, co jsem pracovala v NRT, jsem ji znala prostě jako Teun, takže jsem jí tak říkala. Byla schopná a rozvedená. Vypadala zdravě a v kondici, rysy obličeje a šedé oči působily přitažlivě. Teun se dokázala i pěkně rozzuřit. Už jsem viděla, jak její hněv vyšlehl a sežehl místnost jako plamen, ale dokázala být i velkorysá a laskavá. Měla zvláštní talent pro vyšetřování požárů a proslýchalo se, že prý umí odhadnout příčinu požáru už jen z popisu spáleniště.

Natahovala jsem si dva páry latexových rukavic, zatímco McGovernová klouzala pohledem po obzoru a dlouze se zadívala na sežehlou zem s dosud stojícími žulovými kvádry. Sledovala jsem její pohled ke stájím, spáleným na uhel, a v duchu jsem uslyšela skřeky a zoufalé bušení kopyt. Na okamžik se mi sevřelo hrdlo. Už jsem viděla zkrvavené, do masa rozdrásané ruce lidí, kteří byli pohřbeni zaživa, a obranná zranění obětí, jež se bránily svým vrahům. Věděla jsem, jak vypadá život bojující se smrtí, a nedokázala jsem snést ten až příliš realistický film, který mi běžel v hlavě.

„Zatracení reportéři.” McGovernová vzhlédla k malému vrtulníku, který přelétl nízko přímo nad námi.

Šlo o bílý schweizer a nevšimla jsem si na něm žádného loga ani připojených kamer. McGovernová popošla vpřed a rázně mi ukázala každého zástupce médií v okruhu osmi kilometrů.

„Tamhleta dodávka,” prohlásila. „Rádio, nějaká místní vidlácká stanice s moderátorskou hvězdou jménem Jeze

bel, která vykládá dojemný historky o životě, svým zmrzačeným synovi a jeho třínohým psu jménem Sport. Támhleto je další rádio. A ten Ford Escort, co stojí tam dole, je z nějakejch zasranejch novin. Nejspíš bulvární plátek z hlavního města. Pak tady máme Post.” Upozornila na zaparkovanou hondu. „Na tu si dej pozor. Je to taková nohatá bruneta. Dokážeš si představit, že sem vyrazila v sukni? Nejspíš si myslí, že se s ní naši kluci budou bavit. Ale ti mají dost rozumu, na rozdíl od fibáků.”

Vrátila se zpět a z náklaďáku vytáhla hrst gumových rukavic. Zabořila jsem ruce hlouběji do kapes pláště. Na přednášky McGovernové o zaujatých, zlovolných médiích jsem si dávno zvykla a poslouchala jsem jen na půl ucha.

„A to je teprve začátek,” pokračovala. „Tihle červi se tu brzo začnou doslova hemžit, protože mně je už jasný, co se tady stalo. Nemusíš být zrovna génius, aby ti došlo, jak tohle místo vyhořelo a všichni ti chudáci koně přišli o život.”

„Zdá se, že jsi veselejší než obvykle,” podotkla jsem suše.

„Vůbec nejsem veselá.”

Opřela si chodidlo o lesklý zadní nárazník náklaďáku, právě když vedle něj zastavil starý stejšn. Pepper, ten požární pes, byl hezký černý labradorský retrívr. Na obojku měl odznak ATF, na vyhřátém předním sedadle se nepochybně cítil docela pohodlně a nechystal se nikam vyrazit, dokud na něj nebudeme připravení.

„Jak vám můžu pomoct?” zeptala jsem se. „Kromě toho, že se mám snažit nepřekážet, dokud mě nebudete potřebovat.”

Dívala se do dálky. „Na tvém místě bych zalezla k Pepperovi nebo do náklaďáku. Obojí je vytápěné.”

McGovernová se mnou v minulosti už pracovala a věděla, že když je třeba, abych skočila do řeky nebo se prohrabávala troskami po požáru či výbuchu, neštítím se toho. Věděla, že umím zacházet s lopatou a neposedávám nikde s prázdnýma rukama. Její poznámka se mě dotkla a měla jsem pocit, jako by mě úmyslně napadala. Jakmile jsem se obrátila zpátky k ní, zjistila jsem, že stojí naprosto nehybně, jako lovecký pes, který zvětřil stopu. Ve tváři měla nevěřícný výraz a zrak stále upírala kamsi na obzor.

„Dobrý bože,” zamumlala.

Sledovala jsem její pohled k osamělému černému hříběti, asi tak sto metrů od nás, těsně za čadícími troskami stájí. Nádherné zvíře vypadalo z místa, kde jsme stály, jako vyřezané z ebenu a já rozeznala pohyb jeho svalů a ocasu. Zdálo se, že náš pohled opětuje.

„Ty stáje,” vyhrkla McGovernová ohromeně. „Jak se sakra dostal ven?”

Vytáhla přenosnou vysílačku.

„Teun volá Jennifer,” řekla.

„Příjem.”

„Podívejte se směrem za stáje. Vidíte to, co já?”

„Potvrzuji. Mám čtyřnohý subjekt v dohledu.”

„Postarejte se, aby se o tom dozvěděli místní. Musíme zjistit, zda je subjekt odtud a požár přežil, nebo utekl odněkud odjinud.”

„Provedu.”

McGovernová odešla s lopatou přehozenou přes rameno. Dívala jsem se, jak vstupuje na spáleniště a vybírá si místo poblíž toho, co snad kdysi býval široký hlavní vchod. Studená voda jí sahala ke kolenům. Ten nehybný černý kůň v dálce se zachvěl, jako by byl stvořen z ohně. Čvachtala jsem vpřed v promáčených botách, prsty mě poslouchaly stále méně. Bylo jen otázkou času, kdy budu potřebovat na záchod, což v takovýchto případech obvykle znamenalo nějaký strom, pahorek nebo akr volné plochy, o němž se mi všichni zapřísáhnou, že je úplně slepý a v okruhu asi tak kilometru nejsou žádní muži.

Nevstoupila jsem mezi ohořelé kamenné zdi okamžitě, ale pomalu jsem trosky obešla po obvodu. Na místech takové zkázy hrozilo bezprostřední nebezpečí zřícení zbytku stavby, a přestože jednopatrová budova působila docela bytelně, přivítala bych, kdyby zdi strhli jeřábem a odvezli pryč. V silném chladném větru jsem se rozhlížela kolem, , a když jsem uvažovala, kde začít, klesala jsem na duchu. ; Ramena mě bolela od váhy hliníkového kufříku a už z představy, že bych měla projíždět hráběmi mezi vodou nasáklými troskami, mi vystřelila do zad bolest. Byla jsem si jistá, že McGovernová sleduje, jak dlouho vydržím.

Otvory po oknech a dveřích jsem viděla sazemi pokryté spáleniště, v němž se kroutily tisíce plochých ocelových ‘ obručí ze soudků whisky, plovoucí v černé vodě. Představovala jsem si, jak z hořících sudů z bílého dubového dřeva vybuchuje zásoba bourbonu a dveřmi se v ohnivé řece valí dolů ke stájím, obývaným vzácnými koňmi Kennetha Sparkese. Zatímco se vyšetřovatelé snažili určit, kde oheň vypukl, a snad i odhalit jeho příčinu, brodila jsem se kalužemi a lezla na všechno, co vypadalo natolik pevně, aby to uneslo mou váhu.

Všude se válely hřebíky a víceúčelovým příručním nástrojem z laboratoří Buckman, který jsem dostala od Lucy ‘ jako dárek, jsem si jeden vytáhla z podrážky levé boty. Zastavila jsem se v dokonalém kamenném obdélníku, který býval dveřmi v přední stěně zničeného sídla. Celé minuty jsem tam jen stála a dívala se. Na rozdíl od mnohých vyšetřovatelů jsem nefotografovala na každém kroku, když jsem vstupovala na místo činu. Naučila jsem se dávat si na čas a nejdříve nechat pracovat své oči. Zatímco jsem se tiše ` rozhlížela, postřehla jsem spoustu věcí.

Z přední části domu se patrně nabízela nejhezčí vyhlídka. Z již neexistujícího zvýšeného přízemí se otvíral pohled na stromy, mírně zvlněné pahorky i nejrůznější činnosti koní, které majitel kupoval, cvičil, křížil a prodával. Obecně se předpokládalo, že Kenneth Sparkes se v době požáru, sedmého června, zdržoval doma, a já si vzpomínala, že šlo o jasný, trochu teplejší den, kdy vál slabý vánek a měsíc byl v noci v úplňku.

Zkoumala jsem prázdnou skořápku kdysi zjevně nádherného domu, postřehla jsem promáčené zbytky pohovek, kov, skleněné střepy a roztavené vnitřnosti televizorů a jiných spotřebičů. Povalovaly se tam stovky ohořelých knih a obrazů, matrace a zbytky nábytku. Všechno se to propadlo z vyšších podlaží a zůstalo ležet v rozmáčených vrstvách v suterénu. Když jsem si představovala Sparkese večer, v tom okamžiku, kdy se spustil požární alarm, viděla jsem ho v obývacím pokoji s velkolepou vyhlídkou nebo možná v kuchyni při vaření. Ale čím déle jsem uvažovala, kde asi mohl být, tím méně jsem chápala, proč neutekl, pokud ovšem nebyl pod vlivem alkoholu či drog neschopen pohybu nebo se nepokoušel hasit oheň do poslední chvíle a neomámil ho oxid uhelnatý.

Lucy s kolegy stála na druhém konci požářiště a snažili se otevřít skříňku s pojistkami, která vlivem žáru a vody okamžitě zrezivěla.

„Hodně štěstí.” Hlas McGovernové se nesl daleko, když se k nim probrodila blíž. „Tohle ten požár určitě nezpůsobilo.” Mluvila dál, zatímco odsouvala ke straně zčernalý rám žehlicího prkna. Vzápětí přesunula i žehličku a to, co zbylo z její šňůry. Odkopla si z cesty další obruče ze sudů, jako by měla vztek na toho, kdo ten nepořádek nadělal, ať už to byl kdokoli.

„Všimli jste si oken?” zeptala se agentů. „Rozbité sklo je uvnitř. Napadá vás, že se sem někdo vloupal?”

„To nemusí být nutně pravda,” ozvala se Lucy a přidřepla ke střepům, aby je prozkoumala zblízka. „Když se termální vlna dostane ke sklu zevnitř, vnitřní strana se zahřeje a rozpíná se rychleji než vnější, což může způsobit nevyrovnaný tlak a praskliny z horka, které se od mechanického rozbití výrazně liší.”

Podala McGovernové, své nadřízené, nepravidelný ostrý střep.

„Z domu se dostane dým,” pokračovala Lucy, „a dovnitř pronikne vzduch. Vyrovnávání tlaku. Neznamená to, že se sem někdo vloupal.”

„Máte jedna minus,” ohodnotila ji McGovernová.

„Houby. Mám jedničku.”

Několik agentů se zasmálo.

„Ale musím s Lucy souhlasit,” ozval se jeden z nich. „Zatím jsem nenašel žádné stopy násilného vniknutí.”

Vedoucí jejich týmu se dál pokoušela proměnit dějiště katastrofy ve školní třídu snaživých studentů, z nichž se měli již brzy stát diplomovaní vyšetřovatelé požárů.

„Vzpomínáte si, jak jsme říkali, že kouř proniká cihlami?” zeptala se a ukázala nahoru, na kamenné kvádry pod linií, kde bývala střecha, které vypadaly, jako by je někdo oškrabal ocelovými kartáči. „Nebo je to eroze od proudů vody?”

„Ne, malta je částečně vydrolená. To je od kouře.”

„Máte pravdu. Od kouře, který se tlačil spárami,” prohlásila McGovernová věcně. „Oheň si vytváří vlastní ventilaci. A nízko kolem stěn, tady a tady,” ukazovala „je kámen opálený dočista, bez jakýchkoli nedokonale shořelých zbytků nebo sazí. Máme tu roztavené sklo a roztavené měděné potrubí.”

„Začalo to nízko, v přízemí,” prohlásila Lucy. „V hlavním obytném prostoru.”

„Podle mě to tak vypadá.”

„A plameny šlehaly až do výšky tří metrů, takže se od nich vzňalo i první patro a střecha.”

„Což by vyžadovalo dost velké množství hořlavin.”

„Urychlovače. Ale zapomeňte na to, že bychom v tomhle bordelu našli stopy po tom, jak se hořlavina rozlévala.”

„Nezapomínejte na nic,” pokárala McGovernová svůj tým. „Nevíme, jestli bylo nutné použít urychlovače, protože nevíme, kolik se na tom podlaží nacházelo samovznětlivých materiálů.”

Při řeči pracovali, rozstřikovali kolem špinavou tekutinu a ze všech stran se ozýval pravidelný zvuk odkapávající vody a rachot čerpadel. Zaujaly mě pružiny z matrace, které mi uvízly pod kovovými hráběmi, a přidřepla jsem, abych mohla vytáhnout kameny a opálené dřevo rukama. Člověk musí mít vždycky na paměti, že oběť požáru mohla uhořet v posteli, a já vzhlédla k tomu, co kdysi bývalo vyššími patry. Pokračovala jsem v hrabání, ale neobjevila jsem nic, co by třeba jen vzdáleně připomínalo lidské ostatky, pouze promáčené, nakysle páchnoucí pozůstatky toho, co bylo v elegantním sídle Kennetha Sparkese zničeno. Z některých jeho věcí se na hromadách trosek, které voda úplně nezaplavila, ještě kouřilo, ale většina zbytků, jimiž jsem se probírala, vystydla a nasákla odporným pachem spáleného alkoholu.

Bezvýsledně jsme se prohrabávali požářištěm celé dopoledne, a když jsem se přesouvala mezi ruinami z jedné oblasti do druhé, dělala jsem to, o čem jsem věděla, že to umím nejlépe. Šmátrala jsem a zkoumala rukama, a kdykoli jsem nahmatala tvar, který vzbudil můj zájem, stáhla jsem si těžké ohnivzdorné rukavice a ohmatávala to prsty, stěží chráněnými dvěma vrstvami latexu. Agenti pod dohledem McGovernové se rozešli na různá místa, na základě vlastních instinktů, a bylo skoro poledne, když se vedoucí týmu vrátila ke mně.

„Ještě se držíš?” zeptala se.

„Pořád stojím na nohou.”

„To není na kancelářskou krysu špatný.” Usmála se.

„Beru to jako kompliment.”

„Vidíš, jak je to pravidelné?” Ukázala prstem v rukavici umazané od sazí. „Oheň o vysoké teplotě, který hořel rovnoměrně od jednoho konce domu na druhý. Plameny tak horké a vysoké, že sežehly přízemí i první patro a skoro všechno, co tam bylo. Tady nejde o žádný zkrat elektrického vedení, o zapomenutou kulmu nebo rozpálený tuk, který se vzňal na pánvi. Za tímhle je něco velkýho a chytrýho.”

Během let jsem si všimla, že lidé zvyklí bojovat s ohněm o něm mluví, jako by byl živý a měl vlastní vůli a osobnost. McGovernová začala pracovat vedle mě a to, co se nedalo odhodit z cesty, nakládala na kolečko. Vyleštila jsem něco, co mohlo být prstní kůstkou, ale vyklubal se z toho kus kamene, a ona ukázala dřevěnou násadou hrábí na prázdnou, zataženou oblohu.

„Nejvyšší vrstva spadla naposled,” řekla mi. „Jinými slovy, trosky ze střechy a z prvního patra budou tady dole navrchu. Takže předpokládám, že právě v nich se teď vrtáme.” Zaútočila hráběmi na zkroucený ocelový nosník, který původně podpíral střechu. „Jo,” dodala. „Proto je tu všechna ta izolace a břidlicový tašky.”

Pokračovalo to dál a dál a nikdo si nedával delší než čtvrthodinové přestávky. Místní hasičská stanice nás pravidelně zásobovala kávou, sodovkou a sendviči a hasiči nainstalovali křemíkové lampy, takže jsme v té mokré jámě při práci trochu viděli. V každém rohu domu odsávalo Prosserovo čerpadlo hadicí vodu a chrlilo ji vně žulových zdí, a přestože už zmizely tisíce litrů vody, naše pracovní podmínky se moc nezlepšily. Trvalo hodiny, než hladina viditelně poklesla.

V půl třetí jsem to už nedokázala vydržet a vyšla zase ven. Hledala jsem nejméně nápadné místo, které jsem objevila pod nízkými větvemi velké jedle poblíž dýmajících stájí. Ruce a chodidla jsem měla znecitlivělé zimou, ale pod těžkým ochranným oděvem jsem se potila, když jsem přidřepla a nervózně se rozhlížela, zda nikdo nemíří mým směrem. Pak jsem se v duchu obrnila a přiměla se projít kolem každého zuhelnatělého stání. Do nosu se mi dral pach smrti, který jako by mi ulpíval uvnitř lebky.

Koně žalostně leželi jeden na druhém, nohy skrčené jako při boxu a kůži popraskanou od toho, jak se maso začalo vařit, natékalo a scvrkávalo se. Klisny, hřebci a valaši shořeli na kost a z mrtvol opálených jako dřevo dosud stoupal kouř. Doufala jsem, že podlehli otravě kysličníkem uhelnatým dřív, než je zasáhly plameny.

Napočítala jsem devatenáct těl, včetně dvou ročků a jednoho hříběte. Odér spálené koňské srsti a smrti byl dusivý a halil mě jako těžký plášť, když jsem mířila přes trávník zpět k troskám domu. Z dálky na obzoru mě opět pozoroval jediný přeživší kůň, osamělý, nehybný, truchlivý.

McGovernová stále cákala kolem sebe, nabírala trosky a odhazovala si je z cesty a já poznala, že začíná být unavená, a trochu škodolibě mě to potěšilo. Už se připozdívalo. Obloha trochu potemněla a vítr byl štiplavější.

„To hříbě je tam pořád,” upozornila jsem ji.

„Byla bych moc ráda, kdyby umělo mluvit.” Narovnala se a promnula si kříž.

„To, že běhá volně, má nějaký důvod. Nemohlo se dostat ven samo, to nedává smysl. Zařídili jste, aby se o ně někdo postaral?” zeptala jsem se.

„Už se na tom pracuje.”

„ Nemohl by pomoct někdo ze sousedů?” Nedokázala, jsem o tom přestat mluvit, osud opuštěného koně se mě opravdu dotýkal.

Dlouze se na mě podívala a ukázala nad sebe.

„Hlavní ložnice a koupelna se nacházely přímo tady,”

oznámila, když ze špinavé vody lovila rozbitou bílou mramorovou dlaždici. „Jsou tu mosazné doplňky, mramorová podlaha, trysky z vířivé koupele. Rám střešního okna, které bylo mimochodem v době požáru otevřené. Když sáhneš patnáct centimetrů hluboko nalevo od sebe, narazíš rovnou na to, co zbylo z vany.”

Hladina stále klesala, jak čerpadla odsávala vodu a vytvářela na trávníku malé říčky. Opodál vytahovali agenti kus starožitné dubové podlahy, která shora zuhelnatěla do hloubky a jen malá vrstva dřeva zůstala neohořelá. Tak to šlo dál a všechno se připojovalo ke stále sílícím důkazům, že požár vypukl v přízemí, v oblasti hlavní ložnice s koupelnou, odkud jsme vylovili mosazné kličky ze skříněk a mahagonového nábytku a stovky ramínek na šaty. Prohrabávali jsme se spáleným cedrovým dřevem a pozůstatky mužské obuvi a oblečení ze šatny.

Kolem páté voda klesla o dalších třicet centimetrů a odhalila zničenou krajinu připomínající vypálenou skládku, s ožehnutými zbytky elektrických spotřebičů a kostrami pohovek. Pořád jsem s McGovernovou pracovala v oblasti hlavní koupelny lovily jsme z vody lahvičky léků, šamponu a pleťové vody, když jsem konečně objevila první roztříštěný úlomek smrti. Opatrně jsem setřela saze z ostrého kusu skla.

„Myslím, že něco máme,” prohlásila jsem a zdálo se mi, že se můj hlas v šumu vody a mlaskavém rachotu čerpadel ztrácí.

McGovernová namířila baterku na to, co jsem odkryla, a strnula.

„Panebože,” vydechla šokovaně.

Skrze mokré rozbité sklo na nás hleděly mléčně bílé mrtvé oči.

„Okno, nebo možná skleněné dveře sprchového koutu, které se zřítily na tělo a aspoň částečně zabránily tomu, aby shořelo na kost,” řekla jsem.

Odstranila jsem další rozbité sklo a McGovernová na chvilku ztratila řeč, když se dívala na groteskně znetvořenou mrtvolu, která, jak jsem ihned poznala, nepatřila Kennethu Sparkesovi. Horní část obličeje zploštilo tlusté popraskané sklo a oči byly matně modrošedé, neboť původní barva se z nich vyvařila. Dívaly se na nás zpod spálené kosti na čele. Z lebky se uvolnily prameny dlouhých světlých vlasů a přízračně se vznášely v rozvlněné špinavé vodě. Chyběl nos i ústa, zůstala pouze křídově bílá kalcinovaná kost a zuby, z nichž oheň vysál všechno organické.

Krk se částečně uchoval, trup pokrývalo další popraskané sklo a do uvařeného masa se roztavila tmavá látka, která původně tvořila halenku nebo košili. Pořád jsem rozeznávala vazbu tkaniny. Hýždě a pánev sklo před ohněm také uchránilo. Oběť na sobě měla džíny. Nohy shořely na kost, ale chodidla zakryly kožené boty. Dolní část paží i dlaně chyběly a já nikde neviděla žádné zbytky těchto kostí.

„Kdo to sakra je?” zeptala se McGovernová užasle. „Sparkes s někým žil?”

„To nevím,” opáčila jsem a odlévala si z cesty další vodu.

„Poznáš, jestli jde o ženu?” zeptala se McGovernová a naklonila se blíž, s baterkou stále namířenou na mrtvolu.

„Nechtěla bych to odpřísáhnout u soudu, dokud ji neprohlédnu podrobněji. Ale ano, myslím, že je to žena,” odpověděla jsem.

Vzhlédla jsem k otvoru po střeše, kterým byla vidět obloha, a představila si koupelnu, v níž ta žena patrně zemřela. Pak jsem, zatímco mi kolem nohou šplouchala studená voda, vytáhla fotografické náčiní. V otvoru po dveřích se právě objevil Pepper se svým vodičem a Lucy s ostatními agenty se vydala naším směrem, neboť zpráva o nálezu se už tiše roznesla. Pomyslela jsem na Sparkese a nic tady mi nedávalo smysl, snad až na skutečnost, že ten večer, kdy vypukl požár, byla ve jeho domě žena. Obávala jsem se, že tu někde objevím i jeho ostatky.

Agenti se přiblížili a jeden z nich mi přinesl transportní vak na mrtvoly. Rozložila jsem ho a udělala ještě několik snímků. Maso se přiškvařilo ke sklu a bude se muset oddělit. To provedu až v pitevně a nařídila jsem, že je třeba do márnice odeslat i veškeré trosky nalezené v okolí těla.

„Budu potřebovat pomoc,” oznámila jsem všem. ,.Musíme sem dostat podložku a nějaká prostěradla a někdo by měl zavolat tu místní pohřební službu, která je odpovědná za převoz ostatků. Potřebujeme pohřební vůz. Dávejte si pozor, sklo je ostré. Je třeba přenést ji tak, jak je, in situ. Tváří nahoru, přesně tak, jak leží, abychom na tělo nevynakládali příliš velký tlak a nepotrhali kůži. To je dobré. Teď ten pytel otevřete víc. Co nejvíc to jde.”

„Nevejde se tam.”

„Možná bychom tady kolem okrajů mohli to sklo odlámat,” navrhla McGovernová. „Nemá někdo kladivo?”

„Ne, ne. Zakryjte ji tak, jak je.” Vydávala jsem další příkazy, protože nyní jsem tady rozhodovala já. „Tohle přetáhněte přes okraje a kolem nich, abyste si chránili ruce. Máte všichni rukavice?”

„Jo.”

„Pro ty, kteří tu nepomáhají možná tady bude ještě další mrtvola. Takže hledejte dál.”

Když jsem čekala, až se dva agenti vrátí s nosítky a modrými plastovými prostěradly na jejich zakrytí, byla jsem napjatá a podrážděná.

„Dobrá,” řekla jsem potom. „Budeme zvedat. Až napočítám do tří.”

Voda cákala a šplíchala, když jsem se v ní se třemi agenty pokoušela udržet rovnováhu a mrtvou ženu co nejšetrněji zvednout. Bylo velmi těžké hledat pevnou půdu pod nohama, zatímco jsme svírali kluzké mokré sklo, dost ostré, aby prořízlo kožené rukavice.

„Jdeme na to,” zavelela jsem. „Jedna, dvě, tři, nahoru.”

Jakmile jsme umístili tělo na nosítka, zakryla jsem je kusy plastiku, jak nejlépe to šlo, a pevně je zajistila pásy. Tápavě jsme se brodili vodou, která nám teď už nepřetékala přes boty, a dělali jsme jen malé, opatrné krůčky. Čerpadla a generátor vytvářely neustálou zvukovou kulisu, kterou jsme už téměř nevnímali, když jsme vynášeli ponurý náklad směrem k prázdnému prostoru, kde kdysi byly dveře. Cítila jsem pach vařeného masa a smrti a nakyslý hnilobný odér látek, jídla, nábytku a všeho ostatního, co shořelo v domě Kennetha Sparkese. Vynořila jsem se do bledého světla rychle končícího dne, ochromená stresem a chladem, a docházel mi dech.

Položili jsme mrtvolu na zem a já u ní zůstala na stráži, zatímco zbytek týmu pokračoval v pátrání. Odhrnula jsem prostěradlo a dlouze jsem se zblízka podívala na tu žalostně znetvořenou lidskou bytost, než jsem z kufříku vytáhla baterku a lupu. Kolem hlavy u kořene nosu se sklo roztavilo a ve vlasech mrtvé se zachytily kousky jakési růžové hmoty a popela. Za pomoci světla a zvětšení jsem zkoumala části těla, které unikly zkáze, a váhala jsem, zda nejde jen o mou fantazii, když jsem odhalila krvácení v zuhelnatělé tkáni v oblasti levého spánku, asi tak dva a půl centimetru od oka.

Najednou se vedle mě zjevila Lucy a postřehla jsem, že se k nám blíží nablýskaný tmavomodrý vůz s logem Wiserovy pohřební služby.

„Našlas něco?” zeptala se Lucy.

„Nevím to jistě, ale tohle vypadá jako krvácení, na rozdíl od vysychání, k němuž dochází, když kůže praskne.” .,Myslíš tím, když kůže praskne žárem.”

.,Ano. Maso se vaří a nabývá na objemu, což vede k popraskání kůže.”

„Tedy přesně totéž, co se stane, když v troubě pečeš kuře.”

„Pochopilas to,” řekla jsem.

Poškození kůže, svalů a kostí lze snadno zaměnit za zranění způsobená násilím, pokud člověk dobře nezná účinky ohně. Lucy přidřepla blíž ke mně a mlčky přihlížela.

„Neobjevilo se tam ještě něco jiného?” zeptala jsem se…Doufám, že nemáte další mrtvoly.”

„Zatím ne,” odpověděla. „Brzy se setmí, takže nemůžeme dělat nic moc kromě zajištění místa do zítřejšího rána, kdy začneme nanovo.”

Vzhlédla jsem, když z vozu pohřební služby vystoupil muž v proužkovaném obleku a natáhl si latexové rukavice. Ze zadní části vozu hlučně vysunul lehátko na kolečkách a vzápětí se ozvalo cvakání kovu, jak rozkládal nohy té konstrukce.

„Chcete s tím začít už dneska večer, doktorko?” zeptal se mě a já si uvědomila, že ho určitě odněkud znám.

„Převezte ji do Richmondu a dám se do toho zítra ráno,” odpověděla jsem.

„Naposledy jsme se viděli při té střílečce u Moserových. Ta mladá holka, co se o ni prali, tu pořád ještě dělá potíže.”

„Ano, jistě.” Rozpomínala jsem se jen mlhavě, neboť jsem za sebou měla příliš mnoho přestřelek a lidí, kteří dělali potíže. „Děkuju vám za pomoc,” řekla jsem mu.

Zvedli jsme tělo za rohy těžkého vinylového vaku. Přesunuli jsme ostatky na lehátko a zasunuli je do zadní části vozu. Muž zabouchl dveře.

„Jen doufám, že to uvnitř není Kenneth Sparkes,” prohodil.

„Zatím jsme mrtvolu neidentifikovali,” odpověděla jsem.

Povzdechl si a vklouzl na sedadlo řidiče.

„Já vám teda něco povím,” dodal, když nastartoval. „Je mi jedno, co se o něm vykládá. Byl to dobrej chlap.”

Dívala jsem se za odjíždějícím vozem pohřební služby a ucítila na sobě Lucyin pohled. Dotkla se mojí ruky.

„Jsi vyčerpaná,” řekla. „Co kdybys tu přespala a odletěla zpátky se mnou až ráno? Jestli ještě něco najdeme, dáme ti hned vědět. Nemá smysl, abys tu zůstávala.”

Čekala mě velmi náročná práce a bylo by jedině rozumné odjet okamžitě zpět do Richmondu. Ale po pravdě řečeno jsem neměla chuť vracet se do svého prázdného domu. Benton už je touhle dobou nejspíš na Hilton Head a Lucy zůstává ve Warrentonu. Bylo příliš pozdě, abych se mohla obrátit na někoho ze svých přátel, a na zdvořilé rozhovory jsem neměla náladu. Tahle chvíle patřila k okamžikům, kdy mě nenapadalo nic, co by mě mohlo ukonejšit.

„Teun nás přestěhovala do lepšího hotelu a já mám v pokoji volnou postel, teto Kay,” dodala Lucy s úsměvem, když vytahovala z kapsy klíče od auta.

„Takže najednou jsem zase teta Kay.”

„Jenom když nás nikdo neslyší.”

„Musím si sehnat něco k jídlu,” prohlásila jsem.

Kapitola 3

V Burger Kingu na ulici Broadview jsme si koupilydo auta hamburgery a hranolky; venku byla tma a velmi chladno. Reflektory protijedoucích vozidel mě bodaly do očí a ani sebevětší dávka motrinu by nezahnala palčivou bolest v mých spáncích a hrůzu v mém srdci.

Lucy si přinesla vlastní cédéčka a jedno z nich hlasitě pouštěla, když jsme projížděly Warrentonem v pronajatém černém Fordu LTD.

„Co to posloucháš?” zeptala jsem se tak. že to vyznělo jako stížnost.

„Jima Brickmana,” odpověděla sladce.

„To ani náhodou,” řekla jsem přes zvuk fléten a bubnů. „Připadá mi to jako nějaká indiánská hudba. A nemohly bychom to trochu ztlumit?”

Místo toho hlasitost ještě zvýšila.

„To je David Arkenstone. Duch větru. Měla bys trochu otevřít svou mysl, teto Kay. Tahle skladba se jmenuje ,Osud`.“

Lucy jela jako vítr a já se ponořila do hudby.

„Začínáš být na mě moc duchovní,” prohlásila jsem, zatímco jsem si představovala vlky a táborové ohně.

„Jeho hudba vypovídá o spojení se světem, hledání vlastní cesty a pozitivní síle,” vysvětlovala, když se melodie stala živější a zazněly v ní kytary. „Nezdá se ti, že to docela sedí?”

Musela jsem se jejímu složitému vysvětlení zasmát. Lucy potřebovala vědět, jak všechny věci fungují, a odhalit důvod, proč to tak je. Upřímně řečeno, hudba působila konejšivě a já cítila, jak se děsivá místa mé mysli projasňují a proniká do nich klid.

„Co si myslíš, že se tam stalo, teto Kay?” porušila Lucy náhle atmosféru. „Myslím opravdu upřímně, v hloubi duše.”

„To se teď nedá přesně odhadnout,” odpověděla jsem jí tak, jak bych odpověděla komukoli jinému. „A neměli bychom zatím dělat žádné závěry, ani ohledně pohlaví oběti nebo toho, kdo v domě možná ještě byl.”

„Teun si už myslí, že šlo o žhářství, a já taky,” konstatovala suše. „Jenom je divné, že v těch místech, kde jsme

si mysleli, že by mohlo něco být, Pepper vůbec nic nevyčenichal.”

„Například v hlavní koupelně v přízemí,” řekla jsem.

„Vůbec nic. Chudák Pepper se dřel jako pes a ani nedostal nažrat.”

Toho labradorského retrívra od mládí cvičili na odměnu potravou, aby odhalil uhlovodíkové destiláty ropy, například petrolej, benzin, tekutinu do zapalovačů, rozpouštědla, ředidla, olej na svícení. Pokud chtěl nějaký žhář způsobit velký požár jediným škrtnutím zápalky, všechno tohle byly možné, neli běžné prostředky. Jestliže jsou někde rozlité urychlovače, slévají se a roztékají, jak jejich výpary hoří. Tekutina vsákne do textilií, ložního prádla či do koberce. Pronikne pod nábytek a do spár v podlaze. Není rozpustná ve vodě a nedá se snadno spláchnout, takže jestli Pepper nenašel nic, co by podráždilo jeho nos, zdálo se dost pravděpodobné, že nic takového vůbec použito nebylo.

„Musíme teď přesně zjistit, co se v domě nacházelo, abychom mohli začít počítat, jaké množství hořlavin žhář použil,” pokračovala Lucy, když v hudbě převládly housle a smyčce a bubny zesmutněly. „Pak bude snazší udělat si představu o tom, co a v jakém množství se tam muselo dostat, aby vznikl takový požár.”

„Objevili jsme roztavený hliník a sklo, a pokud jde o tělo, v horní části nohou a dolní části paží, vlastně kdekoli, kde ho nechránila ta skleněná deska, shořelo na kost,” řekla jsem. „To podle mě naznačuje, že oběť ležela, možná ve vaně, když se k ní oheň dostal.”

„Nedokážu si moc dobře představit, jak by se mohl takový oheň rozhořet v mramorové koupelně,” podotkla moje neteř.

„A co nějaká závada na elektroinstalaci? Bylo by to možné?« zeptala jsem se, když se v dálce, asi kilometr a půl před námi, objevil nad dálnicí žlutočervený neonový poutač našeho hotelu.

„Podívej, ten dům měl všechny rozvody zmodernizované. Jakmile oheň pronikl k drátům a izolace se v horku roztavila, uzemněné svody se dostaly do vzájemného kontaktu. Obvod selhal, dráty se zkratovaly a elektřina se samočinným vypínačem vypnula,” vysvětlovala Lucy. „Přesně to se dalo očekávat a nepoznáme z toho, zda byl požár způsoben záměrně, nebo ne. Těžko říct. Ještě se musíme podívat na spoustu věcí a laboratoře samozřejmě taky udělají svoji práci. Ale ať ten oheň způsobilo cokoli. rozhořel se rychle. To se dá poznat už ze zbytků podlahy. Je tam ostrá dělicí linie mezi opravdu hlubokým zuhelnatěním a neohořelým dřevem, a to znamená horký a rychlý oheň.”

Vzpomněla jsem si, že dřevo poblíž těla vypadalo přesně tak, jak je popsala. Na povrchu silně popraskalo nebo zčernalo, místo aby pomalu prohořelo skrz naskrz.

„Zase přízemí?” zeptala jsem se a moje soukromá podezření ohledně té věci rázem ještě víc potemněla.

„Pravděpodobně. A že to šlo rychle, víme i na základě doby, kdy se spustil požární alarm, a toho, co tam objevili hasiči o sedmnáct minut později.” Na chvilku se odmlčela a pak dodala: „Koupelna plus možné krvácení do tkáně poblíž levého oka. Co myslíš? Že by se koupala nebo sprchovala? Omámil ji kysličník uhelnatý, upadla a uhodila se do hlavy?”

„Zjevně byla v době smrti úplně oblečená,” připomněla jsem jí. „Měla na nohou i boty. Když se spustí požární poplach a člověk je ve vaně nebo ve sprše, pochybuju, že by se zdržoval takhle důkladným oblékáním.”

Lucy ještě trochu zesílila zvuk a upravila hloubky. Do bicích se mísily zvonky a mně to náhle podivně připomnělo kadidlo a myrhu. Chtěla jsem ležet na slunci s Bentonem a spát. Chtěla jsem, aby mi u nohou šuměl oceán, když se po ránu procházím po pláži, a vzpomněla jsem si na Kennetha Sparkese tak, jak jsem ho viděla naposled. Obávala jsem se, že brzy najdeme to, co z něj zbylo.

„Tahle skladba se jmenuje Lov vlků`,” podotkla Lucy, když odbočila na parkoviště u supermarketu z bílých tvárnic. „A možná právě to děláme, ne? Honíme se za velkým zlým vlkem.”

„Ne,” odpověděla jsem, když zaparkovala. „Myslím, že se snažíme ulovit draka.”

Přehodila si přes pracovní oblek a pistoli větrovku značky Nike.

„Tohle jsi neviděla,” prohodila, zatímco otvírala dvířka. „Teun by mi za to nakopala zadek.”

„Až moc často se stýkáš s Marinem,” řekla jsem, protože ten jen málokdy dodržoval pravidla a vědělo se o něm, že si v kufru svého neoznačeného policejního auta vozí domů pivo.

Lucy zaběhla do obchodu a já pochybovala, že by ve svých špinavých botách, vybledlých modrých kalhotách s příliš mnoha kapsami a nasáklá pronikavým zápachem kouře někoho ošálila. Na cédéčku rozehrály klávesy a kravský zvonec jiný rytmus, čekala jsem ve voze a toužila po spánku. Lucy se vrátila s balením šesti lahví piva Heineken, a když jsme vyrazily dál, dřímala jsem za zvuků flétny a bicích, než se mi náhle začaly hlavou míhat jiné obrazy, tak děsivé, že jsem se na sedadle napřímila. V duchu jsem viděla obnažené zvápenatělé zuby a mrtvé oči, namodrale šedé jako vařená vejce. Uvolněné vlasy se vznášely v černé vodě jako špinavá vlákna kukuřice a rozpraskané, roztavené sklo tvořilo kolem toho, co zbylo z těla, složitou jiskřící pavučinu.

„Není ti nic?” zeptala se Lucy ustaraně a ohlédla se po mně.

„Asi jsem usnula,” odpověděla jsem. „Nic mi není.”

Motel Johnson stál přímo před námi, na druhé straně dálnice. Byl kamenný, s červenobílou plechovou markýzou nad vchodem a žlutočerveným osvětleným poutačem vpředu, který oznamoval, že mají otevřeno čtyřiadvacet hodin denně a motel je vybavený klimatizací. Nápis „OBSAZENO” nesvítil, což pro cestovatele, kteří potřebovali přespat, vypadalo slibně. Vystoupily jsme a na rohožce před vchodem zablikalo „DOBRÝ DEN”. Lucy zazvonila. Ke dveřím se přiloudala velká černá kočka a vzápětí se jakoby odnikud zhmotnila tlustá žena a pustila nás dovnitř.

„Máme rezervovaný dvoulůžkový pokoj,” řekla Lucy.

„Odhlásit se musíte do jedenácti,” sdělila nám žena, když obešla recepční pult. „Můžu vám dát patnáctku, je to až na konci, pokoj má vlastní vchod zvenku.”

„Jsme z ATF,” dodala Lucy.

„Zlato, to už mi došlo. Ta druhá dáma tu byla zrovna před chvilkou. Všichni máte zaplaceno.”

Nápis nade dveřmi upozorňoval, že šeky se nepřijímají, ale vítal karty MasterCard a Visa, a mě napadlo, že McGovernová je zřejmě neuvěřitelně vynalézavá.

„Potřebujete dva klíče?” zeptala se recepční, když otevřela zásuvku ve stole.

„Ano,”

„Tak prosím, zlato, jsou tam dvě pěkné postýlky. Jestli tu nebudu, až budete odjíždět, klidně nechte klíče na pultě.”

„Jsem ráda, že tu tolik dbáte o bezpečnost,” podotkla Lucy suše.

„No jasně. Na každých dveřích jsou dva zámky.”

„Jak dlouho funguje pokojová služba?” přidala se Lucy ke hře.

„Dokud se na to ten automat na nápoje před barákem nevykašle,” odpověděla žena a mrkla na nás. Bylo jí nejméně šedesát, měla na červeno obarvené vlasy, povislé tváře a zavalité tělo, které napínalo každý centimetr jejích hnědých elastických legín a žlutého svetru. Zjevně měla v oblibě černobílé krávy. Na zdech visely jejich obrázky a na poličkách i stolcích stály keramické kravičky. V malém akváriu se hemžila podivná směs pulců a mřenek a já neodolala a musela se na ně zeptat.

„Domácí?” zeptala jsem se.

Trochu rozpačitě se usmála. „Chytám je vzadu v rybníčku. Jeden z těch pulců se nedávno změnil v žábu a ta se utopila. Nevěděla jsem, že žáby nedokážou žít pod vodou.”

„Potřebuju si zavolat,” prohlásila Lucy a otevřela dveře opatřené sítí proti hmyzu. „Mimochodem, kam zmizel Marino?”

„Mám dojem, že si s některými z ostatních vyrazil někam na jídlo,” řekla jsem.

Lucy odešla i se sáčkem z Burger Kingu a já měla podezření, že šla zavolat Janet a naše hamburgery budou, až se k nim konečně dostaneme, úplně vychladlé. Když jsem se tak opírala o recepční pult, všimla jsem si stolu na druhé straně, kde mezi různými papíry ležely i místní noviny s velkým titulkem na první straně: POŽÁR ZPUSTOŠIL FARMU MEDIÁLNÍHO MAGNÁTA. Mezi dokumenty, které měla recepční na stole, jsem zahlédla předvolání k soudu a vylepená oznámení o vypsaných odměnách za informace o vraždách, doprovázené kresbami pravděpodobných portrétů násilníků, zlodějů a vrahů. A přitom byl okres Fauquier typickou poklidnou oblastí, kde se lidé snadno nechali ukolébat pocitem bezpečí.

„Doufám, že tu nepracujete celou noc sama,” řekla jsem recepční, protože jsem měla nepotlačitelný zvyk radit ohledně bezpečnostních opatření každému, ať už o to stál, nebo ne.

„Mám tady Cibulku,” ukázala s láskou na tlustou černou kočku.

„To je zajímavé jméno.”

„Když necháte někde stát otevřenou sklenici naložených cibulek, hned je v ní. Rovnou tam strčí packu, dělala to už jako kotě.”

Cibulka seděla ve dveřích místnosti, která byla podle všeho soukromým pokojem recepční. Kočka na mě upírala oči připomínající zlaté mince a škubala chlupatým ocasem. Tvářila se znuděně, když zazvonil zvonek a její majitelka odemkla dveře muži v přiléhavém nátělníku, který v ruce držel vypálenou žárovku.

„Už to udělala zase, Helen.” Podal jí důkaz.

Otevřela jednu skříňku a vytáhla krabičku se žárovkami, zatímco já dopřávala Lucy spoustu času, aby mohla dokončit telefonát z automatu, než si půjdu zavolat také. Mrkla jsem na hodinky, přesvědčená, že touhle dobou je už Benton dávno na Hilton Head.

„Tady máš, Velkej Jime.” Vyměnila nefunkční žárovku za novou.

„Jsou to šedesátiwattový?” Zamžourala na ni.

„No jo. Zdržíš se tu ještě nějakou dobu?” Znělo to, jako by doufala, že ano.

„To sakra nevím.”

„A jéje,” povzdechla si Helen. „Takže to pořád není moc dobrý, co?”

„Kdy to bylo dobrý?” Zavrtěl hlavou a vrátil se zpátky do tmy.

„Zase se hádá se ženou,” prohodila recepční Helen ke mně a také zavrtěla hlavou. „Samozřejmě, už tu párkrát přespával, což je částečně důvod, proč se pořád hádají. Nikdy jsem netušila, že tolik lidí jeden druhýho podvádí. Polovinu tržby nám tady dělají lidi, co bydlí jen pár kiláků odsud.”

„Ale vás neoklamou,” řekla jsem.

„To ani náhodou. Ale když nedělají v pokoji bordel, nic mi po tom není.”

„Nejste moc daleko od té farmy, co vyhořela,” prohodila jsem.

Recepční ožila. „Ten večer jsem zrovna měla službu. Až odsud bylo vidět šlehat plameny, jako by tam vybuchla sopka.” Divoce zagestikulovala rukama. „Všichni hosti se vyhrnuli ven, dívali se a poslouchali sirény. Chudáci koně. Pořád na ně musím myslet.”

„Znáte Kennetha Sparkese?” zeptala jsem se.

„Nemůžu říct, že bych ho někdy viděla osobně.”

„Nebydlela u něj v domě nějaká žena?” naléhala jsem. „Nezaslechla jste o tom někdy něco?”

„Jenom co se povídá mezi lidma.” Helen se dívala ke dveřím, jako by se v nich měl každou chvíli někdo objevit.

„Například?” pobídla jsem ji.

„No, řekla bych, že pan Sparkes je docela džentlmen, víte,” začala Helen. „Ne že by to zdejší lidi moc schvalovali, ale je to přece jen kus chlapa. Má rád mladý a hezký ženský.”

Chvilku přemýšlela a pak se na mě podívala, zatímco venku za oknem se proháněly můry.

„Našlo by se tu pár takovejch, co je docela nadzvedlo, když ho zahlídli s tou poslední,” řekla. „Vždyť víte, ať si říkáme, co chceme, tohle je přece jen pořád ten starý Jih.”

„Pohoršilo to někoho obzvlášť silně?” zeptala jsem se.

„Teda Jacksonovic kluky. Ti jdou z jednoho maléru do druhýho,” vysvětlila a při řeči stále pozorovala dveře. „Prostě nemají rádi barevný. Takže když ho viděli s hezkou mladou bílou holkou, a těch měl dost… No, vedly se různý řeči, víc vám k tornu nepovím.”

Představovala jsem si Kukluxklan s hořícími kříži a fanatiky nadvlády bílé rasy, ozbrojené muže s chladnýma očima. Už jsem viděla nenávist v akci. Většinu svého života jsem nořila ruce do toho, co po sobě taková nenávist

Zanechala. Když jsem se s recepční Helen loučila, srdce se

mi svíralo. Snažila jsem se nedělat ukvapené závěry ohledně rasových předsudků, žhářství a zamýšlené oběti, kterou mohl být pouze Sparkes, nikoli žena, jejíž ostatky nyní putovaly do Richmondu. Samozřejmě, možná chtěli pachatelé zlikvidovat pouze Sparkesův rozsáhlý majetek a netušili, že je někdo v domě.

Když jsem vyšla ven, stál u telefonního automatu ten muž v nátělníku. Roztržitě otáčel v ruce novou žárovkou a mluvil napjatým, hlubokým hlasem. Právě když jsem procházela kolem, vybuchl vzteky.

„Zatraceně, Louise! Přesně tohle tím myslím. Ty prostě nikdy nezavřeš pusu,” štěkal do telefonu a já se rozhodla, že Bentonovi zavolám později.

Odemkla jsem červené dveře pokoje číslo patnáct a Lucy předstírala, že na mě nečeká seděla ve velkém ušáku skloněná nad kroužkovým blokem, dělala si poznámky a výpočty. Ale večeře z rychlého občerstvení se ani nedotkla a já věděla, že musí umírat hlady. Vytáhla jsem ze sáčku hamburgery a hranolky a prostřela je na papírových ubrouscích na stůl opodál.

„Všechno je studené,” řekla jsem tiše.

„Na to si zvykneš.” Její hlas zněl vzdáleně a roztržitě.

„Chceš sejít osprchovat první?” nabídla jsem jí zdvořile.

„Klidně běž ty,” odpověděla, ponořená do matematických propočtů, čelo svraštělé.

Pokoj byl za tu cenu překvapivě čistý, zařízený v odstínech hnědé barvy a vybavený televizí Zenith, skoro stejně starou jako moje neteř. Byly tam čínské lampičky a lucerničky s dlouhými třásněmi, porcelánové sošky, strnulé olejomalby a přehozy s květinovým potiskem. Koberec ode zdi ke zdi měl indický vzor a na tapetách se míhaly lesní výjevy. Nábytek byl dřevotřískový nebo natřený takovou ; vrstvou laku, že se kresba dřeva nedala rozeznat.

Prozkoumala jsem koupelnu a odhalila solidní růžovobílé dlaždice, patrně z padesátých let, plastové kelímky a maličké kostky baleného mýdla na umyvadle. Nejvíc mě však dojala jediná umělá červená růže v okně. Někdo se velice snažil udělat s tím málem, co měl k dispozici, co nejvíc pro to, aby se zde cizí lidé cítili dobře, a já pochybovala, že si toho většina hostů vůbec všimla. Taková vynalézavost a cit pro detail by se možná cenily tak před čtyřiceti lety, kdy byli lidé zřejmě civilizovanější než dnes.

Sklopila jsem víko od záchodové mísy a sedla si na ně, abych si mohla sundat mokré špinavé boty. Pak jsem bojovala s knoflíčky a háčky, dokud se moje oblečení nezměnilo ve zmuchlanou hromádku na podlaze. Dlouho jsem na sebe pouštěla sprchu, abych se zahřála a zbavila se pachu ohně a smrti. Když jsem se konečně vynořila z koupelny ve starém tričku s univerzitním logem své lékařské fakulty a otevřela si pivo, Lucy pracovala na svém notebooku.

„Co děláš?” zeptala jsem se a posadila se na pohovku.

„Jen si trochu hraju. Nevíme dost na to, abychom mohli dělat něco víc,” odpověděla zamyšleně. „Ale byl to sakra velký oheň, teto Kay. A zdá se, že to nepodpálili benzinem.”

K tornu jsem neměla co říct.

„A někdo uhořel’? Možná v hlavní koupelně? Jak k tomu došlo`? V osm hodin večer?”

Nevěděla jsem.

„Copak si tam čistila zuby, když se spustil alarm?”

Lucy se na mě pronikavě dívala.

„A co potom?” zeptala se. „Prostě tam zůstala a umřela?”

Narovnala se, aby si protáhla bolavá ramena.

„To mi pověz, šéfko. Ty jsi tady odborník.”

„Nemám pro to žádné vysvětlení, Lucy,” řekla jsem.

„A tady to máme, dámy a pánové. Světově proslulá odbornice, doktorka Kay Scarpettová, prostě neví.” Začínala být podrážděná. „Devatenáct koní,” pokračovala. „Kdo se o ně staral? Sparkes neměl ve stájích personál? A jak se jeden z těch koní dostal ven? Ten malý černý hřebec?”

„Jak víš, že je to hřebec?” zeptala jsem se, zrovna když někdo zaklepal na dveře. „Kdo je tam?” zavolala jsem.

„Hej, to jsem já,” ohlásil se Marino nabručeně.

Pustila jsem ho dovnitř a z jeho výrazu jsem hned poznala, že nese novinky.

„Kenneth Sparkes je živý a zdravý,” oznámil.

„Kde je?” Teď jsem byla opět zmatená.

„Údajně odjel do zahraničí a vrátil se, jakmile tu zprávu slyšel. Je v Beaverdamu a zdá se, že neví vůbec nic a nemá tušení, kdo by mohla být ta mrtvá,” sděloval nám Marino.

„Proč zrovna v Beaverdamu?” zeptala jsem se a v duchu počítala, jak dlouho by trvala cesta do téhle odlehlé části okresu Hanover.

„Bydlí tam jeho trenérka.”

„Jeho co?”

„Trenérka jeho koní. Ne jeho trenérka jako třeba v posilovně nebo tak.”

„Chápu.”

„Vyrážím tam hned ráno, asi tak v devět,” řekl mi. „Můžeš jet do Richmondu, nebo se mnou.”

„Mám mrtvolu k identifikaci, takže s ním stejně musím mluvit, i když prohlašuje, že nic neví. Nejspíš pojedu s tebou,” prohlásila jsem a Lucy se na mě podívala. „Chystáš se požádat o dopravu naši kurážnou pilotku, nebo se ti podařilo sehnat auto?”

„Do vrtulníku už nevlezu,” oznámil Marino. „A musím ti připomínat, že když jsi posledně dala řeč se Sparkesem, nasralas ho?”

„Na to si nevzpomínám,” řekla jsem a opravdu jsem si nevzpomínala, protože Sparkese jsem podráždila při více příležitostech kdykoli jsme se dostali do sporu ohledně podrobností určitých případů, o nichž si myslel, že by se měly zveřejnit.

„Můžu ti zaručit, že on si vzpomene, doktorko. A nabídneš mi taky pivo, nebo ne?”

„Nedokážu uvěřit, že sis neudělal vlastní zásoby,” prohodila Lucy a znovu začala něco cvakat do počítače.

Marino zamířil k ledničce a jednu láhev si nabídl sám.

„Chcete slyšet, co si myslím po tom všem, co jsme dneska viděli a slyšeli?” zeptal se útočně. „Úplně to samý jako předtím.”

„A to?” zeptala se Lucy, aniž vzhlédla od obrazovky.

„Je za tím Sparkes.”

Odložil otvírák na konferenční stolek a zastavil se u dveří, s rukou na klice.

„Za prvý, je sakra až moc pohodlný, že se zčistajasna vypařil, právě když se to stalo,” říkal a unaveně zazíval. „Takže si na špinavou práci někoho najal. Prachy.” Marino vytáhl z balíčku v kapse u košile cigaretu a zastrčil si ji mezi rty. „Nic jinýho toho hajzla stejně nikdy nezajímalo. Prachy a jeho pták.”

„Marino, proboha,” postěžovala jsem si.

Chtěla jsem, aby zmlkl, a chtěla jsem, aby odešel. Ale moji narážku ignoroval.

„Nejhorší ze všeho je, že teď máme na krku kromě všeho ostatního nejspíš taky vraždu,” dodal, když si otvíral dveře. „Což znamená, že moje maličkost je na ten případ přilepená jako moucha na morovou ránu. A pro vás dvě to platí taky. K čertu s tím.”

Vytáhl zapalovač, cigareta se mu v ústech hýbala.

„Vůbec se mi do toho nechce. Víte, kolik lidí má ten grázl nejspíš v kapse?” Marino nebyl k zastavení. „Soudce, šerify, požární inspektory…”

„Marino,” přerušila jsem ho, protože všechno jenom zhoršoval. „Děláš ukvapené závěry. Vlastně tak ukvapené, že to nejsou ani hypotézy, ale pohádky.”

Zamířil na mě svou nezapálenou cigaretou. „Jen počkej,” prohlásil na odchodu. „Ať se v tomhle případě obrátíš kamkoli, narazíš na cihlovou zeď.”

„Na to jsem zvyklá,” řekla jsem.

„To si jenom myslíš.”

Dveře za sebou zavřel příliš hlasitě.

„Hej, nezbourej to tady,” zakřičela za ním Lucy.

„Budeš na tom počítači dělat celou noc?” zeptala jsem se jí.

„Celou ne.”

„Už začíná být pozdě a je tu něco, co bychom spolu měly probrat,” podotkla jsem, protože jsem si opět vzpomněla na Carrii Grethenovou.

„Co když ti řeknu, že na to nemám náladu?” odpověděla Lucy naprosto vážně.

„To je jedno. Musíme si promluvit.”

„Víš, teto Kay, jestli zase začneš o Teun a o Filadelfii…”

„Cože?” zeptala jsem se, upřímně zaskočená. „Co sem pleteš Teun?”

„Poznala jsem, že ji nemáš ráda.”

„To je naprosto směšně.” „Vidím do tebe,” prohlásila.

„Nemám nic proti Teun a tenhle rozhovor se jí netýká.” Moje neteř zmlkla. Začala si zouvat boty. „Lucy, dostala jsem dopis od Carrie.” Čekala jsem na její reakci, ale žádně jsem se nedočkala. „Je to podivný vzkaz. Výhrůžný, znepokojující, z vězeňské psychiatrické léčebny Kirby v New Yorku.”

Znovu jsem se odmlčela a Lucy skopla jednu botu na koberec.

„V zásadě chce, abychom věděli, že má v úmyslu nadělat během svého procesu spoustu potíží,” vysvětlila jsem. „Ne že by mě to nějak zvlášť překvapovalo. Ale, no, já…” Zakoktávala jsem se, zatímco si Lucy svlékala mokré ponožky a masírovala si bledá chodidla. „Měly bychom na to být připravené, to je všechno.”

Lucy si rozepnula pásek a kalhoty, jako by neslyšela jediné moje slovo. Přetáhla si přes hlavu špinavou košili a hodila ji na podlahu. Jen ve sportovní podprsence a bavlněných kalhotkách vyrazila ke koupelně. Její tělo bylo krásné a pružné a já se za ní ohromeně dívala, dokud jsem neuslyšela téct vodu.

Až dosud jsem si snad nikdy doopravdy nevšimla jejích plných rtů a ňader ani paží a nohou pevných a silných jako lovecký luk. Nebo jsem se na ni možná odmítala dívat jako na někoho, kdo není mou součástí, jako na dospělou sexuální bytost, protože jsem úmyslně nechápala ani ji, ani její způsob života. Cítila jsem se zahanbeně a zmateně, když jsem si ji na kratičký okamžik představila jako Carriinu dychtivou, vášnivou milenku. Nepřipadalo mi ani příliš divné, že by se nějaká žena chtěla dotýkat mé neteře.

Lucy si ve sprše dávala načas a já věděla, že to dělá úmyslně, kvůli rozhovoru, který nás čekal. Přemýšlela. Předpokládala jsem, že se zlobí. Tušila jsem, že si svůj hněv vybije na mně. Ale když o chvilku později vyšla ven, měla na sobě zaměstnanecké tričko filadelfského požárního inspektora, které mi ještě zhoršilo náladu. Pečlivě se vydrhla a voněla po citronech.

„Ne že by mi do toho něco bylo,” řekla jsem s očima upřenýma na logo na její hrudi.

„Dala mi ho Teun.”

„Aha.”

„A máš pravdu, teto Kay, nic ti do toho není.”

„Jenom se divím, proč se nikdy nepoučíš…,” vybuchla jsem, sama náhle rozhněvaná.

„Ohledně čeho?”

Její předstíraně nechápavý výraz mě měl podráždit, setřít a dát mi najevo, že se chovám jako suchopárný moralista.

„Ohledně spaní s lidmi, se kterými pracuješ.”

Moje emoce se řítily vlastní zrádnou cestou. Byla jsem nespravedlivá, dělala jsem naprosto nepodložené závěry. Ale strašně jsem se o Lucy bála, všemi představitelnými způsoby.

„Někdo mi dá tričko, takže s tím člověkem hned spím? Hmmm. Báječná dedukce, doktorko Scarpettová,” vyštěkla Lucy, nyní už rozzuřená. „A mimochodem, ty jsi ta pravá, abys mluvila o spaní s lidmi, s kterými pracuješ. Jen se podívej, s kým to prakticky žiješ!”

Věděla jsem, že kdyby byla Lucy oblečená, vyrazila by ze dveří. Místo toho se ke mně obrátila zády a zadívala se na závěs na okně. Utírala si z obličeje slzy rozhořčení, zatímco já se pokoušela zachránit to, co zbylo z okamžiku, který jsem si rozhodně nepředstavovala takhle.

„Obě jsme unavené,” řekla jsem tiše. „Prožily jsme hrozný den a teď Carrie dostala přesně to, co chtěla. Poštvala nás proti sobě.”

Moje neteř se nepohnula, mlčky tam stála dál, a když si znovu utřela obličej, její záda se přede mnou tyčila jako stěna.

„Vůbec nenaznačuju, že spíš s Teun,” dodala jsem. „Jenom tě varuju před zlomeným srdcem a chaosem… No, dokážu si představit, že by se to mohlo stát.”

Obrátila se a vzdorně se na mě podívala.

„Co myslíš tím, že si dokážeš představit, že by se to mohlo stát?” zeptala se. „Ona je lesbička? Nevzpomínám si, že by se o tom zmínila.”

„Možná to mezi tebou a Janet není právě teď úplně nejlepší,” pokračovala jsem. „A lidi jsou lidi.”

posadila se do nohou mé postele a bylo zřejmé, že nemá v úmyslu nechat mě z té konverzace vyklouznout.

„A to znamená co?”

„Jen tohle. Nejsem žádný neandrtálec. Nesejde mi na tom, jakého je Teun pohlaví. Nevím vůbec nic o její sexuální orientaci. Ale jestli jedna druhou přitahujete? Proč byste se neměly někomu líbit? Obě jste pohledné, okouzlující, talentované a statečné. Jen ti připomínám, že je to tvoje

nadřízená, Lucy.”

Ve spáncích mi bušila krev a promluvila jsem naléhavěji.

„A potom co?” zeptala jsem se. „Budeš se přesouvat z jedné federální agentury do druhé, dokud se souložením nepřipravíš o kariéru? O tohle mi jde, ať se ti to líbí, nebo ne. A tohle je naposledy, co o tom mluvím.”

Moje neteř se na mě dívala a oči jí opět zvlhly. Tentokrát si je neotřela, slzy se jí kutálely po tvářích a zanechávaly mokré skvrnky na tričku, které jí dala Teun McGovernová.

„Je mi to líto, Lucy,” řekla jsem jemně. „Vím, že nemáš snadný život.”

Obě jsme mlčely, zatímco Lucy s odvrácenou tváří plakala. Pak se dlouze, zhluboka nadechla a dech se jí v hrudi zadrhl.

„Milovala jsi někdy ženu?” zeptala se.

„Miluju tebe.”

„Víš, jak to myslím.”

„Nikdy jsem nebyla do žádné ženy zamilovaná,” řekla jsem. „Pokud vím.”

„To je dost vyhýbavé.”

„Nechtěla jsem, aby to tak vyznělo.”

„Mohla bys?”

„Co jestli bych mohla?”

„Milovat ženu,” naléhala.

„Já nevím. Začínám si myslet, že nevím vůbec nic.” Byla jsem tak upřímná, jak jsem jen dokázala. „Možná je tahle část mého mozku vypnutá.”

„To nemá nic společného s mozkem.” Netušila jsem, co na to mám říct.

„Spala jsem se dvěma muži,” dodala Lucy po chvilce. „Takže pro tvou informaci, ten rozdíl znám.”

„Lucy, přede mnou svůj případ hájit nemusíš.”

„Můj osobní život by neměl být případ.”

„Jenomže se jím brzy stane,” vrátila jsem se k tématu.

„Co myslíš, že Carrie podnikne dál?”

Lucy si otevřela další pivo a pohledem se ujistila, že já mám ještě pořád co pít.

„Rozešle dopisy do médií?” spekulovala jsem místo ní.

„Bude lhát pod přísahou? Vystoupí jako svědek a do morbidních podrobností rozebere všechno, co jste vy dvě kdy řekly a udělaly nebo o čem jste snily?”

„Jak to mám sakra vědět?” odsekla Lucy. „Pět let neměla na práci nic jiného než přemýšlet a intrikovat, zatímco my ostatní jsme nevěděli, kam dřív skočit.”

„Je možné, že ví ještě něco, co by mohla použít?” Musela jsem se zeptat.

Lucy vstala a začala přecházet po místnosti.

„Kdysi jsi jí důvěřovala,” naléhala jsem. „Svěřovala ses jí a ona byla celou dobu Gaultovou spolupachatelkou. Sloužilas jim jako zdroj informací, Lucy. Takových, které šly až k srdci nás všech.”

„Na takovýhle rozhovor jsem moc unavená,” povzdechla si.

Ale já se rozhodla, že ji donutím o tom mluvit. Vstala jsem a zhasla stropní světlo, protože mi vždycky připadalo snazší hovořit v tlumené atmosféře, plné stínů. Pak jsem natřepala polštáře na její i na své posteli a odhrnula přikrývky. Nejdřív moje tiché pozvání ignorovala a dál přecházela sem a tam jako nějaké divoké zvíře, zatímco jsem

ji mlčky pozorovala. Pak si neochotně sedla na postel a opřela se o polštář.

„Promluvme si teď o něčem jiném než o tvé pověsti,” začala jsem klidným hlasem. „Například o tom, o co v tom newyorském procesu půjde.”

„Já vím, o co tam půjde.”

Přesto jsem jí chtěla přednést úvodní řeč a gestem ruky jsem ji vyzvala, ať poslouchá.

„Temple Gault zabil ve Virginii nejméně pět lidí,” začala jsem, „a víme, že alespoň na jedné vraždě se Carrie podílela, protože máme videozáznam, na němž je zachycená, jak střílí toho muže do hlavy. Na to si vzpomínáš.”

Mlčela.

„Byla jsi u toho, když jsme ten příšerný film sledovali na videu a viděli všechny nechutné podrobnosti,” naléhala jsem.

„Tohle všechno vím.”

V Lucyině hlase opět zazněl hněv.

„Probíraly jsme to už aspoň milionkrát,” prohlásila.

„Vidělas ji zabíjet,” pokračovala jsem. „Ženu, kterou jsi milovala, když jsi byla naivní devatenáctiletá holka na stáži v ERF a programovala jsi CAIN.”

Postřehla jsem, jak se stáhla do sebe, když se můj monolog začal dotýkat bolestivých míst. Zkratka ERF označovala útvar technického výzkumu při FBI a sídlil tam počítačový systém umělé inteligence pro odhalování násilných trestných činů, označovaný akronymem CAIN. Lucy ten systém prakticky vytvořila a dřela se na jeho zavádění. Teď ji z něj úplně vyloučili a ona nedokázala snést byt jen zmínku o něm.

„Dívala ses, jak tvoje milenka zabíjí, poté, co na tebe chladnokrevně, vypočítavě nastražila past. Nemělas proti ní žádnou šanci,” zdůraznila jsem.

„Proč mi tohle děláš?” Lucyin hlas zněl přidušeně, přitáhla si kolena k hrudi a čelem se opřela o zkřížené paže.

„Jen uvádím přehled faktů.”

„Žádný nepotřebuju.”

„Myslím, že ano. A mimochodem, raději se ani nebudeme pouštět do důvěrných osobních informací, které Carrie a Gault získali o mně. Což nás přivádí do New Yorku, kde Gault zavraždil vlastní sestru a nejméně jednoho policistu a forenzní důkazy nyní ukazují, že to neprovedl sám. Na některých osobních věcech Jayne Gaultové byly později nalezeny Carriiny otisky prstů. Když ji na Bowery dopadli, měla na kalhotách Jayninu krev. Je docela možné, že spoušť stiskla Carrie.”

„Bylo by jí to podobné,” sykla Lucy. „A o tomhle už vím.”

„Ale ne o Eddiem Heathovi. Vzpomínáš si na tu čokoládovou tyčinku a plechovku polévky, co koupil v obchodě? Na ten sáček nalezený u jeho umírajícího, zmrzačeného těla? Našel se na něm otisk Carriina palce.”

„Ne!” Tohle s Lucy otřáslo.

„Je toho ještě víc.”

„Proč jsi mi to neřekla dřív? Celou dobu zabíjela společně s ním. A nejspíš mu pomohla i při útěku z vězení.”

„O tom nepochybujeme. Dávno předtím, než ses s ní seznámila, byli jako Bonnie a Clyde. Vraždila už v době, kdy ty jsi ještě byla nepolíbená sedmnáctiletá holka.”

„Nemůžeš vědět, jestli jsem byla v sedmnácti nepolíbená,” ohradila se moje neteř nesmyslně.

Dlouho jsme obě mlčely.

Pak Lucy roztřeseným hlasem pronesla: „Takže si myslíš, že dva roky intrikovala, aby si našla způsob, jak se se mnou seznámit a stát se… A udělat ty věci, které…”

„Svést tě,” řekla jsem. „Nevím, jestli plánovala takhle daleko dopředu. A vlastně mě to ani nezajímá.” Moje roz

hořčení narůstalo. „Hýbali jsme nebem i zemí, abychom ji dostali za ty zločiny před soud do Virginie, a nepovedlo se. New York ji nepustí.”

Ochable jsem v rukou držela zapomenutou láhev piva, zavřela jsem oči a nechala si hlavou probíhat obrázky mrtvých. Viděla jsem Eddieho Heathe opřeného o kontejner na odpad a déšť smývající krev z jeho ran, šerifa a vězeňskou dozorkyni, které Gault zabil, nejspíš s Carriinou pomocí. Dotýkala jsem se jejich těl a převáděla jejich bolest do grafů, pitevních protokolů a záznamů o stavu chrupu. Nedokázala jsem se ovládnout. Přála jsem si, aby Carrie zemřela za to, co jim udělala, za to, co udělala mé neteři a mně.

„Je to zrůda,” řekla jsem hlasem, který se třásl žalem a zuřivostí. „Udělám všechno, co bude v mých silách, abych zajistila, že ji potrestají.”

„Proč mi o tomhle všem děláš přednášku?” zeptala se Lucy hlasitěji, rozčileněji. „Nebo si snad myslíš, že já nechci to samé?”

„Vím, že chceš.”

„Jenom mi dovol stisknout ten vypínač nebo jí zabodnout jehlu do ruky.”

„Nedovol, aby tě váš tehdejší vztah odváděl od spravedlnosti, Lucy.”

„Prokristapána.” .

„Už teď je to pro tebe hrozný boj. A jestli ztratíš odstup, Carrie dosáhne svého.”

„Prokristapána,” opakovala Lucy. „Já už nechci nic slyšet.”

„Nenapadá tě, o co jí jde?” Odmítla jsem přestat. „To ti můžu říct přesně. Chce manipulovat. To umí nejlépe. A potom? Zprostí ji obvinění na základě duševní choroby a soudce ji pošle zpět do Kirby. Tam se její stav náhle a dramaticky zlepší a doktoři z Kirby usoudí, že není duševně

nemocná. Jenomže nemůže být souzena dvakrát za stejný zločin. Takže se vrátí na svobodu.”

„Jestli ji pustí,” řekla Lucy chladně, „najdu ji a vystřelím jí mozek z hlavy.”

„Co je tohle za odpověď?”

Dívala jsem se na její siluetu, rýsující se proti polštářům na posteli. Seděla velmi strnule a toporně a já slyšela její dech, prosycený nenávistí.

„Světu ve skutečnosti nesejde na tom, s kým spíš nebo jsi spala, pokud to není důležité pro tebe,” promluvila jsem už klidněji. „Po pravdě řečeno, porota pochopí, jak k tornu tenkrát mohlo dojít. Když jsi byla tak mladá. A ona o tolik starší, geniální a přitažlivá. Okouzlující, vstřícná a navíc tvoje nadřízená.”

„Jako Teun,” podotkla Lucy a já nerozpoznala, jestli se mi posmívá.

„Teun není psychopatka,” řekla jsem.

Kapitola 4

Nazítří ráno jsem v pronajatém LTD usnula, a když jsem se probudila, kolem se míhala kukuřičná pole, sila a věkovité stromy pamatující občanskou válku. Marino řídil a cestou jsme míjeli rozlehlé akry pusté

země protínané ostnatými dráty a telefonními sloupy, a dvorky s poštovními schránkami, na nichž se skvěly obrázky květin či Strýčka Sama. Byly tu rybníčky, potoky, farmy a pastviny zarostlé vysokým plevelem. Převládaly malé domky s rozviklanými ploty a šňůrami na prádlo, které se prohýbaly pod vypraným prádlem vlajícím ve větru.

Zamaskovala jsem rukou zívnutí a odvrátila obličej,

protože jsem vždycky považovala za známku slabosti vypadat unaveně nebo znuděně. Za pár minut jsme odbočili doprava na silnici 715, vedoucí přímo do Beaverdamu, a kolem se objevila stáda krav. Všechny stodoly měly šedou barvu a zdálo se, že lidé tady nechávají rozbité nákladní vozy jednoduše rezavět na dvorku. Majitelka farmy Hootowl bydlela ve velkém bílém cihlovém domě obklopeném donekonečna se vlnícími pastvinami a ploty. Podle nápisu vpředu dům pocházel z roku 1730. Teď byl vybavený bazénem a satelitním přijímačem, který vypadal tak mohutně, že by mohl klidně přijímat signály z jiných galaxií.

Betty Fosterová nás přišla pozdravit, ještě než jsme stihli vystoupit z auta. Mohlo jí být něco přes padesát, měla ostře řezanou, důstojnou tvář a plet vrásčitou od slunce. Dlouhé bílé vlasy si stáhla do uzlu v týle. Chodila však pružně jako mladá dívka a měla tvrdý a pevný stisk, když mi podala ruku a podívala se na mě oříškovýma očima plnýma smutku.

„Já jsem Betty,” představila se. „Vy musíte být doktorka Scarpettová. A vy kapitán Marino.”

Také mu podala ruku; pohybovala se rychle a sebejistě. Betty Fosterová na sobě měla džíny a džínovou košili bez rukávů, vysoké hnědé boty byly odřené a kolem podpatků špinavé od bláta. Pod její pohostinností vřely jiné emoce a zdálo se, že je naší přítomností trochu zaskočená, jako by nevěděla, odkud začít.

„Kenneth je v jízdárně,” oznámila nám. „Čeká na vás a můžu vám rovnou říct, že je hrozně rozrušený. Miloval ty koně, všechny, a samozřejmě ho zdrtilo, že v jeho domě někdo zemře.”

„Jaký k němu máte přesně vztah?” zeptal se Marino, když jsme se vydali po prašné cestě ke stájím.

„Celé roky jsem cvičila jeho koně a starala se o ně,” odpověděla. „Už od doby, co se vrátil do Warrentonu. Choval ty nejlepší morgany ve Virginii. A quartery, to je americký kovbojský kůň, i plnokrevníky.”

„Vozil svoje koně k vám?” zeptala jsem se.

„Občas to dělával. Někdy šlo o ročky, které ode mě koupil a pak je tu prostě další dva roky nechal kvůli výcviku. Potom je přidal do svých stájí. Nebo křížil závodní koně a hříbata prodával, jakmile byla dost stará, aby se mohlo začít s jejich výcvikem pro dostihy. Taky jsem jezdila na jeho farmu, někdy dvakrát nebo třikrát týdně. V zásadě jsem na ni dohlížela.”

„On nemá žádného stájníka?” zeptala jsem se.

„Poslední dal před pár měsíci výpověď. Od té doby dělal Kenny většinu práce sám. Nemůže si najmout jen tak někoho. Musí být opatrný.”

„Rád bych o tom stájníkovi věděl víc,” ozval se Marino, který si už dělal poznámky.

„Milý stařík s velmi slabým srdcem,” vysvětlila.

„Je možné, že jeden z koní ten požár přežil,” sdělila jsem jí.

Neřekla na to nic. Blížili jsme se k velké červené stodole a k tabulce s nápisem Pozor zlý pes na plotě.

„Myslím, že je to hříbě. Černé,” dodala jsem. „Klisna, nebo hřebeček?” zajímala se.

„Nevím. Pohlaví jsem nepoznala.”

„Nemělo náhodou hvězdu a nosní pruh?” Mluvila o bílých skvrnách na hlavě, které patří k poznávacím znakům koní.

„Tak blízko jsem se k němu nedostala,” odpověděla jsem.

„Kenny měl hřebečka jménem Windsong,” řekla Fosterová. „Matka se jmenovala Wind, jednou běžela Derby a doběhla poslední, ale v tomhle dostihu stačí i účast. Otec navíc vyhrál několik dost významných klasických dostihů. Windsong byl možná nejcennější kůň v Kennyho stájích.”

„Windsong se možná nějak dostal ven,” řekla jsem znovu. „A přežil.”

„Doufám, že tam pořád neběhá volně.”

„Jestli ano, už dlouho nebude. Policie o něm ví.”

Marina ten přeživší kůň nijak zvlášť nezajímal, a když jsme vešli do kryté jízdárny, přivítal nás zvuk bušících kopyt a kdákání bantamek a perliček, které volně pobíhaly kolem. Marino se rozkašlal a začal mžourat, neboť ve vzduchu se vznášel hustý červený prach, rozvířený kopyty vzpínající se hnědé klisny morganky. Zvířata ve stáních ržála a kopala, když se kolem nich hnal kůň s jezdcem, a přestože jsem v anglickém sedle Kennetha Sparkese poznala, ještě nikdy jsem ho neviděla ve špinavých džínách a jezdeckých botách. Byl vynikající jezdec, a když při jízdě zachytil můj pohled, nedal najevo žádnou známku poznání či úlevy. V tu chvíli mi bylo jasné, že zde nejsme vítáni.

„Je tu nějaké místo, kde bychom si s ním mohli promluvit?” zeptala jsem se Fosterové.

„Venku stojí pár židlí,” ukázala. „Nebo můžete jít do mojí kanceláře.”

Sparkes zrychlil, řítil se směrem k nám a perličky poplašeně máchaly křídly a uhýbaly mu z cesty.

„Věděla jste něco o nějaké ženě, která s ním možná ve Warrentonu žila?” zeptala jsem se, když jsme opět zamířili ven. „Neviděla jste tam někdy někoho, když jste chodila pracovat s jeho koňmi?”

„Ne,” odpověděla Fosterová.

Zvolili jsme plastové židle venku a posadili se zády k jízdárně, s výhledem na stromy.

„Ale Bůh ví, že Kenny pár přítelkyň měl a vždycky se mi s nimi nesvěřoval,” dodala Fosterová a otočila svou židli směrem k jízdárně. „Pokud nemáte pravdu s Windsongem, pak ten kůň, co na něm Kenny sedí, je jediný, který mu zbyl. Black Opal. Zkráceně mu říkáme Pal.”

Marino ani já jsme nereagovali, jenom jsme se ohlédli

a dívali se, jak Sparkes sesedá a předává otěže jednomu ze zdejších stájníků.

„Dobrá práce, Pale,” řekl Sparkes a pohladil koně po ušlechtilé hlavě a šíji.

„Je nějaký zvláštní důvod, proč tenhle kůň nebyl s ostatními na jeho farmě?” zeptala jsem se Fosterové.

„Není dost starý. Je to ani ne tříletý valach, který ještě potřebuje výcvik. Proto je pořád u nás, naštěstí pro něj.”

Na okamžik se jí obličej stáhl žalem a rychle se odvrátila. Odkašlala si a vstala ze židle. Když Sparkes vyšel z jízdárny a za chůze si upravoval pásek na džínách, už odcházela. Já jsem rovněž vstala a Marino i já jsme mu podali ruku. Sepranou červenou košili měl propocenou a utíral si obličej žlutým šátkem, který si stáhl z krku.

„Prosím, posaďte se,” vyzval nás zdvořile, jako by nám udílel audienci.

Znovu jsme usedli na židle, on tu svou poodtáhl a otočil, aby k nám seděl čelem. Kůži kolem jasných, ale zarudlých očí měl napjatou.

„Hned na začátku bych vám chtěl říct to, o čem jsem pevně přesvědčený,” prohlásil. „Ten požár nevznikl nešťastnou náhodou.”

„To se právě snažíme zjistit, pane Sparkesi,” odpověděl Marino uctivěji než obvykle.

„Domnívám se, že motiv byl rasistický.” Sparkesovi začaly cukat svaly na bradě a v hlase mu zazněl hněv. „A ti lidé ať už to udělal kdokoli úmyslně zavraždili moje koně a zničili všechno, co jsem měl rád.”

„Jestli byl motivem rasismus,” ozval se Marino, „proč si neověřili, jestli jste doma?”

„Některé věci jsou horší než smrt. Možná chtěli, abych zůstal naživu a trpěl. Dejte si dvě a dvě dohromady.”

„O to se snažíme,” řekl Marino.

„A ať vás ani nenapadne pokoušet se to hodit na mě.”

Namířil na nás oba prstem.

„Vím naprosto přesně, jak lidi jako vy uvažují,” pokračoval. „Jasně. Podpálil jsem svoji vlastní farmu a koně kvůli penězům. Takže teď mě dobře poslouchejte.”

Naklonil se k nám blíž.

„Říkám vám, že jsem to neudělal. Nikdy jsem nic takového neudělal a neudělám. S tím, co se stalo, nemám nic společného. Tady jsem obětí já a pravděpodobně mám štěstí, že jsem vůbec naživu.”

„Promluvme si o té druhé oběti,” řekla jsem tiše. „Bílá žena s dlouhými blond vlasy, jak to zatím vypadá. Existuje ještě někdo, kdo by tu noc mohl být ve vašem domě?”

„V mém domě neměl být vůbec nikdo!” vykřikl.

„Zatím předpokládáme, že ta osoba zemřela v hlavní obytné části domu,” pokračovala jsem. „Patrně v koupelně.”

,,Nevím, kdo to byl, ale musela se tam vloupat,” odpověděl. „Nebo možná požár založila sama a pak se nemohla dostat ven.”

„Nenašli jsme žádné známky násilného vniknutí, pane Sparkesi,” namítl Marino. „A jestli bylo bezpečnostní zařízení zapnuté, ten večer se vůbec nespustilo. Ozval se pouze požární poplach.”

„To nechápu.” Zdálo se, že Sparkes mluví pravdu. „Samozřejmě jsem před odjezdem z města alarm zapnul.”

„A kam jste měl namířeno?” vyptával se Marino.

„Do Londýna. Když jsem tam přiletěl, ihned jsem dostal zprávu. Ani jsem neopustil Heathrow a okamžitě nasedl na zpáteční letadlo,” vysvětlil. „Letěl jsem do Washingtonu a odtamtud jsem jel autem rovnou sem.”

Tupě se zahleděl na zem.

„Jakým autem?” zeptal se Marino.

„Svým džípem Cherokee. Nechal jsem ho na dlouhodobém parkovišti na Dullesově letišti.”

.,Máte účtenku?”

„Ano.”

„Co ten mercedes u vašeho domu?” pokračoval Marino.

Sparkes se zamračil. „Jaký mercedes? Já žádný mercedes nemám. Vždycky jsem si kupoval jen americké vozy.”

Vzpomněla jsem si, že tohle byla jedna z jeho zásad, o kterých se v rozhovorech pro média často zmiňoval.

„Za domem stojí mercedes. Je taky ohořelý, takže o něm zatím nic moc nevíme,” vysvětloval Marino. „Ale nepřipadá mi jako zrovna nejnovější model. Je to sedan, trochu hranatější, jako se dělaly dřív.”

Sparkes jen zavrtěl hlavou.

„Takže můžeme soudit, že vůz patřil oběti,” prohlásil j Marino. „Že by za vámi někdo přijel nečekaně na návštěvu? Kdo měl ještě klíč od vašeho domu a znal kód poplašného zařízení?”

„Dobrý bože,” zamumlal Sparkes, když se pokoušel ” rozpomenout. „Josh. Můj stájník, naprosto poctivý chlapík. ! Ze zdravotních důvodů musel práce nechat a mě nikdy ; nenapadlo vyměnit zámky.”

„Musíte nám povědět, kde ho najdeme,” řekl Marino.

„Ten by nikdy…,” začal Sparkes, ale pak se zarazil a ve i tváři se mu rozhostil nevěřícný výraz. „Proboha,” zamumlal a zděšeně si povzdechl. „Proboha.”

Podíval se na mě.

„Říkala jste, že to byla blondýnka?” zeptal se.

„Ano,”

„Můžete mi prozradit ještě něco o tom, jak vypadala?” Do hlasu se mu vetřel náznak paniky.

„Podle všeho byla štíhlá, patrně bílé rasy. Na sobě měla džíny, nějakou košili a vysoké kožené boty. Šněrovací, ne s přezkami.”

„Jak vysoká?” vyptával se.

„To zatím nemůžeme určit. Ne, dokud tělo neprohlédnu.”

„Měla nějaké šperky?”

„Ruce shořely.”

Znovu si povzdechl, a když opět promluvil, třásl se mu hlas. „Měla velmi dlouhé vlasy, skoro do půli zad, a hodně světle blond?”

„Momentálně to tak vypadá,” odpověděla jsem.

„Znal jsem jednu mladou ženu,” začal a několikrát si odkašlal. „Proboha… Mám plážový domek na Wrightsville Beach a tam jsem se s ní seznámil. Studovala na tamější univerzitě, alespoň příležitostně. Nechodili jsme spolu dlouho, možná šest měsíců. A několikrát byla za mnou na farmě. Naposledy jsme se viděli právě tam a já ten vztah ukončil, protože už to dál nešlo.”

„Jezdila starým mercedesem?” zeptal se Marino.

Sparkes zavrtěl hlavou. Když se pokoušel ovládnout své emoce, zakryl si obličej rukama.

„Měla nějaký volkswagen. Světle modrý,” vypravil ze sebe. „Neměla moc peněz. Nakonec jsem jí nějaké dal, předtím, než odešla. Tisíc dolarů v hotovosti. Řekl jsem jí, aby se vrátila do školy a dostudovala. Jmenuje se Claire Rawleyová a nejspíš si mohla bez mého vědomí vzít jeden z náhradních klíčů, když mě na farmě navštívila. A možná si zapamatovala i kód, protože jsem v její přítomnosti alarm vypínal a zapínal.”

„A nyní jste už víc než rok neměl s Claire Rawleyovou žádný kontakt?” zeptala jsem se.

„Vůbec žádný,” potvrdil. „Připadá mi to hrozně dávno. Po pravdě řečeno, šlo vlastně o takovou letní aférku. Viděl jsem ji surfovat a dal se s ní ve Wrightsville na pláži do řeči. Musím přiznat, že to fyzicky byla ta nejnádhernější žena, jakou jsem kdy viděl. Na chvíli jsem ztratil hlavu, pak jsem zase přišel k rozumu. Vyskytla se spousta, opravdu spousta komplikací a problémů. Claire potřebovala pečovatele a toho jsem jí dělat nemohl.”

„Potřebuju o ní vědět všechno, co mi můžete prozradit,” upozornila jsem ho naléhavě. „Cokoli o tom, odkud pocházela, o její rodině. Cokoli, co by nám mohlo pomoci identifikovat mrtvou nebo vyloučit, že tělo patří Claire Rawleyové. Samozřejmě se také spojíme s univerzitou.”

„Musím vám přiznat smutnou pravdu, doktorko Scarpettová,” odpověděl. „Vlastně jsem o ní nic moc nevěděl. Náš vztah byl převážně sexuální, přičemž jsem jí pomáhal finančně a s jejími problémy, jak nejlépe jsem dokázal. Záleželo mi na ní.” Odmlčel se. „Ale nikdy to nebylo vážné, alespoň ne z mé strany. Chci říct, nikdy jsem neuvažoval o manželství.”

Nemusel to dál vysvětlovat. Sparkes měl moc. Vyzařovala z něj a vždycky mohl získat téměř každou ženu, kterou chtěl. Ale já ho za to neodsuzovala.

„Omlouvám se,” povzdechl si a vstal. „Můžu vám jen říct, že to byla víceméně neúspěšná umělkyně. Rádoby herečka, která trávila většinu času na surfu nebo procházkami po pláži. A když jsem s ní strávil trochu času, všiml jsem si, že s ní něco není v pořádku. Chyběla jí jakákoli motivace a občas se chovala nelogicky a trochu omámeně.”

„Pila alkohol?” zeptala jsem se.

„Ne pravidelně. Je v něm moc kalorií.”

„Drogy?”

„Právě to mě napadlo a já si nemůžu dovolit, abych byl jakkoli spojován s drogami. Ale bezpečně to nevím.”

„Potřebuju, abyste mi odhláskoval, jak se její jméno přesně píše,” řekla jsem.

„Ještě než odejdete,” ozval se Marino a já z jeho tónu poznala, že přešel do role zlého poldy’, „víte určitě, že nemohlo jít o nějakou divnou variantu vraždy spojené se sebevraždou? Akorát že nezabila vás, ale zničila všechno, co vám patřilo, a uhořela přitom? Jste si jistý, že k něčemu takovému neměla důvod, pane Sparkesi?”

„V tuhle chvíli si nejsem jistý ničím,” odpověděl Sparkes a zůstal stát poblíž otevřených dveří stodoly.

Marino rovněž vstal.

„Tohle podle mě nedává moc smysl, promiňte,” konstatoval Marino. „A budu potřebovat všechny doklady, které máte ohledně svého výletu do Londýna. I z Dullesova letiště. Taky vím, že se ATF velice zajímá o váš suterén plný bourbonu a automatických pušek.

‘ Sbírám zbraně z druhé světové války a všechny jsou registrované a legálně držené,” ohradil se Sparkes tónem, z něhož bylo znát, že se jen s obtížemi ovládá. „Tu whisky jsem koupil od jedné továrny na destiláty v Kentucky, která před pěti lety zkrachovala. Neměli mi ji prodávat a já ji neměl kupovat. Ale stalo se.”

„Myslím, že ATF loví větší ryby než vaše sudy s bourbonem,” podotkl Marino. „Takže pokud máte některé ty účtenky s sebou, uvítal bych, kdybyste mi je předal.”

„A potom mi uděláte osobní prohlídku, kapitáne?” Sparkes se na něj upřeně podíval.

Marino jeho pohled opětoval, zatímco kolem poskakovaly perličky jako při nějakém zvláštním tanci.

„Můžete se spojit s mým právníkem,” dodal Sparkes. „Potom s vámi budu ochotně spolupracovat.”

“Marino,” ozvala jsem se, „mohl bys mě nechat s panem Sparkesem minutku o samotě?”

Marina to zarazilo a velmi se ho to dotklo. Beze slova se odloudal do stodoly, několik slepic vyrazilo za ním. Sparkes a já jsme zůstali stát naproti sobě. Byl to neobyčejně přitažlivý muž, vysoký a štíhlý, s hustými prošedivělými vlasy. Jeho oči měly barvu jantaru, měl aristokratické rysy, rovný nos a pleť tmavou a hladkou jako mladík. Pevně svíral jezdecký bičík, což zřejmě odráželo jeho ná

ladu. Kenneth Sparkes byl schopný násilí, ale pokud jsem věděla, nikdy se k němu neuchyloval.

„Dobrá. O co vám jde?” zeptal se mě podezřívavě.

„Chtěla jsem jen, abyste věděl, že naše neshody z mi

nulosti…”

Zavrtěl hlavou a nenechal mě domluvit.

„Minulost je minulost,” řekl suše.

„Ne, Kennethe, není. A je důležité, abyste věděl, že k vám nechovám žádné nepřátelství,” vysvětlila jsem. „To, co se bude dít nyní, vůbec s ničím nesouvisí.”

V době, kdy se ještě aktivněji podílel na vydavatelské politice svých novin, mě jednou víceméně obvinil z rasismu, protože jsem zveřejnila statistiky o vraždách v černošské komunitě. Ukázala jsem občanům, kolik násilných úmrtí má spojitost s drogami, souvisí s prostitucí nebo jsou čistě důsledkem nenávisti jednoho černocha k druhému.

Jeho vlastní reportéři vytrhli několik mých výroků z kontextu a zbytek překroutili, a nakonec si mě Sparkes povolal do své elegantní kanceláře v centru města. Nikdy nezapomenu, jak mě uvedli do toho mahagonem obloženého prostoru plného čerstvých květin, koloniálního nábytku a starožitných svítidel. V zásadě mi nařídil, abych k otázce Afroameričanů přistupovala citlivěji a veřejně odvolala své bigotní profesionální soudy. Když jsem ho viděla teď, se zpoceným obličejem a koňským hnojem na botách, měla jsem pocit, že to není tentýž arogantní muž. Třásly se mu ruce; jeho silná, sebejistá póza se hroutila.

„Dáte mi vědět, co jste zjistila?” zeptal se. Do očí mu vhrkly slzy, ale hlavu držel vysoko.

„Povím vám to, co budu moci,” slíbila jsem vyhýbavě.

„Chtěl bych jenom vědět, jestli je to ona a jestli netrpěla,” řekl.

„Většina lidí, kteří zemřou při požárech, nic moc necí

tí. Otráví se kysličníkem uhelnatým a upadnou do bezvědomí dřív, než se k nim plameny přiblíží. Obvykle jde o klidnou a bezbolestnou smrt.”

„Díkybohu.”

Vzhlédl k obloze.

„Bože, děkuju,” zamumlal.

Kapitola 5

Ten večer jsem se dostala domů včas na večeři, kterou jsem neměla chuť vařit. Benton mi nechal tři vzkazy, a já ani na jeden neodpověděla. Připadala jsem si divně. Cítila jsem zvláštní předtuchu katastrofy, a přesto se mi do srdce vkradla jakási lehkost, která mě přiměla pracovat až do setmění na zahradě, kde jsem plela a stříhala růže do vázy v kuchyni. Vybrala jsem růžová a žlutá poupata, svinutá pevně jako vlajky před slavností. Za soumraku jsem si vyšla na procházku a přepadla mě náhlá touha, abych měla psa. Na chvilku jsem se tornu snu oddala a zamyslela se, jakého psa bych si asi pořídila, kdyby to bylo možné a praktické.

Rozhodla jsem se pro závodního chrta, který už přestal závodit a kterého bych zachránila před jistou likvidací. Samozřejmě, můj život byl příliš nelaskavý, abych si mohla dovolit starat se o zvíře. Zrovna když jsem nad tím dumala, vyšel ze svého velkolepého kamenného sídla jeden z mých sousedů s malým bílým pejskem.

„Dobrý večer, doktorko Scarpettová,” pozdravil nevesele. „Jak dlouho se zdržíte ve městě?”

„To nikdy nevím,” odvětila jsem a pořád jsem si v duchu představovala svého chrta.

„Slyšel jsem o tom ohni.” Soused, chirurg v důchodu, zavrtěl hlavou. „Chudák Kenneth.”

„Vy ho znáte, že?” zeptala jsem se. „Ano, jistě.”

„Je to dost zlé. Co máte za psa?”

„Voříška. Taková pouliční směs,” odpověděl soused.

Šel dál, za chůze vytáhl dýmku a zapálil si ji, protože mu manželka bezpochyby nedovolovala kouřit v domě. Procházela jsem kolem domů svých sousedů, které byly ,; každý jiný, ale zároveň všechny stejné cihlové nebo štukované a ne moc staré. Připadalo mi docela odpovídající, že líný úsek řeky na konci čtvrti se valí kamenným korytem stejně jako přede dvěma stovkami let. Richmond neměl zrovna v oblibě změny.

Jakmile jsem došla na místo, kde jsem tehdy objevila Wesleyho, když se na mě rozzlobil, zůstala jsem stát pod stejným stromem a brzy se příliš setmělo, než abych mohla vidět orla nebo třeba jen kamení v řece. Chvilku jsem ` pozorovala domy svých sousedů, zářící do noci, a najednou jsem neměla dost energie, abych se pohnula. Myslela jsem na to, zda je Kenneth Sparkes obětí, nebo zločincem. Pak se na ulici za mnou rozezněly těžké kroky. Polekaně jsem se obrátila a sevřela sprej s červeným pepřem, který jsem měla připevněný na klíčích. ,

Ozval se Marinův hlas, vzápětí následovaný jeho neforemnou postavou.

„Doktorko, neměla by ses poflakovat venku takhle pozdě,” pokáral mě.

Byla jsem příliš vyčerpaná, abych se dokázala rozčílit nad jeho kritikou způsobu, jakým trávím večer.

„Jak jsi věděl, že jsem tady?” zeptala jsem se.

„Potkal jsem jednoho tvýho souseda.” Bylo mi to jedno.

„Za rohem mám auto,” dodal. „Odvezu tě domů.”

„Marino, copak nemůžu mít chvilku klidu?” zeptala jsem se beze zloby, protože jsem věděla, že to nemyslí zle.

„Dneska ne,” odpověděl. „Mám pár dost ošklivých zpráv a myslím, že by ses na to měla posadit.”

Okamžitě jsem si vzpomněla na Lucy a ucítila jsem, jak se mi podlomila kolena. Zavrávorala jsem a opřela se mu rukou o rameno, hlava jako by se mi rozletěla na milion kousků. Vždycky jsem věděla, že může nastat den, kdy mi někdo oznámí její smrt, a nyní jsem nedokázala mluvit ani myslet. Byla jsem už celé kilometry za tím okamžikem, vtahovaná hlouběji a hlouběji do strašného temného víru. Marino mě chytil za paži, abych neupadla.

„Sakra,” vykřikl. „Pojď se mnou k autu a posadíme se.”

„Ne,” vypravila jsem ze sebe slabě, protože jsem se to musela dozvědět hned. „Co je s Lucy’?”

Na chvilku se zarazil, trochu zmatený.

„Myslím, že ta to ještě neví, pokud o tom neslyšela ve zprávách,” odpověděl.

„O čem?” zeptala jsem se a cítila jsem, že moje srdce zase začíná fungovat.

„Carrie Grethenová uprchla z Kirby,” oznámil mi. „Dneska někdy pozdě odpoledne. Všimli si toho, teprve když odváděli pacientky na večeři.”

Rychle jsme vyrazili k autu, strach v Marinovi probouzel hněv.

„A ty se tady couráš ve tmě a máš s sebou jen přívěsek na klíče,” pokračoval. „Do prdele. Zatracená svinská práce. To už nedělej, slyšíš? Nemáme představu, kde ta mrcha je, ale jedno vím určitě. Dokud bude venku, nejsi v bezpečí.”

„Nikdo na světě není v bezpečí,” zabručela jsem, když jsem nasedla do jeho auta a pomyslela na Bentona, který je sám v domku na pláži.

Carrie Grethenová ho nenáviděla skoro stejně, jako nenáviděla mě, nebo jsem o tom byla aspoň přesvědčená. Benton pracoval na jejím psychologickém profilu a hrál zadáka v utkání, které nakonec vedlo k jejímu dopadení a ke smrti Templea Gaulta. Benton využil veškeré zdroje FBI, aby dostal Carrii za mříže, a zatím se mu to dařilo.

„Mohla se nějak dozvědět, kde je Benton?” zeptala jsem se, když mě Marino vezl domů. „Je úplně sám v ostrovním letovisku. Nejspíš se prochází po pláži beze zbraně a vůbec netuší, že by na něj mohl někdo číhat…”

„Stejně jako jiná osoba, kterou znám,” skočil mi Marino do řeči.

„Máš pravdu.”

„Bentona už určitě informovali, ale radši mu zavolám,“ řekl Marino. „A není důvod, proč by měla Carrie o tom domě na Hilton Head vědět. V době, kdy jí Lucy vykládala všechna tvoje tajemství, jsi ho ještě neměla.”

„To není fér,” namítla jsem, když zajel na příjezdovou cestu k mému domu a prudce zabrzdil. „Lucy to tak nemyslela. Nikdy neměla v úmyslu mi ublížit, prozradit něco, co by mě mohlo ranit.”

Vzala jsem za kličku u dvířek.

„Teď vůbec nesejde na tom, jak to myslela.”

Vyfoukl z okna kouř.

,„Jak se Carrie dostala ven?” zeptala jsem se. „Kirby stojí na ostrově a není tam zrovna jednoduchý přístup.”

„To nikdo neví. Asi před třema hodinama se měla dostavit na večeři společně s těma ostatníma prima dámama, a tehdy si strážní uvědomili, že je pryč. Prásk, zmizela beze stopy, a asi kilák a půl odtamtud je lávka pro pěší, která vede přes East River do Harlemu.”

Odhodil nedopalek na příjezdovou cestu.

„Jediný, co lidi napadá, je, že se možná z ostrova dostala tamtudy. Všude se hemží policajti a prohledávají to z vrtulníků, aby se ujistili, že se pořád neschovává někde na ostrově. Ale já myslím, že ne. Podle mě to nějakou dobu plánovala a přesně si to načasovala. Ještě o ní uslyšíme. Na to si můžeš vsadit.”

Když jsem zašla do domu, zkontrolovala zámky na všech dveřích a zapnula poplašné zařízení, byla jsem velmi znepokojená. Pak jsem udělala něco, co pro mě nebylo typické a znervóznilo mě to ještě víc. Vytáhla jsem ze zásuvky v pracovně svůj glock ráže devět milimetrů a prohlédla každou skříň v každém pokoji, na každém podlaží. Vstoupila jsem do všech místností, zbraň jsem držela pevně v obou rukou, srdce mi divoce bušilo. Nyní se už pro mě Carrie Grethenová stala monstrem s nadpřirozenými schopnostmi. Začala jsem si představovat, že dokáže obejít jakýkoli bezpečnostní systém a vyklouzne ze stínů, když se budu cítit naprosto v bezpečí, bez sebemenšího podezření.

Podle všeho nebyl v mém jednopatrovém kamenném domě nikdo kromě mě samotné, takže jsem si odnesla do ložnice sklenici červeného burgundského vína a převlékla se do županu. Opět jsem zavolala Wesleymu a zamrazilo mě, když telefon nezvedal. Zkusila jsem to ještě jednou skoro o půlnoci, a opět jsem se nedovolala.

„Dobrý bože,” zamumlala jsem do ticha svého pokoje.

V měkkém světle lampičky jsem viděla stíny starožitných toaletek a stolů, které jsem nechala oškrabat až na staré šedivé dubové dřevo, protože jsem měla ráda nedokonalosti a známky působení času. Světle růžové závěsy se v proudech vzduchu z ventilátorů vlnily a každý jejich pohyb mě zneklidňoval ještě víc, navzdory rozumnému vysvětlení. Když jsem se snažila zahnat vzpomínky na minulost, kterou jsem sdílela s Carrií Grethenovou, zmocňoval se mě čím dál větší strach. Doufala jsem, že se Benton ozve. Přesvědčovala jsem samu sebe, že se mu nic nestalo a že se jenom potřebuju vyspat. Takže jsem se pokoušela číst básně Seamuse Heaneyho a někde uprostřed Hlasu krve jsem usnula. Asi dvacet minut po druhé hodině ráno zazvonil telefon a kniha mi spadla na podlahu.

„Scarpettová,” vyhrkla jsem do sluchátka a srdce mi tlouklo stejně divoce jako vždycky, když mě něco prudce vytrhne ze spánku.

„Kay, to jsem já,” řekl Benton. „Promiň, že volám tak pozdě, ale bál jsem se, že se mě snažíš sehnat. Nějak se vypnul záznamník a já se šel najíst do restaurace a pak jsem víc než dvě hodiny chodil po pláži. Abych mohl přemýšlet. Tu novinu už ti nejspíš sdělili.”

„Jo.” Najednou jsem se dokonale probrala.

„A není ti nic?” zeptal se, protože mě dobře znal.

„Večer, než jsem si šla lehnout, jsem prohledala každý kout svého domu. S pistolí v ruce jsem se podívala do všech skříní a za každý sprchový závěs.”

„Říkal jsem si, že to nejspíš uděláš.”

„Je to jako vědět, že ti někdo poslal poštou bombu, a ty jen čekáš, až ji doručí.”

„Ne, to není stejné, Kay. Protože nevíme, jestli ta bomba přijde, nebo kdy, případně jakým způsobem. Byl bych rád, kdybychom to věděli. Ale to je součást její hry. Nechat nás hádat.”

„Bentone, ty víš, jak tě ta ženská nenávidí. Nelíbí se mi, že jsi tam úplně sám.”

„Chceš, abych přijel domů?”

Zamyslela jsem se nad tím a nepřišla na žádnou dobrou odpověď.

„Klidně hned nasednu do auta,” dodal. „Jestli si to přeješ.”

Potom jsem mu pověděla o mrtvé ženě v troskách sídla Kennetha Sparkese a rozebírala jsem to pořád dál, včetně svého setkání s tím mediálním magnátem na Hootowlu. Mluvila jsem, vysvětlovala jsem a Benton trpělivě poslouchal.

„Věc je v tom,” uzavřela jsem, „že se z toho stává hodně složitý, neli bizarní případ, a znamená spoustu práce. Nemá smysl, aby sis zkazil dovolenou i ty. A Marino má

pravdu. Neexistuje důvod domnívat se, že Carrie ví o našem domě na Hilton Head. Jsi tam nejspíš ve větším bezpečí než tady, Bentone.”

„Byl bych rád, kdyby sem přijela.” Jeho hlas teď zněl tvrdě. „Přivítal bych ji se svým Sig Sauerem v ruce a konečně bychom s tím mohli skoncovat.”

Věděla jsem, že ji skutečně touží zabít, a to bylo svým způsobem to nejhorší, čeho se jí podařilo dosáhnout. Benton neměl v povaze prahnout po násilí, dovolit, aby zlo, které pronásledoval, vrhlo svůj stín na jeho svědomí a srdce, a když jsem ho tak poslouchala, měla jsem pocit, že na tom také nesu vinu.

„Nechápeš, jak je to destruktivní?” vyhrkla jsem rozčileně. „Sedíme a mluvíme o tom, že bychom ji chtěli zastřelit, připoutat ji na elektrické křeslo, píchnout jí injekci s jedem. Podařilo se jí nás ovládnout, Bentone. Protože musím připustit, že i já si přeju její smrt víc než cokoli, co jsem si kdy přála.”

„Myslím, že bych měl přijet domů,” řekl znovu.

Krátce poté jsme zavěsili a ukázalo se, že jediným nepřítelem, s nímž jsem tu noc musela bojovat, je nespavost. Připravila mě o těch pár hodin, které zbývaly do svítání, a v hlavě se mi míhaly úlomky úzkostných a hrůzných snů. Zdálo se mi, že jedu pozdě na důležitou schůzku a uvízla jsem ve sněhu a nejsem schopná vymačkat číslo na telefonu. Ve svém mrákotném stavu jsem už nedokázala najít při pitvách odpovědi, měla jsem pocit, že můj život skončil, a najednou jsem dorazila k příšerné autonehodě, kde zůstali v autech uvězněni krvácející lidé, a já se nedokázala pohnout, abych jim pomohla. Převalovala jsem se, přerovnávala polštáře a pokrývky, dokud obloha nezískala kouřově modrou barvu a hvězdy nevybledly. Pak jsem vstala a uvařila kávu.

Cestou do práce jsem si v autě pustila rádio a poslouchala opakované zprávy o požáru ve Warrentonu a nalezené mrtvole. Objevovaly se divoké a dramatické spekulace o tom, že obětí je proslulý mediální magnát, a mě napadlo, jestli to Sparkese aspoň trochu nepobavilo. Udivilo mě, že nevydal tiskové prohlášení, aby dal světu vědět, že zpráva o jeho smrti byla poněkud přehnaná, a opět mi zatemnily mysl pochybnosti o tom muži.

Červený mustang doktora Jacka Fieldinga stál za naší novou budovou na Jackson Street, mezi restaurovanými řadovými domky na Jackson Ward a areálem lékařské fakulty Virginské univerzity. Moje nové pracoviště, kde rovněž sídlily forenzní laboratoře, se nacházelo na čtyřiatřiceti akrech plných rychle se rozvíjejících databázových úřadů, známých jako Biotechnický park.

Ze staré adresy jsme se na tuhle novou přestěhovali teprve přede dvěma měsíci a já si ještě pořád zvykala na moderní sklo a cihly a nadokenní překlady napodobující styl staveb, které tu stály dřív. Naše nová budova byla světlá, s tmavými epoxidovými podlahami a stěnami, které se daly snadno umýt hadicí. Pořád se ještě musela vybalit, roztřídit a uspořádat spousta věcí, a přestože jsem byla nadšená, že mám konečně moderní márnici, práce jsem teď měla víc než kdykoli předtím. Šikmé sluneční paprsky mi svítily do očí, když jsem zajela na místo vyhrazené pro můj vůz na krytém parkovišti na Jackson Street a odemkla zadní vchod.

Chodba byla bez poskvrnky a páchla po průmyslovém čisticím prostředku; u stěn se pořád ještě povalovaly krabice s dráty, krycí desky a plechovky s barvami. Fielding už odemkl nerezové dveře lednice, která byla větší než průměrný obývací pokoj, a otevřel pitevnu. Strčila jsem klíče do kabelky a zamířila do šatny, kde jsem si svlékla sako od kostýmu a pověsila je na ramínko. Zapnula jsem si laboratorní plášť až ke krku a přezula se z lodiček do dost odporných černých sportovních bot Reebok, kterým jsem přezdívala pitvací boty. Byly plné skvrn a patrně představovaly biologické nebezpečí. Ale moje už dávno ne mladé nohy a chodidla se v nich cítily pohodlně a boty nikdy neopouštěly márnici.

Nová pitevna byla mnohem větší než ta předchozí, neboť ji navrhli s ohledem na maximálně účelné využití prostoru. Dlouhé ocelové stoly už nebyly zapuštěné do podlahy, ale daly se přesouvat a odstrčit stranou, když jsme je nepotřebovali. Pět nových stolů mělo kolečka, takže se na nich těla mohla převážet rovnou z lednice, a pitevní výlevky upevněné na stěnách byly navržené tak, že je mohli bez obtíží používat praváci i leváci. Podložní desky stolů se také daly zvedat a naklánět, takže jsme si už při obracení a převážení těl nemuseli ničit záda, odsávačky se neucpávaly, nechybělo zde ani vyhrazené místo k čištění očí a dvoustupňové vzduchočisticí zařízení k odsávání výparů, napojené na ventilační systém budovy.

Celkem vzato, vláda mi poskytla většinu toho, co jsem potřebovala, abych dostrkala virginský systém soudního lékařství do třetího tisíciletí, ale po pravdě řečeno, žádná velká změna se nekonala, alespoň ne k lepšímu. Každý rok jsme prohlíželi víc a víc ran způsobených střelnými a bodnými zbraněmi, stále více lidí na nás podávalo nesmyslné žaloby a u soudů přicházela spravedlnost zkrátka, protože advokáti lhali a porotce už důkazy či fakta zjevně příliš nezajímaly.

Když jsem otevřela masivní dveře lednice, udeřil mě do tváře závan mrazivého vzduchu. Procházela jsem kolem mrtvol v plastových vacích, kolem zakrvácených plastových prostěradel a vyčnívajících ztuhlých chodidel. Ruce zabalené v hnědých papírových sáčcích naznačovaly násilnou smrt a dva malé vaky mi připomněly nemluvně, které podlehlo syndromu náhlého úmrtí novorozence, a batole, které se utopilo v bazénu před domem svých rodičů. Oběť požáru byla zabalená, i s rozbitým sklem, přesně tak, jak jsem ji opustila. Vytáhla jsem vozík do jasného světla stropních zářivek. Pak jsem se opět přezula a zamířila na druhý konec přízemí, kde se nacházely naše kanceláře a zasedací místnost, oddělené od mrtvých.

Bylo téměř půl deváté, lékaři i pomocný personál si dávali kávu a procházeli po chodbách. Jako obvykle jsem všechny roztržitě zdravila, když jsem mířila chodbou k otevřeným dveřím Fieldingovy kanceláře. Krátce jsem zaklepala, a když jsem vešla dovnitř, zrovna mluvil do telefonu a chvatně vpisoval informace do kolonek na formuláři.

„Ještě jednou?” říkal svým zvučným hlubokým hlasem, zatímco si přidržoval sluchátko mezi ramenem a bradou a neklidně se prsty prohraboval ve svých rozcuchaných tmavých vlasech. „Jak zní ta adresa? Jméno vyšetřujícího detektiva?”

Při psaní ke mně ani nevzhlédl.

„Máte tamější telefonní číslo?”

Rychle je nahlas zopakoval, aby se ujistil, že je zachytil správně.

„Máte nějakou představu o příčině smrti? Dobře, dobře. Jak že se jmenuje ta příčná ulice, než uvidím vaše auto? Dobrá, přijedeme.”

Fielding zavěsil a už takhle brzy po ránu vypadal uštvaně.

„Co tam máme?” zeptala jsem se, neboť každodenní úkoly se opět začínaly hromadit.

„Vypadá to jako mechanické udušení. Černá žena, o níž se ví, že v minulosti zneužívala alkohol a drogy. Visí z postele, hlavu opřenou o stěnu, krk otočený v úhlu, který se neslučuje se životem. Je nahá, takže bych se tam měl asi zajet podívat a zjistit, jestli v tom není ještě něco jiného.”

„Někdo by se tam rozhodně měl zajet podívat,” podotkla jsem významně.

Rychle mě pochopil.

„Jestli chcete, můžeme poslat Levinea.”

„Dobrý nápad, protože chci začít dělat na té uhořelé a potřebovala bych vaši pomoc,” řekla jsem. „Alespoň zpočátku.”

„Máte ji mít.”

Fielding poodjel na kolečkové židli od stolu a pomalu se zvedl. Byl svalnatý, oblečený v khaki kalhotách a bílé košili s ohrnutými rukávy. Na nohou měl masivní sportovní boty a kolem pevného štíhlého pasu starý splétaný kožený opasek. Už mu minula čtyřicítka, ale o svou fyzickou kondici pečoval stejně důkladně jako zamlada. Postavu měl vypracovanou jako v době, kdy jsem ho krátce po svém jmenování do funkce najala. Byla bych jen ráda, kdyby se s podobnou důkladností věnoval svým případům. Ke mně se však vždycky choval uctivě a loajálně, a přestože pracoval pomalu a bral své úkoly spíš jako řemeslo, neměl sklon dělat ukvapené závěry či chyby. Pro mé účely byl spolehlivý, vstřícný, plnil příkazy a za žádného jiného zástupce bych ho nevyměnila.

Společně jsme vešli do zasedačky a já se posadila na svou židli v čele dlouhého naleštěného stolu. Jedinou výzdobu zde tvořily tabulky a schémata na stěnách a modely svalů a orgánů, včetně anatomické kostry, nemluvě o několika starých fotografiích bývalých hlavních soudních lékařů všechno to byli muži , kteří na nás shlíželi už ve staré budově. Dnes ráno se dostavil sekundář, fakultní lékař, moji tři zástupci a asistenti, toxikolog a administrativní personál, všichni pečlivě zapsaní do prezenční listiny. Kromě nich jsme tu měli studentku medicíny z fakulty, která zde dělala volitelnou stáž, a soudního patologa z Londýna na služebním pobytu v amerických márnicích, kde měl vylepšit své znalosti ohledně sériových vražd a poranění střelnými zbraněmi.

„Dobré ráno,” řekla jsem. „Probereme, co tady dneska máme, a pak si promluvíme o té oběti požáru a o tom, co z toho pro nás může vyplývat.”

Fielding začal tím předpokládaným udušením a potom Jones, administrátor pro centrální okres, kde se náš úřad fyzicky nacházel, prošel zbytek případů. Měli jsme tu bílého muže, který střelil svou přítelkyni pětkrát do hlavy, než si vpálil kulku do svého vlastního pomateného mozku. Potom tu byl syndrom náhlého úmrtí a to utonutí a mladý muž, který podle všeho narazil svou červenou miatou do stromu, když se za volantem převlékal z košile a kravaty.

„Páni,” prohodila ta studentka, která se jmenovala Sanfordová. „Jak jste přišli na to, že dělal zrovna tohle?”

,.Tričko napůl oblečené, košile a vázanka zmuchlané na sedadle spolujezdce,” vysvětlil Jones. „Zřejmě jel z práce na schůzku s nějakými přáteli v baru. Takové případy jsme tu už měli lidi, co se za jízdy převlékali, holili nebo si nanášeli makeup.”

„To jsou situace, kdy má člověk chuť napsat do příslušné kolonky na úmrtním listu: příčina smrti pitomá,” prohodil Fielding.

„Pravděpodobně už všichni víte, že včera večer uprchla z vězeňské psychiatrické léčebny Kirby Carrie Grethenová,” změnila jsem téma. „Ačkoli se to našeho úřadu přímo netýká, pochopitelně nás mohou důsledky této skutečnosti zasáhnout.”

Snažila jsem se mluvit tak věcně, jak jsem jen dokázala.

„Očekávejte, že se ozvou média,” upozornila jsem je.

„Už se stalo,” podotkl Jones a podíval se na mě přes obroučky brýlí na čtení. „Telefonní služba zachytila od včerejšího večera už pět telefonátů.”

„Ohledně Carrie Grethenové?” ujišťovala jsem se.

„Ano, paní doktorko,” odpověděl. „A čtyři další k tornu warrentonskému případu.”

„Takže k věci,” prohlásila jsem. „Tento úřad nebude zatím sdělovat žádné informace. Ani o útěku z Kirby, ani o úmrtí ve Warrentonu. Fielding a já strávíme většinu dne dole a já si nepřeju žádné vyrušování, které není naprosto nezbytné. Je to velmi citlivý případ.”

Rozhlédla jsem se kolem stolu po obličejích, které byly vážné, ale ožily zájmem.

„Momentálně nevím, jestli jde o nehodu, sebevraždu nebo vraždu, a ostatky nebyly identifikovány. Time,” obrátila jsem se na toxikologa, „udělejte testy na alkohol a kysličník uhelnatý. Ta dáma možná brala drogy, takže chci prověřit přítomnost opiátů, amfetaminů a metamfetaminu, barbiturátů a kannabinoidů, jak nejrychleji to půjde.”

Přikývl a rychle si to zapsal. Zdržela jsem se v zasedačce jen tak dlouho, abych stihla přelétnout novinové články, které mi Jones vystřihl, a pak jsem prošla chodbou zpět do márnice. V dámské šatně jsem si svlékla halenku a sukni a ze skříňky vytáhla pás s nahrávacím zařízením a mikrofon, které pro mě u Laniera vyrobili na zakázku. Pásek jsem si zapnula vysoko nad pasem pod modrou chirurgickou halenou s dlouhými rukávy, aby citlivý přístroj nepřišel do přímého kontaktu se zakrvácenýma rukama. Nakonec jsem si na límec připnula bezdrátový mikrofon, opět si zašněrovala pitvací boty, přetáhla přes ně návleky a na obličej jsem si připevnila ochranný kryt a chirurgickou roušku.

Fielding vstoupil do pitevny zároveň se mnou.

„Nejdřív na rentgen,” nařídila jsem.

Přetáhli jsme ocelový stůl přes chodbu do rentgenové komory, za rohy prostěradel zvedli tělo i se zbytky trosek po požáru a přesunuli je na stůl pod Crameno pojízdného digitálního systému snímání obrazů, což byl rentgenový a skiaskopický přístroj spojený do jedné počítačově řízené jednotky. Rychle jsem systém připravila, propojila různé spojovací kabely a klíčkem pracovní stanici zapnula. Když se na displeji objevily osvětlené segmenty a časová linie, vložila jsem do přístroje videokazetu a sešlápla pedál na podlaze, aby naskočila obrazovka videa.

„Zástěry,” řekla jsem Fieldingovi.

Podala jsem mu jednu modrou ochrannou zástěru vyztuženou olovem. Ta moje byla těžká, a když jsem si ji zavazovala na zádech, připadalo mi, že je plná písku.

„Myslím, že jsme připraveni,” oznámila jsem a stiskla tlačítko.

Pohybem ramene ve tvaru písmene C jsme mohli ostatky zachytit v reálném čase z mnoha různých úhlů, pouze na rozdíl od nemocničních pacientů to, co jsme si prohlíželi my, nedýchalo, nepulzovalo a nepolykalo. Statické obrazy mrtvých orgánů a kostí se na obrazovce promítaly černobíle a já nikde nespatřila žádné projektily ani anomálie. Když jsme rameno ještě trochu pootočili, objevili jsme několik pro záření neprostupných útvarů, které mohly být kovovými předměty mezi zbytky trosek. Rukama v rukavicích jsme se probírali změtí předmětů na těle a kolem něj a sledovali svůj postup na obrazovce, dokud jsem nesevřela prsty kolem dvou tvrdých předmětů. Jeden měl velikost a tvar půldolaru, ten druhý byl trochu menší a čtvercový. Začala jsem je omývat ve výlevce.

„To, co zbylo z malé stříbrné přezky na opasku,” oznámila jsem, když jsem první věc vložila do plastem vyztužené krabičky a označila ji nesmývatelným černým fixem.

Určit, co se skrývá pod druhým nálezem, bylo snazší, a nemusela jsem ho moc zkoumat, abych zjistila, že jde o náramkové hodinky. Pásek shořel a očazený krystal se roztříštil. Ale fascinovala mě ploška pod ručičkami, která, jak se ukázalo po dalším oplachování, měla ostře oranžovou barvu a zdobil ji podivný abstraktní vzor.

„Mně to připadá jako pánské hodinky,” podotkl Fielding.

„Některé ženy taky nosí velké hodinky,” namítla jsem. „Například já. Jen se podívejte.”

„Že by to byly nějaké sportovní hodinky?”

„Možná.”

Otáčeli jsme Cramenem sem a tam a pokračovali v téměř archeologické práci, zatímco tělem i veškerými zbytky a materiálem kolem procházela radiace. Někde pod pravou hýždí jsem zahlédla cosi, co tvarem připomínalo prsten, ale když jsem se to pokusila uchopit, nic jsem nenahmatala. Jelikož tělo leželo na zádech, většina zadní části se uchovala, včetně ošacení. Zasunula jsem dlaně pod hýždě mrtvoly a strčila prsty do zadních kapes džínů, odkud jsem vzápětí vylovila polovinu mrkve a něco, co vypadalo jako jednoduchý snubní prsten, na první pohled z oceli. Pak jsem si však uvědomila, že je platinový.

„To taky vypadá jako pánský prsten,” konstatoval Fielding. „Pokud neměla opravdu velké prsty.”

Vzal mi prsten z ruky, aby si ho prohlédl podrobněji. Ze stolu stoupal pach rozkládajícího se masa, když jsern odhalovala další a další podivná vodítka k tomu, co žena možná před smrtí dělala. Na mokrém špinavém denimu ulpívaly hrubé černé zvířecí chlupy, a přestože jsem si nemohla být úplně jistá, klidně bych se vsadila, že jsou koňské.

„Není na něm nic vyryté,” podotkl Fielding, když prsten zalepil do obálky.

„Ne,” potvrdila jsem se vzrůstající zvědavostí.

„Zajímalo by mě, proč ho měla v zadní kapse, a ne na ruce.”

„Dobrá otázka.”

„Jestli ovšem nedělala něco, co ji přimělo prsten sundat,” přemýšlel dál nahlas. „Vždyť víte, někdy si lidi sundavají šperky, když si chtějí umýt ruce.”

„Možná krmila koně.”

Chirurgickou pinzetou jsem sebrala několik chlupů. „Třeba to černé hříbě, co se dostalo ven?” uvažovala jsem nahlas.

„Dobrá,” opáčil velmi pochybovačným tónem. „A potom co? Věnuje se tornu krasavci, krmí ho mrkví, ale pak ho neodvede zpátky do jeho stání? A o něco později všechno hoří, včetně stájí a koní uvnitř? Ale hříbě zůstane venku?”

Podíval se na mě přes stůl.

„Sebevražda?” navrhl. „A nedokázala se přimět, aby toho hřebečka jak se jmenuje? Windsong? zabila taky?”

Ale na žádnou z těch otázek jsme zatím neměli odpověď a dál jsme rentgenovali osobní věci i ostatky, abychom získali snímky do složky k případu. Především jsme však pátrali v reálném čase na obrazovce, vybírali kovové kroužky z džínů a odhalili nitroděložní tělísko naznačující, že dotyčná byla sexuálně aktivní s muži.

K našim nálezům se připojil ještě zip, zčernalý útvar o velikosti baseballového míčku, z něhož se vyklubal ocelový řetízkový náramek s drobnými očky, a stříbrný kroužek ve tvaru hada se třemi měděnými klíči. Kromě dutin, které jsou u každého člověka stejně jedinečné jako otisky prstů, a jediné porcelánové korunky na pětce vpravo nahoře jsme neobjevili nic, co by mohlo výrazně pomoci s určením totožnosti.

Před polednem jsme ostatky odvezli přes chodbu zpátky do pitevny a připojili stůl k pitevní výlevce úplně v rohu, stranou od ruchu v sále. Ostatní výlevky byly v provozu, voda hlasitě crčela na nerezovou ocel, zatímco lékaři šplhali po schůdkách, vážili a řezali orgány a diktovali svá zjištění do malých mikrofonů pod bedlivým dohledem nej

různějších detektivů. Šum hlasů byl typicky přerývaný, plný nedokončených vět, naše komunikace stejně náhodná a roztříštěná jako životy našich případů.

„Promiňte, potřeboval bych přesně tam, kde jste vy.”

„Zatraceně, nemáte někdo baterii?”

„Jakou?”

„Jakoukoli, která se vejde do tohohle foťáku.”

„Dvacet dolarů, pravá přední kapsa.”

„Nejspíš nešlo o loupež.”

„Kdo tu má počítat pilulky? Tenhle jich má u sebe aspoň tunu.”

„Doktorko Scarpettová, právě jsme dostali další případ. Podezření na vraždu,” zavolal na mě hlasitě jeden z lékařů, když zavěsil telefon, na nějž se smělo sahat pouze čistýma rukama.

„Možná to budeme muset odložit na zítřek,” odpověděla jsem. Naše pracovní zátěž se opět zvýšila.

„Dostali jsme zbraň z té vraždy spojené se sebevraždou,” upozornil mě jiný můj zástupce.

„Nenabitou?”

„Jo.”

Přešla jsem k němu, abych se přesvědčila sama, protože když nám přivezou s tělem střelnou zbraň, vždycky to raději prověřím. Mrtvý muž byl mohutný a stále měl na sobě džíny značky Faded Glory; kapsy policisté obrátili naruby. Možné povýstřelové zplodiny na jeho rukou chránily hnědé papírové sáčky, a když mu podložili hlavu dřevěným podstavcem, vytekla mu z nosu stružka krve.

“Můžu si zbraň prohlédnout?” zeptala jsem se detektiva přes ječivý zvuk elektrické Strykerovy pily.

„Klidně. Otisky jsme už sejmuli.”

Zvedla jsem pistoli značky Smith & Wesson a odsunula závěr, abych se podívala, zda není nabitá, ale komora byla prázdná. Ručníkem jsem poťukala na střelnou ránu na

hlavě, zatímco můj márniční asistent Chuck Ruffin dlouhými tahy brousil na brusce nůž.

„Vidíte tady ty černé zbytky a otisk hlavně?” zeptala jsem se a lékař i detektiv se naklonili blíž. „Je to jasně zřetelné. Střela byla vypálena z těsné blízkosti, jde o kontaktní ránu z pistole držené v pravé ruce. Střela vyšla tudy a podle zaschlé krve se dá soudit, že ležel na pravém boku.

„Tak jsme ho našli,” potvrdil detektiv, zatímco pila sténala dál a ve vzduchu se vznášel prach z řezané kosti.

„Hlavně nezapomeňte zapsat ráži, výrobce a typ,” připomněla jsem jim, než jsem se vrátila ke své vlastní smutné práci. „A byl to klasický náboj, nebo střela s dutou špičkou?”

„Náboj. Ráže devět milimetrů, výrobce Remington.”

Fielding přistavil hned vedle další stůl a přikryl ho kusem plastiku, na nějž navršil ty zbytky z požáru, které jsme už prohlédli. Začala jsem měřit délku silně ohořelých stehenních kostí té ženy v naději, že se mi podaří dospět k odhadu výšky. Zbytek jejích nohou, od kolen ke kotníkům, oheň zcela pohltil, ale chodidla ochránily kožené boty. Navíc jí oheň upálil předloktí a ruce. Posbírali jsme útržky látek, kreslili diagramy a objevili ještě další zvířecí chlupy, než jsme přistoupili k obtížnému úkolu spočívajícímu v odstranění skla.

„Pusťte teplou vodu,” požádala jsem Fieldinga. „Možná se nám to podaří uvolnit bez porušení kůže.”

„Připomíná mi to připálený pekáč s kuřetem.”

„Proč vy řezníci vždycky přirovnáváte svoji práci k jídlu?” ozval se hluboký, sebejistý hlas, který jsem ihned poznala.

K našemu stolu mířila Teun McGovernová, oblečená v kompletním chirurgickém ochranném obleku. Za obličejovým krytem jí oči jasně zářily a chvilku jsme se dívaly přímo na sebe. Ani trochu mě nepřekvapilo, že ATF vyslal jednoho ze svých požárních vyšetřovatelů, aby přihlížel pitvě. Ale vůbec jsem nečekala, že to bude McGovernová.

„Jak to jde ve Warrentonu?” zeptala jsem se.

„Dřeme dál,” odpověděla. „Nenašli jsme Sparkesovu mrtvolu, což je jenom dobře, protože není mrtvý.”

„Milé,” Poznamenal Fielding.

McGovernová se postavila naproti mně, tak daleko od stolu, že jsem rázem uhodla, že zatím nejspíš viděla jen velmi málo pitev.

„Takže co přesně teď děláte?” zeptala se, když jsem zvedla hadici.

„Chceme mezi kůži a to sklo pustit teplou vodu, abychom je mohli oddělit bez dalšího poškození těla;.” vysvětlila jsem.

„A když to nepůjde?”

„Pak tady budeme mít dost bordel,” zavtipkoval Fielding.

„V tom případě použijeme skalpel,” opravila jsem ho.

Nebylo to však nutné. Po několika minutách vytrvalého omývání teplou vodou jsem začala velice pomalu a opatrně oddělovat tlusté rozbité sklo od obličeje mrtvé ženy. Kůže se přitom natahovala a kroutila tak, že pohled na ni se zdál ještě hrůznější. Fielding a já jsme nějakou dobu pracovali mlčky a opatrně odkládali střepy a úlomky žárem poškozeného skla do plastové vaničky. To zabralo asi hodinu, a když jsme skončili, pach výrazně zesílil. To, co z té nešťastné ženy zůstalo, teď vypadalo menší a ubožejší a poškození hlavy bylo mnohem nápadnější.

„Proboha,” vydechla McGovernová a přistoupila blíž. „To je ta nejpodivnější věc, jakou jsem kdy viděla.”

Dolní část obličeje se proměnila ve zvápenatělou kost, v níž se dala stěží rozeznat lidská lebka s otevřenými čelistmi a drolícími se zuby. Větší část uší shořela, ale od očí nahoru se maso uvařilo a zachovalo tak dokonale, že jsem rozeznávala i světlounké chmýří těsně pod linií vlasů. Celo bylo neporušené, ačkoli trochu odřené od odstraňování skla, takže už nebylo zcela hladké. Pokud se tam někdy rýsovaly vrásky, nyní jsem je nenašla.

„Nemám tušení, co je sakra tohle,” prohodil Fielding, když si prohlížel kousky jakési hmoty, které ulpěly ve vlasech. „Má to všude, i těsně u lebky.”

Něco z toho vypadalo jako spálený papír, ale některé kousky se dokonale zachovaly a měly zářivě růžovou barvu. Seškrábla jsem jich několik na skalpel a umístila je na další podložku.

„Dáme vzorek do laboratoře, ať se na to podívají,” vysvětlila jsem McGovernové.

„Samozřejmě,” odpověděla.

Vlasy měřily čtyřicet sedm celých šest centimetru a já jeden pramen odložila na testy DNA pro případ, že by se nám někdy podařilo sehnat pro srovnání předsmrtný vzorek.

„Jestli ji dokážeme spojit s nějakou pohřešovanou osobou,” řekla jsem McGovernové, „a vám padne do ruky její kartáček na zuby, můžeme se podívat po bukálních buňkách_ Tvoří součást ústní sliznice a dají se využít k analýze DNA. Hodil by se i kartáč na vlasy.”

Poznamenala si to. Přitáhla jsem si chirurgickou lampu k levému spánku a pomocí lupy jsem co nejpodrobněji studovala zhmožděninu, která vypadala jako krvácení do tkáně v oblasti nezasažené ohněm.

„Zdá se, že tu máme nějaké zranění,” řekla jsem. „Rozhodně nejde o prasknutí kůže žárem nebo působení ohně. Možná nějaký řez. A uvnitř rány uvízly jakési lesklé částečky.”

„Nemohl ji omámit kysličník uhelnatý, takže upadla a uhodila se do hlavy?” položila McGovernová stejnou otázku, která napadala všechny.

„Musela by spadnout na něco mimořádně ostrého,” odpověděla jsem, zatímco jsem ránu fotografovala.

„Ukažte mi to,” požádal mě Fielding a já mu předala lupu. „Nevidím žádné potrhané nebo roztřepené okraje,” poznamenal po chvilce zkoumání.

„Ne, nejde o tržnou ránu,” potvrdila jsem. „Vypadá to spíš jako něco způsobeného ostrým předmětem.”

Vrátil mi lupu a já jsem s pomocí plastové pinzety pečlivě vyškrábala z rány drobounké úlomky. Otřela jsem je o čistý čtvereček bavlněné látky. Na psacím stole hned vedle stál pitevní mikroskop, takže jsem pod něj ten kousek látky vložila a zaměřila na úlomky světelný paprsek. Sklonila jsem se nad přístroj a dívala se do něj, zatímco jsem upravovala hloubku a ostrost.

Potom jsem v kruhu odraženého světla spatřila několik stříbřitých útvarů, které měly rýhovanou, zploštělou strukturu kovových hoblinek, jako štěpiny od soustruhu. Připevnila jsem na mikroskop polaroidový mikrofotoaparát s vysokou rozlišovací schopností a udělala několik okamžitých barevných snímků.

„Podívejte se,” řekla jsem.

Fielding a po něm McGovernová se nad mikroskopem sklonili.

„Už někdo z vás něco takového viděl?” zeptala jsem se.

Otevřela jsem vyvolané fotografie, abych se přesvědčila, zda jsou dost ostré.

„Připomíná mi to ty stříbrné lamety na vánoční stromek, když se zkroutí a pomačkají stářím,” řekl Fielding.

„Přeneslo se to tam z nástroje, který ji pořezal,” podotkla McGovernová.

„Také si myslím,” přitakala jsem.

Vytáhla jsem ten kousek bavlny zpod mikroskopu a vložila úlomky mezi dva kousky vaty, než jsem je zavřela do malé kovové krabičky na důkazní materiál.

„Další práce pro laboratoř,” prohodila jsem k McGovernové.

„Jak dlouho to potrvá?” zeptala se. „Kdyby se objevily problémy, můžeme to nechat udělat v naší laboratoři v Rockville.”

„Žádné problémy nebudou.” Podívala jsem se na Fieldinga a dodala jsem: „Myslím, že teď už to zvládnu sama.”

„Dobrá.” Přikývl na souhlas. „Pustím se do toho dalšího případu.”

Rozřízla jsem krk, abych se podívala po známkách traumatu na vnitřních orgánech a svalech. Začala jsem s jazykem, který jsem vyňala, zatímco McGovernová vyrovnaně přihlížela. Byl to nechutný proces, který mezi diváky skutečně oddělil silné od slabých.

„Nic tu není,” řekla jsem, když jsem jazyk opláchla a osušila ručníkem. „Žádné stopy po kousnutí, které by mohly naznačovat nějaký záchvat. Žádná jiná zranění.”

Podívala jsem se mezi lesklé hladké stěny dýchací trubice a nenarazila na žádné saze, což znamenalo, že když ji zachvátil žár a plameny, už nedýchala. Ale našla jsem krev, a to nebyla dobrá zpráva.

„Další předsmrtné trauma,” podotkla jsem.

„Že by na ni něco spadlo, když už byla mrtvá?” napadlo McGovernovou.

„Takhle se to nestalo.”

Poznamenala jsem zranění do tabulky a nadiktovala jeho popis do záznamu.

„Krev v dýchací trubici znamená, že ji vdechla nebo se jí dusila,” vysvětlila jsem. „A z toho pochopitelně vyplývá, že když to zranění utrpěla, ještě dýchala.”

„O jaký druh zranění jde?” zeptala se.

„Cizí předmět pronikl tkání. Hrdlo bylo probodnuto nebo proříznuto. Na spodině lebeční, na plicích ani na krku nevidím žádné jiné známky traumatu, zhmožděniny nebo zlomené kosti. Jazylka je nedotčená a velký roh srostl s tělem jazylky, což by mohlo naznačovat, že je jí více než dvacet let a s největší pravděpodobností nebyla uškrcena, a to ani rukama, ani pomocí nějakého škrtidla.”

Opět jsem začala diktovat.

„Kůže pod bradou a svalovina shořely,” říkala jsem do mikrofonu na své haleně. „V krčním úseku průdušnice, v hlavních, lalokových a segmentových průduškách se nachází horkem sražená krev. Hemoaspirace, krev rovněž v jícnu.”

Udělala jsem na hrudi základní řez ve tvaru Y, otevřela dehydrovaný, zničený trup a zbytek pitvy pak už byl víceméně rutinní. Ačkoli byly orgány uvařené, velikostí i vahou odpovídaly normě a genitální ústrojí potvrdilo pohlaví oběti. V žaludku měla mrtvá žena také krev, ale jinak byl prázdný a tubulární, což naznačovalo, že zřejmě jedla pouze málo. Neodhalila jsem však žádné choroby ani další zranění, stará či nová.

Výška oběti se změřit nedala, ale mohla jsem ji určit alespoň přibližně za pomoci Trotterových a Gleserových tabulek, podle nichž lze z délky stehenní kosti vypočítat výšku postavy. Posadila jsem se ke stolu opodál a listovala Bassovou příručkou Osteologie člověka, dokud jsem neobjevila správnou tabulku pro americké bílé ženy. Při délce femuru 50,2 centimetrů by byla předpokládaná výška sto sedmdesát osm centimetrů.

S váhou to už bylo horší, protože neexistovala žádná tabulka, graf nebo vzorec, které by mi ji prozradily. Po pravdě řečeno, tělesnou hmotnost jsme obvykle odhadovali podle velikosti oblečení, a v tomto případě na sobě oběť měla džíny velikosti třicet dva. Z údajů, které jsem měla k dispozici, jsem tedy usoudila, že mohla vážit něco mezi čtyřiapadesáti a osmapadesáti kilogramy.

„Jinými slovy,” řekla jsem McGovernové, „byla vysoká a velmi štíhlá. Rovněž víme, že měla dlouhé světlé vlasy a pravděpodobně byla sexuálně aktivní. Nejspíš se nebála koní, a než se k ní dostal oheň, ležela už uvnitř Sparkesova warrentonského domu mrtvá. Rovněž vím, že utrpěla závažné předsmrtné poranění na horní části krku a řeznou ránu přímo tady, na levém spánku.” Ukázala jsem dané místo. „Jak byly tyto rány způsobeny, ovšem říct nemohu.”

Vstala jsem ze židle, a zatímco jsem si sbírala dokumenty, McGovernová mě zamyšleně pozorovala. Sundala si z obličeje kryt a roušku a rozvázala si na zádech chirurgickou halenu.

„Dá se nějak zjistit, jestli náhodou nebrala drogy?” zeptala se do neúnavného vyzvánění telefonu.

„Toxikologie nám rozhodně prozradí, zda měla v těle v době smrti nějaké drogy,” řekla jsem. „Mohly by se také najít krystaly v plicích nebo cizorodé granulomy z příměsí, s nimiž se drogy míchají, například talkový prášek, případně vlákna bavlny, která se používá k oddělení nečistot. Ty části těla, kde by se snad daly objevit stopy po jehle, se bohužel nezachovaly.”

„Co mozek? Způsobilo by chronické zneužívání drog na mozku nějaké změny, které bys při pitvě poznala? Například pokud začala mít vážné mentální problémy, propadla psychóze nebo tak něco? Sparkes si podle všeho myslí, že trpěla nějakou duševní chorobou,” řekla McGovernová. „Dalo by se například zjistit, jestli byla depresivní nebo maniodepresivní?”

Tou dobou jsme už lebku otevřeli a gumovitý, ohněm svraštělý mozek ležel rozřezaný na podložce.

„Za prvé,” odpověděla jsem, „při pitvě nám mozek nepomůže, protože je uvařený. Ale i kdyby tornu tak nebylo, přisuzování morfologických změn na mozku nějakému ur

čitému psychiatrickému příznaku zůstává dosud převážně na úrovni teorií. Například rozšíření rýh a úbytek šedé hmoty by mohly být jistým signálem, ovšem pouze v případě, že bychom znali původní hmotnost mozku v době, kdy byla ta žena zdravá. Pak bych snad mohla prohlásit: Dobrá, její mozek teď váží o sto gramů méně než tenkrát, takže možná trpěla nějakou duševní chorobou. Pokud však neměla žádnou jizvu nebo staré zranění hlavy, které by mohlo naznačovat nějaké obtíže tohoto typu, odpověď na tvou otázku zní ne, tohle poznat nedokážu.”

McGovernová mlčela. Neuniklo jí, že hovořím přísně profesionálně a ani trochu přátelsky. Sama jsem dobře vnímala, jak křečovitě a nervózně se v její přítomnosti chovám, ale nedokázala jsem to překonat. Rozhlédla jsem se po Ruffinovi. Stál u prvního pitevního stolu a právě zašíval plynulými tahy řez ve tvaru Y na hrudi jedné mrtvoly. Když jsem na něj mávla, okamžitě ke mně zamířil. Zdaleka mu ještě netáhlo na třicet a prošel výcvikem na operačním sále a v pohřebním ústavu.

„Chucku, mohl byste to tady dodělat a dát ji pak do lednice?” požádala jsem ho.

„Jistě, paní doktorko.”

Vrátil se zpátky, aby dokončil rozdělanou práci, a já si zatím stáhla rukavice a spolu s rouškou je odhodila do jednoho z červených kontejnerů na biologický odpad, které byly po pitevně rozmístěné.

„Co kdybychom si daly kávu u mě v kanceláři?” navrhla jsem McGovernové ve snaze o zdvořilejší přístup. „Můžeme přitom dokončit ten rozhovor.”

V šatně jsme se pečlivě umyly antibakteriálním mýdlem a já se převlékla. Měla jsem pro McGovernovou pár otázek k případu, ale upřímně řečeno, chtěla jsem se dovědět také něco o ní.

„Když se vrátím k možnosti duševní poruchy vyvolané drogami,” ozvala se McGovernová cestou po chodbě, „hodně narkomanů má sklony k sebezničení, ne?”

„Ano, a projevují se různě.”

„Umírají při nehodách nebo páchají sebevraždy, což nás vrací k té hlavní otázce,” pokračovala. „Neodehrálo se tam náhodou právě tohle? Že by pod vlivem drog spáchala sebevraždu?”

„Já jenom vím, že měla zranění způsobené před smrtí,” upozornila jsem ji znovu.

„Ale to si mohla přece způsobit sama, jestli nebyla úplně při smyslech,” namítla McGovernová. „Bůh ví, že lidi v psychotickém stavu dokážou sami sobě provádět příšerné věci.”

To byla pravda. Pracovala jsem na případech, kdy si lidé sami podřezali hrdlo, pobodali se na hrudi, amputovali si údy nebo se střelili do genitálií či úmyslně vešli do řeky, aby se utopili. Nemluvě o skocích z velké výšky a nejrůznějším mrzačení vlastního těla. Seznam strašlivých zranění, která si lidé působili sami, byl až příliš dlouhý, a kdykoli jsem si myslela, že už jsem viděla všechno, přivezli nám do márnice něco nového a ještě otřesnějšího.

Když jsem odemykala kancelář, vyzváněl uvnitř telefon a já ho stihla zvednout dřív, než přestal zvonit.

„Scarpettová,” ohlásila jsem se.

„Mám pro vás pár výsledků,” ozval se na druhém konci toxikolog Tim Cooper. „Etanol, metanol, isopropanol a aceton nula. Kysličník uhelnatý méně než sedm procent. Na ostatních testech ještě pracuju.”

„Díky. Co bych si bez vás počala?” řekla jsem.

Když jsem zavěsila, podívala jsem se na McGovernovou a prozradila jí, co mi Cooper právě sdělil.

„Zemřela ještě před požárem,” vysvětlila jsem. „Příčinou smrti bylo vykrvácení a udušení způsobené vdechnutím krve z proříznutého hrdla. Pokud jde o způsob provedení, raději bych počkala na výsledky dalšího šetření, ale soudím, že bychom k tomu měli přistupovat jako k vraždě. V mezičase je třeba oběť identifikovat a já udělám, co bude v mých silách, abychom s tím mohli začít.”

„Zatímco já podle tebe hlásám teorii, že ta ženská podpálila farmu a možná si sama podřízla krk, než se k ní dostaly plameny?” řekla a v očích jí zajiskřilo hněvem.

Místo odpovědi jsem začala odměrkou sypat kávu do kávovaru na poličce opodál.

„Nezdá se ti, že to trochu přeháníš?” naléhala McGovernová.

Nalila jsem do přístroje vodu z láhve a stiskla tlačítko.

„Kay, nikdo nebude chtít o vraždě ani slyšet,” dodala. „Kvůli Kennethu Sparkesovi a všem důsledkům, které by to mohlo mít. Doufám, že si uvědomuješ, proti čemu stojíš.”

„A proti čemu stojí ATF,” podotkla jsem a posadila se naproti ní za svůj psací stůl, beznadějně zarovnaný papíry.

„Podívej, mě nezajímá, co je Sparkes zač,” odsekla. „Ke každému úkolu přistupuju s odhodláním zatknout pachatele. Jenomže mně nebude ztrpčovat život místní politikaření.”

Já však nyní nemyslela na média ani na Sparkese. Napadalo mě, že tenhle případ mě zneklidňuje na nějaké hlubší rovině a způsobem, který jsem úplně nechápala.

„Jak dlouho budou tvoji lidé ještě na místě činu?” zeptala jsem se.

„Den, maximálně dva,” odpověděla. „Sparkes předal nám i pojišťovně soupis věcí, které se v domě nacházely, a už jen starožitný nábytek, staré dřevěné podlahy a táflování na stěnách představují velké množství paliva.”

,>Co hlavní koupelna?” zeptala jsem se. „Jestliže stále ještě předpokládáme, že ohnisko požáru bylo právě tam.”

Zaváhala. „To představuje ze zjevných důvodů problém.”

„Správně. Pokud pachatelé nepoužili žádné hořlaviny, alespoň ne na bázi ropy, od čeho to chytlo?”

„Všichni moji lidi si nad tím lámou hlavu,” přiznala, očividně bezradná. „A já taky. Když se pokouším odhadnout, jaká energie by byla v té místnosti nutná, aby došlo k přeskoku, vychází mi, že tam prostě nebylo dost hořlavin. Sparkes tvrdí, že tam měl jen předložku u vany a ručníky. Skříňky i koupelnové doplňky nechal vyrobit na zakázku z nerezové oceli. Sprcha měla skleněné dveře, na okně visela průsvitná záclona.”

Odmlčela se a do ticha chvilku znělo jen chrchlání kávovaru.

„Takže o čem to mluvíme?” položila řečnickou otázku. „Celkem pět nebo šest set kilowattů na místnost o rozměrech tři krát čtyři a půl metru? Samozřejmě jsou tu další proměnné. Musíme vzít v úvahu, kolik vzduchu proudilo dveřmi…”

„A co zbytek domu? Právě jsi řekla, že se tam nacházela spousta hořlavých předmětů, ne?”

„Zajímá nás jen jedna místnost, Kay. A to místnost, kde bylo ohnisko požáru. Když nemáš ohnisko, množství paliva nehraje roli.”

„Chápu.”

„Vím, že plamen ožehl strop koupelny, a vím, jak vysoký ten plamen musel být a kolik kilowattů energie by bylo třeba, aby došlo k přeskoku. A látková předložka plus pár ručníků a záclona nemohly ani zdaleka způsobit něco takového.”

Věděla jsem, že její výpočty jsou matematicky přesné, a nepochybovala jsem o ničem z toho, co říkala. Jenže na tom nesešlo. Problém byl stále stejný. Měla jsem důvod se domnívat, že jde o vraždu a že když požár vypukl, tělo oběti leželo v hlavní koupelně, vybavené nehořlavými mramorovými podlahami, velkými zrcadly a ocelovými

doplňky. Mrtvá žena vlastně mohla docela dobře ležet ve vaně.

„Co to otevřené střešní okno?” zeptala jsem se McGovernové. „Odpovídá tvé teorii?”

„Mohlo by. Zase platí, že plameny musely být dost vysoké, aby sklo rozbily, a pak by horko stoupalo vzniklým otvorem jako komínem. Každý oheň má svébytný charakter, ale některé projevy jsou vždycky stejné, protože odpovídají fyzikálním zákonům.”

„Chápu.”

„Existují čtyři stadia,” pokračovala, jako bych o požárech nevěděla vůbec nic. „Nejdřív je tu ohňový chochol, neboli sloup horkých plynů, plamenů a kouře stoupající z ohně. To by platilo řekněme v případě, že by se vzňala předložka v koupelně. Čím výše nad plamen plyny stoupají, tím jsou chladnější a hustší. Mísí se s vedlejšími produkty spalování, horké plyny nyní začínají klesat a cyklus se opakuje, přičemž vytváří vířivý dým, který se šíří horizontálně. Potom by měla tato horká kouřová vrstva nadále klesat, dokud nenajde ventilační otvor předpokládáme, že v tomto případě jím byly dveře koupelny. Vzápětí se kouřová vrstva vyřine otvorem ven a dovnitř pronikne čerstvý vzduch. Jeli tam dost kyslíku, teplota u stropu stoupne až na víc než šest set stupňů Celsia a prásk, máme tu přeskok, neboli plně rozvinutý oheň.”

„Plně rozvinutý oheň v hlavní koupelně,” podotkla jsem.

„A ten se pak rozšíří do dalších místností, bohatých na kyslík, kde je dostatek samovznětlivého materiálu na to, aby celý dům vyhořel do základů,” dodala. „Takže rozšíření ohně mě netrápí. Jde o to, jak vznikl. Jak jsem řekla, předložka a záclony by nestačily, pokud tam nebylo ještě něco jiného.”

„Možná bylo,” podotkla jsem, vstala a šla nalít kávu. „Dáš si cukr nebo smetanu?” zeptala jsem se.

„Obojí.”

Sledovala mě pohledem.

„Prosím, hlavně ne tu syntetickou smetanu.”

Já pila kávu černou, a když jsem postavila hrnky na stůl, McGovernová těkala očima po mé nové kanceláři. Byla rozhodně světlejší a modernější než ta, v níž jsem sídlila v budově na rohu Čtrnácté a Franklinovy, ale víc místa než předtím jsem tady neměla. Navíc jsem jako šéfka dostala ;, nóbl rohovou kancelář s okny, přičemž každý, kdo trochu rozumí lékařům, by věděl, že potřebujeme volné stěny na knihovny, ne neprůstřelné sklo s výhledem na garáž a petersburský dálniční nadjezd. Stovky mých lékařských, právnických a kriminalistických odborných časopisů a zpravodajů i děsivě tlusté příručky se tísnily vedle sebe a v některých případech stály v řadách za sebou. Moje sekretářka Rose mě často slyšela nadávat, když jsem nemohla najít svazek, který jsem zrovna v tu chvíli potřebovala.

„Teun,” řekla jsem a napila se kávy, „ráda bych využila téhle příležitosti a poděkovala ti, že se tak staráš o Lucy.”

„Lucy se o sebe umí postarat sama,” odpověděla.

„To nebyla vždycky pravda.”

Usmála jsem se ve snaze být k ní vstřícnější, zamaskovat bolest a žárlivost, které mě bodaly do srdce jako ostrá tříska.

„Ale máš pravdu,” doplnila jsem. „Myslím, že odvádí docela obdivuhodnou práci. Jsem si jistá, že jí Filadelfie prospěje.”

McGovernová snadno rozluštila všechny signály, které jsem vysílala, a dokázala jsem poznat, že odhadla víc, než bych si přála.

„Kay, její cesta nebude snadná,” řekla po chvilce. „Bez ohledu na to, co udělám, nebo neudělám já.”

Zakroužila kávou v hrnku, jako by se chystala vychutnat si první doušek vzácného vína.

„Jsem její nadřízená, ne matka,” dodala.

To mě dost popudilo a dala jsem to najevo, když jsem náhle zvedla telefon a požádala Rose, aby mi nepřepojovala žádné hovory. Vstala jsem a zavřela dveře kanceláře.

„Ráda bych věřila, že se nenechala přeložit na vaši pobočku, protože potřebuje matku,” prohlásila jsem chladně, když jsem se vracela ke stolu, který mezi námi stál jako hradba. „Lucy je především vynikající odbornice.”

McGovernová mě zarazila zvednutou dlaní.

„Zadrž,” ohradila se. „To samozřejmě ano. Jenom prostě nemůžu nic slíbit. Je to velká holka, ale má před sebou taky spoustu překážek. Někteří jí budou mít za zlé, že předtím dělala u FBI, a předpokládat, že je namyšlená a nikdy skutečně nepracovala v terénu.”

„Tenhle předsudek by jim neměl vydržet dlouho,” řekla jsem a uvědomila si, že je pro mě velmi obtížné hovořit s ní o své neteři nezaujatě.

„Jistě, asi tak dlouho, než ji uvidí přistávat s vrtulníkem, programovat robota nebo odstraňovat bombu z místa činu,” prohlásila. „Nebo když z hlavy vypočítá Qdot rovnici dřív, než se nám ostatním vůbec podaří vymačkat ji na kalkulačce.”

Qdot byl slangový výraz pro matematické vzorce či vědecké výpočty používané k určování fyzikálních a chemických vlastností ohně ve vztahu k tomu, co vyšetřovatel zjistil na místě činu nebo se dozvěděl od svědků. Nebyla jsem si jistá, zda si Lucy získá počítáním takových složitých vzorců z hlavy mnoho přátel.

„Teun,” řekla jsem mírnějším tónem. „Lucy je jiná a to není vždycky dobře. Po pravdě řečeno, v mnoha ohledech je skoro stejný handicap být geniální jako být retardovaný.”

„Samozřejmě. Jsem si toho vědoma lépe, než si dokážeš představit.”

„Hlavně když to chápeš,” prohlásila jsem, jako bych jí : neochotně předávala kolík ve štafetovém závodě Lucyina obtížného vývoje.

„A hlavně když ty chápeš, že s ní jednám a budu jednat úplně stejně jako s každým jiným. Což zahrnuje i reakce ostatních agentů na její minulost, a k těm patří i drby o tom, proč odešla od FBI, a o jejím údajném osobním životě,” oznámila mi McGovernová přímo.

Dlouze jsem se na ni podívala a v duchu přemítala, kolik toho asi o Lucy doopravdy ví. Jestli McGovernovou neinformoval někdo z FBI, nenapadal mě jediný důvod, proč by měla vědět o poměru mé neteře s Carrií Grethenovou a o tom, co by se z toho mohlo vyvinout, až půjde případ před soud, za předpokladu, že Carrii dopadnou. Samotná ta vzpomínka vrhla další stín na už tak dost pochmurný den ` a moje rozpačité mlčení přimělo McGovernovou, aby ticho vyplnila.

„Mám syna,” řekla tiše s pohledem upřeným do své kávy. „Vím, jaké to je, když děti vyrostou a najednou zmizí. Jdou si vlastní cestou a ani se nenamáhají přijet na návštěvu nebo zavolat.”

„Lucy dospěla už dávno,” ozvala jsem se rychle, protože jsem nechtěla, aby mě litovala. „Taky se mnou vlastně nikdy nežila, aspoň ne trvale. Jistým způsobem byla pryč vždycky.”

Ale McGovernová se jen usmála a pomalu se zvedla ze židle.

„Musím zkontrolovat svoje jednotky,” prohlásila. „Asi bych už měla vyrazit.”

Kapitola 6

Ve čtyři hodiny odpoledne můj tým stále pracoval v pitevně a já se tam vydala hledat Chucka. Pomáhal dvěma lékařům s mrtvolou ženy z warrentonské farmy. Odstraňovali maso z kostí plastovými škrabkami, jak nejlépe to šlo, neboť cokoli tvrdšího by mohlo kosti poškodit.

Chuck se pod chirurgickou čapkou a rouškou potil, a když seškrabával tkáň z lebky, oči měl za ochranným krytem téměř skelné. Byl vysoký a šlachovitý a krátké, pískově světlé vlasy se mu na hlavě skoro pořád ježily, bez ohledu na to, kolik gelu použil. Měl jisté chlapecké kouzlo a i po roce práce v naší márnici ke mně cítil přehnaný respekt hraničící se strachem.

„Chucku?” oslovila jsem ho, když jsem si prohlédla jeho dílo, které patřilo k těm hrůznějším úkolům soudního lékařství.

„Ano, paní doktorko?”

Na chvíli práci přerušil a úkosem ke mně vzhlédl. Zápach se každou minutou zhoršoval, jak se nechlazené maso dál rozkládalo, a na to, co jsem musela udělat nyní, jsem se vůbec netěšila.

„Ráda bych si ještě jednou něco ověřila,” obrátila jsem se k Ruffinovi, který byl tak vysoký, že měl sklon se hrbit. Když se díval na člověka, s nímž mluvil, vystrkoval hlavu dopředu jako želva. „Naše staré otlučené hrnce a kastroly stěhování zřejmě nepřežily.”

„Mám dojem, že se nějak stalo, že je vyhodili,” zamumlal omluvně.

„A nejspíš si to už zasloužily,” ujistila jsem ho. „Což znamená, že my dva spolu musíme vyrazit do města.”

Neztrácel čas, v pánské šatně se převlékl ze špinavého, páchnoucího chirurgického kompletu a osprchoval se tak rychle, že měl při odchodu ještě mokré vlasy. Když jsme se sešli na chodbě a já mu podala klíčky od auta, na do růžova vydrhnutém obličeji mu už opět vyrážel pot. Tmavočervené služební tahoe stálo v garáži a já se usadila na sedadlo spolujezdce, Ruffina jsem nechala řídit.

„Jedeme do Coleova velkoobchodu s potřebami pro restaurace,” vysvětlila jsem mu, jakmile silný motor naskočil. „Je to dva bloky západně od Parham Street, na Broad. Prostě najeďte na dálnici 64 a odbočte na výjezdu West Broad. Potom vám řeknu, kudy jet dál.”

Stiskl dálkové ovládání na stínítku v autě a automatické dveře garáže ztěžka vyjely nahoru a vpustily dovnitř sluneční svit, jehož jsem si za celý den vůbec nevšimla. Právě začala odpolední špička a do půl hodiny se provoz ještě zhorší. Ruffin řídil jako stará babka; na očích měl tmavé brýle, hrbil se nad volantem a úzkostlivě držel rychlost deset kilometrů pod limitem.

„Můžete jet trochu rychleji,” upozornila jsem ho klidně. „Zavírají v pět, takže bychom si možná měli trochu pospíšit”

Šlápl na plyn a těžký vůz poskočil dopředu, zatímco

Ruffin šmátral v popelníku po žetonech na dálniční mýto. „Můžu se vás na něco zeptat, doktorko Scarpettová?” ozval se za okamžik.

„Prosím, jen do toho.”

„Je to dost divný.”

Znovu se podíval do zpětného zrcátka.

„To nevadí.”

„Víte, už jsem viděl dost věcí, v nemocnici i v tom pohřebním ústavu a vůbec,” začal nervózně. „A nic mi až tak úplně nevadilo, rozumíte?”

Zpomalil před mýtem a hodil do strojku žeton. Červená závora se zvedla a my pomalu projeli, zatímco nás předjížděli spěchající řidiči. Ruffin zase zavřel okénko.

„Je normální, že vás to, co vidíte teď, zneklidňuje;” dokončila jsem jeho myšlenku za něj, nebo jsem si to aspoň myslela.

Ale on mi chtěl sdělit něco jiného.

„Víte, většinou přicházím do márnice dřív než vy,” vysvětloval, oči přilepené k vozovce. „Takže tam zvedám telefony a připravuju vám věci, rozumíte? Protože jsem tam sám.”

Přikývla jsem, ačkoli jsem neměla nejmenší tušení, kam touhle řečí míří.

„No, a asi přede dvěma měsíci, když jsme pořád ještě pracovali ve starý budově, začal telefon vždycky zvonit už kolem půl sedmý ráno, hned jak jsem přijel. A když jsem ho zvedl, nikdo se neozval.”

„Jak často se to dělo?” zeptala jsem se.

„Asi tak třikrát týdně. Někdy každý den. A stává se to pořád.”

Teď si získal moji plnou pozornost.

„Nepřestalo to ani potom, co jsme se přestěhovali?” Chtěla jsem mít jistotu.

„Máme přece pořád stejný telefonní čísla,” připomněl mi. „Ale ano, paní doktorko. Vlastně se to stalo i dneska ráno, a já dostal trochu strach. Jenom mě napadlo, jestli bychom neměli zkusit ty telefonáty nějak vystopovat a zjistit, o co jde.”

„Popište mi přesně, co se stane, když zvednete telefon,” vyzvala jsem ho, když jsme těsně na hranici povolené rychlosti ujížděli po mezistátní dálnici.

„Já řeknu ,Márnice`,” odpověděl. „A ten člověk na druhým konci vůbec nepromluví. Je tam ticho, skoro jako by se spojení přerušilo. Takže párkrát zakřičím ,Haló?` a potom zavěsím. Ale vím, že tam někdo je. Prostě to cítím.”

„Proč jste mi to neřekl dřív?”

„Chtěl jsem si být jistý, že to není jenom moje bujná fantazie. Nebo třeba přehnaně reaguju. Musím říct, že takhle brzo ráno, když je ještě tma a nikdo jiný zatím nepřišel, je to v márnici docela strašidelný.”

„A říkáte, že to začalo přede dvěma měsíci?”

„Přibližně. Těch prvních pár zavolání jsem vlastně nepočítal, chápete?”

Rozzlobilo mě, že čekal tak dlouho, než mi o tom pověděl, ale nemělo smysl to rozmazávat.

„Informuju kapitána Marina,” řekla jsem. „Ale Chucku, musíte mi to okamžitě sdělit, jestli k tornu dojde znovu.”

Přikývl, klouby na volantu mu zbělely.

„Je to hned za příštím semaforem, hledáme velkou béžovou budovu po levé straně. V bloku s čísly nad devět tisíc, těsně za obchodním domem JoPa.”

U Colea měli za čtvrt hodiny zavírat, a když jsme zastavili na parkovišti, byla tam pouze dvě další auta. Vystoupili jsme, a jakmile jsem s Ruffinem vešla do rozlehlého prostoru s úzkými uličkami mezi kovovými policemi, které se táhly až ke stropu, ovanul nás mrazivý vzduch z klimatizace. Na policích leželo všechno možné, od gigantických naběraček a měchaček po ohřívače jídla do rychlého občerstvení, obrovské kávovary a mixéry. Ale mě zajímalo kovové nádobí a po rychlé obchůzce jsem objevila oddělení, které jsem hledala, skoro až vzadu, poblíž elektrických roštů a nejrůznějších odměrek.

Začala jsem vytahovat velké hliníkové hrnce a kastroly, když se u nás najednou vynořil prodavač. Vlasy mu už prořídly, měl pivní pupek a pravé předloktí ozdobené tetováním, které zachycovalo nahé ženy hrající karty.

„Můžu vám nějak pomoct?” zeptal se Ruffina.

„Potřebuju největší hrnec, který tu máte,” odpověděla jsem místo něj.

„Ten má čtyřicet litrů.”

Sáhl na polici, která byla na mě příliš vysoko, a podal ten veliký hrnec Ruffinovi.

„Budu potřebovat také pokličku,” řekla jsem.

„Ta se musí objednat.”

„A co takhle něco hlubokého a obdélníkového?” zeptala jsem se vzápětí, protože jsem si v duchu představila dlouhé kosti.

„Máme dvacetilitrovej kastrol.”

Sáhl nahoru na další polici, kde to kovově zarachotilo, když odtud lovil nádobu určenou nejspíš na hromady bramborové kaše, vařenou zeleninu nebo ovocný koláč.

„A na to asi také nemáte poklici,” podotkla jsem.

„Ale jo,”

Chvilku rachtal poklicemi různých velikostí, než objevil tu pravou.

„Má tady dokonce díru pro naběračku. Tu budete chtít taky, ne?”

„Ne, děkuju,” řekla jsem. „Jen něco dlouhého na míchání, bud dřevěného, nebo plastového. A žáruvzdorné rukavice. Dva páry. Co ještě?”

Zamyšleně jsem se podívala na Ruffina.

„Možná bychom měli koupit i dvacetilitrový hrnec, na drobnější práci?” uvažovala jsem nahlas.

„To by se hodilo,” přitakal. „Ten velký hrnec bude určitě pěkná tíha, až se naplní vodou. A nemá smysl ho používat, když postačí něco menšího, ale hádám, že tentokrát budete ten velký potřebovat, protože jinak by se tam všechno nevešlo, ne?”

Prodavače náš hovor v narážkách zjevně stále více mátl.

„Jestli mi řeknete, na co to potřebujete, třeba vám můžu poradit,” nabídl, opět směrem k Ruffinovi.

„Na různé věci,” odpověděla jsem. „Většinou je budu vařit.”

„Aha, chápu,” řekl, přestože nechápal vůbec nic. „Takže, budete si přát ještě něco jinýho?”

„To je všechno,” ujistila jsem ho s úsměvem.

Zatímco jsem hledala peněženku a vytahovala z ní svou kreditku, napočítali nám u pokladny sto sedmdesát sedm dolarů za nádobí pro restaurace.

„Nedáváte náhodou státním úřadům slevu?” zeptala jsem se prodavače, když ode mě přebíral MasterCard.

„Ne,” odmítl, zamnul si dvojitou bradu a chvilku se na mou kreditní kartu mračil. „Vaše jméno jsem slyšel ve zprávách.”

Podezřívavě se na mě zadíval. “Já vím.”

Luskl prsty.

„Vy jste ta dáma, co před pár lety kandidovala na senátorku. Nebo snad na viceguvernérku?” řekl s uspokojením.

„To jsem nebyla já,” odpověděla jsem. „Politice se raději vyhýbám.”

„To já taky,” oznámil hlasitě, když jsme s Ruffinem odnášeli nákup ze dveří. „Všichni to jsou podvodníci, do ,jednoho.”

Jakmile jsme se vrátili do márnice, požádala jsem Ruffina, aby vytáhl ostatky oběti požáru z lednice a odvezl je spolu s novými hrnci do dekompoziční komory. Prošla jsem si telefonní vzkazy, převážně od novinářů, a zrovna jsem si uvědomila, že se nervózně tahám za vlasy, když se ve dveřích, které spojovaly naše kanceláře, objevila Rose.

„Vypadá to, že jste měla špatný den,” podotkla.

„Ne horší než obvykle.”

„Co takhle šálek skořicového čaje?”

„Raději ne,” odmítla jsem. „Ale děkuju.”

Rose mi položila na stůl štos úmrtních listů, který se připojil k nekonečné řadě dokumentů čekajících, až je podepíšu nebo opatřím parafou. Ten den byla oblečená v elegantním námořnicky modrém kalhotovém kostýmu doplněném purpurovou halenkou a na nohou měla pohodlné černé šněrovací kožené botky.

Rose už dávno překročila věk odchodu do důchodu, ačkoli z obličeje, který byl ušlechtilý a decentně nalíčený, se to poznat nedalo. Vlasy jí však zjemněly a úplně zbělely a do prstů, dolní části zad a do kyčlí se jí bolestivě zakusovala artritida, která jí bránila vysedávat dlouho u stolu a pečovat o mě tak, jak to dělala od chvíle, co jsem nastoupila do funkce.

„Je už skoro šest,” podotkla a laskavě se na mě podívala.

Vzhlédla jsem k hodinám a mezitím jsem začala pročítat papíry a podepisovat je.

„Dneska se koná večeře mého církevního sboru,” upozornila mě taktně.

„To je hezké,” odpověděla jsem roztržitě a při čtení jsem se zamračila. „Zatraceně, kolikrát budu muset doktoru Carmichaelovi vysvětlovat, že nemůže uvádět jako příčinu smrti srdeční zástavu. Ježíšikriste, každý umírá na srdeční zástavu. Když člověk umře, přestane mu bít srdce, ne? A taky tu má svoji oblíbenou dechovou zástavu, bez ohledu na to, kolikrát jsem jeho úmrtní listy opravovala.”

Podrážděně jsem si povzdechla.

„Jak dlouho už dělá soudního lékaře pro okres Halifax?” pokračovala jsem ve své tirádě. „Pětadvacet let?”

„Doktorko Scarpettová, nezapomínejte, že je to porodník. A navíc strašně starý,” připomněla mi Rose. „Hodný stařík, který se už nedokáže naučit nic nového. Pořád svoje zprávy píše na věkovitém psacím stroji s chybějícími písmenky. A o té večeři sboru jsem se zmínila hlavně proto, že bych tam měla za deset minut být.”

Odmlčela se a pohlédla na mě přes obroučky brýlí na čtení.

„Ale můžu tady zůstat, jestli chcete,” dodala.

„Mám ještě pár věcí na práci,” řekla jsem jí. „A rozhodně nemám v úmyslu překazit večeři církevního sboru. Vám nebo komukoli jinému. Už tak mám u Všemohoucího dost vroubků.”

„V tom případě se s vámi loučím,” odvětila Rose. „Přepsané diktáty máte v přihrádce. Uvidíme se ráno.”

Když na chodbě dozněly její kroky, obklopilo mě ticho přerušované jen šustěním papírů, které jsem na stole přesouvala. Několikrát jsem si vzpomněla na Bentona a potlačila touhu mu zavolat, protože jsem stále nebyla připravená se trochu uvolnit nebo jsem možná ještě nechtěla připadat si znovu jako člověk. Je koneckonců dost těžké hrát sám sebe jako normálního člověka s normálními city, když se zrovna chystáte uvařit lidské ostatky v něčem, co koneckonců není nic jiného než velký hrnec na polévku. Několik minut po sedmé jsem přešla chodbou do dekompoziční komory, která se nacházela o dvoje dveře dál, naproti lednici.

Odemkla jsem dveře a vstoupila do prostoru, který v zásadě tvořila malá pitevna s mrazákem a speciálním ventilačním systémem. Ostatky ležely na pojízdném stole zakryté prostěradlem a na elektrické plotýnce pod chemickým odsavačem výparů stál zbrusu nový čtyřicetilitrový hrnec plný vody. Nasadila jsem si roušku a rukavice a snížila teplotu plotýnky na minimum, aby horká voda nepoškodila kosti ještě víc. Nalila jsem dovnitř dvě dávky tekutého čisticího prostředku na prádlo a kelímek bělidla, abych urychlila uvolňování vláknitých šlach, chrupavek a tuku.

Stáhla jsem prostěradlo a odkryla kosti zbavené většiny tkáně, údy žalostně opálené jako ohořelé zápalky. Opatrně jsem vložila stehenní a holenní kosti do hrnce a poté jsem k nim přidala i pánev a části lebky. Následovala páteř a žebra. Voda se mezitím zahřívala a začala z ní stou

pat ostře páchnoucí pára. Potřebovala jsem vidět její holé, čisté kosti, protože mi mohly něco prozradit, a prostě neexistoval jiný způsob, jak to udělat.

Chvilku jsem v té místnosti seděla, digestoř mlaskavě polykala výpary a já začala na židli podřimovat. Byla jsem unavená, citově vyčerpaná a připadala jsem si strašně osamělá. Voda dostoupila k bodu varu a to, co zbylo ze ženy, o níž jsem se domnívala, že ji někdo zavraždil, se v hrnci začalo vařit poslední urážka a projev neúcty k lidské bytosti, kterou kdysi byla.

„Dobrý bože,” povzdechla jsem si, jako by mě mohl slyšet, „požehnej jí, ať už je kdekoli.”

Bylo těžké si představit, že z člověka zůstanou jen kosti, které se vaří v hrnci, a čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě to deprimovalo. Někdo někde tu ženu miloval a něčeho v životě dosáhla, než byla tak krutě připravena o tělo i o totožnost. Celý život jsem se pokoušela nepodlehnout nenávisti, ale nyní bylo příliš pozdě. Z hloubi duše jsem nenáviděla sadisticky zlé lidi, jejichž životním cílem se stalo mučit jiné a brát jim život, jako by měli právo si ho přivlastnit. Pravda, popravy mě hluboce rozrušovaly, ale jen proto, že při nich ožívaly bezcitné zločiny a oběti, na něž si společnost vzpomínala už jen mlhavě.

Pára se zvedala v horkém, vlhkém oblaku a prosycovala vzduch nechutným pachem, který bude slábnout, čím déle se kosti budou vařit. Představila jsem si někoho hubeného, vysokého a světlovlasého, někoho v džínách a vysokých šněrovacích botách, s platinovým prstenem zastrčeným v zadní kapse. Její ruce shořely, takže zřejmě nikdy nezjistím, jak velké měla prsty a zda jí ten prsten padnul, ale zdálo se mi to nepravděpodobné. Fielding měl zřejmě pravdu a já věděla, že tohle je další věc, na kterou se budu muset Sparkese zeptat.

Pomyslela jsem na její rány a snažila se v duchu zrekonstruovat, jak k nim mohla přijít a proč její plně oblečená mrtvola ležela v hlavní koupelně. To umístění, pokud jsme se v něm nemýlili, bylo nečekané a podivné. Džíny neměla rozepnuté, protože když jsem objevila zip, zoubky do sebe zapadaly, a rozhodně měla zakryté hýždě. Vzhledem k syntetické látce halenky, která se jí roztavila do kůže, jsem také neměla důvod k domněnce, že měla odhalená ňadra, ačkoli žádný z těchto nálezů vysloveně nevylučoval sexuální útok. Rozhodně však mluvily proti této hypotéze.

Právě jsem si v oblaku páry prohlížela kosti, když mě polekalo zazvonění telefonu. Nejdřív mě napadlo, že to je nějaký pohřební ústav, který chce dovézt další mrtvolu, ale pak jsem si uvědomila, že blikající světélko patří jedné z linek do pitevny. Nedokázala jsem potlačit vzpomínku na Ruffinovo vyprávění o podivných ranních telefonátech, a napůl jsem očekávala, že se na druhém konci linky nikdo neozve.

„Ano,” ohlásila jsem se příkře.

„Páni, kdo ti hodil hračky do kanálu?” zahlaholil Marino.

„Aha, to jsi ty,” řekla jsem s úlevou. „Promiň, myslela jsem, že si někdo hraje s telefonem.”

„Jak to myslíš, hraje?”

„Vysvětlím ti to později,” prohlásila jsem. „Co se děje?”

„Sedím u tebe na parkovišti a doufal jsem, že bys mě mohla pustit dovnitř.”

„Hned tam budu.”

Po pravdě řečeno, moc mě potěšilo, že budu mít společnost. Pospíšila jsem si ke dveřím garáže, vedoucím na parkoviště, a jakmile se obrovská vrata začala zvedat, Marino se pod nimi protáhl a já na okamžik zahlédla venkovní temnotu, potřísněnou mlhavým světlem sodíkových výbojek. Všimla jsem si, že obloha ztěžkla mraky, které slibovaly déšť.

„Proč jsi tu tak dlouho?” zeptal se Marino svým obvyklým nevrlým tónem a potáhl z cigarety.

„Můj úřad je nekuřácké pracoviště,” připomněla jsem mu důrazně.

„Jako by si tady někdo musel dělat starosti, že mu přitíží pasivní kouření.”

„Někteří z nás ještě dýchají,” řekla jsem.

Odhodil cigaretu na betonovou podlahu a podrážděně ji rozdrtil podpatkem, jako bychom spolu podobnou debatu ještě nikdy nevedli. Ve skutečnosti to mezi námi už byla běžná rutina, která jakýmsi zvrhlým způsobem upevňovala naše vzájemné pouto. Byla jsem si celkem jistá, že bych ranila Marinovy city, kdybych ho někdy za něco nepokárala.

„Můžeš se mnou jít do dekompozice,” navrhla jsem, jakmile jsem vrata garáže opět zavřela. „Právě tam něco dělám.”

„To jsem měl vědět dřív,” postěžoval si. „Radši bych se s tebou pobavil po telefonu.”

„Neboj se. Není to tak hrozné. Jenom čistím pár kostí.”

„Pro tebe to možná hrozný není,” opáčil, „jenže já si nikdy nezvyknul čuchat ten smrad, jak se vaří lidi.”

Když jsme vešli do dekompoziční místnosti, podala jsem mu chirurgickou roušku. Zkontrolovala jsem kosti v hrnci, abych zjistila, jak proces postupuje, a snížila teplotu o padesát stupňů, aby voda nepřekypěla a neotloukala varem kosti jednu o druhou a o stěny hrnce. Marino si masku přetáhl přes nos a ústa a nedbale si ji zavázal za hlavou. Všiml si krabice rukavic na jedno použití, jeden pár vylovil a natáhl si je. Jeho hrůza z představy, že by mu mohlo poškodit zdraví působení něčeho zvenčí, byla trochu ironická, neboť ve skutečnosti pro něj největší nebezpečí představoval jeho vlastní způsob života. V khaki kalhotách a bílé košili s vázankou se potil a někdy v průběhu dne se jeho oděv seznámil s kečupem.

„Mám pro tebe pár zajímavostí, doktorko,” začal a opřel se o jednu dokonale vyleštěnou výlevku. „Dohledali jsme podle espézetky ten ohořelej mercedes za Sparkesovým domem a zjistili, že jde o Mercedes Benz 240D z roku 1981, barva modrá. Počítadlo ujetých kilometrů měl nejspíš aspoň dvakrát přetočený. Registrace je trochu děsivá, protože vůz patří jistýmu doktoru Newtonu Joyceovi z Wilmingtonu v Severní Karolíně. Je v seznamu, ale nedovolal jsem se, má tam jenom záznamník.”

„Ve Wilmingtonu chodila Claire Rawleyová do školy a nedaleko odtamtud má Sparkes svůj plážový dům,” připomněla jsem mu.

„Jo. Zatím všechno ukazuje tímhle směrem.”

Tupě se zadíval na kouřící hrnec na plotýnce.

„Odjede autem, který patří někomu jinýmu, do Warrentonu, nějak se dostane do Sparkesova domu, když on je pryč, nechá se zavraždit a ohoří při požáru,” prohlásil a zamnul si spánky. „Řeknu ti, že ten případ smrdí stejně jako to, co tamhle vaříš, doktorko. Chybí nám asi dost velkej kus celý skládačky, protože nic z toho nedává smysl.”

„Bydlí v oblasti Wilmingtonu nějací Rawleyovi?” zeptala jsem se. „Je nějaká možnost, že by tam měla příbuzné?”

„Vyhrabali jsme dvě adresy a na žádný z nich nikdy neslyšeli o nějaké Rawleyové jménem Claire,” odpověděl. „Co univerzita?”

„K tornu jsme se ještě nedostali,” vysvětlil, když jsem se šla znovu podívat na kosti. „Myslel jsem, že to uděláš ty.”

„Až ráno.”

„Dobrá. Budeš tu trčet celou noc a vařit ten hnus?”

„Vlastně,” odpověděla jsem a vypnula plotýnku, „to chci nechat máčet, abych mohla jít domů. Kolik je vůbec hodin? Proboha, skoro devět. A já musím ráno k soudu.”

„Tak z tyhle díry vypadneme,” navrhl.

Zamkla jsem dveře dekompoziční komory a opět otevřela garážová vrata. Venku se přes bledý měsíc hnala obrovská temná mračna jako lodě pod plnými plachtami a silný vítr přízračně svištěl kolem rohů budovy. Marino mě doprovodil k autu a zdálo se, že sám nikam nepospíchá vytáhl cigarety a jednu si zapálil.

„Nechtěl bych ti nasazovat brouky do hlavy,” řekl, „ale objevilo se něco, o čem bys podle mě měla vědět.”

Odemkla jsem dvířka od auta a vklouzla za volant.

„Bojím se zeptat,” prohlásila jsem a myslela jsem to vážně.

„Dneska odpoledne asi v půl pátý mi zavolal Rex Willis z novin. Ten hlavní redaktor zpravodajství,” dodal na vysvětlenou.

„Vím, o koho jde.”

Zapnula jsem si pás.

„Podle všeho dneska dostal z anonymního zdroje dopis, mělo to tak trochu formát tiskovýho prohlášení. Je dost ošklivý.”

„O čem?” zeptala jsem se a celým tělem mi projela nervozita.

„No, údajně to má být od Carrie Grethenový a píše se tam, že utekla z Kirby, protože to na ni federálové shodili a věděla, že by ji popravili za něco, co neudělala, kdyby se nedostala pryč. Tvrdí, že v době, kdy došlo k těm vraždám, jsi měla poměr s hlavním odborníkem na profilování pachatele, který na případu pracoval, Bentonem Wesleyrn, a všechny ty údajný důkazy proti ní jsou nastražený, vymyšlený, protože je to spiknutí mezi vámi dvěma, aby FBI vypadala dobře.”

„Odkud to přišlo?” zeptala jsem se rozhořčeně.

„Z Manhattanu.”

„A adresované to bylo přímo Rexu Willisovi?”

„Jo.”

„A on s tím samozřejmě nic neudělá.” Marino zaváhal.

„No tak, doktorko,” řekl potom. „Copak se už někdy stalo, že by reportér dostal něco takovýho a nic s tím neudělal?”

„Prokristapána!” vyhrkla jsem a nastartovala. „Copak se novináři úplně zbláznili? Dostanou dopis od psychopatky a otisknou ho v novinách?”

„Mám tady kopii, jestli ji chceš vidět.”

Vylovil ze zadní kapsy složený list papíru a podal mi ho.

„Je to fax,” vysvětlil. „Originál už mají v laboratoři. Oddělení dokumentů se podívá, co s tím můžou udělat.”

Roztřesenýma rukama jsem papír rozložila, ale ten úhledný rukopis napsaný černou propiskou jsem nepoznávala. Vůbec se to nepodobalo šílenému, rudě napsanému dopisu, který jsem od Carrie dostala, a v téhle epištole se vyjadřovala velmi přesně a jasně. Chvilku jsem četla, rychle přelétla směšná tvrzení, že jde o vykonstruované obvinění, ale u posledního dlouhého odstavce jsem strnula.

Pokud jde o zvláštní agentku Lucy Farinelliovou, úspěšně postupovala v kariéře jen proto, že nesmírně vlivná hlavní soudní lékařka doktorka Scarpettová, její teta, celá léta kryla chyby a prohřešky své neteře. Když jsme pracovaly s Lucy obě v Quantiku, to ona mi začala dělat návrhy, nikoli já jí, jak by se nepochybně tvrdilo u soudu. Je sice pravda, že jsme se nějakou dobu intimně stýkaly, ale všechno to byla z její strany pouze manipulace s cílem dosáhnout toho, abych ji kryla, když se jí opakovaně nedařilo zprovoznit CAIN. Potom přijala uznání a chválu za práci, kterou nikdy neudělala. To, co vám sděluji, je čistá pravda, přísahám. A žádám vás, abyste tento dopis otiskli, aby ho mohli všichni vidět. Nechci se skrývat po zbytek svého

života, odsouzená společností za strašlivé zločiny, které jsem nespáchala. Mou jedinou nadějí na svobodu a spravedlnost je, že lidé pochopí pravdu a něco udělají.

Buďte milosrdní, Carrie Grethenová

Marino mlčky kouřil, dokud jsem nedočetla, a potom řekl: „Pisatel toho ví až moc. Nepochybuju, že to psala ta mrcha.”

„Napíše mi dopis, který vypadá jako dílo nepříčetného člověka, a vzápětí pošle tohle text, který působí naprosto racionálně?” podivila jsem se, tak rozčilená, že se mi zvedal žaludek. „Copak to dává smysl, Marino?”

Pokrčil rameny a v tu chvíli spadly první kapky deště.

„Povím ti, co si myslím já,” prohlásil. „Má to být pro tebe upozornění. Chce, abys věděla, že si zahrává s každým. Nebavilo by ji to, kdyby tě nemohla namíchnout a zkazit ti den.”

„Benton o tomhle ví?”

„Ještě ne.

„A ty si vážně myslíš, že to v těch novinách otisknou,” ujišťovala jsem se v naději, že tentokrát uslyším jinou odpověď.

„Víš, jak to chodí.”

Zahodil nedopalek cigarety a ten zazářil do tmy, než žhavý oharek na zemi zajiskřil a zhasl.

„Napíšou k tomu, že ta vyhlášená sériová vražedkyně kontaktovala právě je, přestože ji hledá polovina všech bezpečnostních složek v zemi,” řekl. „A další špatná zpráva je, že nemůžeme vědět, jestli stejný dopis neposlala ještě na jiný místa.”

„Chudák Lucy,” prohlásila jsem.

„Jo, všichni jsme chudáci,” souhlasil Marino.

Kapitola 7

Déšť padal šikmo k zemi a bodal jako hřebíky. Když jsem jela domů, přes vodní clonu jsem téměř neviděla na cestu. Vypnula jsem rádio, protože ten den jsem už nechtěla slyšet žádné další zprávy a předem jsem věděla, že tahle noc bude patřit k těm, kdy mi rozrušení zabrání usnout. Dvakrát jsem zpomalila na padesát kilometrů v hodině, protože můj těžký mercedes projížděl kalužemi a rozstřikoval kolem sebe vodu jako motorový člun. Na West Cary Street prolákliny a výtluky v asfaltu přetékaly jako vany a červeně a modře blikající světla zásahových vozů, která jsem skrze provazy deště viděla, mi připomínala, že bych neměla zbytečně spěchat.

Bylo už skoro deset, když jsem konečně odbočila na příjezdovou cestu ke svému domu, a srdce mi poplašeně zabušilo, protože se poblíž garáže nerozsvítila světla vybavená čidly pohybu. Kolem vládla naprostá temnota, jen vrčení motoru a vytrvalý šum deště mi prozrazovaly, v jakém světě se nacházím. Chvilku jsem váhala, zda mám otevřít dveře garáže, nebo obrátit vůz a vyrazit plnou rychlostí pryč.

„Tohle je směšné,” řekla jsem si a stiskla tlačítko na stínítku.

Ale vrata nezareagovala. „Zatraceně.”

Zařadila jsem zpátečku a vycouvala, přestože jsem ve tmě neviděla ani příjezdovou cestu, ani její cihlový obrubník, a vlastně ani keře okolo. Stromek, o nějž jsem se otřela, byl malý a nenapáchal žádnou škodu, ale tušila jsem, že jsem také rozryla kus trávníku, když jsem parkovala vůz přímo před vchodem, kde časové spínače aspoň rozsvítily lampičky a světlo v chodbě. Osvětlení na obou stranách hlavních schodů, reagující na pohyb, také nefungovalo. Rozumně jsem přesvědčovala samu sebe, že špatné počasí nejspíš předtím způsobilo výpadek proudu a elektrárna některé okruhy vypojila.

Jakmile jsem otevřela dvířka, do auta se nahrnul déšť. Popadla jsem kabelku a aktovku a rozběhla se ke schodům. Než jsem odemkla dveře, promokla jsem na kůži, a z ticha, které mě přivítalo, mě zamrazilo strachy. Světla blikající na displeji u dveří znamenala, že se poplašné zařízení spustilo nebo se při výpadku elektřiny také vypnulo. Ale na tom nezáleželo. Tou dobou jsem už byla vyděšená a bála jsem se pohnout. Takže jsem stála v hale, voda ze mě odkapávala na dřevěnou podlahu a v duchu jsem utíkala k nejbližší zbrani.

Nedokázala jsem se rozpomenout, jestli jsem uložila svůj glock do zásuvky v kuchyňském stole. To by bylo rozhodně blíž než moje pracovna či ložnice, které se nacházely na druhé straně domu. Do kamenných zdí a oken narážel vítr a šlehal déšť a já napínala uši, zda nezaslechnu nějaký jiný zvuk, například vrzání parket v patře nebo kroky na koberci. V záchvatu paniky jsem upustila kabelku i aktovku a rozběhla se přes jídelnu do kuchyně; mokré nohy se mi téměř podlamovaly. Prudce jsem otevřela spodní zásuvku ve stole a skoro vykřikla úlevou, když jsem nahmátla pistoli.

Chvíli jsem opět prohledávala vlastní dům a rozsvěcela v každé místnosti. Jakmile jsem se ujistila, že nemám žádné nezvané hosty, otevřela jsem skříňku s pojistkami v komoře a nahodila vypadlé obvody. Opět byl obnoven řád, poplašné zařízení začalo fungovat, takže jsem si nalila skleničku irské whisky Black Bush s ledem a čekala, až se mi nervy trochu zklidní. Potom jsem zatelefonovala do motelu Johnson ve Warrentonu, ale Lucy jsem nezastihla, a tak jsem zkusila její byt v D. C. Ozvala se Janet.

„Ahoj, tady Kay,” představila jsem se. „Doufám, že jsem nikoho nevzbudila.”

„Dobrý večer, doktorko Scarpettová,” odpověděla Janet, která se nedokázala přimět, aby mě oslovovala křestním

jménem, bez ohledu na to, kolikrát jsem ji o to žádala. „Ne, jenom tady tak sedím, piju pivo a čekám na Lucy.”

„Chápu,” řekla jsem, velmi zklamaná. „Takže se vrací z Warrentonu domů?”

„Ne nadlouho. Měla byste to tady vidět. Všude se vrší krabice. Byt je vzhůru nohama.”

„Jak to všechno zvládáš, Janet?”

„Ještě ani nevím,” přiznala a já zaslechla, že se jí trochu třese hlas. „Bude to znamenat změnu. Bůh ví, že jsme jich už přežily spoustu.”

„A jsem si jistá, že i tuhle zvládnete výborně.”

Napila jsem se whisky. Tomu, co jsem právě řekla, jsem sama nevěřila, ale v té chvíli jsem byla vděčná, že slyším milý lidský hlas.

„Když jsem byla vdaná před dávnými lety , s Tonym jsme se pohybovali v úplně jiných světech,” řekla jsem. „Ale dokázali jsme si pro sebe najít čas, kdy jsme se opravdu věnovali jeden druhému. V určitých ohledech nám to vlastně i vyhovovalo.”

„Ale taky jste se rozvedli,” upozornila mě zdvořile Janet.

„Ne hned.”

„Lucy dorazí asi tak za hodinu, doktorko Scarpettová. Mám jí něco vyřídit?”

Zaváhala jsem; nebyla jsem si jistá, co mám udělat.

„Je všechno v pořádku?” zeptala se Janet.

„Po pravdě řečeno ne,” odpověděla jsem. „Asi jsi to ještě neslyšela. A ona nejspíš taky ne.”

Rychle jsem pro ni shrnula obsah Carriina dopisu novinám, a když jsem skončila, Janet hrobově mlčela.

„Říkám ti to, protože bude lepší, když se na to připravíte,” dodala jsem. „Mohly byste se zítra ráno probudit a přečíst si to v novinách. Možná to dokonce budou dneska vysílat v nočních zprávách.”

„Dobře, že jste mi to prozradila,” promluvila Janet tak tiše, že jsem ji stěží slyšela. „Upozorním Lucy, až přijede.”

„Požádej ji, ať mi zavolá, jestli nebude moc unavená.”

„Vyřídím.”

„Dobrou noc, Janet.”

„Ne, není to dobrá noc. Ani trochu,” ujistila mě. „Ta mrcha nám ničí život už roky. Tak, či onak. A já už toho mám do prdele dost. Omlouvám se za ten výraz.”

„Taky ho používám.”

„Vždyť já u toho byla, proboha!” Rozplakala se. „Carrie ji nenechala na pokoji, ta manipulativní psychopatická čubka. Lucy neměla nejmenší šanci. Kristepane, byla ještě děcko, geniální děcko, které mělo nejspíš zůstat ve škole, kam patřilo, místo aby dělalo stáž u zatracený FBI. Podívejte, já jsem pořád u FBI, to je pravda. Ale vidím ty sračky. Zachovali se k ní strašně hnusně a ona je tím zranitelnější vůči tomu, co Carrie dělá teď.”

Whisky jsem už skoro dopila a na celém světě jí nebylo dost, aby mi pomohla cítit se v tuhle chvíli lépe.

„Neměla by se taky moc rozrušovat,” pokračovala Janet a hovořila o své milence tak upřímně a otevřeně jako nikdy předtím. ,Nevím, jestli se vám svěřila. Vlastně mám pocit, že nikdy neměla v úmyslu vám to prozradit, doktorko Scarpettová, ale Lucy už chodí dva roky k psychiatrovi.”

„To je dobře. Ráda to slyším,” řekla jsem a snažila se nedat najevo, jak mě Lucyino tajnůstkářství ranilo. „Ne, nesvěřila se mi s tím, ale ani bych to od ní nečekala,” dodala jsem naprosto objektivním tónem, avšak bolest v mém srdci sílila.

„Chtěla se zabít,” řekla Janet. „Víc než jednou.”

„Jsem ráda, že za někým zašla,” vypravila jsem ze sebe a oči se mi zalily slzami.

Zdrtilo mě to. Proč se Lucy neobrátila na mě?

„Většina velmi schopných lidí má v životě velmi temná

období,” řekla jsem. „Jsem jenom ráda, že s tím něco dělá. Bere něco?”

„Wellbutrin. Z prozaku vyšilovala. Jednu chvíli se potácela po světě jako oživlá mrtvola a vzápětí vyrazila na tah po barech.”

„Aha.” Skoro jsem nemohla promluvit.

„Nepotřebuje už žádný další stres, zmatky nebo potíže,” pokračovala Janet. „Vy nevíte, jaká je. Něco ji vyvede z míry a ona pak celé týdny bojuje s depresí, nahoru a dolů, nahoru a dolů, v jednu chvíli je nešťastná a zoufalá, a vzápětí si připadá neporazitelná.”

Zakryla sluchátko rukou a vysmrkala se. Ráda bych se dověděla jméno Lucyina psychiatra, ale bála jsem se zeptat. Přemítala jsem, jestli je moje neteř z psychiatrického hlediska bipolární a nediagnostikovaná.

„Doktorko Scarpettová, já nechci, aby…” Mluvila přerývaně, polykala slzy. „Nechci, aby umřela.”

„Neumře,” ubezbečila jsem ji. „To ti můžu slíbit.”

Zavěsily jsme a já zůstala sedět na posteli, stále oblečená. Kvůli zmatku, který jsem měla v hlavě, jsem se bála jít spát. Chvíli jsem plakala bolestí a zuřivostí. Lucy mi dokázala ublížit víc než kdokoli jiný a věděla to. Mohla se mi zaříznout až na kost a rozdrtit mi srdce a to, co mi prozradila Janet, bylo tou zdaleka nejhorší ranou. Nedokázala jsem zahnat myšlenku na vnímavou a chytrou Teun McGovernovou. Když jsme spolu mluvily v mé kanceláři, zdálo se, že toho ví o Lucyiných potížích hodně. Že by se Lucy svěřila jí, a ne mně?

Čekala jsem, až Lucy zavolá, ale neudělala to. Protože já jsem zase o půlnoci nezavolala Bentonovi, nakonec se ozval sám.

„Kay?”

„Už jsi to slyšel?” zeptala jsem se roztřeseným hlasem. „Co Carrie udělala?”

„O jejím dopise vím.”

„K čertu s tím, Bentone. K čertu se vším.”

„Jsem v New Yorku,” překvapil mě. „FBI mě k případu přizvala.”

„Hmmm. To je jedině dobře. Znáš ji.”

„Naneštěstí.”

„Jsem ráda, že jsi tam,” usoudila jsem nahlas. „Tak nějak mi to připadá bezpečnější. Není to ironické? Odkdy je New York bezpečnější?”

„Jsi strašně rozčilená.”

„Nevíš něco nového o tom, kde by mohla být?” Zakroužila jsem ve sklenici napůl rozpuštěným ledem.

„Víme, že svůj poslední dopis odeslala z poštovního okrsku 10036, což je náměstí Times Square. Razítko má včerejší datum úterý, desátého června.”

„Den, kdy uprchla.”

„Ano.”

„A pořád nevíme, jak to udělala.”

„Pořád to nevíme,” opakoval. „Jako by se vznesla a přeskočila řeku.”

„Ne, takhle se to nestalo,” namítla jsem, unavená a špatně naladěná. „Někdo ji určitě viděl a někdo jí nejspíš pomohl. Vždycky měla schopnost přimět jiné lidi, aby dělali, co si přeje.”

„Na profilovací jednotce pořád zvoní telefony,” řekl.

„Podle všeho zasypala svými dopisy všechny velké deníky, včetně Postu a New York Times. “

„A?”

„A tohle je pro ně příliš šťavnaté sousto, aby to hodili do koše, Kay. Rozpoutal se na ni stejně velký hon jako na Unabombera nebo Cunanana a ona teď píše médiím. Tenhle příběh otisknou. Sakra, otiskli by i její nákupní seznam a vysílali její krkání. Pro ně ta ženská znamená zlatý důl.

Obálky časopisů a připravované filmy.”

„Už nechci nic slyšet,” zarazila jsem ho.

„Stýská se mi po tobě.”

„Kdybys mě teď viděl, radši bys chtěl být někde jinde, Bentone.”

Popřáli jsme si dobrou noc, já si urovnala za zády polštář a zauvažovala jsem o další skleničce, ale rozmyslela jsem si to. Pokoušela jsem se odhadnout, co Carrie udělá teď, a její křivolaká cesta mě pokaždé zavedla zpátky k Lucy. To by pro Carrii znamenalo určitým způsobem vyvrcholení, protože ji stravovala závist. Lucy byla talentovanější, čestnější, ve všem lepší, a Carrie nebude mít pokoj, dokud si nepřivlastní všechnu tu divokou krásu a nevysaje každou kapku Lucyina života. Začínala jsem chápat, že Carrie ani nepotřebuje být přímo u toho. Všichni jsme pomalu klouzali blíž a blíž k její černé díře a ten tah byl strašlivě silný.

Spala jsem neklidně a zdálo se mi o zřícených letadlech a prostěradlech nasáklých krví. Seděla jsem v autě a pak ve vlaku a kdosi mě honil. Když jsem se v půl sedmé probudila, na zářivě modré nebe se už vyhouplo slunce a v trávě se leskly kaluže. Odnesla jsem si svůj glock do koupelny, zamkla dveře a rychle se osprchovala. Když jsem zavřela vodu, pozorně jsem poslouchala, jestli se nespustilo poplašné zařízení, a pak jsem si na kontrolce v ložnici ověřila, že je systém stále v provozu. Celou dobu jsem dobře chápala, jak paranoidně a iracionálně se chovám. Ale nedokázala jsem toho nechat. Byla jsem vyděšená.

Carrii jsem najednou viděla všude. Byla to ta hubená žena se slunečními brýlemi a čepicí s kšiltem, která šla po ulici kolem mého domu, nebo řidič, který u mýta na dálnici zastavil příliš těsně za mnou, nebo tulačka v neforemném kabátě, která na mě zírala, když jsem přecházela Broad Street. Viděla jsem ji v každém, kdo měl punkový účes nebo piercing, v každém, kdo byl trochu podivně oblečený nebo se nedalo jasně rozpoznat jeho pohlaví, a přitom jsem si pořád opakovala, že jsem Carrii neviděla déle než pět let. Neměla jsem tušení, jak nyní vypadá, a s největší pravděpodobností bych ji nepoznala, dokud by nebylo pozdě.

Když jsem zastavovala za budovou úřadu, dveře garáže byly otevřené a zaměstnanci Blileyho pohřebního ústavu zrovna nakládali do černého lesklého pohřebního vozu mrtvolu. Provoz v márnici pokračoval v pravidelném rytmu.

„Udělalo se hezky,” prohodila jsem ke zřízenci v úhledném černém obleku.

„Dobře, a jak se máte vy?” To byla automatická odpověď člověka, který už běžné zdvořilostní fráze vůbec nevnímal.

Z vozu vystoupil další důstojně oblečený muž, aby kolegovi pomohl zarachotily nohy skládacích nosítek a zadní dveře vozu se zabouchly. Počkala jsem, až odjedou, a pak jsem za nimi spustila těžká roletová vrata.

Nejdřív jsem se zastavila ve Fieldingově kanceláři. Nebylo ještě ani čtvrt na devět.

„Jak jsme na tom?” zeptala jsem se, když jsem zaklepala na dveře.

„Pojďte dál,” vyzval mě.

Prohlížel si knihy na policích, laboratorní plášť se mu na mohutných ramenou napínal k prasknutí. Pokud šlo o oblečení, měl můj zástupce těžký život. Jen málokdy sehnal něco, co mu skutečně padlo, protože prakticky neměl žádný pas či boky. Vzpomněla jsem si na první piknik pro zaměstnance, který jsem uspořádala u sebe doma, a Fielding se tam na zahradě opaloval jenom v ustřižených džínách. Bylo mi trochu trapné, že jsem od něj skoro nedokázala odtrhnout oči, a dost mě to zaskočilo. Ne že bych měla nějaké nemravné myšlenky, ale spíše mě nakrátko okouzlila jeho ryzí fyzická krása. Nedokázala jsem pochopit, jak

si někdo najde čas pečovat o své tělo tak, aby vypadalo takhle.

„Asi jste už četla noviny,” prohodil.

„Ten dopis,” pochopila jsem a rázem se mi zhoršila nálada.

„Ano.”

Vytáhl jeden zastaralý zákoník a odložil ho na podlahu.

„Na první stránce je váš obrázek a její stará fotografie z policejního spisu. Je mi líto, že musíte snášet takové svinstvo,” poznamenal, zatímco vyřazoval další knihy. „Od rána tu vyzvánějí telefony.”

„Co tam dneska máme?” změnila jsem téma.

„Autonehodu ze včerejší noci na midlothianské dálnici, zahynul řidič a spolujezdec. Je to jen pro kontrolu a DeMaio na nich už začal dělat. Jinak se zatím nic nevyskytlo.”

„To úplně stačí,” řekla jsem. „Musím k soudu.” „Myslel jsem, že máte dovolenou.” „Já taky.”

„Ne, vážně. Někdo zařadil do programu váš případ? Co je to za nesmysl? To byste se kvůli tornu vracela z Hilton Head?”

„Soudce Bowls.”

„Aha,” odfrkl si Fielding znechuceně. „Kolikrát vám to už udělal? Mám dojem, že jenom čeká, až budete mít trochu volna, aby stanovil řízení na den, který se vám naprosto nehodí. A potom co? Můžete se přetrhnout, abyste se stihla vrátit, a on to stejně v polovině případů odročí.”

„Budu mít zapnutý pager,” řekla jsem.

„Asi uhodnete, co budu dělat já.”

Ukázal na hromady papírů, které přetékaly z jeho stolu.

„Jsem s tím tak pozadu, že bych potřeboval zpětné zrcátko,” prohlásil.

„Zrovna já nemám nárok vás za to kritizovat,” odpověděla jsem.

Soudní budova Johna Marshalla se nacházela jen deset minut chůze od našeho nového úřadu a já usoudila, že mi procházka prospěje. Udělalo se slunečné dopoledne a vzduch byl ještě chladný a čistý, když jsem kráčela po chodníku podél Leigh Street, pak odbočila k jihu na Devátou a s kabelkou přes rameno a aktovkou na spisy pod paží prošla kolem policejního ústředí.

Projednávat se měl banální případ, v němž jeden dealer drog zastřelil druhého, takže mě překvapilo, když jsem v druhém patře, před soudní síní, narazila na nejméně tucet novinářů. Nejdřív mě napadlo, že Rose zřejmě udělala chybu v mém rozpisu, protože mi vůbec nedošlo, že tam reportéři dorazili kvůli mně.

Jakmile mě zahlédli, vyrazili mým směrem, televizní kamery na ramenou zapnuté, mikrofony namířené ke mně, blesky fotoaparátů blikaly. Zaskočilo mě to a vzápětí rozhněvalo.

„Doktorko Scarpettová, jaká je vaše reakce na dopis Carrie Grethenové?” zeptal se jeden reportér z televizní stanice Channel 6.

„Bez komentáře,” odbyla jsem ho a zoufale se rozhlížela kolem po státním zástupci, který mě sem povolal, abych svědčila v jeho případu.

„Co si myslíte o tom obvinění ze spiknutí?”

„Že jste se spolčila se svým milencem z FBI?”

„Jde o Bentona Wesleyho?”

„Co na to říká vaše neteř?”

Protáhla jsem se kolem jednoho kameramana, nervy mi škubaly jako špatně zapojené elektrické vedení a srdce splašeně bušilo. Zavřela jsem se v malé místnosti bez oken, určené pro svědky, a posadila se na dřevěnou židli. Připadala jsem si hloupě, jako v pasti, a přemýšlela jsem, jak jsem mohla být tak pitomá a vůbec nevzít v úvahu, že by se po tomhle Carriině kousku mohlo stát něco takového. Otevřela jsem složku se spisy a začala pročítat různé zprávy a tabulky. Představovala jsem si přitom místa vstřelu a výstřelu, tedy kudy střela vešla do těla a kudy ho opustila, a která zranění byla smrtelná. Seděla jsem v tom zatuchlém, nevětraném prostoru skoro půl hodiny, než mé státní zástupce objevil. Několik minut jsme spolu hovořili a poté jsem šla vypovídat.

To, co se odehrálo u soudu, bylo důsledkem toho, co se před chvílí dělo na chodbě, a já se přistihla, že se snažím chovat, jako by se to všechno týkalo někoho jiného, abych vůbec přežila výslech, který nebyl ničím jiným než surovým napadením.

„Doktorko Scarpettová,” začal zástupce obhajoby Will Lampkin, který se mě pokoušel přechytračit už celá léta, „kolikrát jste již vypovídala u tohoto soudu?”

„Námitka,” řekl státní zástupce.

„Zamítá se,” ozval se soudce Bowls, můj velký fanoušek.

„Nikdy jsem to nepočítala,” odpověděla jsem.

„Ale jistě to dokážete aspoň odhadnout. Víc než desetkrát? Víc než stokrát? Milionkrát?”

„Víc než stokrát,” řekla jsem a přímo cítila, jak ten chlap touží po krvi.

„A vždycky jste porotám a soudcům říkala pravdu?” Lampkin pomalu přecházel sem a tam, v zarudlém obličeji svatouškovský výraz, ruce sepjaté za zády. „Vždycky jsem říkala pravdu,” odpověděla jsem.

„A nepovažujete za poněkud nečestné, doktorko Scarpettová, spát s příslušníkem FBI?”

„Námitka!” vyskočil státní zástupce.

„Námitka se připouští,” řekl soudce a přísně se zadíval

dolů na Lampkina, ale ve skutečnosti ho povzbuzoval. „Kam tím míříte pane Lampkine?”

„K faktu, Vaše Ctihodnosti, že tady jde o střet zájmů. Je obecně známo, že doktorka Scarpettová má důvěrný vztah s nejméně jedním příslušníkem bezpečnostních složek, s nímž spolupracovala na případech, a také ovlivňovala federální organizace FBI i ATF , aby uspíšila kariéru své neteře.”

„Námitka!”

„Zamítá se. Jděte prosím k věci, pane Lampkine,” řekl soudce, aby advokátovi ještě trochu nahrál, a sáhl po své sklenici s vodou.

„Děkuji vám, Vaše Ctihodnosti,” odpověděl Lampkin úlisně a podlézavě. „Snažím se tu prokázat zavedený vzorec chování typického pro tuto svědkyni.”

Porotci čtyři běloši a osm černochů seděli zdvořile na vyhrazených místech a pohledem těkali mezi mnou a Lampkinem, jako by sledovali tenisový zápas. Někteří z nich se mračili. Jeden si čistil nehty a jeden podle všeho spal.

„Doktorko Scarpettová, není snad pravda, že se snažíte manipulovat s důkazy tak, aby se vám hodily?”

„Námitka! Protistrana svědkyni zastrašuje!”

„Zamítá se,” oznámil soudce. „Doktorko Scarpettová, prosím, odpovězte na otázku.”

„Ne, rozhodně se o nic takového nesnažím,” řekla jsem důrazně s pohledem upřeným na porotce.

Lampkin zvedl ze stolu, u nějž seděl jeho klient, devatenáctiletý zločinec, list papíru.

„Podle dnešních novin,” chrlil Lampkin dál, „ jste manipulovala s případy celé roky…”

„Vaše Ctihodnosti! Námitka! Tohle je neslýchané!”

„Zamítá se,” pronesl soudce suše.

„Stojí tady černé na bílém, že jste se spolčila s FBI, abyste dostala nevinnou ženu na elektrické křeslo!”

Lampkin přistoupil k porotcům blíž a zamával jim okopírovaným článkem před očima.

„Vaše Ctihodnosti, proboha!” vykřikl státní zástupce, který se už pod sakem viditelně potil.

„Pane Lampkine, pokračujte prosím v křížovém výslechu,” vyzval soudce Bowls obézního advokáta s býčí šíjí.

To, co jsem říkala o vzdálenostech a trajektoriích a o tom, které životně důležité orgány byly zasaženy střelami ráže deset milimetrů, jsem sama skoro nevnímala. Nevzpomínala jsem si na jediné slovo, když jsem spěšně seběhla po schodech soudní budovy a rychlým krokem bez ohlédnutí vyrazila pryč. Dva vytrvalí reportéři mě půl bloku sledovali a nakonec to vzdali, jakmile pochopili, že by bylo snazší přimět k řeči kámen. Nespravedlnost, k níž došlo při mé svědecké výpovědi, byla donebevolající. Carrii stačilo vypálit jen jednu malou salvu, a už mě zasáhla. Věděla jsem, že tímhle to nekončí.

Když jsem odemkla zadní dveře budovy úřadu, na vteřinu mě oslepil přechod z jasného slunce do šera chladné garáže. Otevřela jsem dveře vedoucí do chodby a ulevilo se mi, když jsem zahlédla, jak ke mně míří Fielding. Měl na sobě čistý ochranný chirurgický oděv, takže jsem usoudila, že přivezli další případ.

„Všechno je pod kontrolou?” zeptala jsem se a zastrčila sluneční brýle do kabelky.

„Sebevražda z Powhatanu. Patnáctiletá holka se střelila do hlavy. Podle všeho jí táta zakázal, aby se ještě někdy sešla s tím budižkničemu, co s ním chodila. Vypadáte příšerně, Kay.”

„Říká se tornu útok žraloka.”

„A sakra. Zatracení právníci. Kdo to byl tentokrát?”

„Lampkin.”

„Starý slizký hnusák Lampkin!” Fielding mi stiskl rameno. „Dopadne to dobře. Věřte mi. Vážně. Prostě musíte na to svinstvo zapomenout a jít dál.”

„Já vím.” Usmála jsem se na něj. „Kdybyste mě potřeboval, budu v dekompoziční komoře.”

Osamělá zdlouhavá práce na čištění kostí byla vítanou úlevou, protože jsem nechtěla, aby mě někdo ze zaměstnanců viděl takhle poraženeckou a ustrašenou. Rozsvítila jsem a zavřela za sebou dveře. Přes civilní šaty jsem přehodila halenu, natáhla si kvůli větší bezpečnosti hned dvoje latexové rukavice, zapnula elektrickou plotýnku a sundala z hrnce pokličku. Kosti se po mém odchodu celou noc máčely a já teď do nich dloubla dřevěnou lžící. Na jednom stole jsem rozložila plastové prostěradlo. Lebku jsme během pitvy otevřeli, takže jsem z vlažné mastné vody opatrně vylovila lebeční klenbu a obličejové kosti se zvápenatělými zuby. Odložila jsem je na prostěradlo, aby okapaly.

K seškrabávání tkáně z kostí jsem používala raději dřevěné špachtle než plastové škrabky. Kovové nástroje nepřipadaly v úvahu, protože mohly způsobit poškození, které by nám znemožnilo odhalit skutečné stopy násilí. Pracovala jsem velmi opatrně, uvolňovala a odstraňovala maso, zatímco zbytek kostry se dál tiše vařil v hrnci, z nějž stoupala pára. Dvě hodiny jsem čistila a oplachovala, až mě z toho rozbolely prsty a zápěstí. Zmeškala jsem oběd, vlastně jsem si na něj ani nevzpomněla. Skoro ve dvě odpoledne jsem v kosti pod spánkovou oblastí, kde jsem objevila to krvácení, našla zářez. Zarazila jsem se a nevěřícně na to zírala.

Přitáhla jsem si operační lampy blíž a celý stůl zalilo pronikavé světlo. Zářez v kosti byl rovný a tenký, dlouhý asi dva a půl centimetru a tak mělký, že se dal snadno přehlédnout. Podobné zranění jsem dosud viděla jen jednou, a to na lebkách z devatenáctého století patřících lidem, kteří

byli skalpováni. V těch případech se zářezy a vrypy sice obvykle nenacházely na spánkové kosti, ale to nemuselo nic znamenat.

Skalpování není chirurgický výkon s přesným postupem a možné bylo všechno. Ačkoli jsem neobjevila žádné důkazy, že by oběti z Warrentonu chyběly nějaké oblasti skalpu a vlasů, nemohla bych na to přísahat. Když jsme ji našli, hlava rozhodně nebyla dokonale zachovaná, a přestože skalp jako trofej může zahrnovat většinu vlasové pokrývky, někdy stačí vyříznutí jediného pramenu vlasů.

Pomocí ručníku jsem zvedla telefon, protože kontaminovanýma rukama jsem se nesměla dotýkat ničeho čistého. Zavolala jsem Marinovi na pager. Deset minut jsem čekala, než se ozve, a v mezičase jsem dál pečlivě čistila. Žádné jiné řezy jsem však už neobjevila. To ovšem neznamenalo, že se další zranění neztratila, protože nejméně třetina z dvaadvaceti lebečních kostí shořela. Usilovně jsem přemýšlela, co bych měla udělat dál. Strhla jsem si z rukou rukavice, hodila je do odpadu a zrovna jsem listovala adresářem, který jsem vytáhla z kabelky, když Marino zavolal.

„Kde sakra vězíš?” zeptala jsem se a cítila, jak moje tělo zaplavují toxické látky vylučované při stresu.

„Obědvám v Liberty Valance.”

„Děkuju, že ses mi ozval tak rychle,” řekla jsem podrážděně.

„Jejda, doktorko, ta zpráva se asi někde zatoulala, protože jsem ji dostal teprve teď. Co se sakra děje?”

V pozadí jsem slyšela šum nezřetelných hovorů lidí, kteří popíjeli a vychutnávali si jídlo nepochybně těžké a nezdravé, ale naprosto fantastické.

„Voláš z budky?” zeptala jsem se.

„Jo, a nejsem ve službě, jen pro informaci.”

Lokl si něčeho, o čem jsem předpokládala, že je to pivo.

„Zítra musím jet do Washingtonu. Objevilo se něco důležitého.”

„Ach jo. Tyhle slova vážně nesnáším.”

„Našla jsem něco nového.”

„Povíš mi to, nebo mě necháš celou noc hádat?” Zjevně už měl upito a já to s ním nechtěla v tu chvíli probírat.

„Poslyš, mohl bys jet se mnou, tedy pokud na nás bude mít doktor Vessey čas?”

„Ten chlápek přes kosti ze Smithsonova institutu?”

„Zavolám mu domů, jakmile domluvíme.”

„Zítra mám volno, snad by ses mi mohla vejít do programu.Mlčky jsem se zadívala na bublající hrnec a trochu ztlumila teplotu.

„Takže se mnou počítej,” dodal Marino a znovu si přihnul.

„Sejdeme se u mě,” rozhodla jsem.

„V devět.”

„Budu tam i s rolničkama.”

Pak jsem vytočila domácí číslo doktora Vesseyho a on vzal telefon na první zazvonění.

„Díky bohu,” řekla jsem. „Alexi? Tady Kay Scarpettová.”

„Aha! No, jak se máte?”

Působil vždycky trochu zmateně a roztržitě, alespoň podle těch příslušníků široké veřejnosti, kteří nezasvětili celý svůj život snaze složit dávno mrtvé lidi znovu dohromady. Doktor Vessey byl jeden z nejlepších forenzních

antropologů na světě a už mi mnohokrát pomohl.

„Budu se mít mnohem lépe, když mi potvrdíte, že jste zítra ve městě,” prohlásila jsem.

„Budu sedět za stolem jako vždycky.”

„Mám tady stopu po řezu na lebce. Potřebuju vaši pomoc. Víte o tom požáru ve Warrentonu?”

„O něm ví každý, kdo není v bezvědomí.”

„Dobrá. Takže chápete.”

„Přijedu asi tak na desátou a upozorňuju vás, že se tu nedá nikde zaparkovat,” řekl. „Nedávno mi poslali prasečí zub, který měl uvnitř kus hliníkové fólie,” rozhovořil se roztržitě o tom, co poslední dobou dělal. „Nejspíš zbytek prasečí pečínky, vyhrabaný u někoho na dvorku. Ten koroner z Mississippi si myslel, že jde o vraždu, že někoho střelili do úst.”

Zachraptěl a hlasitě si odkašlal. Slyšela jsem, jak pije.

„A pořád čas od času dostávám medvědí tlapy,” pokračoval, „protože si spousta koronerů myslí, že jsou to lidské ruce.”

„Já vím, Alexi,” řekla jsem. „Nic se nemění.”

Kapitola 8

Marino zaparkoval před mým domem brzy, už ve čtvrt na devět, protože chtěl kávu a něco k jídlu. Oficiálně nebyl ve službě, takže si natáhl modré džíny, tričko s logem richmondské policie a kovbojské boty, které toho měly už hodně za sebou. Zbytek vlasů, co se mu na hlavě ještě udržely, si ulízal dozadu a vypadal jako starý mládenec s pivním pupkem, který se chystá vzít svou novou holku někam na merendu.

„Chystáme se na rodeo?” zeptala jsem se, když jsem ho pouštěla dovnitř.

„Víš, ty mě vždycky dokážeš naštvat.”

Kysele se na mě podíval, ale já se nenechala vyvést z míry. Nemyslel to vážně.

„Každopádně si myslím, že ti to sekne, jak by řekla Lucy. Mám tady kávu a müesli.”

„Kolikrát ti mám říkat, že se nebudu krmit žádným ptačím zobem,” brumlal, když za mnou procházel do kuchyně.

„A já zase nebudu smažit volská oka.”

„No, možná že kdybys to dělala, netrávila bys tolik večerů sama.”

„To mě nenapadlo.”

„Prozradili ti u Smithsonů, kde tam můžeme zaparkovat? Protože v D. C. se parkovat nedá.”

„Nikde v celém okrese? Prezident by s tím měl něco udělat.”

Seděli jsme v kuchyni; okny obrácenými k východu dovnitř padalo zlatavé sluneční světlo, zatímco na jihu se mezi stromy mihotala říční hladina. V noci jsem spala lépe, i když jsem nechápala proč, ledaže byl můj mozek natolik přetížený, že prostě zkolaboval. Nepamatovala jsem si žádné sny a vůbec mě to nemrzelo.

„Schoval jsem si pár VIP parkovacích karet z poslední Clintonovy návštěvy u nás ve městě,” vykládal Marino, když si naléval kávu. „Vydala je přímo starostova kancelář”

Nalil mi také a přistrčil mi hrnek s kávou po lince, jako kdyby posílal sklenici piva po barpultu.

„Napadlo mě, že když poldové uvidí ty průkazy a toho tvýho meďoura, budou si myslet, že máme diplomatickou imunitu nebo tak něco,” pokračoval.

„Nejspíš jsi už taky viděl ty botičky, které na špatně zaparkovaná auta ve Washingtonu dávají.”

Rozkrojila jsem makovou housku a vydala se zkoumat ledničku.

„Mám tady švýcarský sýr, vermontský čedar, prosciutto.”

Otevřela jsem další umělohmotnou zásuvku.

„A parmezán to by nebylo moc dobré. Žádný tavený sýr, je mi líto. Ale myslím, že bych našla med, jestli by sis radši dal tu housku nasladko.”

„Co takhle cibulky Vidalia?” zeptal se a nakoukl mi přes rameno.

„Ty by byly.”

„Švýcarský sýr, prosciutto a kolečko cibule, to mi doktor nezakázal,” prohlásil Marino spokojeně. „Tomu říkám snídaně.”

„Máslo nedostaneš,” upozornila jsem ho. „Musím stanovit nějaké meze, abych se necítila odpovědná za tvou náhlou smrt.”

„Bodla by francouzská hořčice,” opáčil.

Namazala jsem housku ostrou žlutou hořčicí, přidala prosciutto a cibuli, navrch umístila sýr, a než se rozehřál toaster, dostala jsem na to chuť taky. Připravila jsem stejnou kombinaci i pro sebe a cereálie nasypala zpátky do plechovky. Seděli jsme u kuchyňského stolu, pili kolumbijskou kávu a snídali, zatímco slunce barvilo květiny na zahradě svěžími odstíny a obloha získávala zářivě modrou barvu. V půl desáté jsme už ujížděli po dálnici 195 k severu a až ke Quantiku byl provoz celkem plynulý.

Když jsem míjela výjezd k akademii FBI a základně námořnictva, vytanuly mi na mysli dávno minulé dny, vzpomínky na můj vztah s Bentonem v době, kdy byl úplně čerstvý, a moje úzkostná pýcha na Lucyiny úspěchy ve federální agentuře, která zůstala stejně zkostnatělým a konzervativním pánským klubem jako v Hooverových dobách. Nyní byly předsudky a mocenské machinace Úřadu pouze zastřenější, ale FBI pořád kráčela kupředu jako armáda noci, získávala stále širší pravomoci, sbírala chválu, kdykoli to šlo, a usilovně se snažila stát se jedinou oficiální federální bezpečnostní složkou Spojených států.

Takové úvahy mě v duchu ničily a obvykle jsem si je nechávala pro sebe, protože jsem se nechtěla dotknout agentů, kteří tvrdě pracovali v terénu a celým srdcem se oddávali tomu, co považovali za vznešené poslání. Cítila

jsem na sobě Marinův pohled, když oknem odklepl cigaretový popel ven.

„Víš, doktorko,” prohlásil, „možná by ses na to měla vykašlat.”

Mluvil o mé dlouhodobé funkci poradkyně pro forenzní patologii u FBI.

„Vím, že teď už používají i jiný soudní lékaře,” pokračoval. „Volají si je k případům místo tebe. Přiznej si to, v akademii jsi už nebyla víc než rok a není to žádná náhoda. Nechtějí s tebou jednat kvůli tomu, co provedli Lucy.”

„Nemůžu se na to vykašlat,” řekla jsem, „protože nepracuju pro ně, Marino. Pracuju pro policisty, kteří potřebují pomoc se svými případy a obracejí se na FBI. Já rozhodně sama neodejdu. A navíc, věci se obvykle pohybují v kruzích. Ředitelé a nejvyšší státní zástupci přicházejí a odcházejí, a třeba se všechno jednou zase zlepší. Kromě toho, ty jim taky pořád děláš poradce, i když si tě už moc často nevolají.”

„No jo. Nejspíš se na to koukám stejně jako ty.”

Odhodil nedopalek a ten chvilku letěl za námi ve větru od mého rychle jedoucího auta.

„Je to bída, co? Jezdili jsme tam, dělali s fajn lidma a po práci si dávali pivo. Dost mě to bere, jestli to chceš vědět. Lidi nenávidějí poldy a poldové jim to vracejí. Když jsem začínal, starý lidi, děcka, rodiče všichni byli rádi, když mě potkali. Byl jsem na svoji uniformu pyšnej a každý ráno jsem si leštil boty. A teď, po dvaceti letech, po mně na sídlištích házejí cihly a spořádaný občan ani neodpoví, když mu popřeješ dobrý ráno. Šestadvacet let jsem makal a pak mi laskavě dají hodnost kapitána a nechají mě šéfovat výcviku.”

„To je ale nejspíš místo, kde toho můžeš udělat nejvíc,” připomněla jsem mu.

,,Jo, Jenže proto mě tam nestrčili.”

Zadíval se bočním okénkem ven a sledoval, jak se kolem míhají zelené dálniční ukazatele.

„Dali mě k ledu a doufají, že sebou hodím, odejdu do důchodu nebo chcípnu. A povím ti, doktorko, že o tom dost uvažuju. Jezdit se člunem na vodu, rybařit, sednout do auta a třeba vyrazit na západ a podívat se na Grand Canyon, do Yosemitskýho národního parku, k jezeru Tahoe, na všechny ty místa, co jsem o nich jenom slyšel. Ale když to vezmu kolem a kolem, nejspíš bych pořádně nevěděl, co mám se sebou dělat. Takže asi skápnu v sedle.”

„Rozhodně ne v nejbližší době,” odporovala jsem. „A měl bys jít do důchodu, Marino, můžeš to udělat jako Benton.”

„Při vší úctě, já zrovna nejsem typ na konzultanta,” prohlásil. „Školicí střediska nebo IBM si nenajmou tlustýho vysloužilýho poldu, jako jsem já. A nesejde na tom, co všechno vím.”

Nic jsem nenamítala a vlastně jsem to už raději vůbec nerozváděla, protože měl zcela výjimečně pravdu. Benton byl hezký, uhlazený, a kdykoli vstoupil do místnosti, získal si okamžitě pozornost, což byl vlastně jediný rozdíl mezi ním a Petem Marinem. Oba byli poctiví, pracovití a ve svých oborech vynikající odborníci.

„Dobrá, teď musíme odbočit na silnici 395 a pak najet na Constitution Street,” přemýšlela jsem nahlas, když jsem pečlivě pročítala ukazatele směru a ignorovala spěchající řidiče, kteří se mi lepili na zadní nárazník a bezohledně předjížděli, protože jim nejvyšší povolená rychlost nestačila. „Rozhodně nechceme zajet moc daleko a skončit na Maine Avenue. Už se mi to povedlo.”

Zapnula jsem pravý blinkr.

„Jednou v pátek večer, když jsem jela navštívit Lucy.”

„Bezva způsob, jak se nechat přepadnout v autě,” podotkl Marino.

„Málem se mi to stalo.”

„Fakt?” Podíval se na mě. „Co jsi udělala?”

„Začali kroužit kolem vozu, takže jsem šlápla na plyn a ujela.”

„Přejela jsi někoho?”

„Skoro.”

„A zastavila bys, doktorko? Chci říct, kdybys někoho z nich vážné přejela?”

„Když tam postávalo ještě dobře deset jeho kamarádíčků? Ani náhodou.”

„No, jedno ti povím,” prohlásil a sklopil oči ke svým chodidlům. „Za to riziko by rozhodně nestáli.”

O patnáct minut později jsme už jeli po Constitution Street, minuli ministerstvo vnitra a Washingtonův památník, kolem něhož stály pestré stany, neboť se právě konal nějaký festival afroamerického umění. Parkovaly tam dodávky s otevřenými zadními dveřmi a pouliční prodavači nabízeli kraby z východního pobřeží a laciná trička. Trávník mezi stánky pokrývala deprimující vrstva odpadků z minulého dne a každou chvilku se kolem přehnala sanitka se zapnutou sirénou. Několikrát jsme zakroužili kolem a v dálce zahlédli komplex Smithsonova institutu, připomínající tmavočerveného odpočívajícího draka. Nikde jsme nenašli jediné volné parkovací místo a, což bylo pro Washington typické, většina ulic byla jednosměrná nebo náhle končila uprostřed bloku. Jiné byly beznadějně ucpané a nervózní řidiči neuhnuli, ani kdyby měl kvůli nim člověk najet do zaparkovaného autobusu.

„Víš, co si myslím, že bychom měli udělat?” prohlásila jsem a odbočila na Virginia Avenue. „Nechat to auto v hlídaných garážích u Watergate a vzít si taxík.”

„Kdo může proboha žít v takovýmhle městě?” skuhral Marino.

„Naneštěstí spousta lidí.”

„Tohle je fakt posraný místo,” pokračoval. „Vítejte v Americe.”

Uniformovaný zaměstnanec parkovací služby u Watergate se choval velmi mile a zjevně ho vůbec neudivilo, že jsem mu předala svůj vůz a požádala ho, aby nám zavolal taxi. Můj vzácný náklad odpočíval na zadním sedadle, zabalený v pevné lepenkové krabici vyložené polystyrenovými kuličkami. Když jsme s Marinem vystoupili na rohu Dvanácté a Constitution z taxíku, nebylo ještě poledne. Po schodech jsme zamířili ke vchodu do Národního muzea přírodních dějin. Od bombového útoku v Oklahomě tady posílili ostrahu a strážný nám sdělil, že si nás doktor Vessey bude muset osobně vyzvednout a doprovodit nahoru.

Během čekání jsme si prohlíželi výstavu s názvem Šperky moře, a zatímco jsme zkoumali ostnovky a srdcovky z Atlantského oceánu a hvězdnatky z Tichého oceánu, ze zdi na nás shlížela vypreparovaná lebka prehistorického ptakopyska. Byly tu nádoby s úhoři, rybami a kraby naloženými v lihu, nejrůznější vodní mlži a mořský ryboještěr nalezený v kansaské křídové pánvi. Marino se už začínal nudit, když se otevřely lesklé mosazné dveře výtahu a vystoupil z něj doktor Alex Vessey. Od našeho posledního setkání se změnil jen málo, stále to byl drobný muž s bílými vlasy a ustaranýma očima, které, jako mnoho geniálních lidí, věčně upíral někam do dálky. Obličej měl opálený, možná mu přibylo pár vrásek a pořád nosil stejné silné brýle s černými obroučkami.

„Vypadáte svěže,” polichotila jsem mu, když jsme si potřásli rukama.

„Právě jsem se vrátil z dovolené. Charleston. Tam jste nejspíš byla, že?” opáčil, když jsme nastupovali do výtahu.

„Ano,” odpověděla jsem. „Velmi dobře se znám s tamějším hlavním soudním lékařem. Vzpomínáte si na kapitána Marina?”

„Samozřejmě.”

Vyjeli jsme tři patra nad osmitunového afrického slona v kulaté věži; jako závany kouře k nám doléhaly dětské hlásky. Muzeum bylo po pravdě řečeno především jedno obrovské žulové skladiště. V zelených dřevěných zásuvkách, táhnoucích se od podlahy ke stropu, zde bylo uloženo na třicet tisíc lidských koster. Představovaly vzácnou sbírku, která se používala ke studiu lidí z minulosti, zejména domorodých Američanů, jejichž potomci se nedávno pevně rozhodli získat ostatky svých předků zpátky. V tomto smyslu byly vydány zákony a Vessey nyní procházel peklem, neboť hrozilo, že mu vyrvou z rukou polovinu jeho celoživotní práce a pošlou ji zpět na již ne tak divoký Západ.

„Máme tu celý repatriační tým, který dává dohromady údaje pro nejrůznější občanské skupiny,” vysvětloval, když jsme za ním kráčeli po přecpané tmavé chodbě. „Musíme jednotlivé kmeny informovat o všem, co tu máme, a pak je víceméně na nich, aby rozhodli, co se s tím má udělat dál. Za pár let bude veškerý náš materiál k americkým indiánům možná zpátky pod zemí, než ho v příštím století archeologové opět vykopou, aspoň podle mě.”

Za chůze mluvil dál.

„Ti lidé jsou teď tak rozčilení, že si vůbec neuvědomují, jak tím ubližují sami sobě. Jestli se nebudeme učit od mrtvých, od koho se potom máme učit?”

„Alexi, přesvědčujete přesvědčené.”

„Teda, kdyby tady někde ležel v šuplíku můj pradědeček,” ozval se Marino, „nevím, jestli by se mi to moc zamlouvalo.”

„Jenže věc je v tom, že nevíme, kdo v těch šuplících je, a nevědí to ani ti rozčilení lidé,” namítl Vessey. „Víme jenom, že nám tyhle vzorky pomohly pochopit spoustu věcí ohledně chorob amerických domorodých obyvatel, což je očividně ku prospěchu těch, kteří si teď připadají uražení. Ne, radši s tím nebudu začínat.”

Vesseyho pracoviště tvořila řada malých laboratoří, které vypadaly jako nepřehledná změť černých pracovních pultů a výlevek a tisíců knih, krabic s diapozitivy a odborných časopisů. Tu a tam byly vystaveny obvyklé vyschlé hlavy a rozbité lebky či kosti nejrůznějších zvířat, které kdosi považoval za lidské. Na korkové nástěnce visely velké hrůzné fotografie z masakru v městečku Waco, kde Vessey celé týdny odkrýval a identifikoval rozkládající se ohořelé pozůstatky členů sebevražedné sekty.

„Ukažte, co pro mě máte,” vyzval mě Vessey.

Položila jsem svůj balíček na pracovní desku a kapesním nožem přeřízla lepicí pásku. Polystyren zašustil, když jsem vylovila cranium a pak velmi křehkou spodní část lebky s lícními kostmi. Rozkládala jsem je na čisté modré látce, zatímco Vessey rozsvěcoval lampy a hledal lupu.

„Přímo tady,” ukázala jsem na nenápadný zářez v kosti. „Odpovídá to krvácení ve spánkové oblasti. Ale tkáně v okolí byly příliš spálené, abych poznala, o jaký typ zranění jde. Neměla jsem jediné vodítko, než jsem na kosti objevila tohle.”

„Velmi rovný řez,” podotkl, když pomalu otáčel lebkou, aby si ji prohlédl z různých úhlů. „A víme určitě, že k tornu nedošlo nedopatřením při pitvě, například při odhrnování skalpu před otevřením lebky?”

„Víme,” ujistila jsem ho. „A jak uvidíte, když dáte ty dvě části dohromady” umístila jsem horní část lebky zpět na místo „ten řez je víc než tři a půl centimetru od místa, kde byla lebka při pitvě otevřena. A je v úhlu, který by nedával smysl, kdybychom odhrnovali skalp. Vidíte?”

Můj ukazováček vypadal náhle obrovský, když jsem pod lupou ukázala na to místo.

„Tenhle řez je vertikální, nikoli horizontální,” argumentovala jsem dál.

„Máte pravdu,” přitakal a tvář mu ožila zájmem. „Jako poškození způsobené při pitvě to nedává smysl, leda by byl váš asistent úplně namol.”

„Nemohlo by jít o nějaký druh zranění způsobeného, když se oběť bránila?” navrhl Marino. „Víte, někdo po ní jde s nožem, ona se snaží ochránit a pachatel ji pořeže v obličeji?”

„Vyloučit to nemůžeme,” odpověděl Vessey a dál zkoumal každý milimetr kosti. „Ale připadá mi zvláštní, že je ten řez tak jemný a přesný. A zdá se, že má na obou stranách stejnou hloubku, což by bylo při útoku nožem neobvyklé. Většinou bývá řez hlubší v místě, kde se čepel zabodla, a pak slábne, jak ostří klouže dolů.”

Předvedl nám to a proťal vzduch shora dolů pomyslným nožem.

„Taky musíme mít na paměti, že spousta věcí závisí na vzájemném postavení útočníka a oběti v okamžiku, kdy ke zranění došlo,” dodala jsem. „Stála oběť, nebo ležela? Byl útočník před ní, za ní, stála k němu bokem, nebo na ní ležel?”

„Máte naprostou pravdu,” přitakal Vessey.

Přešel k prosklené dubové skříňce a vytáhl z police starou zahnědlou lebku. Odnesl ji k nám, a když mi ji podával, ukázal na viditelný hrubý řez v temenní a týlní oblasti na levé straně, vysoko nad uchem.

„Ptala jste se na skalpování,” řekl. „Osmi či devítileté dítě, skalpované, poté upálené. Pohlaví určit nedokážu, ale vím, že to nebožátko mělo nějakou infekci v nohách. Nemohlo utíkat. Řezy a vrypy, jako je tenhle, jsou pro skalpování celkem typické.”

Držela jsem lebku a na okamžik jsem si představila to, co Vessey právě popsal. V duchu jsem viděla vyděšené zmrzačené dítě, krev vsakující se do země, zatímco útočníci masakrují jeho příbuzné a podpalují tábor.

„Sakra,” zamumlal Marino hněvivě. „Jak může někdo udělat něco takovýho děcku?”

„Jak může vůbec někdo udělat něco takového?” opáčila jsem. Pak jsem se zeptala Vesseyho: „Takovýhle řez” ukázala jsem na lebku, kterou jsem přinesla „by tedy byl při skalpování neobvyklý?”

Vessey se zhluboka nadechl a pomalu vydechl.

„Víte, Kay,” řekl, „to se nikdy nedá určit přesně. Záleží na tom, k čemu přesně došlo. Existuje mnoho způsobů, jakými indiáni skalpovali nepřátele. Obvykle bývala kůže naříznuta v kruhu kolem lebky a přeťaly se přitom i šlachy a úpony, aby se dala snadno sejmout z lebeční klenby. Některá skalpování byla jednoduchá, jiná zahrnovala i uši, oči, obličej, krk. V některých případech jedné oběti odebrali hned několik skalpů, nebo byl odstraněn třeba jen kus skalpu, například malá oblast na temeni. A nakonec, což lze obvykle vidět ve starých westernech, existuje metoda, kdy byla oběť prudce popadena za vlasy a kůže se odřízla nožem nebo šavlí.”

„Trofeje,” poznamenal Marino.

„Ano, a zároveň nejvyšší symbol obratnosti a udatnosti,” doplnil Vessey. „Samozřejmě také existovaly kulturní, náboženské a dokonce i lékařské důvody. Ve vašem případě,” dodal směrem ke mně, „víme, že oběť nebyla úspěšně skalpována, protože stále měla vlasy, a mohu vám říct, že podle mě byl ten řez na kosti proveden pečlivě, velmi ostrým nástrojem. Hodně ostrým nožem. Možná břitvou nebo řezačkou, nebo dokonce něčím jako skalpel. K poranění došlo, když oběť ještě žila, a nebylo příčinou smrti.”

„Ne, zabilo ji zranění na hrdle,” potvrdila jsem.

„Nevidím tu žádné jiné zářezy, leda možná tady.”

Posunul lupu blíž k levému jařmovému oblouku, do

oblasti lícní kosti. „Něco hodně tenkého,” zamumlal. „Je to tak nezřetelné, že si nemůžu být jistý. Vidíte?”

Naklonila jsem se k němu blíž a také se podívala.

„Možná,” řekla jsem váhavě. „Vypadá to skoro jako vlákno pavučiny.”

„Přesně. Tak je to tenoučké. A možná to nic neznamená, ale je zajímavé, že ten řez vede v úplně stejném úhlu jako ten druhý. Je vertikální, ne horizontální nebo šikmý.”

„Začíná se mi z toho dělat zle,” prohlásil Marino varovně. „Co kdybychom řízli do jádra problému? Promiňte mi tu slovní hříčku. Co z toho teda vyplývá? Že někdo podřezal tý dámě krk a pak jí zmrzačil obličej? A potom podpálil barák?”

„Myslím, že je to jedna z možností,” prohlásil Vessey.

„Zohavení obličeje je většinou osobní záležitost,” pokračoval Marino. „Když zrovna nejde o nějakýho magora, zabijáci obvykle nemrzačí obličeje obětem, ke kterým nemají osobní vztah.”

„Obvykle to platí,” souhlasila jsem. „Podle mých zkušeností tvořily výjimku jen případy, kdy útočník jednal zmateně, zkratově, a ukázalo se, že jde o psychotika.”

„Ať už Sparkesovu farmu vypálil kdokoli, rozhodně nejednal zkratově, to mi věř,” ujistil mě Marino.

„Takže soudíte, že by mohlo jít o vraždu spíše rodinného charakteru, mezi lidmi, kteří se znali,” ozval se Vessey, zatímco pomalu zkoumal lupou zbytek lebky.

„Musíme vzít v úvahu všechno,” řekla jsem. „Ale když nic jiného, opravdu si nedokážu představit, že by Sparkes zabil všechny svoje koně.”

„Možná je musel zabít, aby mu prošla vražda,” namítl Marino. „Aby si lidi mysleli přesně to, co teď říkáš ty.”

„Alexi,” obrátila jsem se k doktorovi, „ten, kdo jí to udělal, si dal hodně záležet na tom, abychom žádné stopy po řezání nenašli. A kdyby na ni nespadla skleněná výplň, nejspíš by z ní nezbylo doslova nic, co by nám mohlo poskytnout nějaké stopy. Kdybychom například nenašli žádnou tkáň, nevěděli bychom, že zemřela ještě před požárem, protože bychom neodhalili obsah kysličníku uhelnatého. Takže co by se stalo? Do záznamů by to šlo jako smrt nešťastnou náhodou, pokud bychom neprokázali úmyslné žhářství, což se nám zatím nepodařilo.”

„Naprosto nepochybuji, že jde o klasický případ žhářství. které mělo zamaskovat vraždu,” opáčil Vessey.

„Tak proč se tam pachatel ještě zdržoval a řezal ji do obličeje?” namítl Marino. „Proč ji nezabil, nepodpálil ten barák a nevzal roha? A navíc, když tihle cvoci někoho zmrzačí, většinou chtějí, aby si lidi mohli jejich práci prohlídnout. Sakra, vždyť oni vystavujou ty mrtvoly v parku, na kopci u silnice, na běžecký stezce nebo uprostřed obýváku, aby se všichni mohli dobře kouknout.”

„Tenhle člověk možná nechtěl, abychom to viděli,” řekla jsem. „Je pro něj důležité, abychom nevěděli, že na téhle oběti zanechal svůj podpis. A myslím, že bychom měli ty údaje důkladně projet počítačem. Musíme prověřit, jestli se někde někdy neobjevilo něco aspoň vzdáleně podobného.”

„Jestli to uděláš, budeš muset zapojit spoustu dalších lidí,” namítl Marino. „Programátory, analytiky, chlápky, co mají na starosti počítače u FBI a na velkých policejních ústředích, jako třeba v Houstonu, Los Angeles nebo New Yorku. Zaručuju ti, že někdo neudrží jazyk za zuby a za chvíli bude to svinstvo ve všech novinách.”

mu se můžeme vyhnout,” řekla jsem. „Záleží na tom, na koho se obrátíme.”

Na Constitution Street jsme chytili taxík a požádali řidiče, aby zamířil k Bílému domu a na Patnácté ulici odbočil k bloku domů začínajícímu číslem 600. Měla jsem v úmyslu pozvat Marina do skvělého podniku Old Ebbitt Grill.

V půl šesté večer jsme tam ani nemuseli čekat ve frontě a rovnou dostali soukromý box vykládaný zeleným sametem. Vždycky se mi moc líbila barevná okna téhle restaurace, zrcadla na stěnách a mosazné plynové lampy s rozkomíhaným plamenem. Nad barem byly vystavené želvy, kanci a antilopy a zdálo se, že obsluha nikdy nezpomaluje, bez ohledu na denní dobu.

Důstojně vyhlížející manželský pár za námi hovořil o vstupenkách do Kennedyho centra a o tom, že jejich syn půjde na podzim na Harvard, zatímco dva mladí muži na druhé straně probírali, zda si mohou večeři zanést do cestovních výdajů. Odložila jsem lepenkovou krabici na sedadlo vedle sebe. Vessey ji opět zalepil a použil při tom celé metry lepicí pásky.

„Asi jsme měli požádat o stůl pro tři,” poznamenal Marino s pohledem na tu krabici. „Víš určitě, že to nesmrdí? Co když tady někdo něco ucítí?”

„Nepáchne to,” ujistila jsem ho a otevřela jídelní lístek. „A myslím, že by bylo rozumné změnit téma, abychom se mohli najíst. Dělají tady tak vynikající hamburgery, že dokonce i já občas podlehnu a objednám si je.”

„No, já jsem myslel spíš na nějakou rybu,” prohlásil afektovaně, aby mě popíchl. „Nevíš náhodou, jestli je tu umějí připravit opravdu dobře?”

„Jdi k čertu, Marino.”

„Dobrá, umluvilas mě, doktorko, dám si hamburger. Přál bych si, abych se už nemusel nikam trmácet a mohl si dát pivo. Jsou to muka, přijít do takovýho podniku a neochutnat Black Jack nebo pěkně orosený točený. Vsadím se, že tu vyrábějí mátový koktejly. Ty jsem nepil od doby, co jsem chodil s tou holkou z Kentucky, se Sabrinou. Vzpomínáš si na ni?”

„Možná kdybys mi ji popsal,” odpověděla jsem roztržitě, rozhlížela jsem se kolem a pokoušela se uvolnit.

„Bral jsem ji s sebou na policejní společenský akce. Jednou jsi tam přišla s Bentonem a já vám ji představil. Měla takový nazrzlý blond vlasy, modrý oči a čistou pleť. Závodně jezdila na kolečkových bruslích.”

Neměla jsem nejmenší tušení, o kom mluví.

„No,” dodal a znovu se zahloubal do jídelního lístku, „moc dlouho nám to nevydrželo. Nejspíš by si mě vůbec nevšimla, nebýt mýho náklaďáku. Když seděla v ty kabině vysoko nad silnicí, tvářila se jako královna, co mává divákům při slavnostní přehlídce.”

Rozesmála jsem se a nechápavý výraz v jeho obličeji všechno jen zhoršil. Smála jsem se tak, že mi do očí vhrkly slzy. Číšník, který k nám měl namířeno, se zarazil a rozhodl se, že přijde radši později. Marino se tvářil otráveně.

„Co to do tebe vjelo?” zeptal se.

„Asi jsem jen přetažená,” vyhrkla jsem a zalapala po dechu. „A jestli máš chuť na pivo, klidně si ho dej. Koneckonců máš volno a řídím já.”

To mu výrazně zvedlo náladu a o chvilku později už dopíjel první půllitr Samuela Adamse, zatímco nám servírovali jeho hamburger se švýcarským salátem a můj salát s kuřecím masem. Chvilku jsme se věnovali jídlu a jen tu a tam něco prohodili, přestože lidé kolem nás mluvili nahlas a bez přestání.

„Říkám jí, chceš na svoje narozeniny někam odjet?” vykládal jeden byznysmen druhému. „Jsi stejně zvyklá jezdit si, kam chceš a kdy chceš.”

„Moje manželka je úplně stejná,” odpověděl jeho společník s plnými ústy. „Dělá, jako bych ji nikdy nikam nevzal. A to sakra chodíme skoro každý týden někam na večeři.”

„V tom televizním pořadu Oprah Winfreyové říkali, že jeden z každých deseti lidí má větší dluhy, než může kdy zaplatit,” svěřovala starší žena své přítelkyni, jejiž slámový klobouk visel na věšáku vedle jejich stolu. „Není to hrůza?”

„Vůbec mě to nepřekvapuje. Dneska je to takhle se vším.”

„Mají tady pro hosty vyhrazené parkoviště,” prohodil jeden z těch byznysmenů. „Ale já chodím obvykle pěšky.”

„A co večer?”

„Prosím tě, blázníš? Ve Washingtonu? Leda bys chtěl spáchat sebevraždu.”

Omluvila jsem se a zašla si na prostornou dámskou toaletu v suterénu, obloženou světle šedým mramorem. Nikdo jiný tam nebyl, takže jsem vklouzla do kabiny pro tělesně postižené, abych měla dost místa a mohla si umýt ruce a obličej v soukromí. Pokusila jsem se zavolat z mobilu Lucy, ale signál jako by se odrážel od stěn a vracel se zpět. Raději jsem tedy použila telefonní automat a potěšilo mě, když jsem zjistila, že je doma.

„Balíš?” zeptala jsem se.

„Už slyšíš ozvěnu?” zeptala se.

„Hmmm. Možná.”

„Já teda jo. Měla bys to tady vidět.”

„Když už o tom mluvíme, máte náladu na hosty?”

„Kde jsi?” zeptala se náhle podezíravým tónem.

„V Old Ebbitt Grillu. Konkrétně u telefonního automatu v suterénu vedle záchodu. Jeli jsme dneska s Marinem do Smithsonova institutu za Vesseym. Ráda bych se u tebe zastavila. Nejenže tě chci vidět, ale potřebuju s tebou probrat jednu pracovní záležitost.”

„Jasně,” souhlasila. „My se nikam nechystáme.”

„Máme něco přinést?”

„Jo. Jídlo.”

Nemělo smysl vracet se pro moje auto, protože Lucy bydlela v severozápadní části města, kousek za Dupontovým okruhem, kde to bylo s parkováním stejně špatné jako kdekoli jinde. Marino před restaurací mával na taxíky, vzápětí jeden prudce zabrzdil a mohli jsme nasednout. Odpoledne bylo poklidné, nad střechami a trávníky zplihle visely státní vlajky a odněkud se vytrvale ozýval autoalarm. Museli jsme projet areálem Univerzity George Washingtona, kolem Ritzu a restaurace Blackie’s Steakhouse, abychom se dostali do čtvrti, kde měly Lucy a Janet byt.

Šlo o bohémskou oblast, kde se usadilo hodně homosexuálů. Ulice lemovaly temné bary a člověk tam mohl vždycky narazit na spoustu dobře stavěných mužů ozdobených piercingem. Věděla jsem to, protože jsem tady svou neteř už mnohokrát navštívila, a všimla jsem si, že knihkupectví zaměřené na lesbickou literaturu změnilo adresu .1 nedaleko rychlého občerstvení Burger King stojí nový obchůdek se zdravou výživou.

“Tady nás můžete vysadit,” řekla jsem řidiči.

Opět dupl na brzdu a prudce zahnul k chodníku.

“Sakra,” prohlásil Marino, když modrý taxík zmizel v dálce. „Myslíš, že v tomhle městě ještě zůstali nějací Američani?”

Kdyby ve městech jako tohle nikdy nežili Neameričani jeden z nás by tu teď nebyl,” připomněla jsem mu.

„Být Ital je něco jinýho.”

„Vážně? Jiného než co?” vyzvídala jsem, když jsme na Pennsylvania Street vešli do bistra s názvem D. C. Cafe.

„Než oni,” řekl. „Za prvý, když naši lidi vylezli na Ellisově ostrově z lodí, naučili se anglicky. A neřídili taxíky bez nejmenšího tušení, kam vlastně jedou. Hele, tady je to docela hezký.”

Bistro bylo otevřené čtyřiadvacet hodin denně a ve vzduchu visel těžký pach smažené cibule a hovězího. Stěny zdobily plakáty s reklamami na gyros, zelený čaj a libanonské pivo a také zarámovaný novinový článek hrdě oznamující, že se tu kdysi stavili na jídlo Rolling Stones.

Nějaká žena pomalu a důkladně zametala podlahu, jako by to bylo její životní poslání. Vůbec si nás nevšímala.

„Posaď se někde,” navrhla jsem Marinovi. „Mělo by to trvat jen chvilku.”

Našel si stůl, kde se smělo kouřit, zatímco já přistoupila k pultu a pročetla si žlutě nasvícené menu nad grilem.

„Jo,” vzal mě na vědomí kuchař a ani na chvíli nepřestal obracet hovězí steaky a zároveň krájet, míchat a sypat na ně hnědnoucí cibuli.

„Jednou řecký salát,” řekla jsem. „A kuřecí gyros v pita chlebu a ještě…,” zamyslela jsem se. „Asi ten kebabový sendvič Kefte. Doufám, že se to vyslovuje takhle.”

„S sebou?”

„Ano.”

„Zavolám vás,” prohlásil, zatímco žena dál klidně zametala.

Posadila jsem se k Marinovi. V rohu stála televize a on se díval na hlasitě zrnící epizodu ze Star Treku.

„Nebude to stejný, až se odstěhuje do Filadelfie,” prohodil.

„To tedy ne.”

Tupě jsem se zadívala na rozmazanou siluetu kapitána Kirka, který právě namířil fejzr na nějakého Klingona nebo co.

„Já nevím,” pokračoval Marino, opřel si bradu do dlaně a vyfoukl kouř. „Prostě mi to nepřipadá správný, doktorko. Měla všechno promyšlený a hodně tvrdě dřela, aby dosáhla toho, co chtěla. Ať si o tom přeložení říká, co chce, myslím, že se jí nechce odjet. Jenom se jí zdá, že nemá na vybranou.”

„Nejsem si jistá, jestli má na vybranou, pokud chce pokračovat tou cestou, kterou si zvolila.”

„Sakra, podle mě si člověk vždycky může vybrat. Nevidíš tu někde popelník?”

Zahlédla jsem jeden na pultě a přinesla mu ho.

„Teď se cítím jako spolupachatel,” prohodila jsem. „Buzeruješ mě kvůli kouření jen proto, abys měla co

dělat.”

„Po pravdě řečeno bych byla ráda, kdyby ses na tomhle světě ještě chvíli zdržel, jestli ti to nevadí,” odsekla jsem mu. „Připadá mi, že se půlku svého života pokouším udržet tě naživu.”

„Vzhledem k tomu, co děláš ve zbytku času, je to trochu ironický, doktorko.”

„Hotovo!” zavolal na mě kuchař

„Co takhle koupit mi na cestu jednu tu velkou koblihu? S pistáciema?”

„Ani náhodou,” odsekla jsem.

Kapitola 9

Lucy a Janet bydlely v desetipatrovém obytném domě s názvem Westpark, který se nacházel v bloku 2000 na Pennsylvania Street, jen několik minut chůze od bistra. Dům byl postavený z tmavých cihel, dole se nacházela čistírna oděvů a hned vedle prodejna mobilních telefonů. Na malých balkonech tam posedávali vedle uskladněných jízdních kol mladí nájemníci, kouřili, popíjeli a vychutnávali si příjemný vlahý večer. Bylo slyšet, jak kdosi cvičí stupnice na flétně. Z jednoho okna se vyklonil muž bez košile a vzápětí je pevně zavřel. Zazvonila jsem na byt číslo 503.

„Kdo je tam?” ozval se z domácího telefonu Lucyin hlas.

„My,” řekla jsem.

„Kdo my?”

„My s vaší večeří. Už stydne,” opáčila jsem.

Cvakl zámek, vešli jsme do haly a výtahem jsme vyjeli nahoru.

„Za to, co platí tady, by si nejspíš v Richmondu mohla pronajmout luxusní půdní vestavbu,” prohodil Marino.

„Dělá to přibližně patnáct set měsíčně za byt se dvěma ložnicemi.”

„Sakra. Jak to Janet sama utáhne? FBI jí určitě neplatí víc než čtyřicet táců ročně.”

„Její rodina má nějaké peníze,” vysvětlila jsem. „Ale jinak nevím.”

„Povím ti, že bych v týhle době nechtěl zakládat domácnost.”

Zavrtěl hlavou a dveře výtahu se otevřely.

„Když já jsem v Jersey začínal, patnáct set stačilo na roční nájem. Zločinnost nebyla taková jako teď a lidi se chovali líp, i v tý dost nebezpečný čtvrti, kde jsem bydlel. A teď jsme tady, ty a moje maličkost, a makáme na nějaký nešťastný holce, kterou pořezali a spálili, a až s ní skončíme, objeví se něco dalšího. Připadám si jako ten chlápek, jaksesakrajmenuje; co valí do kopce balvan, a pokaždý, když už je skoro nahoře, zase mu spadne dolů. Přísahám, že nechápu, proč se vůbec namáháme, doktorko.”

„Protože kdybychom to nedělali, bylo by to ještě horší,” řekla jsem, když jsem se zastavila před známými světle oranžovými dveřmi a zazvonila.

Slyšela jsem, jak klapla bezpečnostní pojistka, a pak nás Janet pustila dovnitř. V šortkách s logem FBI a tričku s obrázkem skupiny Grateful Dead se potila a vypadala jako studentka z koleje.

„Pojďte dál,” vyzvala nás s úsměvem. Někde v pozadí hlasitě hrálo cédéčko Annie Lennoxové. „Něco tu moc dobře voní.”

Byt se skládal ze dvou ložnic a dvou koupelen natěsnaných na miniaturním prostoru s výhledem na Pennsylvania Street. Každý kus nábytku byl nacpaný knihami a zakrytý vrstvami šatstva, na podlaze se vršily tucty krabic. Lucy byla v kuchyni, štrachala ve skříňkách a zásuvkách, aby dala dohromady příbory, talíře a papírové kuchyňské utěrky místo ubrousků. Udělala na konferenčním stolku trochu místa a převzala ode mě sáčky s jídlem.

„Právě jsi nám zachránila život,” řekla mi. „Už jsem z hladu omdlévala. Mimochodem, Pete, taky tě ráda vidím.”

„Sakra, tady je horko,” poznamenal.

„Není to tak zlé,” odporovala Lucy, ale také se potila.

Naložily si s Janet na talíře jídlo, posadily se na zem, a zatímco jedly, já se opřela o opěrku pohovky a Marino si donesl z balkonu umělohmotnou židli. Lucy na sobě měla běžecké šortky značky Nike a krátké tílko. Od hlavy k patě byla špinavá. Obě mladé ženy vypadaly vyčerpaně a já si nedokázala představit, co asi cítí. Musela to pro ně být hrozná doba. Každá vyprázdněná zásuvka a zalepená krabice určitě znamenala ránu do srdce, malou smrt, konec toho, čím člověk byl v tomto období svého života.

„Jak dlouho tady vy dvě už bydlíte? Tři roky?” zeptala jsem se.

„Skoro,” odpověděla Janet a nabrala si na vidličku řecký salát.

„A ty v tomhle bytě zůstaneš?” zeptala jsem se jí.

„Zatím ano. Nemám vlastně důvod se stěhovat, a když se tu Lucy zastaví, bude mít trochu prostoru.”

„Nerad načínám nepříjemný téma,” ozval se Marino, „ale existuje nějaký důvod k obavám, že by Carrie mohla vědět, kde bydlíte?”

Na chvilku se rozhostilo ticho, jak se obě snažily polknout sousto. Natáhla jsem se k přehrávači a ztlumila zvuk.

„Důvod?” zopakovala Lucy nakonec. „Proč by měl být nějaký důvod, aby věděla cokoli o mém současném životě?”

„Já doufám, že žádný takový důvod není,” hájil se Marino. „Ale musíme na to myslet, ať se vám to líbí, nebo ne, kočičky. Tohle je přesně taková čtvrt, kde by se jí líbilo a dokonale by sem zapadla, takže se ptám sám sebe, kdybych byl Carrie a zase volný jako ptáček, nechtěl bych si zjistit, kde je Lucy?”

Na to nikdo z nás neřekl ani slovo.

„A myslím, že všichni víme, jaká je odpověď,” pokračoval. „Objevit, kde bydlí tady doktorka, není problém. V novinách se o tom psalo mockrát, a když Carrie najde ji, najde taky Bentona. Ale ty?”

Ukázal na Lucy.

„Ty jsi tvrdší oříšek, protože Carrie byla v době, kdy ses sem přestěhovala, už pár let za mřížema. A teď se stěhuješ do Filadelfie a Janet tu zůstane sama. A abych řekl pravdu, mně se to sakra vůbec nelíbí.”

„Žádná z vás není v telefonním seznamu, že ne?” zeptala jsem se.

„Rozhodně ne,” odpověděla Janet mdle a bez chuti dloubala do svého salátu.

„Co kdyby někdo zavolal na správu téhle budovy a ptal se po některé z vás?”

„Nemají takové informace podávat,” namítla Janet.

„Nemají,” opakoval Marino jízlivě. „Jo, jasně, tenhle barák má určitě špičkový zabezpečení. Žije tady spousta moc důležitých lidí, co?”

„Nemůžeme tu jen sedět a pořád si dělat starosti,” prohlásila Lucy, která se zjevně začínala zlobit. “Nemohli bychom mluvit o něčem jiném?”

„Promluvme si o požáru ve Warrentonu,” navrhla jsem.

„Dobře.”

„Půjdu balit do vedlejšího pokoje,” oznámila nám Janet taktně, protože pracovala pro FBI a na případu se nepodílela.

Dívala jsem se za ní, dokud nezmizela v jedné z ložnic, a pak jsem řekla: „Během pitvy došlo k několika neobvyklým a znepokojivým nálezům. Oběť byla zavražděna. Zemřela dřív, než požár vypukl, což rozhodně naznačuje, že šlo o žhářství. Pokročili jsme už nějak v pátrání po způsobu, jak byl oheň založen?”

„Jen matematicky,” odpověděla Lucy. „Jedinou nadějí je tu počítačová simulace, protože žádné fyzické důkazy na žhářství neukazují, jenom ty nepřímé. Hodně dlouho jsem si hrála se SimFire na svém počítači a odhady se pořád vracejí k té samé věci.”

„Co je sakra SimFire?” chtěl vědět Marino.

„Simulátor ohně, jeden z běžných elektronických nástrojů ve FPE, tom softwarovém programu, který používáme na modelování požárů,” vysvětlila Lucy trpělivě. „Například budeme předpokládat, že k přeskoku došlo při šesti stech stupních Celsia. Takže tam nacpeme data, která známe, jako jsou ventilační možnosti, rozměry zasažené oblasti, energie, jakou bylo možné získat z hořlavých předmětů, které se tam nacházely, předpokládané ohnisko, materiály použité na obklad stěn, stavební materiály a tak dál. Nakonec bychom měli získat celkem přesný odhad, pokud jde o to, jak dotyčný požár pravděpodobně vznikl. A hádejte co? U tohohle případu můžete vyzkoušet všechny možné algoritmy, postupy a počítačové programy, ale odpověď je vždycky stejná. Neexistuje žádné logické vysvětlení, jak by takhle rychlý a horký oheň mohl vypuknout v hlavní koupelně.”

„A my jsme si naprosto jistí, že ohnisko bylo tam,” řekla jsem.

„Bezpečně,” odpověděla Lucy. „Jak nejspíš víte, tu koupelnu tvořila poměrně moderní přístavba, připojená k hlavní ložnici. A když se podíváte na zbytky mramorových stěn a klenutého stropu, které jsme dali dohromady, můžete

z nich složit takový opravdu úzký, ostře ohraničený obrazec ve tvaru V, jehož špička míří někam doprostřed podlahy, nejpravděpodobněji na místo, kde ležela předložka k vaně, což znamená, že se velmi rychlý a horký oheň rozvinul přesně na tomhle místě.”

„Promluvme si teda o ty slavný předložce,” řekl Marino. „Když ji zapálíš, jaký oheň vznikne?”

„Líný plamen,” odpověděla Lucy. „Možná tak šedesát centimetrů vysoký.”

„Ten to rozhodně nezpůsobil,” podotkla jsem.

„A taky nám dost napovídá,” pokračovala Lucy, „rozsah poškození střechy přímo nad koupelnou. Teď mluvíme o plamenech, které šlehaly nejméně dva a půl metru nad ohnisko, přičemž teplota musela dosáhnout osmnácti set stupňů, aby se sklo ve střešním okně začalo tavit. Zhruba osmdesát osm procent všech úmyslně založených požárů začíná na podlaze, jinými slovy tok sálavého tepla…”

„Co je sakra tok tepla?” přerušil ji Marino.

„Sálavé teplo je druh elektromagnetické vlny a plamen je vydává téměř rovnoměrně všemi směry, o teplotě tři sta šedesát stupňů. Zatím mě sledujete?”

„Ano,” potvrdila jsem.

„Plamen taky vydává teplo ve formě horkých plynů, které jsou lehčí než vzduch, takže stoupají nahoru,” pokračovala Lucy v přednášce z fyziky. „Jinými slovy, přenos tepla prouděním. A v raných stadiích ohně se většina tepla přenáší prouděním. Pohybuje se od ohniska. V tomto případě od podlahy. Ale jakmile oheň nějakou dobu hoří a vytvoří se horké vrstvy plynu a kouře, převládající formou přenosu tepla se stane sálání. Myslím, že právě v této fázi povolily dveře sprchového koutu a zřítily se na mrtvolu.

„A co ta mrtvá?” zeptala jsem se. „Kde se během toho všeho nacházela?”

Lucy našla navrchu jedné krabice čistý blok a cvakla propiskou. Nakreslila schéma místnosti s vanou a sprchovým koutem a uprostřed podlahy vysoký úzký oheň, který olizoval strop.

„Jestliže měl oheň dost energie, aby plameny šlehaly až ke stropu, pak mluvíme o vysokém sálavém toku. Tělo by bylo vážně poškozeno, pokud by se mezi ním a ohněm nenacházela nějaká překážka. Něco, co pohlcovalo sálavé teplo a energii vana a dveře sprchového koutu a některé části mrtvoly to ochránilo. Také si myslím, že tělo leželo alespoň v mírné vzdálenosti od ohniska. Mohlo by to být půl metru, možná metr nebo dva.”

„Taky nevím, jak jinak by k tornu mohlo dojít,” potvrdila jsem. „Velkou část mrtvoly něco před plameny zjevně ochránilo.”

„Přesně tak.”

„Jak sakra někdo zapálil takovou pochodeň bez urychlovače?” zeptal se Marino.

„Můžeme jen doufat, že se něco objeví v laboratoři,” řekla moje neteř. „Totiž, protože hořlavé předměty v místnosti nemohly uživit takový oheň, jaký jsme právě popsali, někdo tam nepochybně něco přidal nebo upravil, což ukazuje na žhářství.”

„A vy v ATF samozřejmě pracujete i na finančním auditu,” podotkl Marino.

„Většina Sparkesových záznamů pochopitelně při požáru shořela. Ale jeho zaměstnanci i účetní nám vycházejí celkem vstříc, to se mu musí nechat. Zatím nic nenaznačuje, že by měl problémy s penězi.”

Po tomto oznámení se mi docela ulevilo. Všechno, co jsem o případu zatím věděla, mluvilo proti hypotéze, že by byl Kenneth Sparkes něčím jiným než obětí. Ale také jsem věděla, že můj názor většina lidí nesdílí.

„Lucy,” obrátila jsem se na ni, když dojedla svůj gyros, „myslím, že se všichni shodneme, že způsob provedení tohoto zločinu je nápadný a zvláštní.”

„Nepochybně.”

„Nemohli bychom předpokládat,” pokračovala jsem, „čistě akademicky, že se něco podobného už stalo někde jinde? 7e Warrenton je pouze součástí řady požárů určených k zamaskování vražd, jichž se dopouští tentýž pachatel?”

„Rozhodně je to možné,” prohlásila Lucy.

„Všechno je možné.”

„Dalo by se to najít?” zeptala jsem se pak. „Neexistuje nějaká databáze, kde by bylo možné vyhledat podobné způsoby provedení při požárech?”

Vstala a odešla vyhodit plastové nádobky od jídla do velkého pytle na odpadky v kuchyni.

„Jestli chceš, můžeme to zkusit,” řekla. „S pomocí Systému evidence úmyslně založených požárů, kterému se zkrácené říká AXIS.”

Ten systém jsem dobře znala a věděla jsem i o nové supermoderní počítačové síti ATF zvané ESA, což byl akronym pro Systém podnikové architektury. Vytvořili ji, protože Kongres pověřil ATF sestavením celoamerické databáze žhářství a výbuchů. Na ESA bylo napojeno dvě stě dvacet internetových serverů a každý agent, bez ohledu na to, kde se právě nacházel, mohl ze svého notebooku vstoupit do AXIS za předpokladu, že měl k dispozici modem nebo bezpečnou mobilní linku. Každý agent, včetně mé neteře.

Odvedla nás zpět do své miniaturní ložnice, která byla nyní smutně holá, až na pavučiny v rozích a chomáčky prachu na odřené dřevěné podlaze. Rám postele byl prázdný, matrace, stále povlečená prostěradlem broskvové barvy, se opírala o zeď, a v koutě stál stočený pestrobarevný hedvábný kobereček, který jsem jí věnovala k posledním

narozeninám. Na podlaze byly vyrovnané prázdné zásuvky z prádelníku. Její kancelář tvořil přenosný počítač Panasonic postavený na lepenkové krabici. Notebook se skrýval v lesklém šedém kufříku ze slitiny oceli a magnézia, která odpovídala vojenským bezpečnostním normám, což znamená, že byl prachuvzdorný, vodě odolný, nárazuvzdorný a vlastně měl vydržet úplně všechno. Údajně by bez úhony přežil i přejetí náklaďákem.

Lucy se před něj posadila na podlahu do tureckého sedu, jako by se chystala vzývat vznešeného boha technologie. Stiskla klávesu ENTER, aby zmizel spořič obrazovky, problikla spoustu pixelů a vzápětí se na oživlém displeji objevil emblém ESA a ostře modrá blikající mapa Spojených států. Na výzvu vyťukala Lucy své uživatelské jméno a heslo, překonala další bezpečnostní opatření, aby si zajistila vstup do systému, a nenápadně proplouvala tajnými branami hlouběji do počítačové sítě. Když se připojila na databázi případů, gestem mě vyzvala, ať se posadím vedle ní.

„Můžu ti přinést židli, jestli chceš,” nabídla.

„Ne, to není třeba.”

Podlaha byla tvrdá a ke spodní části mé bederní páteře značně nelaskavá. Ale chovala jsem se sportovně. Počítač Lucy vyzval, aby uvedla slovo, slova či spojení, která chce pomocí systému vyhledat v databázi.

„Nemusíš si lámat hlavu s přesnou formulací,” upozornila mě Lucy. „Vyhledávače dokážou zvládnout i úplný halucinační proud vědomí. Můžeme zkusit cokoli od průměru požární hadice po materiály, z kterých ten dům postavili všechno, co se týká otázek požární bezpečnosti a věcí, které hasičské stanice vypisují na standardní formuláře. Nebo si můžeš zvolit vlastní klíčová slova.”

„Zkusíme smrt, vražda, úmyslné zapálení,” navrhla jsem.

„Žena, ” dodal Marino. „A zámožný.”

„Řez, krvácení, rychlý, horký, ” přemýšlela jsem dál.

„Co takhle neidentifikovaný,” navrhla Lucy při psaní.

„Dobře,” souhlasila jsem. „A nejspíš koupelna.”

„Sakra, vraž tam i koně,” prohlásil Marino.

„Tak to zkusíme,” rozhodla Lucy. „Vždycky můžeme další slova přidat, až nás napadnou.”

Stiskla vyhledávání, pak si narovnala nohy a protáhla krk. Slyšela jsem, jak Janet v kuchyni myje nádobí, a za necelou minutu počítač oznámil, že prohledal 11 873 záznamů a nalezl 453 klíčových slov.

„To je od roku 1988,” upozornila nás Lucy. „A taky to zahrnuje všechny zahraniční případy, na kterých AFT spolupracovalo.”

„Můžeme těch čtyři sta padesát tři záznamů vytisknout?” zeptala jsem se.

„Tiskárnu jsem už zabalila, teto Kay,” vzhlédla ke mně Lucy omluvně.

„Tak co kdybys mi to poslala do mého počítače doma?” navrhla j sem.

Lucy zaváhala.

„Asi by to šlo,” řekla po chvilce, „jestli zajistíš, aby… Ne, to je jedno.”

„Neboj, na důvěrné informace jsem zvyklá. Dám si pozor, aby se k nim nikdo nedostal.”

Věděla jsem, že je to hloupost, už když jsem to říkala. Lucy toužebně hleděla na monitor.

„Celá tahle hračka je obyčejný SQL, založený na UNIXU.” Znělo to, jako by mluvila sama pro sebe. „Dohání mě to k šílenství.”

„Kdyby měli jentrochu rozumu, dělala bys jim tyhle počítačový věci ty,” ozval se Marino.

„Nesnažila jsem se o to,” odpověděla Lucy. „Chtěla bych nejdřív dokázat svoji cenu v terénu. Ty složky ti pošlu, teto Kay.”

Vyšla z pokoje. Zamířili jsme za ní do kuchyně, kde Janet balila skleničky do novin a opatrně je ukládala do krabice vyztužené proti nárazům.

„Než odjedeme,” řekla jsem své neteři, „nemohly bychom se jít spolu třeba projít kolem bloku nebo tak něco? A popovídat si?”

Vrhla na mě pohled, který nebyl tak úplně důvěřivý. „Proč?” zeptala se.

„Možná tě nějakou dobu neuvidím,” vysvětlila jsem. „Můžeme si sednout na balkon.”

„To by šlo.”

Usadily jsme se na plastové židle na balkonku nad ulicí, já za námi zaklapla prosklené dveře a chvilku jsem mlčky sledovala, jak ulice s postupem večera ožívá. Taxíky nezastavovaly, v restauraci Plamen seděly v příšeří dvojice popíjejících mužů a za sklem se tam mihotal oheň z krbu.

„Jen bych chtěla vědět, jak se ti daří,” řekla jsem. „Mám pocit, že se mnou moc nemluvíš.”

„Nápodobně.”

Dívala se do dálky s trochu ironickým úsměvem, z profilu vypadal její obličej krásně a pevně.

„Já jsem v pořádku, Lucy. Aspoň tak, jak to vůbec jde. Mám moc práce, ale na tom se už asi nic nezmění.”

„Pořád si o mě děláš starosti.”

„Od chvíle, co ses narodila.”

„Proč?”

„Protože někdo by si je dělat měl.”

„Říkala jsem ti už, že se máma chystá na plastiku obličeje?”

Při pouhém pomyšlení na svou jedinou sestru jsem se zatvrdila.

„Loni si nechala udělat polovinu zubů, teď si dá vyhladit vrásky,” pokračovala Lucy. „Bo, to je její momentální přítel, už s ní vydržel skoro rok a půl. To je výkon, co? Kolikrát si ještě může zašukat, než bude potřebovat upravit nebo povytáhnout něco dalšího?”

„Lucy.”

„Hele, nebuď takový pokrytec, teto Kay. Myslíš si o ní přesně to samý. Proč musím mít zrovna já takovou mizernou mámu?”

„Tohle ti ale vůbec nepomáhá,” řekla jsem tiše. „Nesmíš ji nenávidět, Lucy.”

„Když jsem se jí zmínila, že se stěhuju do Filadelfie, neřekla na to ani slovo. Nikdy se nezeptá na Janet. Mimochodem, na tebe taky ne. Dám si pivo. Chceš taky?”

„Ne, ale posluž si.”

Čekala jsem na ni v houstnoucím šeru a dívala se, jak se dole míhají siluety lidí. Někteří šli ve dvojicích, halasili a objímali se, jiní cílevědomě kráčeli po chodníku sami. Chtěla jsem se Lucy zeptat na to, co mi prozradila Janet, ale bála jsem se tohle téma nakousnout. Lucy by mi to měla povědět z vlastní vůle, připomněla jsem si, když mě můj profesionální, lékařský vnitřní hlas nabádal, abych se do toho vložila. Lucy se vrátila na balkon a otevřela si láhev piva.

„Takže si můžeme chvíli povídat o Carrii, jestli tě to uklidní,” oznámila věcně a napila se. „Mám docela slušný Browning HighPower a služební Sig Sauer od ATF a brokovnici sedmirannou, ráže dvanáct. Dokážu si opatřit jakoukoli zbraň, na kterou si vzpomeneš. Ale víš co? Myslím, že kdyby se odvážila přijít sem, stačily by mi holé ruce. Už toho mám dost, chápeš?”

Znovu zvedla láhev. „Nakonec se člověk prostě musí rozhodnout a jít dál.”

„O jakém rozhodnutí mluvíš?” zeptala jsem se.

Pokrčila rameny.

„Rozhodneš se, že nemůžeš dát nikomu víc moci nad svým životem, než máš sama. Nemůžeš se nechat ovládat strachem z toho člověka nebo nenávistí k němu,” vysvětlovala mi svůj postoj. „Takže se na to jistým způsobem vykašleš. Jdeš si po své práci s vědomím, že jestli ti ta zrůda

někdy vstoupí do cesty, měla by být připravená na boj na život a na smrt.”

„To je docela rozumný přístup,” souhlasila jsem. „Nejspíš jediný možný. Jen si nejsem jistá, jestli to tak opravdu cítíš, ale doufám, že ano,”

Upřeně se dívala na srpek měsíce a zdálo se mi, že potlačuje slzy, ale nebyla jsem si jistá.

„Víš, teto Kay, ve skutečnosti bych zvládla všechny je jich počítače levou rukou.”

„Ty bys nejspíš zvládla i počítačový systém Pentagonu levou rukou,” opáčila jsem tiše a bodlo mě kvůli ní u srdce.

„Jen na to nechci tlačit.”

Nevěděla jsem, co mám říct.

„Už jsem proti sobě poštvala dost lidí, protože umím lítat s vrtulníkem a… No, vždyť víš.”

„Vím o všech věcech, které umíš výborně, Lucy, a ten seznam se bude nejspíš pořád prodlužovat. Člověk si tak může připadat velmi osamělý.”

„Cítila ses tak taky někdy?” zašeptala.

„Jenom celý svůj život,” odpověděla jsem rovněž šeptem. „A teď víš, proč jsem tě měla vždycky tak ráda. Protože to možná chápu.”

Obrátila se ke mně, natáhla ruku a zlehka se dotkla mého zápěstí.

„Měla bys už radši jet,” navrhla mi. „Nechci, abys řídila unavená.”

Kapitola 10

Už se blížila půlnoc, když jsem zastavila u strážní budky před závorou k oplocené rezidenční čtvrti, kde jsem bydlela, a strážný ve službě vyšel ven k mému vozu. To bylo velmi neobvyklé a já náhle dostala strach, že se dozvím, že celý večer ječelo moje poplašné zařízení nebo se nějaký divný člověk pokoušel projet dovnitř, aby zjistil, jestli jsem doma. Marino poslední hodinu a půl podřimoval a probral se, teprve když jsem stáhla okénko.

„Dobrý večer,” pozdravila jsem strážného. „Jak se máte, Tome?”

„Já dobře, doktorko Scarpettová,” odpověděl a naklonil se k okénku. „Ale během poslední asi tak hodiny tady došlo k pár zvláštním událostem a mě napadlo, že něco nejspíš nebude v pořádku, když jsem vám pořád volal a vy jste nebyla doma.”

„Jaké události?” zeptala jsem se a v hlavě se mi už začala honit řada hrozivých možností.

„Skoro současně se tu objevili dva poslíčci s dodávkou pizzy. Pak vás přijely odvézt na letiště tři taxíky zároveň, jeden po druhým. A někdo se vám pokusil na zahradu doručit velkokapacitní kontejner na stavební odpad. Když jsem vás nemohl sehnat, poslal jsem je všechny pryč. Každý z nich tvrdil, že jste si je objednala.”

„To jsem rozhodně neudělala,” odpověděla jsem a narůstal ve mně zmatek. „A kdy k tornu došlo?”

„Myslím, že ten náklaďák s kontejnerem dorazil asi tak v pět odpoledne. Všichni ostatní až večer.”

Tom byl postarší chlapík, který by patrně neměl tušení, jak tohle místo ubránit, kdyby se někdy objevilo nějaké skutečné nebezpečí. Choval se však zdvořile, považoval se za skutečného ochránce práva a v duchu si nejspíš připadal jako ozbrojený a zkušený bojovník. Ke mně se choval obzvlášť ochranitelsky.

„Poznamenal jste si jména některých těch lidí, co se tu objevili?” zeptal se Marino hlasitě ze sedadla spolujezdce.

„Ti poslíčci byli z Domina a z Pizza Hut.”

Tomův rozčilený obličej stínila sportovní kšiltovka.

„A taxíky od společností Colonial, Metro a Žluté taxi. Kontejner přivezla firma Frick. Dovolil jsem si tam zavolat. Každý z těch podniků měl objednávku na vaše jméno, doktorko Scarpettová, s uvedením doby, kdy jste jim údajně volala. Zapsal jsem si to.”

Tom nedokázal zamaskovat, jak je sám se sebou spokojený, když vytahoval ze zadní kapsy čtvereček poznámkového papíru a podával mi ho. Dneska tu hrál důležitější roli než obvykle a ta představa pro něj byla téměř opojná. Rozsvítila jsem vnitřní osvětlení a společně s Marinem jsme si seznam prohlédli. K objednávkám taxíků a pizzy došlo mezi desátou a jedenáctou hodinou večer, kontejner někdo objednal během dne s instrukcí, aby ho přivezli pozdě odpoledne.

„Přinejmenším v Dominu říkali, že volala žena. Mluvil jsem osobně s dispečerem. Mladej kluk. Podle něj jste zavolala a řekla, aby prostě přivezli k bráně velkou rodinnou pizzu, že si ji tu vyzvednete. Taky jsem si poznamenal jeho jméno,” hlásil Tom hrdě. „Takže nic z toho jste neobjednávala vy, doktorko Scarpettová?” ujišťoval se ještě.

„Ani náhodou,” odpověděla jsem. „A kdyby se dneska v noci ještě něco vyskytlo, chci, abyste mi okamžitě zavolal.”

„Jo, a mně zavolejte taky,” doplnil Marino a na služební vizitku připsal své domácí telefonní číslo. „Je úplně jedno, kolik bude hodin.”

Podala jsem Tomovi okénkem Marinovu navštívenku a Tom si ji pečlivě prohlédl, přestože Marino už touhle branou projížděl častěji, než jsem vůbec dokázala spočítat.

„Rozumím, kapitáne,” řekl Tom a důrazně přikývl.

„Ano, pane, když se ještě někdo objeví, hned volám, a můžu je tu i zdržet, jestli chcete.”

„To radši nedělejte,” doporučil mu Marino. „Kluk, co nosí pizzu, nebude vědět vůbec nic. A kdyby to byl někdo, kdo chce dělat opravdový potíže, radši byste se do toho neměl plíst.”

Okamžitě jsem poznala, že myslí na Carrii.

„Já mám ještě páru. Ale rozumím, kapitáne.”

„Zvládl jste to výborně, Tome,” pochválila jsem ho. „Nevím, jak vám mám poděkovat.”

„Od toho jsem tady.”

Namířil dálkové ovládání a závora se zvedla, abychom mohli projet.

„Poslouchám,” řekla jsem Marinovi po chvilce.

„Nějakej kretén ti chce ztrpčit život,” prohlásil. Obličej, na nějž v pravidelných intervalech dopadalo světlo pouličních lamp, měl zachmuřený. „Snaží se tě naštvat, vyděsit, otravovat tě. A můžu dodat, že se mu to celkem daří.”

„Nemyslíš si snad, že by Carrie…,” odhodlala jsem se vyslovit, co se mi honilo hlavou.

„Nevím,” skočil mi Marino do řeči. „Ale nepřekvapilo by mě to. O tom, kde bydlíš, se v novinách psalo dost často.”

„Nejspíš by stálo za to zjistit, jestli šly ty objednávky z místních telefonních čísel.”

„Proboha,” povzdechl si, když jsem zahnula na svou příjezdovou cestu a zastavila za jeho vozem. „To by nám akorát chybělo. Jestli na tebe ovšem nemá pifku ještě někdo další.”

„Jo, může se postavit do fronty.”

Vypnula jsem motor.

„Přespím u tebe na gauči, jestli chceš,” nabídl Marino, když otvíral dvířka.

„Není třeba,” ujistila jsem ho. „Nic mi nehrozí. Jestli

mi ovšem nedoručí nějaký další velkokapacitní kontejner.

To by byla pro moje sousedy asi poslední kapka.”

„Já vážně nechápu, proč vůbec bydlíš tady.” „Ale samozřejmě že chápeš.”

Vytáhl cigaretu a očividně se nechystal k odchodu. „Jasně. Strážný v budce. Sakra, to je přece jenom šidítko.” „Jestli se necítíš na řízení, ráda ti na tom gauči ustelu,” nabídla jsem.

„Kdo, já?”

Cvakl zapalovačem a vyfoukl dým otevřenými dvířky.

„O sebe si starosti nedělám, doktorko.”

Vystoupila jsem z auta a počkala na něj před vchodem. Ve tmě vypadal mohutně a unaveně a mě najednou zaplavila vlna posmutnělé náklonnosti. Marino žil sám a patrně se právě teď cítil hrozně. Nemohl mít moc příjemných vzpomínek v práci se stále setkával s násilím a zbytek jeho času vyplňovaly nevydařené osobní vztahy. Nejspíš jsem představovala jediný pevný bod jeho života, a přestože jsem se většinou chovala zdvořile, nebyla jsem k němu vždycky milá. Prostě to nešlo.

„No tak,” pobídla jsem ho. „Naleju ti něco pro zahřátí r můžeš tu zůstat přes noc. Máš pravdu. Asi bych neměla být sama, jestli dorazí ještě nějaké pizzy a taxíky.”

„Přesně to jsem si myslel,” oznámil mi s předstíranou profesionální věcností.

Odemkla jsem hlavní dveře, vypnula alarm a za chvilku už se Marino uvelebil na pohodlné pohovce v mém obývacím pokoji se skleničkou bourbonu s ledem. Připravila jsem mu lůžko z voňavých prostěradel a měkké bavlněné přikrývky a chvilku jsme tam zůstali potmě sedět i povídali si.

„Nenapadá tě někdy, že taky můžeme prohrát?” zamumlal ospale.

„Prohrát?” opakovala jsem nechápavě.

„Vždyť víš, dobro nakonec vždycky zvítězí. Pro některý lidi to rozhodně neplatilo, třeba pro tu dámu, co uhořela ve Sparkesově domě. Dobro vždycky nevyhrává, doktorko. To teda kurva ne.”

Zvedl se na lůžku do polosedu jako nemocný člověk, napil se bourbonu a pak se přerývaně nadechl.

„Carrie si taky myslí, že vyhraje, jestli ti to ještě nedošlo,” dodal. „Kurva, měla v Kirby pět let na to, aby si to promyslela.”

Kdykoli byl Marino unavený nebo přiopilý, často říkal kurva. Vlastně to bylo příhodné slovo, které už pouhým vyslovením přesně vyjadřovalo, jak se člověk cítí. Ale nesčetněkrát jsem mu vysvětlovala, že ne všichni dokážou takovou vulgárnost spolknout, a navíc by to někteří mohli brát až příliš doslova. Mě osobně ten výraz nepohoršoval, zvykla jsem si, že ho Marino používá, aby dodal svým slovům důraz.

„Neunesla bych představu, že by lidi jako ona mohli vyhrát,” řekla jsem tiše a usrkla červené burgundské víno. „Nikdy to nepřipustím.”

„Vzdušný zámky.”

„Ne, Marino. Víra.”

„Jo.” Znovu se napil bourbonu. „Kurva víra. Víš, kolik jsem znal chlapů, co je na ulici trefil šlak nebo je ve službě někdo odkrágloval? Kolik z nich si myslíš, že mělo víru? Nejspíš sakra jeden každej z nich. Nikdo si nemyslí, že i on může umřít, doktorko. Dokonce ani my dva si to nepřipouštíme, přestože toho tolik víme. Dobrá, mám mizerný zdraví. Myslíš si, že snad nevím, že den co den do sebe láduju jedy a spěju k sebevraždě? A můžu si pomoct? Houby. Jsem jen starej polda, co musí mít svoje mastný hamburgery, whisky a pivo. Už jsem se přestal starat o to, co mi vykládají felčaři. Takže nejspíš celkem brzo spadnu ze sedla

a šmytec, chápeš?”

Začínal chraptět a propadal melancholii.

„Na mým pohřbu se sejde parta policajtů a ty můžeš dalšímu detektivovi, co přijde po mně, vyprávět, že jsem nebyl tak úplně k ničemu,” pokračoval.

„Marino, běž spát,” doporučila jsem mu. „Přece víš, že já to takhle neberu. Nedokážu si vůbec představit, že by se ti mohlo něco stát, ty pitomče.”

„Myslíš to vážně?” Trochu se rozveselil.

„Zatraceně dobře víš, že to myslím vážně,” ujistila jsem ho. Taky už jsem byla utahaná.

Dopil svůj bourbon a tiše zacinkal ledem ve sklenici, ale já na narážku nereagovala, protože už vypil dost.

„Víš co, doktorko?” zamumlal chraptivě. „Mám tě moc rád, i když jsi někdy pěkná osina v zadku.”

„Díky,” opáčila jsem. „Uvidíme se ráno.”

„Už je ráno.”

Zase trochu zacinkal ledem.

„Spi,” řekla jsem.

Lampičku na nočním stolku jsem zhasla až ve dvě ráno a naštěstí bylo tentokrát na Fieldingovi, aby strávil sobotu v márnici. Hodiny ukazovaly skoro devět, když jsem se konečně přemohla a zvedla se z postele. Na zahradě hlasitě štěbetali ptáci a slunce odráželo své paprsky od světa jako rozdováděné dítě, které si hraje s míčem. Kuchyni zalévalo tolik světla, že byla skoro bílá, a spotřebiče : nerezové oceli se leskly jako zrcadla. Uvařila jsem kávu i usilovně jsem se snažila vyčistit si hlavu při představě těch nekonečných zpráv, které se nejspíš už přelily do mého počítače. Napadlo mě otevřít prosklené francouzské dveře L okna a pustit dovnitř svěží vzduch, ale pak jsem před sebou v duchu zase uviděla Carriinu tvář

Zašla jsem se do obýváku podívat na Marina. Spal stejně, jako žil, během noci bojoval proti své fyzické existenci, jako by to byl nepřítel pokrývku odkopl skoro doprostřed místnosti, polštáře pod hlavou měl zmuchlané a změť prostěradel omotanou kolem nohou.

„Dobré ráno,” řekla jsem.

„Ještě ne,” zamumlal.

Převalil se a pěstí zabušil do polštáře, aby si ho pohodlněji upravil pod hlavou. Na sobě měl modré trenýrky a tílko, které končilo někde v polovině jeho objemného břicha, a já vždycky žasla nad tím, že muži se za tloušťku nestydí tak jako ženy. Svým způsobem jsem velmi dbala, abych si udržela postavu, a kdykoli mi začalo být oblečení v pase trochu těsné, moje nálada i libido výrazně poklesly.

„Můžeš ještě pár minut spát,” potěšila jsem ho.

Sebrala jsem deku, přehodila ji přes něj a on začal okamžitě opět chrápat jako raněný divoký kanec. Odešla jsem do kuchyně a zavolala Bentonovi do jeho newyorského hotelu.

„Doufám, že jsem tě nevzbudila,” začala jsem.

„Vlastně jsem už byl na odchodu. Jak se máš?”

Mluvil přívětivě, ale roztržitě.

„Cítila bych se líp, kdybys ty byl tady a ona zpátky za mřížemi.

„Problém je v tom, že znám její metody, a ona ví, že je znám. Takže je to stejné, jako bych je neznal vůbec, jestli chápeš, co tím myslím,” vysvětlil tím rezervovaným tónem, který vždycky znamenal, že je rozzlobený. „Včera večer se několik z nás převléklo za bezdomovce a vyrazili jsme do tunelů pod Bowery. Báječný způsob, jak strávit večer, to ti povím. Vrátili jsme se na místo, kde zemřel Gault.”

Benton si vždycky dával záležet, aby říkal kde zemřel Gault, a ne kde jsi zabila Gaulta.

„Jsem přesvědčený, že se tam zašla podívat a opět se tam vrátí,” pokračoval. „Ne proto, že by jí Gault scházel, ale protože ji každá připomínka násilných zločinů, které společně spáchali, vzrušuje. Vzrušuje ji představa jeho krve. Pro ni je to sexuální opojení, závratný pocit moci, na kterém je závislá, a oba víme, co to znamená, Kay. Brzy bude potřebovat dávku, jestli si ji už nesehnala a my to jenom ještě nezjistili. Nerad bych byl poslem špatných zpráv, ale něco mi říká, že ať spáchá cokoli, bude to mnohem horší než všechno, co provedla předtím.”

„Těžko si dokážu představit ještě něco horšího,” podotkla jsem, i když jsem to nemyslela moc vážně.

Kdykoli jsem si začala myslet, že lidé si navzájem nemůžou provést nic horšího než to, co jsem už viděla, udělali to. Nebo to bylo prostě tím, že primitivní zlo působilo v civilizaci vyspělých lidských bytostí, které doletěly na Mars a komunikovaly kyberprostorem, jako větší šok.

„A zatím jsme po ní nenašli ani stopu,” řekla jsem a neznělo to jako otázka. „Vůbec žádné vodítko.”

„Dostali jsme stovky tipů, které nikam nevedly. Jak víš, newyorská policie vytvořila zvláštní vyšetřovací tým

a vzniklo řídicí centrum, kde se čtyřiadvacet hodin denně ‘ přijímají telefonáty.”

„Jak dlouho tam ještě zůstaneš?”

„Nevím.”

„Každopádně jsem si jistá, že jestli je ještě pořád v New Yorku, zatraceně dobře ví, kde jsi ty. V Atletickém klubu, kde se ubytováváš pokaždé. Jen dva domy od místa, kde měla tehdy s Gaultem pronajatý pokoj.” Zase jsem byla rozrušená. „FBI určitě dostala báječný nápad strčit tě do nádrže se žralokem a počkat si, jestli po návnadě skočí.”

„Dobré přirovnání,” poznamenal. „Doufejme, že to zabere.”

„A co když ano?” vyhrkla jsem a tělem mi projel záchvěv strachu, který mě ještě víc rozzlobil. „Byla bych ráda, kdyby ses vrátil domů a nechal FBI, ať si svoji práci udělají sami. Nemůžu se smířit s tím, že odejdeš do výslužbya oni na tebe úplně kašlou, dokud tě nepotřebujou jako vějičku…”

„Kay..“

„Jak můžeš dovolit, aby tě takhle využívali…”

„Tak to není. Jde o moje rozhodnutí, o práci, kterou chci dokončit. Od začátku to byl můj případ a já ho pořád považuju za svůj. Nedokázal bych klidně odpočívat na pláži s vědomím, že Carrie je na svobodě a bude dál zabíjet. Copak bych mohl předstírat, že se mě to netýká, když jsi ty, Lucy, Marino když jsme my všichni velmi pravděpodobně v nebezpečí?”

„Bentone, hlavně se prosím neproměň v osamělého lovce, ano? Nehraj si na kapitána Achaba. Nedovol, aby se z ní stala tvoje bílá velryba, ano? Prosím.”

Zasmál se.

„A ber mě vážně, sakra.”

„Slibuju, že se budu držet dál od bílých velryb.”

„Už se za jednou ze všech sil honíš.”

„Miluju tě, Kay.”

Když jsem šla chodbou do své pracovny, přemýšlela jsem, proč se vlastně namáhám opakovat mu pořád to samé. Vyznala jsem se v něm skoro stejně dobře jako v sobě a představa, že by nedělal přesně to, co nyní dělal, byla stejně nemyslitelná, jako že bych já přenechala warrentonský případ nějakému jinému soudnímu patologovi, protože v tomto období svého života mám právo se už tolik nedřít.

Rozsvítila jsem v prostorné pracovně s dřevěným obložením a vytáhla žaluzie, aby dovnitř mohlo ranní světlo. Pracovní prostor se nacházel hned vedle ložnice a ani moje hospodyně netušila, že všechna okna v soukromých místnostech, stejně jako okna kanceláře ve městě, jsou z neprůstřelného skla. Nedělaly mi starosti jen osoby jako Carrie. Naneštěstí existovala spousta usvědčených zločinců, kteří své usvědčení kladli za vinu mně, a většina z nich

nezůstala za mřížemi natrvalo. Dostala jsem v životě spoustu dopisů od vězňů, kteří mi slibovali, že až je propustí, tak si to se mnou vyřídí. Líbilo se jim, jak vypadám, mluvím nebo se oblékám. A chtěli s tím něco podniknout.

Deprimující na tom ovšem bylo, že člověk ani nemusel být detektiv, agent FBI či hlavní soudní lékař, aby se stal terčem násilníků. Většina obětí byla zranitelná. Klidně si seděly ve svém autě nebo se vracely z nákupu nebo procházely přes parkoviště, zkrátka, jak se říká, ocitly se ve špatnou dobu na špatném místě. Napojila jsem se na America Online a v emailové schránce našla záznamy z databáze ATF od Lucy. Zapnula jsem tiskárnu, zmáčkla tlačítko a vrátila se do kuchyně pro další kávu.

Zrovna když jsem zvažovala, co si dám k snídani, přišel do kuchyně Marino. Byl oblečený, podolek košile inu visel z kalhot, na tvářích začínalo rašit strniště.

„Padám odtud,” prohlásil a zazíval.

„Nedáš si kafe?”

„Ne. Stavím se někde cestou. Nejspíš v Liberty Valance,” oznámil, jako bychom spolu nikdy nevedli vážný rozhovor o jeho stravovacích návycích. „Díky, žes tu zůstal,” řekla jsem.

„V pohodě.”

Při odchodu mi zamával a já za ním zapnula alarm. Pak jsem se vrátila do pracovny rostoucí hromada papírů působila hrozivě. Po pěti stech stránkách jsem musela doplnit zásobník a tiskárna běžela ještě dalších třicet minut. Informace zahrnovaly běžné údaje: jména, data, místa a podrobné zprávy od vyšetřovatelů. Nechyběly ani nákresy míst činu, laboratorní výsledky a v některých případech i naskenované fotografie. Věděla jsem, že projít tu hromadu mi zabere nejméně zbytek dne. Sílil ve mně pocit, že to byl nejspíš praštěný nápad, který bude znamenat naprostou ztrátu času.

Neprošla jsem ještě ani tucet případů, když mě překvapil zvonek u dveří. Nikoho jsem nečekala a ve své střežené, odlehlé čtvrti jsem téměř nikdy nemívala neohlášené návštěvy. Napadlo mě, že nějaké z místních dětí prodává lístky na dobročinný ples, předplatné časopisu nebo cukroví, ale jakmile jsem se podívala do miniaturní obrazovky na svém kamerovém systému, s úžasem jsem za dveřmi spatřila Kennetha Sparkese.

„Kennethe?” Když jsem na něj promluvila domácím telefonem, nedokázala jsem zastřít ohromení.

„Omlouvám se, doktorko Scarpettová,” řekl do kamery. „Ale opravdu s vámi musím mluvit.”

„Hned jsem tam.”

Proběhla jsem domem a otevřela hlavní dveře. Sparkes vypadal v pomačkaných khaki kalhotách a propocené zelené košili s krátkými rukávy unaveně. Na opasku měl mobilní telefon a pager a v ruce koženou aktovku na zip.

„Pojďte dál, prosím,” vyzvala jsem ho.

„Znám většinu vašich sousedů,” podotkl. „Pro případ, že by vás zajímalo, jak jsem se dostal kolem strážného.”

„Mám uvařenou kávu.”

Když jsme vešli do kuchyně, zachytila jsem závan jeho kolínské.

„Opravdu doufám, že mi odpustíte, že jsem vás takhle bez ohlášení přepadl,” omluvil se znovu a znělo to upřímně. „Já prostě nevím, s kým jiným bych si mohl promluvit, doktorko Scarpettová, a měl jsem strach, že kdybych předem zavolal, odmítla byste.”

„To bych pravděpodobně udělala.” Vytáhla jsem ze skříňky dva hrnky. „Jak pijete kávu?”

„Tak, jak se uvařila,” odpověděl.

„Nechcete k tornu toast nebo něco jiného?”

„Ne, ale děkuji vám.”

Posadili jsme se ke stolu u okna a já otevřela dveře na zahradu, protože se mi náhle zdálo, že je v domě horko a dusno. V hlavě se mi honily rozpačité myšlenky a pořád jsem si připomínala, že Sparkes je podezřelý v případu vraždy, že se úzce podílím na vyšetřování a teď s ním sedím v sobotu dopoledne ve svém domě. Položil aktovku na stůl a otevřel ji.

„Předpokládám, že o vývoji vyšetřování víte úplně všechno,” prohlásil.

„Po pravdě řečeno, nikdy nevím o ničem všechno.” Napila jsem se kávy.

„Nejsem naivní, Kennethe,” dodala jsem. „Například, kdybyste neměl vliv, vůbec byste se nedostal do téhle čtvrti a teď bychom tu spolu neseděli.”

Vytáhl z aktovky papírovou obálku a přistrčil ji přes stůl ke mně.

„Fotografie,” řekl tiše. „Claire.”

Zaváhala jsem.

„Posledních pár dnů jsem strávil ve svém domku na pláži,” vysvětloval dál.

„Ve Wrightsville Beach?” zeptala jsem se.

„Ano. A vzpomněl jsem si, že mám tyhle fotky v jedné zásuvce v sekretáři. Nepodíval jsem se na ně, vlastně jsem si na ně ani nevzpomněl, od doby, co jsme se rozešli. Jsou z nějaké modelingové akce. Podrobnosti si nepamatuju, ale když jsme spolu začali chodit, dala mi kopie. Asi jsem vám říkal, že čas od času pracovala jako modelka.”

Vytáhla jsem z obálky velké barevné fotografie, tak osmadvacet na deset centimetrů, a hned ta navrchu mě úplně ohromila. To, co mi Sparkes vykládal na farmě Hootowl, byla pravda. Claire Rawleyová byla neuvěřitelně fyzicky krásná. Stála na pláži v přiléhavých šortkách a krátkém tílku, které jí stěží zakrývalo ňadra, vlasy jí sahaly do půlky zad, dokonale rovné a jakoby utkané ze zlata. Na pravém zápěstí měla něco, co vypadalo jako velké potápěčské hodinky s černým plastikovým páskem a oranžovým ciferníkem. Claire Rawleyová připomínala nějakou severskou bohyni, měla půvabný, ostře řezaný obličej, tělo atletické a smyslné. Vedle ní leželo na písku surfařské prkno a v pozadí se mihotal oceán.

I další fotografie ji zabíraly v dramatických prostředích. Na některých seděla na verandě chátrajícího jižanského sídla v pseudogotickém stylu nebo na kamenné lavičce na zpustlém hřbitově či zahradě, případně hrála roli těžce pracujícího námořníka mezi drsnými, větrem ošlehanými rybáři na jedné z wilmingtonských rybářských lodí. Některé pózy působily příliš vyumělkovaně a křečovitě, ale na tom nesešlo. Celkem vzato, Claire Rawleyová byla mistrovskou ukázkou lidské krásy, uměleckým dílem, a její oči odrážely jakýsi nevýslovný smutek.

„Nevěděl jsem, jestli by se vám něco z toho třeba nehodilo,” řekl Sparkes po dlouhém mlčení. „Koneckonců nevím, co jste viděla, chci říct, co z ní… No.”

Nervózně poklepal na stůl ukazováčkem.

„V takovýchto případech,” sdělila jsem mu klidně, „není vizuální identifikace prostě možná. Ale člověk nikdy neví, kdy mohou podobné fotografie pomoci. Přinejmenším na nich není nic, co by naznačovalo, že to tělo nepatří Claire Rawleyové.”

Prohlédla jsem si snímky pečlivěji, aby mi neunikly žádné šperky.

„Má zajímavé hodinky,” podotkla jsem a opět zalistovala fotografiemi.

Usmál se a zadíval se do prázdna. Pak si povzdechl.

„Ty jsem jí dal já. Jedny z těch módních sportovních hodinek, které mají surfaři v oblibě. Ta značka se jmenuje docela zvláštně. Animal? Říká vám to něco?”

„Moje neteř myslím kdysi takové měla,” připomněla jsem si. „Poměrně laciné? Tak osmdesát, devadesát dolarů ?”

„Nevzpomínám si, kolik stály. Ale koupil jsem je v surfařském obchodě, kam ráda chodila. Jmenuje se Sweetwaier Surf Shop, najdete ho na ulici South Lumina, kousek 0d podniků jako Vito, Reddog a Buddy’s Crab. Bydlela ještě s několika ženami nedaleko odtamtud. Ve starém, dost sešlém nájemním bytě na Stone Street.”

Zapisovala jsem si ty informace.

.,Ale bylo to u vody. A to pro ni bylo ze všeho nejdůležitější.”

„Co takhle šperky? Nevzpomínáte si, že by nosila něco neobvyklého?”

Musel se zamyslet.

„Třeba náramek?”

„Nevzpomínám si.”

„Přívěsek na klíče?”

Zavrtěl hlavou.

„A co prsten?” zeptala jsem se potom.

„Občas nosila takovou módní bižuterii. Víte, nápadné stříbrné prstýnky, které moc nestály.”

„Neměla platinový prsten?”

Zaváhal, otázka ho vyvedla z rovnováhy.

„Říkáte platinový?” opakoval.

„Ano. A poměrně velký.”

Zadíval se na své ruce.

„Po pravdě řečeno, mohl by vám padnout.”

Opřel se na židli dozadu a zadíval se ke stropu.

„Panebože,” povzdechl si. „Musela si ho vzít. Mám jednoduchý platinový prsten, který jsem nosil, když jsme s Claire chodili. Občas žertem prohlašovala, že ten prsten znamená, že jsem ženatý sám se sebou.”

„Takže ho vzala z vaší ložnice?”

„Z kožené krabičky. Musela to udělat.”

„Víte ještě o něčem, co se z domu ztratilo?” zeptala jsem se poté.

„Jednu zbraň z mé sbírky v troskách nenašli. Všechny ostatní ATF identifikovalo. Samozřejmě jsou zničené.”

„Jaký typ zbraně?”

„Calico.”

„Doufám, že teď není někde na ulici,” řekla jsem upřímné.

Calico byl obzvlášť nebezpečný typ samopalu, který vzhledem hodně připomínal Uzi s připojeným velkým válcem na horní části. Ráže byla devět milimetrů a zbraň dokázala vypálit až sto dávek.

„Tohle všechno musíte oznámit policii a ATF.” upozornila jsem ho.

„Něco jsem jim už řekl.”

„Ne něco. Všechno, Kennethe.”

„Chápu.” Pokýval hlavou. „A udělám to. Ale chtěl bych vědět, jestli je to ona, doktorko Scarpettová. Prosím, pochopte, že momentálně mě nic jiného moc nezajímá. Přiznám se vám, že jsem zavolal do jejího bytu. Žádná z jejích spolubydlících ji už přes týden neviděla. Naposledy tam přespala v pátek v noci, tedy den před požárem. Ta dívka, se kterou jsem mluvil, říkala, že jí Claire připadala roztržitá a zdeprimovaná, když se ráno potkaly v kuchyni. Prý se nezmínila, že by se chystala odjet z města.”

„Vidím, že vedete vlastní vyšetřování,” podotkla jsem.

„Vy byste to na mém místě neudělala?”

„Ale ano.”

Střetli jsme se pohledem a já mu z očí vyčetla bolest. Pod linií vlasů mu vyrazily drobné krupičky potu a mluvil, jako by měl sucho v ústech.

„Vraťme se k těm snímkům,” vybídla jsem ho. „Z jaké jsou doby? Pro koho tehdy pózovala? Víte to?”

„Matně si vzpomínám, že se jednalo o nějakou místní záležitost,” řekl a zadíval se mi přes rameno z okna. „Mám dojem, že snad šlo o akci tamější hospodářské komory, která chtěla zlepšit propagaci pláže.”

„A proč vám ty fotky vlastně dávala?”

Znovu jsem si pomalu procházela obrázky.

„Jen proto, že vás měla ráda? Nebo na vás chtěla udělat dojem?”

Nevesele se zasmál.

„Přál bych si, aby to byly jediné důvody,” odpověděl. „Věděla, že mám vliv, že znám lidi od filmu a podobně. A prosím, byl bych rád, kdybyste si ty snímky nechala.”

„Takže doufala, že byste jí mohl pomoci v kariéře,” řekla jsem a vzhlédla k němu.

„Samozřejmě.”

„A udělal jste to?”

„Doktorko Scarpettová, je prostým životním faktem, že si musím dávat velký pozor, v čí prospěch svého vlivu využívám,” prohlásil otevřeně. „A nevypadalo by zrovna vhodně, kdybych rozdával fotografie své krásné mladé bílé milenky, abych jí pomohl se prosadit. Své osobní vztahy se snažím udržet pokud možno v soukromí.”

V očích se mu mihlo podráždění, prsty klouzal po svém hrnku s kávou.

„Já svůj osobní život nikde neinzeruju. Nikdy jsem to nedělal. A mohl bych dodat, že byste neměla věřit všemu, co si přečtete v novinách.”

„To nedělám nikdy,” ujistila jsem ho. „A zrovna já vím velice dobře, jak to je, Kennethe. Abych byla upřímná, nezajímá mě ani tolik váš osobní život jako spíš to, proč jste se rozhodl předat ty snímky mně, a nikoli policii fauquierského okresu nebo ATF.”

Zpříma se na mě podíval, než odpověděl: „Kvůli identifikaci, jak jsem už řekl. Ale taky proto, že vám důvěřuju, a to je v téhle rovnici daleko důležitější. Bez ohledu na naše minulé neshody vím, že vy byste nikoho falešně neobvinila ani neosočila.”

„Chápu.”

Každým okamžikem jsem se cítila nepříjemněji a v duchu jsem si přála, aby se rozhodl odejít a já ho nemusela vyhodit.

„Víte, bylo by velice pohodlné obvinit z toho všeho mě. A tam venku je spousta lidí, kteří se mě pokoušejí zničit už celé roky, lidí, kteří by mě velmi rádi viděli zruinovaného, ve vězení nebo mrtvého.”

„Žádný z vyšetřovatelů, s nimiž spolupracuji, to takhle nevnímá,” ujistila jsem ho.

„Nedělám si starosti s vámi nebo s Marinem nebo s ATF,” vysvětloval rychle. „Mluvím o frakcích, které mají politickou moc. Militantní rasistické skupiny, které tajně spolupracují s lidmi, jejichž jména velice dobře znáte. To mi věřte.”

Díval se do dálky, svaly na čelisti mu cukaly.

„Karty jsou rozehrané proti mně,” dodal. „Jestli se někdo nedobere k jádru toho, co se tam doopravdy stalo, moje dny jsou sečtené. To vím bezpečně. A každý, kdo dokáže zabít nevinné, bezmocné koně, je schopný všeho.”

Rty se mu zachvěly a v očích se mu zaleskly slzy.

„Upálili je zaživa!” vykřikl. „Jaká zrůda dokáže udělat něco takového?”

„Velmi nebezpečná zrůda,” řekla jsem. „A zdá se, že na světě je takových poslední dobou hodně. Můžete mi něco povědět o tom hříběti? O tom, které jsem viděla na místě činu? Jak jsem si myslela, že jeden z vašich koní unikl?”

„Windsong,” potvrdil mi to, co jsem předpokládala, a otřel si oči ubrouskem. „Krásný chlapík. Ve skutečnosti je to roček a narodil se přímo na mé farmě, oba rodiče byli velmi cenní dostihoví koně. Uhořeli při tom požáru.” Znovu se, mu zlomil hlas. „Nemám vůbec tušení, jak se Windsong dostal ven. Je to záhada.”

„Pokud ho Claire jestli je ta mrtvá Claire nevyvedla ven a možná už pak neměla příležitost vrátit ho do stání,” navrhla jsem. „Nesetkala se s Windsongem při některé ze svých návštěv na farmě?”

Sparkes se zhluboka nadechl a promnul si oči. „Ne, myslím, že Windsong tehdy ještě nebyl na světě. Vlastně si vzpomínám, že když za mnou Claire jezdila, byla Wind, jeho matka, právě březí.”

„Pak se Claire mohla oprávněně domnívat, že je Windsong hříbětem od Wind.”

„Patrně ano.”

„Kde je Windsong teď?” zeptala jsem se.

„Naštěstí ho chytili a převezli na farmu Hootowl, kde je v bezpečí a bude o něj dobře postaráno.”

Hovořit o koních ho ničilo a nevěřila jsem, že by svou bolest předstíral. Ačkoli jako známá osobnost Sparkes uměl vystupovat na veřejnosti, takhle dobrý herec být nemohl. Jeho sebeovládání se hroutilo a on se tomu usilovně vzpíral, ale marně. Odstrčil židli od stolu a vstal.

„Ještě bych vám měl říct jednu věc,” poznamenal, když jsem ho vyprovázela ke dveřím. „Kdyby Claire žila, věřím, že by se mě pokusila nějak kontaktovat. Přinejmenším dopisem. Tedy kdyby se o požáru dozvěděla, a nedokážu si představit, jak by o něm mohla nevědět. Byla velmi citlivá a laskavá, přes všechny svoje problémy.”

“Kdy jste ji viděl naposledy?” Otevřela jsem dveře.

Sparkes se mi podíval do očí a mě opět zasáhlo, jak přitažlivě a zároveň znepokojivě na mě jeho osobnost působí. Nedokázala jsem snést představu, že mi pořád trochu nahání strach.

“Mám dojem, že asi tak před rokem.”

Jeho stříbrný džíp Cherokee stál na příjezdové cestě, a já počkala, dokud nenastoupil, než jsem zavřela dveře. Bezděky jsem si představila, co by si asi pomysleli moji sousedé, kdyby ho před mým domem zahlédli. Za jiných okolností bych se tornu asi zasmála, ale na jeho návštěvě jsem nic zábavného neviděla. Přímo se nabízela otázka, proč za mnou přišel osobně, místo aby mi nechal ty snímky doručit.

Ale jeho zvědavost ohledně případu nebyla nemístná. Nevyužil svou moc a vliv, aby se pokusil se mnou manipulovat. Nesnažil se ovlivnit mé názory a vlastně ani můj přístup k němu, nebo jsem to aspoň nepoznala.

Kapitola 11

Ohřála jsem si zbytek kávy a vrátila se do pracovny. Chvilku jsem seděla na své ergonomicky dokonalé židli a znovu a znovu listovala fotografiemi Claire Rawleyové. Jestliže někdo její vraždu předem naplánoval, proč k ní došlo právě v okamžiku, kdy byla někde, kde zjevně být neměla?

Dokonce i kdyby to způsobili Sparkesovi nepřátelé, nebyla by až příliš velká náhoda, že zaútočili právě ve chvíli, kdy se Claire zničehonic objevila bez pozvání v jeho domě? Dokázal by i ten nejtvrdší rasista upálit zaživa koně, jen aby potrestal jejich majitele?

Nenapadaly mě žádné odpovědi, a tak jsem raději začala opět procházet případy ATF. Pročítala jsem stránku za stránkou, zatímco hodiny míjely a můj pohled se chvílemi rozostřoval. Byly tam vypálené kostely, požáry obytných domů a firem a série bowlingových heren, kde se ohnisko našlo vždycky na té samé dráze. Byty, lihovary, chemičky a rafinerie shořely na prach a ve všech případech byly příčiny požáru podezřelé, přestože se někdy nepodařilo prokázat úmyslné zapálení.

Pokud jde o vraždy, ty byly neobvyklejší a většinou se jich dopouštěli poměrně neobratní lupiči nebo manželští partneři, kterým nedošlo, že když zmizí celá rodina a na ohništi na zadním dvorku, kde se pálí odpadky, se objeví úlomky kostí, nejspíš někdo zavolá policii. A také že lidé, kteří uhoří při požáru vzniklém nešťastnou náhodou, se obvykle nadýchají kysličníku uhelnatého a nemívají v těle střelivo, které se později ukáže pod rentgenem. Do deseti hodin večer jsem však narazila na dvě úmrtí, která upoutala mou pozornost. K jednomu došlo loni v březnu, k druhému o šest měsíců dříve. Ten novější případ se odehrál v Baltimoru, obětí se stal pětadvacetiletý muž jménem Austin Hart, který studoval medicínu na Univerzitě Johnse Hopkinse a zemřel při požáru obytného domu nedaleko univerzitního areálu. V té době byl doma sám, protože právě začaly jarní prázdniny.

Podle stručné policejní zprávy požár vypukl v neděli večer a v době, kdy se na místo dostali hasiči, byl už plně rozvinutý. Hartova mrtvola natolik zuhelnatěla, že ho identifikovali pouze podle pozoruhodné podoby kořenů zubů a výběžků kosti alveolu na předsmrtných a posmrtných rentgenových snímcích. Ohnisko se nacházelo v přízemní koupelně a nebyly nalezeny žádné důkazy elektrického zkratu ani stopy hořlavin.

ATF se do případu zapojil na žádost baltimorského hasičského sboru. Připadalo mi zajímavé, že z Filadelfie povolali Teun McGovernovou, aby přispěla svými zkušenostmi, a že po týdnech důkladného prohledávání trosek, vyslýchání svědků a testování v laboratořích ATF v Rockt i11e důkazy naznačovaly, že požár byl založen úmyslně 1 šlo tedy o vraždu. Ale nic se nedalo prokázat a ani počítačové simulace nepomohly určit, jak by takhle rychle hořící oheň mohl vzniknout v malé vykachličkované koupelně, kde nebylo nic kromě porcelánového umyvadla, toalety, rolety na okně a vany zakryté plastovým závěsem.

Ten předchozí požár, k němuž došlo v říjnu, vypukl ve Venice Beach v Kalifornii, opět v noci, v domě s výhledem na oceán, necelých deset bloků od proslulého fitcentra Muscle Beach. Marlene Farberová byla třiadvacetiletá herečka, jejíž kariéra sestávala převážně z bezvýznamných roliček v telenovelách a komediálních seriálech, a většina jejích příjmů pocházela z televizních reklam. Podrobnosti o ohni, který vypálil její dřevěný dům do základů, byly stejně útržkovité a nevysvětlitelné jako v případě Austina Harta.

Když jsem si přečetla, že požár podle všeho vypukl v hlavní koupelně jejího prostorného sídla, ucítila jsem příval adrenalinu. Oběť byla natolik zuhelnatělá, že z ní zůstaly jen bílé, kalcinované úlomky kostí, a porovnání předsmrtných a posmrtných rentgenů bylo založeno na dva roky starém rutinním snímkování ze štítu. V zásadě ji identifikovali podle žebra. Opět se nenašly žádné stopy rozlitých hořlavin a rovněž neexistovalo vysvětlení, co mohlo v koupelně rozpoutat plameny šlehající do výše dva a půl metru, které podpálily první patro. Toaleta, vana, umyvadlo a polička s kosmetikou na to pochopitelně nestačily. Podle meteorologické služby také v předcházejících osmačtyřiceti hodinách neuhodil nikde v okruhu sta kilometrů od jejího domu blesk.

Dumala jsem nad tím se skleničkou pinot noir, když mi skoro v jednu v noci zavolal Marino.

„Jsi vzhůru?” zeptal se.

„Záleží na tom?”

Musela jsem se usmát, protože takhle se ptal vždycky, když mi zavolal v nějakou nesmyslnou hodinu.

„Sparkes vlastnil čtyři kulomety MAC10 s tlumičem, který ho údajně přišly asi tak na šestnáct set dolarů za kus. Měl taky minu s vějířovitým rozptylem, kterou koupil za jedenáct set, a samopal MP40. A pozor, ještě devadesát prázdných granátů.”

„Poslouchám,” řekla jsem.

„Tvrdí, že se zajímá o zbraně z druhý světový války a postupně je sbíral, jako ty sudy s bourbonem, který pocházejí z jednoho lihovaru v Kentucky, co před pěti lety zkrachoval. Za ten bourbon ho jen plácnou přes ruku, protože když se to vezme kolem a kolem, koho to zajímá? Co se týče zbraní, všechny jsou registrovaný a daně poctivě zaplatil. V tom je teda čistej, ale jeden potrhlej vyšetřoval z Warrentonu si vzal do hlavy, že Sparkes tajně prodával zbraně anticastrovským skupinám na jižní Floridě.”

„A na čem se to podezření zakládá?” zeptala jsem se.

„Sakra, tos mě dostala, ale warrentonští se za tím každopádně ženou jako čokl za pošťákem. Jejich teorie zní, že ta holka, co tam uhořela, něco věděla a Sparkes se jí musel zbavit, i kdyby to znamenalo podpálit svůj vlastní barák včetně koní.”

„Kdyby obchodoval se zbraněmi,” namítla jsem netrpělivě, „měl by mnohem víc než pár samopalů a hromadu prázdných granátů.”

„Jdou po něm, doktorko. Ale kvůli jeho postavení to může chvilku trvat.”

„Co to chybějící calico?”

„Jak víš sakra o tomhle?”

„Jedno calico mezi zbraněmi chybělo, je to tak?”

„Sparkes to tvrdí, ale jak…”

„Dneska mě přišel navštívit.” Nastala dlouhá pauza.

„O čem to mluvíš?” zeptal se, naprosto zmatený. „Kam tě přišel navštívit?”

„Domů. Bez pozvání. Měl fotografie Claire Rawleyové.”

Marino tentokrát mlčel tak dlouho, až jsem si myslela, že se spojení přerušilo.

„Bez urážky,” ozval se konečně. „Víš určitě, že se nezačínáš přiklánět na jeho stranu, protože je tím, kým…”

„Ano, vím,” rázně jsem mu skočila do řeči.

„A objevila jsi na těch fotkách něco?” vycouval rychle.

„Jen to, že jeho údajná bývalá přítelkyně byla mimořádně krásná. Vlasy odpovídají vlasům oběti a sedí i odhady výšky a váhy. Nosila hodinky nápadně podobné těm, které jsem našla, a její spolubydlící ji viděly naposledy den před požárem. Je to dobrý začátek, ale rozhodně to nestačí.”

„A jediný, co se wilmingtonský policii podařilo vypáčit z univerzity, je, že tam nějaká Claire Rawleyová opravdu studovala. Pořád studium přerušovala a od loňskýho podzimu se ve škole vůbec neobjevila.”

„To by odpovídalo době, kdy se s ní Sparkes rozešel.”

„Jestli mluvil pravdu,” upozornil mě Marino.

„Co její rodiče?”

„Univerzita nám o ní nechce nic prozradit. To je typický. Musíme si sehnat soudní příkaz. A víš, jak to s tím chodí. Napadlo mě, že by sis mohla zkusit promluvit s děkanem nebo s někým podobným ty a trochu je zmáčknout. Lidi se vždycky svěřují ochotněji doktorům než poldům.”

„Co majitel toho mercedesu? Ještě pořád se neobjevil?”

„Wilmingtonská policie dala hlídat jeho dům,” odpověděl Marino. „Dívali se do oken, čmuchali kolem schránky na dopisy, jestli se tam vevnitř někdo nerozkládá. Ale zatím nemají nic. Je to, jako by se prostě vypařil, a nemáme dostatečnej důvod vyrazit tam dveře.”

„Kolik mu je let?”

„Dvaačtyřicet. Hnědý vlasy a oči, měří metr osmdesát, váha asi dvaasedmdesát kilo.”

„No, někdo přece musí vědět, kde je, nebo aspoň kdy ho viděli naposledy. Psycholog přece jen tak neodejde od zavedené praxe, aby si toho nikdo nevšiml.”

„Zatím to tak vypadá. Lidi jezdí k jeho domu na domluvená sezení. Nezavolal jim, aby to zrušil, nebo tak něco. Jednoduše zmizel. Sousedi nezahlídli ani jeho, ani jeho auto nejmíň týden. Nikdo ho taky neviděl odjíždět, ať už samotnýho, nebo s někým jiným. Vypadá to, že nějaká stará paní, co bydlí vedle, s ním mluvila ráno pátýho června ve čtvrtek před požárem. Oba si zároveň vyzvedávali noviny a on na ni zamával a pozdravil. Podle ní docela spěchal a nebyl tak milý jako obvykle. Zatím je to všechno, co máme.”

„Napadlo mě, jestli Claire Rawleyová nemohla být jeho pacientka.”

„Já jen doufám, že je pořád ještě naživu,” řekl Marino.

„Ano,” povzdechla jsem si unaveně. „Já taky.”

Soudní lékař není příslušník policejních nebo výkonných složek justice, nýbrž objektivní předkladatel důkazů, intelektuální detektiv, jehož svědci jsou po smrti. Ale přicházely chvíle, kdy mě definice nebo přesně vymezené pravomoci až zas tak nezajímaly.

Spravedlnost přesahovala zákoníky, zejména když jsem měla pocit, že nikdo nenaslouchá faktům. Takže to byla téměř pouhá intuice, že jsem se v neděli ráno u snídaně rozhodla navštívit Hugheyho Dorra, kováře, který dva dny před požárem koval Sparkesovy koně.

Zvony na baptistickém a presbyteriánském kostele právě vyzváněly, když jsem vyplachovala ve dřezu hrnek od kávy. Nalistovala jsem ve svých poznámkách telefonní číslo, které mi dal jeden z vyšetřovatelů od ATF. Kovář, nebo přesněji podkovář, nebyl doma, když jsem zavolala, ale jeho manželka ano, a já jsem se jí představila.

„Je v Crozieru,” sdělila mi. „Bude tam celý den, na farmě Red Feather Point. Je to hned u Lee Road, na severním břehu řeky. Nemůžete to minout.”

Věděla jsem, že minout to mohu docela snadno. Mluvila o té části Virginie, kde nebylo prakticky nic kromě koňských farem, a upřímně řečeno, většina z nich mi připadala úplně stejná. Požádala jsem ji o nějaká poznávací znamení.

„No, je to rovnou naproti státní věznici na protějším břehu. Vězně tam posílají na práci do mlíkařských farem a tak,” dodala. „Vy asi budete vědět, kde to je.”

Naneštěstí jsem to věděla. V minulosti jsem tam jezdila, kdykoli se některý vězeň oběsil ve své cele nebo se trestanci pozabíjeli navzájem. Požádala jsem ji o telefonní číslo a zavolala na farmu, abych se ujistila, jestli můžu přijet. Jak bylo pro lidi, co se pohybují kolem koní, typické, vůbec je nezajímalo, co tam chci, ale prozradili mi, že kováře najdu ve stodole, která je natřená na zeleno. Vrátila jsem se do ložnice, převlékla se do tenisového trička, džínů a šněrovacích bot a zavolala Marinovi.

„Můžeš jet se mnou, nebo to klidně vyřídím sama,” oznámila jsem mu.

Z jeho televize ke mně hlasitě doléhal zvuk baseballového zápasu a v telefonu to hlasitě zarachotilo, jak ho někde odložil. Slyšela jsem jeho dech.

„Je to blbost,” zabručel.

„Já vím,” přitakala jsem. „Taky jsem unavená.”

„Dej mi půl hodiny.”

„Můžu tě vyzvednout, abys měl trochu času navíc,” nabídla jsem.

„Jo, to by šlo.”

Bydlel na jižním břehu James River ve čtvrti plné zeleně, jen kousek od rušného nájezdu na midlothianskou dálnici, obklopeného řadou obchodních středisek, kde si člověk mohl koupit pistoli, motorku i hamburger, případně

dopřát svému vozu umytí v automatické myčce, s voskováním i bez. Marinův malý bílý domek, po stranách zpevněný hliníkovým plechem, stál na Ruthers Road. Hned za rohem byla čistírna oděvů a pekárna. Vpředu na dvorku měl na stožáru velkou americkou vlajku, zadní část pozemku obklopoval drátěný plot a byl tam přístřešek na jeho karavan.

Sluneční světlo se odráželo od dlouhých šňůr zhasnutých vánočních světélek, které ovíjely každou linii a úhel Marinova obydlí. Pestrobarevné žárovičky vykukovaly z křoví a proplétaly se mezi větvemi stromů. Byly jich tam snad tisíce.

„Pořád mám pocit, že bys ta světla neměl nechávat venku celý rok,” podotkla jsem jako už mnohokrát, jakmile mi otevřel dveře.

„Jo. Tak je sundej a pak mi je zhruba kolem Dne díkůvzdání přijď natáhnout zpátky,” odpověděl jako vždycky. „Víš vůbec, jak dlouho by to trvalo, zvlášť když k nim každý rok nějaký přidávám?”

Jeho posedlost dosáhla bodu, kdy si musel zřídit na vánoční výzdobu zvláštní skříňku s pojistkami, a jeho dekorace v plné sváteční kráse zahrnovaly i rozsvíceného Santa Clause taženého osmi soby, veselé sněhuláky, zářící koule s imitací sněhu a Elvise, který stál uprostřed dvorku a do tlampačů vyzpěvoval koledy. Marinova vánoční výzdoba byla tak oslnivá, že zářila na kilometry daleko, a jeho dům tím natolik proslul, že se dostal na richmondský oficiální seznam kuriozit. Pořád jsem nechápala, jak někdo, kdo se jinak tolik straní lidí, snáší nekonečné procesí aut a limuzín a partičky vtipkujících opilců.

„Pořád se snažím pochopit, co to do tebe vjelo,” utrousila jsem, když nasedal ke mně do auta. „Před pár lety by tě něco takového ani nenapadlo. A pak zčistajasna proměníš svůj domov v cirkus pro diváky. Vážně mi to dělá starosti. Nemluvě o tom, že by se to celé mohlo zkratovat a podpálit dům. Vím, že jsem ti svůj názor už několikrát řekla, ale mám silný pocit…”

„Možná mám taky silný pocit.”

Zapnul si pás a vytáhl cigaretu.

„Co by sis myslel, kdybych začala zdobit svůj dům tímhle způsobem a nechávala ty žárovky viset celý rok venku?”

„To samý, jako kdyby sis koupila rollsroyce, nechala si na zahradu nainstalovat gumový bazén a začala se cpát čokoládovýma sušenkama a zmrzlinou. Myslel bych si, žes sakra přišla o rozum.”

„A měl bys pravdu,” ubezpečila jsem ho.

„Hele.”

Otáčel v prstech nezapálenou cigaretu.

„Možná jsem se v životě dostal k bodu, kdy člověk prostě musí něco udělat, nebo to už neudělá nikdy,” vysvětloval. „K čertu s tím, co si o tom kdo myslí. Mám jen jeden život, a sakra, kdoví, jak dlouho ještě budu na světě.”

„Marino, začínáš být příšerně morbidní.”

„Tomu se říká realita.”

„A realitou je, že jestli umřeš, pošlou tě ke mně a skončíš na jednom z mých stolů. To by ti mělo dát dost dobrou motivaci, aby ses tu ještě hodně dlouho zdržel.”

Neříkal nic a díval se z okna, zatímco jsem projížděla po silnici číslo 6 okresem Goochland, kde se rozkládaly husté lesy a člověk občas celé kilometry nezahlédl jiné auto. Ráno bylo jasné, ale postupně se udělalo dusno a vlhko. Míjeli jsme nenápadné domky s plechovými střechami, prostornými verandami a koupátky pro ptáky na zahrádkách. Pokroucené větve stromů se ohýbaly k zemi pod vahou zelených jablek a slunečnice klopily své těžké hlavy, jako by se modlily.

„Víš,” ozval se Marino po chvíli, „je to nějaká předtucha nebo něco podobnýho. Pořád se mi zdá, že se můj čas krátí. Přemýšlím o svým životě a zdá se mi, že jsem celkem vzato udělal všechno. I kdybych už nic nedokázal, pořád jsem toho zvládnul dost, chápeš? Takže před sebou v duchu vidím takovou zeď, za kterou už pro mě nic není. Moje cesta končí. Padám odsud. Jediná otázka je, jak a kdy se to stane. A proto si teď víceméně dělám přesně to, co chci. Mám na to nárok, ne?”

Nevěděla jsem, co na to mám odpovědět, a při představě jeho kýčovitě vyzdobeného domku o Vánocích mi do očí vhrkly slzy. Byla jsem ráda, že mám sluneční brýle.

„Když si to budeš pořád opakovat, nakonec se to vyplní, Marino,” řekla jsem tiše. „Někdy lidi o něčem přemýšlejí příliš intenzivně a tak z té představy znervózní, až způsobí, že se to doopravdy stane.”

„Jako Sparkes,” poznamenal.

„Vážně nechápu, co s tím má společného Sparkes.”

„Třeba na něco myslel až moc, a nakonec způsobil, že se to stalo. Jako když jsi černoch, co ho upřímně nenávidí spousta lidí, a dělá ti takový starosti, že by tě ti hajzlové mohli připravit o všechno, co máš, že to nakonec spálíš sám. A zároveň přitom zabiješ svoje koně a bílou přítelkyni. Nezůstane ti nic. Sakra, pojistka mu zdaleka nenahradí všechno, o co přišel. Rozhodně ne. Pravdou je, že Sparkes je v háji, ať se na to podíváš z jakýkoli strany. Buďto ztratil všechno, co měl v životě rád, nebo umře ve vězení.”

„Kdyby šlo jenom o žhářství, možná bych se dala spíš přesvědčit, že to mohl podpálit sám,” řekla jsem. „Ale mluvíme také o mladé ženě, kterou zavraždili. A mluvíme o všech jeho koních, kteří přišli o život. V tomhle mi ten obrázek připadá nějak pokřivený.”

„Jestli se ptáš mě, zase mi to připomíná O. J. Simpsona. Bohatý, mocný černý chlápek. Jeho bývalý bělošský přítelkyni někdo podřízne krk. Copak ti ta podoba nedělá ani

trochu starosti? Hele, potřebuju si zakouřit. Budu to foukat z okna.”

„Jestli Kenneth Sparkes zavraždil svou bývalou přítelkyni, proč to neudělal na nějakém místě, kde by ho s tím nikdo nemusel spojovat’?” namítla jsem. „Proč by měl přitom spálit všechen svůj majetek a ještě způsobit, aby všechna podezření ukazovala na něj?”

„Nevím, doktorko. Možná se mu to vymklo z ruky a všechno šlo do háje. Třeba vůbec neměl v plánu ji odkráglovat a vypálit si barák.”

„Na tom požáru není nic, co by mi připadalo zbrklé nebo neuvážené,” usoudila jsem. „Mám pocit, že někdo věděl naprosto přesně, co dělá.”

„Anebo měl kliku.”

Na úzké silničce se střídalo světlo a stín a ptáci na telefonním vedením mi připomínali notový záznam. Když jsem dojela k restauraci Severní pól s poutačem ve tvaru ledního medvěda, vzpomněla jsem si na obědy po soudních líčeních v Goochlandu, na detektivy a soudní patology, kteří už dávno odešli do výslužby. Na ty staré vraždy jsem se rozpomínala jen mlhavě, protože od té doby mi pod rukama prošla spousta jiných zločinů, a myšlenka na ně i na kolegy, po nichž se mi stýskalo, mě na chvilku rozesmutnila. Cedule Red Feather Point stála na konci dlouhé štěrkové cesty, která vedla k rozlehlé, dobře udržované farmě nad řekou James River. Za vozem se mi zvedal prach, když jsem se proplétala mezi bíle natřenými ohradami kolem rovných zelených pastvin se zbytky starého sena.

Dvoupatrový bílý dřevěný dům vypadal trochu nepravidelně a křivě, jako budovy, které nepocházejí z tohoto století, a sila obrostlá psím vínem byla také pozůstatkem dávných dob. Když jsme parkovali, na pastvině v dálce se procházelo několik koní a cvičiště vysypané červeným prachem zelo prázdnotou. Vešli jsme s Marinem do velké ze

lené stodoly a vydali se za zvonivým kovovým zvukem kladiva. Když jsme procházeli stájí, natahovali k nám hlavy krásní koně a já neodolala a musela si pohladit hedvábné nosy loveckých koní, plnokrevníků i arabských polokrevníků. Chvilku jsem si mazlivě povídala s jedním hříbětem a jeho matkou, kteří na mě hleděli obrovskýma hnědýma očima. Marino se držel dál a odháněl mouchy.

„Dívat se na ně je moc hezký,” prohlásil. „Ale jedno pokousání mi úplně stačilo.”

V sedlárně a ve skladu krmiva vládlo ticho, na dřevěných stěnách visely hrábě a stočené hadice. Přes nízká dvířka hrazení byly přehozené koňské houně a nepotkali jsme nikoho kromě ženy v jezdeckém obleku a helmě, která si nesla anglické sedlo.

„Dobré ráno,” pozdravila jsem ji, když vzdálený zvuk kladiva umlkl. „Jsem doktorka Scarpettová a hledám kováře,” dodala jsem. „Ráno jsem telefonovala.”

„Je tamhle.”

Mávla rukou a ani nezvolnila krok.

„A když už jste tady, Black Lace se asi necítí moc dobře,” dodala a já pochopila, že mě považuje za veterinářku.

Za dalším rohem jsme narazili na Dorra. Seděl na nízké stoličce a mezi koleny pevně svíral pravé přední kopyto velké bílé klisny. Byl plešatý, měl svalnatá ramena i paže a na sobě měl koženou kovářskou zástěru, která vypadala jako plandavé kožené nasazovací nohavice. Když vytahoval hřebíky z hliníkové podkovy, silně se potil a od hlavy k patě byl pokrytý špínou.

„Brejden,” řekl nám na uvítanou a kůň zastříhal ušima.

„Dobré ráno, pane Dorre. Jsem doktorka Scarpettová a tohle je kapitán Pete Marino,” představila jsem nás. „Vaše žena nám prozradila, že vás najdeme tady.”

Vzhlédl k nám.

„Lidi mi říkaj Hughey, páč to je mý méno. Vy ste veterinářka?”

„Ne, ne, já jsem soudní lékařka. Podílíme se s kapitánem Marinem na vyšetřování warrentonského případu.”

Oči mu potemněly, když odhodil starou podkovu stranou. Potom vytáhl z kapsy u zástěry zahnutý nůž a oškrabával střelku, dokud se pod ní neobjevilo mramorově bílé kopyto. Od zarytého kamínku se zajiskřilo.

„Toho grázla, co to udělal, by měli zastřelit,” prohlásil, zatímco z jiné kapsy vytahoval kleště, a pak začal kopyto čistit po obvodu.

„Ze všech sil se snažíme zjistit, co se tam vlastně stalo,” sdělil mu Marino.

„Mým úkolem je určit totožnost ženy, která při požáru zemřela,” vysvětlovala jsem, „a získat přesnější představu o tom, co se jí přihodilo.”

„Například to,” podotkl Marino, „proč v domě vůbec byla.”

„Slyšel sem vo tom. Je to divný,” odpověděl Dorr.

Teď vzal na kopyto rašpli a klisna podrážděně vycenila zuby.

„V tom domě neměl nikdo co pohledávat,” dodal.

„Jestli tornu správně rozumím, vy jste farmu navštívil jen pár dní předtím,” pokračoval Marino a dělal si poznámky do bloku.

„Hořelo v sobotu večer,” poznamenal kovář.

Nyní začal čistit spodek kopyta drátěným kartáčem.

„Já tam byl ve čtvrtek, skoro celej den. Všecko se zdálo jako dycky. Vokoval sem vosum jeho koní a ošetřil toho, co měl plíseň to se stává, dyž se do vnitřku kopyta dostanou baktérie. Namazal jsem mu to formaldehydem vo tom asi něco víte,” dodal směrem ke mně.

Položil pravou nohu koně na zem, zvedl levou a klisna sebou trochu trhla a mávla ocasem. Dorr jí poklepal na nos.

„Aby měla vo čem přemejšlet,” vysvětlil nám. „Má špatnej den. Sou jako malý děcka, vyzkoušej na vás úplně všecky triky. A myslíte si, že vás maj rádi, jenže jim de jenom vo žrádlo.”

Klisna kroutila očima a cenila zuby, zatímco kovář tahal z podkovy další hřebíky. Pracoval s obdivuhodnou zručností a při řeči ani nezpomalil.

„Byl jste tam někdy, když měl Sparkes u sebe na návštěvě mladou ženu?” zeptala jsem se. „Byla vysoká a velmi krásná, s dlouhými blond vlasy.”

„Ne. Dyž sem tam jezdil, většinou sme byli furt jen u koní. Pomáhal mi, jak se dalo, páč do nich byl úplně blázen.”

Zase zvedl nůž na kopyta.

„Vykládá se, že běhal za ženskejma,” pokračoval Dorr. „Ale já to nikdy neviděl. Dycky mi přišel spíš jako samotář a nejdřív mě to trochu překvapovalo, kvůli tomu, co je zač.”

„Jak dlouho pro něj pracujete?” zeptal se Marino a změnil postoj způsobem, který naznačoval, že nyní výslech přebírá on.

„Už to bude šest let,” odpověděl Dorr a natáhl se pro škrabku. „Jezdil sem tam párkrát za měsíc.”

„Když jste se s ním ve čtvrtek setkal, nezmínil se o tom, že se chystá odjet ze země?”

„No jasně. Proto sem taky přijel ve čtvrtek. Další den měl letět do Londýna, a páč jeho stájník dal vejpověď, nebyl tam nikdo, kdo by mi moh votevřít.”

„Oběť zřejmě přijela starým modrým mercedesem. Neviděl jste někdy na jeho ranči takový vůz?”

Dorr se na nízké dřevěné stoličce odstrčil trochu dozadu a přitáhl si k sobě bednu s kovářským nářadím. Zvedl klisně jednu zadní nohu.

„Na žádný takový auto si nevzpomínám.”

Odhodil další podkovu.

„Určitě ne. Nikdá sem neviděl takový auto, co ste ho právě popsala. Hej, no tak.”

Poklepal koně po hřbetě, aby ho uklidnil. „Má bolavý nohy,” vysvětlil nám.

„Jak se jmenuje?” zeptala jsem se.

„Molly Brownová.”

„Nemáte stejný přízvuk jako zdejší lidé,” prohodila jsem.

„Já sem rodák z jižní Floridy.”

„Já také. Z Miami,” dodala jsem.

„No, to už je tak daleko na jihu, že je to prakticky Jižní Amerika.”

Kapitola 12

Do stodoly se přiloudal mladý bígl a začal zaujatě očichávat podlahu posypanou senem, aby našel odřezky kopyt. Molly Brownová půvabně položila na opěrku druhou zadní nohu, jako by si nechávala dělat manikúru v kosmetickém salonu.

„Hugheyi,” řekla jsem, „okolo toho požáru je spousta věcí, které vyvolávají až příliš mnoho otázek. Máme tu mrtvolu, ale ve Sparkesově domě neměl nikdo být. Nyní nesu za oběť odpovědnost já a chci udělat naprosto všechno, co je v mých silách, abych zjistila, proč tam byla a proč se nedostala včas ven, když začalo hořet. Možná jste poslední člověk, který farmu před požárem navštívil, a já vás žádám, abyste se zamyslel a zkusil si vzpomenout, jestli ten den nedošlo k něčemu může to být naprosto cokoli , co by vám připadalo neobvyklé.”

„Správně,” dodal Marino. „Například, nevšiml jste si, že by Sparkes s někým vedl soukromý důvěrný rozhovor po telefonu? Neměl jste pocit, že čeká nějakou společnost? Neslyšel jste ho někdy zmínit jméno Claire Rawleyová?”

Dorr se zvedl a opět poklepal klisnu po zadku, zatímco já se instinktivně držela mimo dosah jejích silných zadních nohou. Bígl na mě začal poštěkávat, jako bych byla náhle úplně cizí.

„Pojď sem, pejsku.”

Sehnula jsem se a natáhla k němu ruku.

„Doktorko Scarpettová, poznal sem, že vy Molly Brownový důvěřujete, a vona to poznala taky. Co se tejče vás,” kývl na Marina, „vy se koní bojíte a to voni vycejtěj. Jen abyste to věděl.”

Dorr odváděl zvíře pryč a my se vydali za ním. Marino se držel při zdi, když kráčel za koněm, který měřil nejméně čtrnáct pěstí. Kovář zašel za roh, kde měl zaparkovaný vůz. Byl to červený pickup upravený jako pojízdná kovárna a na zadní plošině se nacházela malá propanbutanová výheň. Otočil knoflíkem a vzápětí vyšlehl modrý plamen.

„Páč nemá moc dobrý nohy, musim dát na podkovu podložky, aby jí seděla. Je to jako ortopedický boty pro lidi,” vysvětloval, když sevřel hliníkovou podkovu do kleští a přidržel ji v ohni.

„Dyž neni výheň rozehřátá, počkám, než napočítám do padesáti,” pokračoval a k nám zavanul pach horkého kovu. „Jináč stačí do třiceti. Hliník nemění horkem barvu, takže ho jen trochu nahřeju, aby se dal zpracovat.”

Odnesl podkovu na kovadlinu a prorazil v ní díry. Připravil si podložky a zploštil je kladivem. Pak na brusce, která vydávala stejný zvuk jako hlasitá pitevní pila, obrousil ostré hrany. Zdálo se, že svou práci využívá, aby nás zdržel, aby získal čas si všechno rozmyslet nebo možná nějak obejít cokoli, co bychom mohli chtít vědět. Nepochybovala jsem, že je Kennethu Sparkesovi upřímně oddaný.

„Přinejmenším,” řekla jsem mu, „má rodina té ženy právo to vědět. Musím jim dát zprávu o její smrti, a to nemůžu udělat, dokud bezpečně nezjistím, o koho jde. A oni se mě zeptají, co se jí stalo. Potřebuju to vědět.”

Dorr však neměl co říct a my jsme se s ním zase vrátili k Molly Brownové. Mezitím se vyprázdnila, šlápla do trusu a Dorr podrážděně smetl kobylinec ošoupaným košťátkem, zatímco bígl zvědavě obcházel kolem.

„Víte, nejsilnější vobranou koně je útěk,” prohlásil kovář nakonec, jakmile sevřel přední nohu zvířete mezi koleny. „Chce se prostě dostat pryč, i dyž vy si třeba myslíte, že vás hrozně miluje.”

Zatloukal do podkovy podkováky, a když prošly vnější stěnou kopyta, ohýbal je dolů.

„Lidi se nechovaj jinak, dyž je zaženete do kouta,” dodal.

„Doufám, že nemáte pocit, že vás chci zahnat do kouta,” opáčila jsem a drbala při tom bígla za ušima.

Dorr ohnul hřebíky pomocí speciálních kleští a pilníkem je ohladil opět si dával s odpovědí načas.

„Hej,” uklidňoval zase Molly Brownovou. Ve vzduchu visel těžký pach horkého kovu a koňského hnoje. „Víte co’?” prohlásil, zatímco poklepával na podkovu oblým kladivem. „Dyž si to sem vy dva napochodujete a myslíte si, že vám budu důvěřovat, je to úplně stejný, jako byste si mysleli, že dokážete vokovat tohodle koně.”

„V žádným případě bych toho koně okovat nedokázal,” prohlásil Marino. „A ani bych to nechtěl zkoušet.”

„Dokážou vás popadnout do zubů a vodhodit vo kus dál. Kopou, házejí sebou, šlehaj vás vocasem do očí. Je lepší dát hned jasně najevo, kdo je tu pánem, jinak si koledujete vo malér.”

Dorr se narovnal a promnul si dolní část zad. Pak se vrátil k výhni, aby rozehřál další podkovu.

„Podívejte, Hugheyi,” oslovil ho Marino, když jsme se opět vydali za ním. „Žádám vás o pomoc, protože si myslím, že nám pomoct chcete. Na těch koních vám záleželo. Určitě vám není jedno, že někdo přišel o život.” Podkovář se začal přehrabovat v jedné přihrádce na straně vozu. Vytáhl novou podkovu a uchopil ji do kleští.

„Můžu vám jen vyložit svoji soukromou teorii.” Přidržel podkovu v plameni.

„Jsem jedno ucho,” pobídl ho Marino.

„Myslím, že šlo vo naplánovanej útok najatejch zločinců, ta ženská k nim patřila, ale z nějakýho důvodu se nedostala ven.”

„Takže podle vás to byla žhářka.”

„Možná jedna z nich. Ale měla smůlu.” „Proč si to myslíte’?” zeptala jsem se.

Dorr upevnil horkou podkovu do přenosného svěráku. „Víte, to, jak pan Sparkes žije, lezlo na nervy spoustě lidí, hlavně těm typickejm náckům,” odpověděl.

„Pořád ale nechápu, proč si myslíte, že do toho byla ta žena zapletená,” podotkl Marino.

„Třeba ty, co to udělali, nevěděli, že pan Sparkes vodjel z města. Potřebovali nějakou holku, aby jim votevřel možná i holku, co se s ní trochu znal.”

Marino a já jsme ho nechali mluvit.

„Von nepatří k lidem, co by vyhodili z domu někoho, koho znaj. Vlastně byl podle mě dycky až moc slušnej a zdvořilej.”

Kvílení brusky a údery kladiva zdůrazňovaly kovářův hněv a podkova tiše varovně zasyčela, když ji Dorr ponořil do kbelíku s vodou. Mlčky se vrátil k Molly Brownové a opět se posadil na stoličku. Než vytáhl kladivo, novou podkovu vyzkoušel a ohobloval ostrou hranu. Klisna sebou neklidně cukala, ale zdálo se, že se spíš nudí.

„A můžu vám rovnou povědět ještě něco, co do tyhle teorie podle mě celkem zapadá,” prohodil při práci. „Dyž sem byl ten čtvrtek u něj na farmě, pořád nad náma lítala ta samá zatracená helikoptéra. Tady se rozhodně nepráškujou pole, takže nám s panem Sparkesem vážně nebylo jasný, jestli se ten pilot ztratil, má nějaký potíže nebo hledá místo na přistání. Bzučela tam dobře patnáct minut a pak vodletěla k severu.”

„Jakou měla barvu?” zeptala jsem se, neboť jsem si vzpomněla na vrtulník kroužící nad spáleništěm v den, kdy jsem tam byla.

„Bílou. Vypadala trochu jako bílá vážka.”

„Taková malá helikoptéra s pístovým motorem?” upřes ňoval si Marino.

„Já vo těch krámech moc nevim, ale jo, byla malá. Podle mě dvousedadlová, neměla na sobě žádný čísla. Po tom, co se stalo, to jednoho trochu zarazí, ne? Co dyž si to tam někdo vobhlížel ze vzduchu?”

Bígl spokojeně přimhouřil oči a hlavu si položil na mou botu.

„A vy jste tenhle vrtulník u ranče nikdy předtím neviděl?” zeptal se Marino a já poznala, že si také vzpomněl na ten bílý stroj, ale nechtěl dát najevo, jak moc ho to zajímá.

„To teda ne. Ve Warrentonu nemáme helikoptéry zrovna v lásce. Plašej nám koně.”

„V okolí je přece i malý letiště, firma, co se specializuje na akrobatický létání, a spousta soukromých heliportů,” dodal Marino.

Dorr opět vstal.

„Dal sem za vás dvě a dvě dohromady, jak nejlíp umim,” prohlásil.

Vytáhl ze zadní kapsy šátek a otřel si obličej.

„Pověděl sem vám všecko, co vim. Sakra. Bolí mě celý tělo.”

„Ještě jedna věc,” ozval se Marino. „Sparkes je důležitý, velmi zaměstnaný člověk. Určitě občas používal vrtulníky. Třeba aby se dostal na letiště, protože ta jeho farma je dost z ruky.”

„Jasně že u něj na farmě přistávaly,” odpověděl Dorr. Dlouze a velice podezřívavě se na Marina zadíval.

„A byl některý z nich podobný stroji, který jste viděl?” zeptal se Marino. „Už sem vám řikal, že sem ho jaktěživ neviděl.” Dorr se na nás upřeně díval, zatímco se Molly Brownová snažila zbavit ohlávky a cenila dlouhé zahnědlé zuby.

„A ještě něco vám povim,” dodal Dorr. „Jestli se chystáte pana Sparkese ukřižovat, tak se už nenamáhejte čmuchat kolem mě.”

„Nechystáme se nikoho ukřižovat,” ujišťoval ho Marino a znělo to, jako by se hájil. „Jenom se snažíme najít pravdu. Jak se říká, ta se prý ukáže sama.”

„Bylo by hezký, kdyby se to pro změnu jednou vyplnilo,” odsekl Dorr.

Domů jsem jela nesmírně ustaraná; snažila jsem se utřídit si v hlavě to, co jsem věděla a co jsem vyslechla. Marino příliš nemluvil, a čím víc jsme se blížili k Richmondu, tím horší měl náladu. Když jsem odbočila na příjezdovou cestu k jeho domu, zapípal mu pager.

„Ten vrtulník vůbec nikam nezapadá,” prohlásil, jakmile jsem zastavila za jeho vozem. „A třeba s tím vůbec nesouvisí.”

Ta možnost samozřejmě existovala.

„Co je sakra tohle?”

Zvedl pager a přečetl si zprávu na displeji.

„Sakra. Vypadá to, že se něco děje. Asi bys měla jít radši dovnitř.”

K Marinovi domů jsem chodila jen málokdy; myslím, že naposledy jsem tam byla o svátcích, když jsem mu přivezla domácí chleba a hrnec dušeného masa podle svého speciálního receptu. Samozřejmě, jeho výstřední výzdoba byla tehdy rozzářená a i uvnitř domu visela spousta vánočních žároviček a překážel tam obrovský, přeplácaný vánoční stromek. Vzpomínala jsem na elektrický vláček, který kroužil stále dokola po kolejích kolem zasněženého vánočního městečka. Marino vyrobil vaječný koňak za pomoci spousty prakticky stoprocentní virginské načerno vyráběné pálenky a upřímně, řečeno, tenkrát jsem od něj určitě neměla jet domů autem.

Teď vypadal jeho příbytek zšeřele a prázdně, pouze uprostřed obývacího pokoje s kobercem ode zdi ke zdi se tyčilo jeho oblíbené polohovací křeslo. Jistě, na krbové římse stála vyrovnaná řada nejrůznějších trofejí z bowlingu, které během let získal, a ano, nejhezčím kusem zařízení byl moderní televizor s velkou obrazovkou. Doprovodila jsem ho do kuchyně a mlčky si prohlédla sporák zacákaný mastnotou i přetékající odpadkový koš a dřez. Pustila jsem horkou vodu, namočila mycí houbu a pak začala utírat všechno, co se dalo, zatímco on odešel k telefonu.

„Nemusíš to dělat,” obrátil se ke mně šeptem.

„Někdo to udělat musí.”

„Jo,” ohlásil se do sluchátka. „Tady Marino. Co se stalo?”

Dlouho soustředěně poslouchal, svraštil čelo a v obličeji začal brunátnět. Pustila jsem se do nádobí, a toho byla spousta.

„Jak pečlivě to kontrolujou?” vyptával se Marino do telefonu. „Ne, myslím tím, jestli se skutečně kouknou, že ten člověk fakt sedí na sedadle. Aha, takže jo? A víme, jestli to udělali i tentokrát? Jo, jasně. Nikdo si nevzpomíná. A taky nikdo naprosto nic neviděl, co?”

Opatrně jsem oplachovala skleničky a stavěla je na čistou utěrku, aby okapaly.

„Souhlasím s tím, že ta věc se zavazadly vyvolává spoustu otázek,” pokračoval.

Vypotřebovala jsem zbytek Marinova prostředku na nádobí a musela jsem se uchýlit k vyschlému kousku mýdla, který jsem objevila ve skříňce pod dřezem.

„Když už jsi u toho,” říkal právě, „nemohla by ses podívat, co se dá zjistit o bílým vrtulníku, co lítal kolem Sparkesovy farmy?” Odmlčel se a pak řekl: „Možná předtím a každopádně i potom, protože jsem ho viděl na vlastní oči, když jsme tam dorazili.”

Marino ještě chvíli poslouchal, zatímco já drhla příbory, a pak k mému úžasu prohlásil: „Než zavěsím, nechceš pozdravit tetičku?”

Strnula jsem a ohlédla jsem se po něm.

„Na.” Podával mi telefon.

„Teto Kay?”

Lucy znělo v hlase stejné překvapení, jaké jsem cítila já. „Co děláš u Marina doma?” zeptala se.

„Uklízím.”

„Cože?”

„Je všechno v pořádku?” zeptala jsem se.

„Marino ti to vysvětlí. Já prověřím tu bílou helikoptéru. Musela někde tankovat. Možná pilot vyplnil letový plán na řízení letového provozu v Leesburgu, ačkoli osobně o tom dost pochybuju. Musím jít.”

Zavěsila jsem a najednou jsem se cítila zneklidněná a rozhněvaná, ačkoli jsem přesně nechápala proč.

„Mám dojem, že Sparkes je v pěkným průseru, doktorko,” řekl Marino.

„Co se stalo?” ,

„Ukázalo se, že den před požárem, v pátek, se opravdu objevil na Dullesově letišti právě včas, aby stihl let ve 21.30. Dal si odbavit zavazadla, ale na druhým konci, v Londýně, si je nevyzvedl. Což znamená, že klidně mohl poslat zavazadla, dát u východu ke kontrole svoji letenku, obrátit se na patě a odjet z letiště.”

„Při mezistátních letech cestující přepočítávají,” namítla jsem. „Kdyby v letadle nebyl, někdo by si toho všiml.”

„Možná. Ale nikdy by se nedostal tam, kde je, kdyby nebyl mazaný.”

„Marino…”

„Počkej. Rád bych ti to vyložil všechno. Sparkes prý tvrdí, že když jeho letadlo přistálo následující den, teda v sobotu, v devět čtyřicet pět na Heathrow, už na něj čekala ostraha. A mluvíme o anglickým čase, takže tady bylo tou dobou tři čtvrtě na pět ráno. Pověděli mu o požáru a on se rovnou otočil, chytil letadlo společnosti United zpátky do Washingtonu a o zavazadla se vůbec nestaral.”

„Řekla bych, že když je člověk dost rozrušený, může něco podobného udělat,” podotkla jsem.

Marino mlčel a upřeně se na mě díval, když jsem odkládala mýdlo na dřez a utírala si ruce.

„Doktorko, musíš ho přestat v jednom kuse hájit,” prohlásil.

„Já ho nehájím. Jen se snažím být objektivní, protože se mi zdá, že někteří jiní lidé objektivitu ztrácejí. A členové ostrahy na Heathrow si přece musejí pamatovat, jestli mu předávali zprávu, když vystoupil z letadla, ne?”

„Zatím se to nepotvrdilo. A ani jsme nepřišli na to, jak mohla ta bezpečnostní služba o požáru vůbec vědět. Sparkes má pochopitelně vysvětlení pro všechno. Tvrdí, že bezpečnostní služba vždycky přijímá zvláštní opatření, když někam cestuje právě on, a čeká na něj u východu. Podle všeho se informace o požáru už dostala do londýnských ranních zpráv a byznysmen, co se s ním měl Sparkes sejít, zavolal na British Air a požádal je, aby to Sparkesovi oznámili, jakmile přistane.”

„A s tím byznysmenem už někdo mluvil?”

„Zatím ne. A uvědom si, že to je Sparkesova teorie. A nerad ti to říkám, doktorko, ale podle mě se rozhodně najdou lidi, co nebudou váhat kvůli němu lhát. Jestli za tímhle vším stojí on, zaručuju ti, že to naplánoval do nejmenších podrobností. A dovol, abych taky dodal, že v době, kdy dorazil na letiště, aby údajně odletěl do Londýna, už oheň hořel a ta žena byla mrtvá. Kdo může dokázat, že ji nezabil a pak nepoužil nějaký časovací zařízení, aby požár vypukl až po jeho odjezdu z farmy?”

„Neobjevili jsme nic, co by tu možnost vyvracelo,” připustila jsem. „Ale také nic, co by ji potvrzovalo. A zdá se, že zřejmě nemáme šanci něco takového zjistit, jestli se při analýze neobjeví materiál naznačující, že tam bylo nějaké zařízení sloužící jako rozbuška, které by třeba jen hypoteticky mohlo takový požár rozpoutat.”

„Dneska se dá půlka věcí, co má člověk doma, použít jako časovač. Budíky, videa, počítače, digitální hodinky.”

„To je pravda. Jenomže výbušninu musí něco odpálit, například rozbuška, jiskra, roznětka nebo oheň,” vypočítávala jsem. „Jestli nepotřebuješ ještě něco uklidit,” dodala jsem suše, „tak pojedu domů.”

„Hele, nebuď namíchnutá na mě,” ohradil se Marino. „Víš, celá ta zatracená věc není moje chyba.”

Zarazila jsem se u hlavních dveří a ohlédla se po něm. Ke zpocené hlavě se mu lepily řídké šedivé vlasy. Nejspíš měl po celé ložnici rozházené špinavé oblečení a nikdo by nedokázal uklízet takovým tempem, aby udržel krok s jeho narůstajícím nepořádkem. Vzpomněla jsem si na jeho manželku Doris a dokázala jsem si představit, jak mu oddaně posluhovala až do dne, kdy náhle odešla a zamilovala se do jiného muže.

Bylo to, jako kdyby Marino dostal při transfúzi špatnou krevní skupinu. Bez ohledu na to, jak se snažil a jak vyni

kající práci odváděl, byl neustále v příšerném konfliktu se svým okolím. A pomalu ho to zabíjelo.

„Jen pro mě udělej jednu věc,” požádala jsem ho s rukou na klice.

Otřel si čelo rukávem košile a vytáhl cigarety.

„Neveď Lucy k tomu, aby dělala ukvapené závěry. Víš stejně dobře jako já, že problém je v místních bezpečnostních složkách, v místní politice. Marino, já si myslim, že jsme se zatím ani trochu nepřiblížili k tomu, co se tam vlastně stalo, takže bychom se ještě neměli chystat někoho ukřižovat.”

.,Fakt žasnu,” prohlásil. „Po tom, co všechno ten hajzl udělal, aby tě dostal z funkce. Najednou je z něj světec?”

„Netvrdím, že je světec. Upřímně řečeno, žádné světce neznám.”

„Sukničkář Sparkes,” pokračoval Marino. „Kdybych tě neznal, myslel bych si, že ses do něj zakoukala.”

„Na tohle nebudu ani odpovídat.”

Vyšla jsem na verandu a napůl jsem měla chuť zabouchnout mu dveře před nosem.

„Jo. Přesně to lidi říkají, když se cítí provinile.”

Vyšel ven za mnou.

„Nemysli si, že nepoznám, když vám to s Wesleyrn právě moc neklape…”

Obrátila jsem se a namířila na něj prstem jako pistolí.

„Už ani slovo,” varovala jsem ho. „Neplet se do mých věcí a neodvažuj se zpochybňovat moji profesionalitu, Marino. Na to mě snad přece jen znáš trochu líp, zatraceně.”

Seběhla jsem po schůdkách před vchodem a nastoupila do auta. Pomalu a velmi opatrně jsem vycouvala. Když jsem odjížděla, ani jsem se neohlédla.

Kapitola 13

Pondělní ráno přineslo bouřku, která bičovala město prudkým větrem a přívalovým deštěm. Cestou do práce jsem musela klimatizaci v autě pustit naplno, aby se mi nemlžilo přední sklo, a stěrače jen kmitaly. Když jsem otevřela okénko, abych hodila žeton do kasičky na dálničním mýtě, zmáčela jsem si rukáv u saka, a navíc zrovna ten den zaparkovaly v garáži mého úřadu dva vozy pohřební služby a já musela nechat auto venku. Těch patnáct vteřin, které jsem potřebovala, abych přeběhla parkoviště a odemkla zadní dveře budovy, dokončilo můj trest. Promokla jsem až na kůži. Když jsem procházela garáží, z vlasů mi odkapávala voda a v botách mi čvachtalo.

Prohlédla jsem si záznamy v přijímací kanceláři, abych zjistila, co nám během noci přivezli. Nemluvně, jež umřelo v posteli rodičů. Úmrtí staré ženy, které vypadalo na předávkování léky se sebevražedným úmyslem a samozřejmě, oběť přestřelky drogových gangů z jednoho chudinského sídliště na okraji dnes již civilizovanějšího a zdravějšího centra města. Během posledních několika let se Richmond zařadil mezi města s nejvyšší násilnou kriminalitou ve Spojených státech na necelého čtvrt milionu obyvatel připadalo až sto šedesát vražd ročně.

Obecně z toho obviňovali policii. A dokonce i mě, když se statistiky vytvořené v mém úřadě nehodily politikům nebo když soudy pracovaly příliš pomalu. Iracionalita toho všeho mě nepřestávala děsit, neboť se zdálo, že lidi u moci nikdy ani nenapadlo, že existuje něco jako prevence a že je to koneckonců jediný způsob, jak zabránit šíření smrtelné choroby. Je například opravdu lepší očkovat lidi proti obrně než se vyrovnávat s jejími následky. Zavřela jsem knihu příjmů a v promočených botách vyšla z kanceláře do prázdné chodby.

Zamířila jsem do šatny, protože se do mě už dávala zima.

Rychle jsem svlékla lepkavě mokrý kostým s halenkou a nasoukala se do chirurgického kompletu, s nímž jsem jako vždycky musela bojovat tím víc, čím víc jsem spěchala. Přehodila jsem přes sebe laboratorní plášť, vysušila si vlasy ručníkem a prohrábla je prsty, aby mi nepadaly do očí. Tvář, kterou jsem viděla v zrcadle, vypadala úzkostlivě a unaveně. Poslední dobou jsem pořádně nejedla ani nespala a moje sebekázeň, pokud jde o kávu a alkohol, dost polevila. Všechno se mi to projevovalo kolem očí. A hodně z toho způsobil můj neustálý skrytý pocit bezmocného vzteku a strachu, který vyvolávala Carrie. Neměli jsme tušení, kde momentálně je, ale v mých představách byla úplně všude.

Zašla jsem do kuchyňky, kde si Fielding, který se svědomitě vyhýbal kofeinu, právě vařil bylinkový čaj. Jeho posedlost zdravým životním stylem mi náladu moc nevylepšila. Už jsem déle než týden necvičila.

„Dobré ráno, doktorko Scarpettová,” pozdravil vesele.

„Doufejme, že bude dobré,” opáčila jsem a natáhla se po kávovaru. „Zatím se zdá, že případů není moc. Nechám to na vás, můžete také řídit poradu personálu. Mám spoustu práce.”

Fielding byl svěží a dokonale oblečený ve žluté košili s dvojitými manžetami, pestrobarevné kravatě a černých kalhotách s puky. Hladce se oholil a příjemně voněl. Dokonce i boty měl vyleštěné, protože na rozdíl ode mě nikdy nepřipustil, aby mu vnější okolnosti bránily v důkladné péči o vlastní vzhled.

„Nechápu, jak to děláte,” prohlásila jsem a prohlédla si ho od hlavy k patě. „Proboha, copak netrpíte ani těmi normálními problémy, jako jsou deprese, stres a touha po čokoládě, cigaretách nebo skotské?”

„Když j sem opravdu vyčerpaný, mám sklon přehánět to s cvičením,” odpověděl,, zatímco usrkával čaj a díval se na mě skrze stoupající páru. „A pak to obvykle skončí nějakým zraněním.”

Na okamžik se zamyslel.

„Když tak o tom přemýšlím, asi nejhorší je, že se v takových situacích odtahuju od ženy a od dětí. Hledám si výmluvy, abych nemusel být doma. Chovám se úplně bezcitně, jako hajzl, a oni mě pak vždycky nenávidí. Takže ano, taky mám sklony k sebezničení. Ale můžu vám zaručit,” dodal, „že kdybyste si našla čas třeba jen na kondiční chůzi, na cyklistiku nebo na trochu posilování, jako kliky nebo sedylehy, výsledek by vás vážně ohromil.”

Na odchodu ještě prohodil: „Tělo si vytváří přirozené endorfiny, víte?”

„Díky,” zavolala jsem za ním a mrzelo mě, že jsem se vůbec ptala.

Sotva jsem dosedla za stůl, objevila se Rose. V elegantním námořnicky modrém kostýmku a s vlasy vyčesanými do úhledného uzlu vypadala jako ředitelka nějaké firmy.

„Nevěděla jsem, že jste už tady,” řekla a na vršek jedné hromady papírů položila přepisy nadiktovaných pitevních zpráv. „Právě volali z ATF. McGovernová.”

„Ano?” opáčila jsem se zájmem. „Říkala, o co jde?”

„Prý byla o víkendu ve Washingtonu a potřebuje s vámi mluvit.”

„Kde a o čem?”

Začala jsem podepisovat dopisy.

„Měla by se každou chvíli objevit,” odpověděla Rose.

Překvapeně jsem vzhlédla.

„Volala z auta a řekla mi, abych vám dala vědět, že už je skoro v Kings Dominion a měla by dorazit tak za dvacet třicet minut,” vysvětlovala moje sekretářka.

„Takže to asi bude důležité,” zamumlala jsem si pro sebe a otevřela lepenkovou složku s diapozitivy.

Potom jsem se obrátila, stáhla z mikroskopu plastový kryt a zapnula kondenzor.

„Nemusíte kvůli ní všeho nechat,” prohlásila Rose, která mě vždycky bránila před vetřelci. „Není to, jako by měla domluvenou schůzku. Dokonce se ani nezeptala, jestli se vám to hodí.”

Strčila jsem pod mikroskop jeden snímek a zadívala se na zvětšenou část tkáně slinivky, na růžové scvrklé buňky,. které vypadaly zesklovatělé nebo zjizvené.

„Jeho toxikologické výsledky byly negativní,” prohodila jsem k Rose, když jsem pod mikroskop zasouvala další diapozitiv. „Až na aceton,” dodala j sem. „Vedlejší produkt nedostatečného zpracovávání glukózy. A na ledvinách se projevuje hyperosmolární vakuolizace buněk výstelky stočených kanálků před Henleovou kličkou. Což znamená, že místo aby byly kvádrovité a růžové, jsou průsvitné, vyduté a zvětšené.”

„Zase Sonny Quinn,” řekla Rose trpce.

„A navíc měl v anamnéze dech páchnoucí po ovoci, úbytek na váze, silné pocity žízně, časté močení. Nic, co by se nedalo spravit inzulinem. Ne že bych nevěřila v sílu modlitby, navzdory všemu, co jeho příbuzní vykládali novinářům.”

Sonny Quinn byl jedenáctiletý syn rodičů, kteří byli členy scientologické církve. Zemřel před osmi týdny, a ačkoli o příčině jeho smrti nikdy nebylo nejmenších pochyb, alespoň pro mě ne, neuzavřela jsem konečnou zprávu, dokud jsem nedostala výsledky dalších studií a testů. Stručně řečeno, chlapec zemřel, protože se mu nedostalo řádné lékařské péče. Rodiče hlasitě protestovali proti pitvě. Šli dokonce do televize, kde mě obvinili, že je pronásleduji kvůli jejich náboženskému přesvědčení a že jsem zmrzačila tělo jejich dítěte.

Rose musela přetrpět moje tirády na toto téma už mnohokrát a nyní se zeptala: „Chcete jim zavolat?”

„Nechci, ale budu muset. Takže ano.”

Prolistovala tlustou složku se záznamy o Sonnym Quinnovi a vypsala mi z ní telefonní číslo.

„Hodně štěstí,” popřála mi ještě, než prošla dveřmi do sousední kanceláře.

S neblahou předtuchou v srdci jsem číslo vytočila.

„Paní Quinnová?” řekla jsem, když se ozval ženský hlas.

„Ano.”

„Tady doktorka Kay Scarpettová. Obdržela jsem výsledky Sonnyho…” ‘ „Copak jste nám už dost neublížila?”

„Myslela jsem, že byste rádi věděli, proč váš syn zemřel…”

„Nepotřebuju, abyste mi zrovna vy vykládala něco o mém synovi,” odsekla.

Slyšela jsem, jak od ní kdosi sluchátko přebírá, a srdce se mi rozbušilo.

„Tady Quinn,” ohlásil se muž, který se oháněl náboženskou svobodou a jehož syn následkem toho zemřel.

„Příčinou Sonnyho smrti byl akutní zápal plic způsobený akutní diabetickou ketoacidózou, vyvolanou akutním nástupem diabetu mellitus. Upřímnou soustrast, pane Quinne.”

„To je všechno nějaká chyba. Omyl.”

„Nejde o žádnou chybu, pane Quinne. Není to omyl,” ubezpečila jsem ho a měla jsem co dělat, abych nedala najevo svůj hněv. „Mohu vám pouze doporučit, abyste v případě, že se u některého z vašich dalších malých dětí objeví podobné příznaky jako u Sonnyho, okamžité zajistili lékařskou péči. Jen tak se vyhnete dalšímu žalu…”

„Nestojím o to, aby mi nějaká patoložka vykládala, jak mám vychovávat vlastní děti,” odpověděl chladně. „Madam, uvidíme se u soudu.”

To rozhodně ano, pomyslela jsem si, neboť jsem věděla, že státní zástupce obviní jeho i jeho manželku ze zanedbání péče o dítě s následkem smrti.

„Už nám nevolejte,” dodal pan Quinn a zavěsil.

S těžkým srdcem jsem položila sluchátko do vidlice, a když jsem vzhlédla, spatřila jsem v chodbě před svými dveřmi Teun McGovernovou. Z jejího výrazu jsem poznala, že slyšela každé slovo.

„Teun, pojď dál,” vyzvala jsem ji.

„A to jsem si myslela, že já mám těžkou práci.” Dívala se mi do očí, když sáhla po židli a posunula ji tak, aby seděla přímo naproti mně. „Vím, že takové věci musíš dělat v jednom kuse, ale asi jsem to nikdy neslyšela na vlastní uši. Já sice taky mluvím s příbuznými obětí, ale naštěstí není na mně, abych jim sdělovala, co přesně provedl vdechnutý dým s plícemi či průdušnicí jejich blízkých.”

„To je na tom nejtěžší,” mínila jsem stručně a stále jsem uvnitř cítila nějakou nesmírnou váhu, která mě táhla k zemi.

„Nejspíš tě považují za posla špatných zpráv, kterého chtějí zabít.”

„Vždycky ne,” odpověděla jsem, ale dobře jsem věděla, že o samotě, v hloubi své rozbolavělé duše, si budu obviňující, tvrdá slova Quinnových přehrávat až do konce života.

Už tam znělo až příliš mnoho hlasů, křiku a modliteb, hněvu, bolesti a někdy obviňování, protože jsem se odvážila dotknout se ran a protože jsem naslouchala. Nechtěla jsem o tom s McGovernovou mluvit. Nechtěla jsem, aby ke mně pronikla blíž.

„Ještě musím vyřídit jeden telefonát,” řekla jsem. „Co kdybys nám zatím nalila kávu? Nebo si na chvilku odpočiň. Jestli něco zjistím, určitě tě to bude zajímat.”

Zavolala jsem na Severokarolínskou univerzitu ve Wilmingtonu, a přestože ještě nebylo ani devět, kvestora jsem kupodivu zastihla. Byl vybraně zdvořilý, ale ani trochu nápomocný.

„Naprosto chápu, proč voláte, a opravdu jsme ochotní

vám vyjít ve všem vstříc,” sliboval. „Ale nikoli bez soudního příkazu. Nemůžeme se jednoduše rozhodnout, že někomu sdělíme osobní informace o některém z našich studentů. A už vůbec ne po telefonu.”

„Pane Shedde, mluvíme tady o vraždě,” připomněla jsem mu už trochu netrpělivě.

„Já to opravdu chápu.”

Takhle to šlo pořád dokola a nikam jsem se nedostala. Nakonec jsem to vzdala a rozloučila se s ním. Když jsem se opět obrátila k McGovernové, propadala jsem poraženecké náladě.

„Jenom si chtějí krýt záda pro případ, že by se je příbuzní oběti pokusili později napadnout,” vysvětlila mi McGovernová to, co jsem už věděla. „Potřebují, abychom jim nedali na vybranou, takže přesně to nejspíš uděláme.”

„Správně,” potvrdila jsem suše. „Takže co tě sempřivádí?“

„Vyrozumněla jsem, že už jsou hotové laboratorní testy, aspoň některé. V pátek odpoledne jsem si sem zkusila zavolat,“ řekla.

„To je pro mě novinka.”

Podráždilo mě to. Jestli z laboratoře pro rozbor důkazních materiálů zatelefonovali McGovernové dřív než mně, pořádně to schytají. Zvedla jsem telefon a zavolala Mary Chanové, mladé techničce, která byla v laboratoři nová.

„Dobré ráno,” pozdravila jsem ji. „Doneslo se mi, že pro mě máte nějaké výsledky.”

„Právě jsem se je chystala přinést dolů.”

„A jsou to ty výsledky, které jste poslala ATF?”

„Ano. Přesně ty samé. Můžu vám je odfaxovat, nebo je přinést osobně.”

Dala jsem jí číslo faxu v mé kanceláři a potlačila svou roli. Ale něco málo jsem jí naznačila.

„Mary, bylo by nejlepší, kdybyste mě v budoucnu o mých případech informovala jako první, předtím než začnete výsledky laboratorních testů rozesílat ostatním,” řekla jsem klidným tónem.

„Je mi to líto,” omlouvala se a já poznala, že to myslí upřímně. „Ta vyšetřovatelka zavolala v pět a já už byla na odchodu.”

O dvě minuty později jsem měla zprávy v ruce a McGovernová otevřela odřenou aktovku a vytáhla z ní své kopie. Dívala se na mě, zatímco jsem četla. Hned navrchu byla analýza toho kovově lesklého úlomku, který jsem vytáhla z řezné rány na levém spánku mrtvé ženy. Podle skenovacího elektronového mikroskopu s autoemisní tryskou známého jako SEM/EDX byl základní složkou dotyčného materiálu hořčík.

Pokud šlo o roztavené zbytky sejmuté z vlasů oběti, výsledky byly stejně matoucí. Pod infračerveným spektrometrem Fourierovou analýzou, zkráceně nazývaným FTIR, vlákna selektivně pohlcovala infračervené záření. Ukázalo se, že vzorec, který se objevil, je typický pro chemický polymerový polysiloxan neboli silikon.

„Trochu divné, nemyslíš?” zeptala se mě McGovernová.

„Začněme s hořčíkem,” navrhla jsem. „To, co člověka napadne rovnou, je mořská voda. Ta v sobě má hořčíku spoustu. Nebo doly. Taky by ten člověk mohl být průmyslový chemik nebo pracovat ve výzkumné laboratoři. Co výbušniny?”

„Kdyby se objevil taky chlorid draselný, pak ano. Mohlo by jít o magnéziový prášek,” odpověděla. „Nebo o RDX, styfnát olova, azid olovnatý fulminátu rtuťnatého, kdybychom mluvily například o rozbuškách. Pak tu máš kyselinu dusičnou, kyselinu sírovou, glycerin, dusičnan amonný. Nitroglycerin, dynamit a tak dále a tak dále. Ale musím připomenout, že takové výbušniny vyššího stupně by Pepper vyčenichal.”

„A co ten hořčík?” zeptala jsem se.

„Pyrotechnika nebo ohňostroje,” odpověděla. „Vytváří v nich takové to jasné bílé světlo. Taky se vyskytuje ve světlicích, signálních raketách.” Pokrčila rameny. „Většinou se ale dává přednost hliníkovému prášku, protože je trvanlivější, pokud se ovšem hořčíkové částice nepokryjí například lněným olejem.”

„Světlice,” zamyslela jsem se nahlas. „Zapálíš světlice, postavíš je na strategická místa a odejdeš? Tím by člověk mohl získat přinejmenším pár minut.”

„Kdyby tam byl dostatek paliva, tak ano.”

„Jenže to nevysvětluje, proč měla nespálený odštěpek nebo úlomek hořčíku v ráně na hlavě. Vypadá to, jako by se tam ta částečka dostala z nějakého ostrého nástroje, kterým ji pořezali.”

„Při výrobě nožů se hořčík nepoužívá,” podotkla McGovernová.

„Ne, nic takového to být nemůže. Je moc měkký. Co takhle letecký průmysl? Hořčík je přece velmi lehký kov.”

„Tam se rozhodně využívá. Jenomže pouze ve slitinách a ty ostatní složky by se při testování musely objevit.”

„Dobrá. Takže teď k tornu silikonu, který zjevně nedává vůbec smysl. Jestli si ovšem nenechala udělat silikonové prsní implantáty, ještě než je zakázali, a to zjevně nenechala.”

„Můžu ti jen říct, že silikonová guma se používá v elektrikářských izolačních materiálech, v hydraulických tekutinách a na výrobu předmětů, které mají odpuzovat vodu. Ale tady se nic z toho nehodí, pokud nešlo o nějakou součást zařízení koupelny. Možná ve vaně. Něco růžového… Ale vážně nevím, co by to mohlo být.”

„Zjistilo se už, jestli neměl Sparkes ve vaně náhodou protiskluzovou podložku nebo cokoli gumového a růžového?” zeptala jsem se.

„Teprve jsme s ním začali sepisovat seznam veškerého

vybavení domu,” řekla. „Ale tvrdí, že hlavní koupelna byla převážně v černé a bílé barvě. Mramorová podlaha a dlaždičky na stěnách byly černé. Umyvadlo, skříňky a vana bílé. Dveře sprchového koutu byly evropského typu, vyrobené z tvrzeného skla, což vysvětluje, proč se neroztříštily na miliardu drobných skleněných kuliček, jakmile teplota přesáhla dvě stě stupňů Celsia.”

„A taky to vysvětluje, proč se sklo na mrtvole prakticky roztavilo,” dodala jsem.

„Jo, skoro jako by byla zabalená v celofánu.”

„Ne úplně,” podotkla jsem.

„Dveře měly mosazné panty a byly bez rámu. To, co jsme v troskách objevili, tornu každopádně odpovídá. Takže našemu milému mediálnímu magnátovi aspoň v tomhle bodě slouží paměť dobře.”

„A v ostatních?”

„To ví jen Bůh, Kay.”

Rozepnula si sako od kostýmu, jako by ji náhle napadlo, že by se mohla poněkud uvolnit, ale zároveň přitom trochu nelogicky vzhlédla k hodinám.

„Máme co do činění s velmi chytrým člověkem,” poznamenala. „A to je zatím jediné, co víme.”

„Co ten vrtulník? Co si o tom myslíš, Teun? Předpokládám, že už ses doslechla o tom malém bílém schweizeru nebo robinsonu, nebo co to ten kovář vlastně viděl den před požárem. Mohl by to být ten samý stroj, který jsme obě viděly o dva dny později?”

„Je to jen hypotéza,” prohlásila. „A navíc dost nepodložená, jasné?”

Pronikavě se na mě dívala.

„Dejme tomu, že založil požár a musel se pak rychle dostat na letiště,” pokračovala. „Takže den předtím pilot provede průzkumný let nad farmou, protože ví, že bude muset přistát a odletět po setmění. Zatím mě sleduješ?”

Přikývla jsem.

„Přijde pátek. Sparkes zavraždí to děvče a podpálí ranč. Pak vyběhne na pastvinu, nasedne do vrtulníku a ten ho odveze někam poblíž Dullesova letiště, kde má zaparkovaný svůj džíp. Odjede na letiště a předvede tu šarádu s účtenkami za parkování a možná se zavazadly. Pak se na chvíli ztratí, dokud nepřijde čas, aby se ukázal na farmě Hootowl.”

„A proč se teda ten vrtulník objevil i v pondělí, když jsme prohlíželi místo činu?” zeptala jsem se jí. „Jak to do toho zapadá?”

„Pyromani se rádi dívají, jaký rozruch způsobili,” prohlásila. „Sakra, co můžeme vědět, možná tam Sparkes seděl a koukal se, jak makáme. Třeba je trochu paranoidní. A usoudil, že si hudeme myslet, že tím vrtulníkem přiletěl nějaký reportér, a přesně to jsme si taky mysleli.”

„Tohle všechno je zatím jen spekulace,” zdůraznila jsem. Už jsem slyšela až dost.

Začala jsem přerovnávat nekonečnou záplavu dokumentů, kterou se mi nikdy nepodařilo dostat ze stolu. McGovernová mě zase zkoumavě pozorovala. Vstala a zavřela dveře.

„Dobrá, myslím, že je načase, abychom si trochu promluvily,” oznámila mi. „Cítím, že mě nemáš ráda. A možná, že když to přiznáš, budeme to moct nějak vyřešit.”

„Nejsem si vůbec jistá, co si o tobě myslím, když už to musíš vědět.”

Vzhlédla jsem k ní.

„Nejdůležitější je, abychom všichni dělali svou práci, jinak ztratíme perspektivu. Protože tady jde o zavražděného člověka,” dodala jsem.

„Teď se mě snažíš naštvat,” řekla. „Ujišťuju tě, že rozhodně ne úmyslně.”

„Podle tebe mi je jedno, že někdo přišel o život? Tohle

se snažíš naznačit? Myslíš si, že jsem se dostala tam, kde jsem, protože mi bylo úplně ukradené, kdo založil nějaký požár a proč?”

Vyhrnula si rukávy, jako by se připravovala na rvačku.

„Teun,” řekla jsem, „na tohle nemám čas a vážně se mi zdá, že to není konstruktivní.”

„Jde o Lucy. Ty si myslíš, že se tě snažím nahradit, nebo něco v tom smyslu. O tom to všechno je, nemám pravdu, Kay?”

Teď jsem dostala vztek i já.

„My dvě jsme spolu už přece pracovaly, ne?” pokračovala. „Až doteď jsme nikdy neměly žádný větší problém. Takže člověka zákonitě napadne, co se asi změnilo. A odpověď je celkem nasnadě. Rozdíl je v tom, že zatímco tady spolu mluvíme, tvoje neteř se stěhuje do svého nového bytu ve Filadelfii, aby pracovala v mé pobočce, pod mým dohledem. Mým. Ne pod tvým. A tobě se to nelíbí. A víš co ještě? Kdybych byla na tvém místě, možná by se mi to taky nelíbilo.”

„Teď není vhodná doba ani místo na tenhle rozhovor,” řekla jsem pevně.

„Jak chceš.”

Vstala a přehodila si sako přes ruku.

„Takže půjdeme někam jinam,” rozhodla. „Mám v úmyslu to vyřešit, než odjedu zpátky na sever.”

Na chvíli jsem zůstala strnule sedět jako vládce říše tvořené mým velkým stolem ve tvaru U. Před sebou jsem měla armády složek, osobní gardu vyžadující tvrdou práci na článcích do odborných časopisů a legie vzkazů a korespondence, které mě nikdy nepustí na svobodu. Sundala jsem si brýle a promasírovala si obličej. Když se mi McGovernová před očima rozmazávala, bylo to pro mě snazší.

„Vezmu tě na oběd,” navrhla jsem. „Jestli jsi ochotná zdržet se tu ještě tři hodiny. Mezitím” vstala jsem ze židle „mám v hrnci pár kostí, které potřebují přihřát. Můžeš jít se mnou, jestli na to máš žaludek.”

„Mě nevyděsíš.” Zdálo se, že to McGovernovou potěšilo.

McGovernová nepatřila k lidem, co by vydrželi nečinně sledovat, jak někdo jiný pracuje, a jakmile jsem v dekompoziční komoře zapnula hořák, zdržela se jen tak dlouho, než se z hrnce začalo kouřit. Pak vyrazila do richmondské pobočky ATF, ale během hodiny se nečekaně vrátila. Vběhla dovnitř celá zadýchaná a napjatá. Právě jsem opatrně míchala kosti, které se pomalu vařily.

„ Máme další,” vyhrkla rychle.

„Další co?” zeptala jsem se.

Odložila jsem dlouhou umělohmotnou vařečku na pracovní desku.

„Další požár. Další, který se podobá tornu warrentonskému. Tentokrát v okrese Lehigh, asi hodinu jízdy od Filadelfie,” vysvětlila. „Jedeš se mnou?”

V hlavě se mi míhaly představy všeho možného, co by se mohlo stát, kdybych se zničehonic sebrala a odjela s ní. Především mě zneklidňovala myšlenka na to, že spolu budeme pět hodin sedět v autě.

„Jde o rodinný dům,” pokračovala. „Požár vypukl včera časně ráno a v troskách byla nalezena mrtvola. Žena. V hlavní koupelně.”

“Proboha,” vydechla jsem.

“Je zřejmé, že oheň měl posloužit k zamaskování vraždy,” dodala Teun a pak vysvětlila, proč se domnívá, že případ souvisí s warrentonským požárem.

Když pensylvánská státní policie objevila tělo, požádala o pomoc ATF. Požární vyšetřovatelé na místě činu vlo

žili údaje o požáru do svých notebooků a program ESA objevil prakticky okamžitě shodu. Do včerejšího večera se z lehighského požáru stal nesmírně důležitý případ. FBI nabídla pomoc svých agentů včetně Bentona Wesleyho a státní policie nabídku přijala.

„Ten dům stál na tvrdém podloží,” vysvětlovala McGovernová, právě když jsme najely na dálnici 195 a zamířily k severu. „Takže si naštěstí nemusíme lámat hlavu s žádným suterénem. Naši lidi tam jsou už od tří od rána a na případu je divné hlavně to, že oheň vůbec neodvedl dobrou práci. Oblast hlavní koupelny s ložnicí, hostinský pokoj v prvním patře přímo nad ní a obývací pokoj v přízemí oheň dost poničil, přičemž v koupelně došlo k rozsáhlému poškození stropu a rozdrolila se betonová podlaha v garáži.”

K drolení dochází, když rychlý, intenzivní žár způsobí, že se vlhkost v betonu začne vařit, takže povrch popraská.

„Ta garáž byla přesně kde?” zeptala jsem se a v duchu se snažila představit si výjev, který mi popisovala.

„Na stejné straně domu jako hlavní ložnice s koupelnou. Zase šlo o rychlý, horký oheň. Ale neshořelo to úplně, je tam spousta popraskaných ploch, spousta povrchově zuhelnatělých předmětů. Pokud jde o zbytek domu, poškodil ho hlavně kouř a voda. Což neodpovídá způsobu práce té osoby, která podpálila Sparkesovu farmu. Až na jednu důležitou věc. Zatím se zdá, že žhář nepoužil žádný urychlovač, a v koupelně nebylo dost hořlavých předmětů, které by způsobily tak vysoké plameny.”

„Ležela mrtvola v koupelně?” zeptala jsem se.

„Jo. Ježí se mi z toho vlasy.”

„Máš důvod. V jakém stavu je tělo?” položila jsem nejdůležitější otázku, zatímco McGovernová udržovala rychlost svého služebního Fordu Exploreru stabilně patnáct kilometrů nad horní hranicí povolené rychlosti.

„Nebylo tak spálené, aby soudní lékař nepoznal, že oběť měla proříznuté hrdlo.”

„Takže ji už pitvali,” usoudila jsem.

„Upřímně řečeno, opravdu nevím, co se už udělalo. Ale ta mrtvá nikam neodejde. To je tvoje práce. Já musím zjistit všechno, co se dá sakra ještě objevit na místě činu.”

„Takže mě nevyužiješ na přehazování trosek?” zeptala jsem se.

McGovernová se zasmála a zapnula CD přehrávač. Amadea jsem nečekala.

„Můžeš se v nich přehrabovat, jak je libo,” prohlásila s úsměvem, který nás obě zbavil velké části napětí. „Mimochodem, nejsi v tom vůbec špatná, na někoho, kdo nej spíš není ochotný běhat, když ho nikdo nehoní. Nebo procvičovat cokoli kromě mozkových závitů.”

„Když v životě provedeš dost pitev a přesuneš z místa na místo dost mrtvol, nepotřebuješ už zvedat činky,” hrubě jsem zkreslila skutečnost.

„Natáhni ruce.”

Udělala jsem to a ona si je prohlédla, přičemž rychle přejela z pruhu do pruhu.

„Zatraceně. Vůbec mě nenapadlo, jak pily, skalpely a zahradnické nůžky člověku vylepší svalový tonus,” podotkla.

„Zahradnické nůžky?”

„Vždyť víš, to, čím otvíráte hrudní dutinu.”

„Hrudní rozvěrač, prosím.”

„No, v některých márnicích jsem už viděla i prořezávače na keře a pletací jehlice, které se používaly na zkoumání střelných ran.”

„V mojí márnici ne. Aspoň ne v té, kterou mám teď. I když musím připustit, že v raných dobách se člověk opravdu naučil improvizovat,” podotkla jsem do Mozartovy melodie.

„Jedno z těch malých profesních tajemství, o kterých člověk nechce, aby někdy vyšla najevo u soudu,” přitakala McGovernová. „Jako nechat si v tajné zásuvce u stolu nejlepší láhev zkonfiskované načerno vyrobené pálenky. Nebo když si poldové schovávají suvenýry z případů, jako dýmky na marihuanu a prapodivné zbraně. Anebo si soudní lékaři vezmou na památku umělé kloubní náhrady a části rozbitých lebek, které by měly být správně pohřbeny společně s tělem.”

„Nepopírám, že někteří moji kolegové se vždycky nechovají zrovna eticky,” přiznala jsem. „Ale nechávat si bez povolení části těla podle mě nespadá do stejné kategorie jako seknout sem tam láhev kořalky, jestli chceš znát můj názor.”

„Ty jsi vždycky taková čestná a poctivá, vid, Kay?” prohlásila McGovernová. „Na rozdíl od nás ostatních jako bys nikdy neudělala špatné rozhodnutí nebo něco nezvládla. Nejspíš se ani nikdy nepřejídáš a neopíjíš. A abych byla upřimná, většina z nás, co nejsme tak dokonalí, si v tvojí přítomnosti připadá trochu nepříjemně. Bojíme se, že se na nás budeš dívat nesouhlasně.”

„Proboha, to je příšerná představa,” vykřikla jsem. „Opravdu doufám, že nepůsobím na lidi takhle.”

Neřekla nic.

„Já se tak rozhodně nevidím,” dodala jsem. „Právě naopak, Teun. Možná jsem jen rezervovanější, protože taková být musím. Možná jsem uzavřenější, protože jsem taková byla vždycky, a ne, opravdu nemám sklony vyznávat se veřejně ze svých hříchů. Ale nedívám se na lidi kolem a nesoudím je. A můžu ti zaručit, že sama k sobě jsem mnohem tvrdší, než bych kdy byla k tobě.”

„Mně to tak nepřipadá. Myslím, že mě hodnotíš od hlavy k patě a skrznaskrz, aby ses ujistila, jestli jsem dost dobrá, abych mohla Lucy školit, a nebudu na ni mít zhoubný vliv.”

Na tohle obvinění jsem neměla odpověď, protože bylo pravdivé.

„Ani nevím, kde teď vlastně je,” uvědomila jsem si znenadání.

„Tak to ti prozradit můžu. Je ve Filadelfii. Pendluje mezi naší pobočkou a svým novým bytem.”

Chvíli pauzu v rozhovoru vyplňovala jen hudba, a když jsme po obchvatu objížděly Baltimore, nedokázala jsem zahnat vzpomínku na zdejšího studenta medicíny, který rovněž zahynul při podezřelém požáru.

„Teun,” obrátila jsem se k ní, „kolik máš dětí?”

„Jedno. Syna.”

Poznala jsem, že to není moc příjemné téma.

„Kolik mu je let?” vyptávala jsem se dál.

„Joeovi je šestadvacet.”

„Bydlí poblíž?”

Dívala jsem se z okna, kde se míhaly ukazatele směru označující výjezdy k jednotlivým baltimorským ulicím, které jsem kdysi, když jsem tu studovala medicínu na Univerzitě Johnse Hopkinse, velmi dobře znala.

„Abych řekla pravdu, vůbec nevím, kde teď bydlí. Nikdy jsme si nebyli blízcí. Vlastně si nejsem jistá, jestli byl Joeovi někdy někdo blízký. A nejsem si jistá, jestli by o to někdo stál.”

Už jsem nevyzvídala, ale jí se chtělo povídat.

„Věděla jsem, že je s ním něco v nepořádku, když začal už ve svých deseti letech podnikat nájezdy na domácí bar. Upíjel gin a vodku a doléval láhve vodou, protože si myslel, že nás tím ošálí. V šestnácti z něj byl definitivně alkoholik, věčně na léčení, věčně u soudu za opilství a výtržnictví, později i za krádeže, jeden problém stíhal další. V devatenácti odešel z domova, potuloval se po světě a nakonec s námi úplně přerušil kontakt. Abych byla upřímná, nejspíš někde žije jako bezdomovec.”

„Neměla jsi lehký život ” řekla jsem

Kapitola 14

V hotelu Sheraton na Society Hill, kde mě McGovernová krátce před sedmou večer vysadila, se zrovna ubytoval celý baseballový tým Atlanta Braves. Po chodbách i v hotelových barech se hemžili v honbě za autogramy fanoušci nejrůznějšího věku, oblečení v baseballových dresech a čepicích, a v rukou svírali velké fotografie svých idolů. Bezpečnostní služba byla v pohotovosti, a když jsem procházela otáčivými dveřmi, zastavil mě nějaký zoufalý muž.

„Viděla jste je?” zeptal se a pohledem divoce těkal kolem.

„Koho?” nechápala jsem.

„Braves!”

„Jak vypadají?” vyzvídala jsem.

Postavila jsem se do fronty u recepce a netoužila po ničem jiném než po vaně plné horké vody. Dvě hodiny jsme trčely v dopravní zácpě kousek na jih od Filadelfie, kde došlo k řetězové havárii pěti osobních vozů a jedné dodávky rozbité sklo a zohýbané plechy se rozletěly po všech šesti pruzích dálnice. Už bylo moc pozdě, abych ještě vyrážela na další nejméně hodinovou cestu do márnice okresu Lehigh. Bude to muset počkat do rána. Vyjela jsem výtahem do třetího patra a zastrčila plastovou kartu do elektronického zámku. Když jsem rozhrnula závěsy, objevila se mi před očima řeka Delaware a stěžně plachetnice Moshulu, kotvící v přístavišti. Byla jsem ve Filadelfii a neměla jsem s sebou nic kromě věcí na převlečení, hliníkového kufříku s nástroji a kabelky.

Blikající světélko na záznamníku mě upozornilo na vzkazy. Když jsem stiskla přehrávání, Bentonův hlas mi z pásky sdělil, že se ubytoval ve stejném hotelu a dorazí, jakmile se vymotá z newyorské dopravní špičky. Mám ho čekat kolem deváté. Lucy mi nechala své nové telefonní číslo, ale nevěděla, jestli se za mnou stihne zastavit. Marino měl prý nové zprávy, které mi chtěl prozradit, až mu zavolám zpátky, a Fielding oznamoval, že Quinnovi se objevili v podvečerních televizních zprávách a prohlásili, %e chtějí žalovat úřad hlavního soudního lékaře i mě osobně za porušení zásady oddělení církve a státu a nenapravidelnou psychickou újmu.

}‘osadila jsem se na kraj postele a sundala si boty. Na punčochách jsem měla puštěné oko, zmuchlala jsem je do f; uličky a mrskla s nimi do koše. Oblečení mě na těle štípalo, protože jsem je měla na sobě už příliš dlouho, a zdálo se mi, že mi ve vlasech stále ulpívá pach vařících se lidských kostí.

„Do prdele!” vydechla jsem vztekle. „Co je tohle sakra za život?”

Shodila jsem ze sebe kostým, halenku i kombiné a bez ladu a skladu je naházela na postel. Jakmile jsem se ujistila, že mám dveře zevnitř zajištěné bezpečnostním řetízkem, začala jsem napouštět do vany vodu tak horkou, jak jsem ji jen dokázala snést. Zvuk zurčící vody mě konejšil a nakapala jsem si do ní gelovou koupelovou pěnu, která voněla jako na slunci uzrálé jahody. Ohledně setkání s Bentonem jsem měla smíšené pocity. Jak je možné, že to dospělo až sem? Milenci, kolegové, přátelé, všechno, čím jsme měli být, se slilo do jedné nepřehledné směsi připomínající obraz nakreslený do písku. Náš vztah byl jako složitý vzor namalovaný jemnými suchými barvami, který se dal jediným fouknutím porušit. Zavolal, právě když jsem vylezla z vany a utírala se ručníkem.

„Promiň, že jsem přijel tak pozdě,” omlouval se.

„Jak se máš?” zeptala jsem se.

„Nechce se ti zaskočit do baru?”

„Ne, jestli tam jsou Atlanta Braves. Rozhodně nemám chuť čelit davovému šílenství.”

„O čem to mluvíš?” zeptal se zmateně.

„Co kdybys za mnou zašel na pokoj? Mám tu minibar.”

„Za dvě minuty jsem tam.” Dostavil se ve své typické uniformě v tmavém obleku a bílé košili. Na obojím bylo znát, že má za sebou těžký den, a potřeboval se oholit. Popadl mě do náruče a velmi dlouho jsme se jenom mlčky objímali.

„Voníš po ovoci,” pošeptal mi do vlasů.

„Měli jsme teď být na Hilton Head,” zamumlala jsem.

„Jak to, že jsme skončili ve Filadelfii?”

„Je to hrozné svinstvo,” řekl.

Jemně se ode mě odtáhl, sundal si sako a odložil je na mou postel. Potom odemkl minibar.

„Jako obvykle?” zeptal se.

„Dám si jenom minerálku.”

„Já teda potřebuju něco silnějšího.” Odšrouboval láhev Johnnieho Walkera.

„Vlastně si dám hned dvojitou a led vynechám,” oznámil mi.

Podal mi otevřenou láhev minerálky, než si odtáhl od stolu židli a posadil se. Já jsem si opřela polštáře o čelo postele a udělala si pohodlí dívali jsme se na sebe přes pokoj.

„Stalo se něco?” zeptala jsem se. „Kromě toho, že je všechno špatně.”

„Jenom stejný problém jako vždycky, když ATF a FBI na něčem spolupracují,” vysvětlil a usrkl ze skleničky.

„Když to vidím, jsem rád, že jsem ve výslužbě.”

„Moc ve výslužbě mi nepřipadáš,” podotkla jsem suše. „To máš sakra pravdu. Jako by nestačilo, že mi dělá starosti Carrie. Najednou mě přivolají k téhle vraždě, a abych řekl pravdu, Kay, ATF má vlastní odborníky na profilování pachatelů a myslím, že by do toho FBI vůbec neměla strkat nos.”

„Pověz mi něco, co ještě nevím, Bentone. A vůbec nechápu, jak chtějí vlastně zdůvodnit, že se do toho pletou, jestli ovšem netvrdí, že se ta žena stala obětí teroristického útoku.”

„Jde o možné spojení s warrentonskou vraždou,” vysvětlil. „Jak samozřejmě víš. A pro šéfa jednotky nebylo tak těžké zavolat detektivům od státní policie a naznačit jim, že FBI jim velice ráda pomůže. Takže je samozřejmě pozvali, a proto jsem tady. Dneska byli na místě činu dva agenti a už teď jsou všichni naštvaní.”

„Poslyš, Bentone, nemáme náhodou stát všichni na stejné straně?” řekla jsem. To věčné téma sporů mezi federálními agenturami mě zase rozhněvalo.

„Podle všeho jeden z těch agentů FBI, který pracuje ve , filadelfské pobočce, schoval na místě činu devítimilimetrovou nábojnici, aby zjistil, jestli ji Pepper najde.” ‘

Benton pomalu kroužil skotskou ve sklenici.

„Ten ji samozřejmě nenašel, protože ještě nedostal pokyn, aby se dal do práce,” vyprávěl dál. „Agentovi to připadalo legrační a prohodil něco v tom smyslu, že by psovi měli nechat opravit nos.”

„Co je to za blbce, že udělal takovou věc?” zeptala jsem se rozhořčeně. „Má štěstí, že z něj psovod nevymlátil duši.”

„Tak to vidíš,” opáčil Benton s povzdechem. „Pořád stejná písnička. Za starých dobrých časů měli agenti FBI víc rozumu. Nemávali pořád svými odznaky před televizní kamerou a necpali se do vyšetřování případů, na které nemají kvalifikaci. Je mi to trapné. A co hůř, mám zlost, že tihle noví pitomci ničí kromě vlastní pověsti taky tu moji, kterou jsem si budoval pětadvacet let… Prostě nevím, co mám dělat, Kay.”

Napil se a podíval se mi do očí.

„Jenom udělej dobře svou práci, Bentone,” doporučila jsem mu tiše. „Zní to sice banálně, ale nikdo z nás nemůže dělat nic jiného. Neděláme to pro FBI ani pro AFT, ani pro pensylvánskou státní policii. Pracujeme kvůli obětem a potenciálním obětem. Vždycky pro ně.”

Dopil skleničku a odložil ji na stůl. Za oknem jasně zářila světla přístavu, jako při nějaké slavnosti, a na druhé straně řeky se mihotala světélka města Camden v New Jersey.

„Myslím, že Carrie už v New Yorku není,” promluvil po chvíli a zadíval se do noci.

„Útěšná představa.”

„A nemám pro to žádné důkazy, kromě faktu, že ji nikdo nezahlédl a neobjevily se žádné známky její přítomnosti ve městě. Kde například bere peníze? Takhle často začíná stopa. Vloupání, krádež kreditních karet. Zatím nemáme nic, co by nás vedlo k domněnce, že je tam venku a něco takového provádí. Což ovšem neznamená, že to nedělá. Ale má nějaký plán a já jsem si skoro jistý, že se ho drží.”

Když upřeně hleděl do tmy nad řekou, v šeru se ostře rýsoval jeho profil. Benton byl v depresi. Mluvil vyčerpaně a poraženecky a já se zvedla z postele a přešla k němu.

„Měli bychom si jít lehnout,” řekla jsem a začala mu masírovat ramena. „Oba jsme unavení, a když jsme unavení, všechno nám připadá ještě horší.”

Pousmál se a zavřel oči, zatímco jsem mu třela spánky a líbala ho zezadu na krk.

„Kolik si účtuješ za hodinu?” zamumlal.

„Nemůžeš si mě dovolit,” škádlila jsem ho.

Nespali jsme společně, protože pokoje byly malé a oba jsme si potřebovali odpočinout. Ráda jsem mívala ráno sprchu sama pro sebe a on také, a právě v tom spočíval rozdíl mezi novým vztahem a pohodlnou rutinou společného života. Bývaly doby, kdy jsme se vášnivě milovali celou noc, protože jsme společně pracovali, on byl ženatý a nedokázali jsme potlačit svou touhu. Ten intenzivní pocit života mi chyběl. Když jsme spolu byli nyní, často jsem cítila v srdci otupělost nebo sladkou bolest a viděla se, jak stárnu.

Když jsme nazítří krátce po sedmé projížděli po Walnut Street centrem města, obloha byla šedavá a ulice mokré po nočním dešti. Z kanálů a větracích šachet stoupala pára, ráno bylo vlhké a chladné. Na chodnících nebo pod špinavými pokrývkami v parcích spali bezdomovci a muž ležící pod nápisem Potulka zakázána naproti policejní stanic vypadal jako mrtvý. Řídila jsem já, zatímco Benton se přehraboval v aktovce. Do žlutého právnického bloku si dělal poznámky a přemýšlel o věcech, které přesahovaly mé chápání. Najela jsem na mezistátní dálnici číslo 76, zamířila k západu a před sebou jsem spatřila nekonečnou řadu koncových světel. Zezadu na nás pronikavě zářilo slunce.

„Proč by si měl někdo vybrat jako ohnisko požáru právě koupelnu?” zeptala jsem se. „Proč ne nějakou jinou část domu?“

„Očividně to pro něj má nějaký význam, jestli jsou to pravdu sériové požáry založené stejným člověkem,” zauvažoval Benton nahlas a obrátil stránku. „Možná symbolický. Nebo je to z nějakého jiného důvodu pohodlné. Já myslím, že pokud jde o téhož pachatele a ohnisko v koupeIně je společné všem požárům, pak to bude symbol. Představuje to pro něj něco důležitého, možná jeho vlastní výchozí bod pro ty zločiny. Třeba má s koupelnou spojený jaký hluboký zážitek z dětství. Sexuální zneužití, týrání nebo pohled na něco nesmírně traumatizujícího.”

„Škoda, že nemůžeme prohledat vězeňské záznamy.”

„Problém je v tom, že by to sedělo na polovinu osazenstva věznic. Většina těch lidí trpěla zneužíváním. A totéž dělají ostatním.”

„Ostatním dělají horší věci,” namítla jsem. „Oni aspoň přežili.“

„V jistém smyslu nepřežili. Když tě jako dítě mlátí a znásilňují, zavraždí tím v tobě život, přestože tělo funguje dál. Ačkoli psychopatie jako taková se tím vysvětlit nedá. Vlastně se nedá vysvětlit nijak, pokud nevěříš v existenci zla a v to, že si lidé mohou sami vybrat.”

„Přesně v to věřím.”

Podíval se na mě a řekl: „Já vím.”

„Co Carriino dětství? Víme něco o tom, proč si zvolila takovou cestu?” zeptala jsem se.

„Nikdy se nenechala opravdu vyšetřit,” připomněl mi. „V jejích psychiatrických posudcích není nic moc, kromě manipulací, které momentálně používala. Jeden den nepříčetná, druhý naprosto duševně zdravá. Pak disociovaná. Vzápětí zdeprimovaná a nespolupracující. Nebo vzorná pacientka. Tihle zločinci mají větší občanská práva než my, Kay. A vězení i vězeňské psychiatrické léčebny své svěřence často chrání tak důkladně, až by si člověk myslel, že ti špatní jsme my.”

Ranní obloha zvolna bledla a pokrývaly ji dokonale vodorovné fialové a bílé pruhy. Projížděli jsme zemědělskou krajinou, z níž tu a tam trčely narůžovělé žulové útesy plné navrtaných děr, kam se ukládal dynamit, když tudy proráželi silnice. Mlha nad rybníky mi připomínala hrnce vroucí vody, a kdykoli jsme míjeli vysoké tovární komíny, z nichž stoupal dým, vzpomněla jsem si na oheň. Hory v dálce vypadaly jako stíny a na obzoru se táhla řada vodárenských věží jako pestrobarevné balony.

Trvalo hodinu, než jsme dojeli do nemocnice v Lehigh Valley, rozlehlého betonového komplexu, který byl ještě ve výstavbě, a nechyběl tam ani hangár pro vrtulník a špičková traumatologická jednotka. Zaparkovala jsem na místě vyhrazeném pro návštěvy a ve světlé, zbrusu nové vstupní hale už na nás čekal doktor Abraham Gerde.

„Dobrý den, Kay,” uvítal mě radostně a stiskl mi ruku. „Kdo by si pomyslel, že sem za mnou někdy přijedete na návštěvu? A vy musíte být Benton. Máme tady velmi příjemnou kantýnu, kdybyste si chtěli dát nejdřív kávu nebo něco k snědku.”

Benton i já jsme zdvořile odmítli. Gerde byl mladý soudní patolog s tmavými vlasy a překvapivě jasnýma modrýma očima. Před třemi roky byl na praxi v mém úřadě a svou funkci zatím vykonával tak krátce, že ho jen málokdy povolávali k soudu jako znalce. Ale byl pokorný a pečlivý a tyto vlastnosti pro mě znamenaly mnohem víc než zkušenosti, zejména v tomto případě. Jestliže se Gerde opravdu dramaticky nezměnil, bylo nepravděpodobné, že by se těla dotkl poté, co se dozvěděl, že mám přijet.

„Povězte mi, jak jste zatím daleko,” vyzvala jsem ho, když jsme procházeli širokou, naleštěnou šedou chodbou.

„Nechal jsem ji zvážit a změřit a právě jsem prováděl vnější ohledání, když zavolal koroner. Jakmile mi oznámil, že se na tom podílí ATF a vy jste na cestě, celou akci jsem zastavil.“

Okres Lehigh měl voleného koronera, jenž rozhodoval, které případy se mají pitvat, a posléze stanovil způsob smrti. Naštěstí pro Gerdea byl zdejší koroner bývalý policista, který se nepletl soudním patologům do práce a obvykle důvěřoval jejich úsudku. Ale v jiných státech a vlastně ani v jiných okresech Pensylvánie to neplatilo pitvy se tam někdy prováděly na balzamovacích stolech v pohřebních ústavech a někteří z koronerů byli politici tělem i duší, kteří nerozeznali střelnou ránu od bodné a vůbec jim to nevadilo.

Cestou po schodech se naše kroky hlasitě rozléhaly kolem, a když Gerde otevřel dvojité dveře u paty schodiště, ocitli jsme se ve skladišti plném složených lepenkových krabic, mezi nimiž se hemžili dělníci v ochranných helmách. Prošli jsme jím do jiné části budovy a po další chodbě dorazili do márnice. Byla malá, s růžovými dlaždicemi na podlaze, a vybavená dvěma nepojízdnými pitevními stoly z nerezové oceli. Gerde otevřel skříňku v rohu a podal nám sterilní chirurgické haleny na jedno použití, plastové zástěry a jednorázové vysoké návleky na boty. Natáhli jsme si je přes vlastní oblečení a obuv a pak jsme si nasadili latexové rukavice a masky.

Mrtvá žena byla identifikována jako Kellie Shephardová, dvaatřicetiletá černoška, která pracovala jako zdravotní sestra právě v té nemocnici, kde nyní spočívala v místech určených pro mrtvé. Ležela v černém vaku na vozíku v malé lednici, která ten den neměla žádné další hosty kromě jasně oranžových balíčků s chirurgickými vzorky a mrtvě narozených nemluvňat čekajících na kremaci. Odvezli jsme tělo do pitevny a přenesli je na stůl.

„Zrentgenovali jste ji?” zeptala jsem se Gerdea.

„Ano, a vzali jsme jí otisky prstů. Zubař včera taky zaznamenal stav chrupu a už jsme ho stihli porovnat s předsmrtnými záznamy.”

Společně s Gerdem jsme otevřeli vak, a když jsme odhrnuli zakrvácená prostěradla, v ostrém světle chirurgických lamp se před námi objevilo zmrzačené tělo. Mrtvá žena byla ztuhlá a chladná, v zakrváceném obličeji se leskly pootevřené nevidoucí oči. Gerde ji ještě neumyl na kůži měla zaschlou černorudou krev, která ve vlasech ztvrdla jako tužidlo. Její rány byly tak četné a surové, že z nich přímo vyzařovala zloba. Téměř jsem vnímala zuřivost a nenávist zabijáka a začala jsem si představovat, jak zou

fale se mu asi bránila.

Prsty a dlaně obou rukou měla pořezané až na kost od pokusů zachytit ostří, které na ni útočila Na horní straně předloktí a na zápěstích byly další hluboké řezné rány, opět z toho, jak se snažila chránit rukama, a řezy na nohou naznačovaly, že ji útočník patrně povalil na podlahu a ona se

pokoušela zbraň odkopnout. Na prsou, na břiše a na ramenou tvořily divoké shluky bodných ran krutá souhvězdí a stejná zranění jsme našli i na zádech a na hýždích.

Mnohá z nich byla velká a nepravidelná, důsledek otáčení nože v ráně, když se oběť zmítala, nebo vytažení čepele. Tvar jednotlivých ran naznačoval, že je způsobil jednobřitý nůž s chráničem u rukojeti, který zanechal v okolí ran pravidelné čtvercové odřeniny. Od pravé strany čelisti se až na tvář táhl mělčí, povrchový řez a hrdlo měla proťaté od pravého ucha směrem dolů a pak prudce prostředkem krku na druhou stranu.

„Odpovídá to proříznutí krku zezadu,” podotkla jsem, zatímco Benton mlčky přihlížel a dělal si poznámky. „Hlavu jí zvrátil dozadu a obnažil tak hrdlo.”

„Předpokládám, že podříznout jí krk pro něj znamenalo velké finále,” podotkl Gerde.

„Kdyby utrpěla takové zranění hned na začátku, vykrvácela by tak rychle, že by se vůbec nestihla bránit. Takže ano, je velmi pravděpodobné, že jí hrdlo prořízl až nakonec, možná když ležela obličejem dolů na podlaze. Co oblečení?” ‘

„Přinesu je,” řekl Gerde. „Víte, v tomhle okrese se objevuje spousta divných případů. Všechny ty příšerné autohavárie, u kterých se nakonec ukáže, že někdo dostal za volantem infarkt. Obrátil auto na střechu a vzal s sebou tři nebo čtyři další lidi. Taky jsme tu nedávno měli internetovou vraždu. A když tady chce manžel zabít svoji ženu, ne aby ji prostě zastřelil. Místo toho ji uškrtí, umlátí nebo jí uřízne hlavu.”

Během hovoru mířil do rohu místnosti, kde se nad mělkým umyvadlem sušilo na ramínkách nějaké oblečení. Součásti oděvu byly oddělené kusy igelitu, aby se zajistilo, že se důkazní materiály a tělesné tekutiny nedopatřením nepřenesou z jednoho kusu na jiný. Právě jsem zakrývala druhý pitevní stůl sterilním plastovým prostěradlem, když dovnitř vešla v doprovodu asistenta Teun McGovernová.

„Řekla jsem si, že se tu stavím, než vyrazím na spáleniště,” prohlásila. Měla na sobě ochrannou pracovní kombinézu a vysoké boty a v ruce nesla papírovou obálku. Nenamáhala se s chirurgickou halenou ani s rukavicemi a pomalu si prohlížela zohavenou mrtvolu.

„Dobrý bože,” vydechla.

Pomohla jsem Gerdeovi rozložit na právě zakrytý stůl pyžamo. Vrchní i spodní část páchla špinavým kouřem a přes saze a krev jsem ani nedokázala rozeznat barvu. Bavlněná látka byla vpředu i vzadu rozřezaná a probodaná.

„Přivezli ji v tomhle?” ujišťovala jsem se.

„Ano,” odpověděl Gerde. „Všechno měla zapnuté a oblečené správně. Napadlo mě, jestli nějaká ta krev není náhodou jeho. Nepřekvapilo by mě, kdyby se při takové rvačce pořezal taky.”

Usmála jsem se na něj a podotkla: „Někdo vás dobře vyškolil.”

„Jistá dáma v Richmondu,” pospíšil si s odpovědí.

„Na první pohled by to vypadalo jako domácí hádka,” ozval se Benton. „Je doma v pyžamu, zřejmě pozdě večer. Klasický případ zkratové reakce, jaká se často objevuje při vraždách, kdy mezi obětí a útočníkem existoval vztah. Ale jedna věc mi připadá trochu neobvyklá.” Přistoupil ke stolu blíž. „Její obličej. Až na tenhle šrám,” ukázal na ránu na tváři, „vypadá tvář naprosto nepoškozeně. Když má útočník k oběti hlubší vztah, obvykle zaměří hodně ze své zuřivosti na obličej, protože právě obličej vyjadřuje osobnost.”

„Řez ve tváři je mělčí než ty ostatní,” podotkla jsem a zlehka rozevřela ránu prsty v rukavicích. „Nejhlubší je na čelisti a pak slábne, jak stoupá po tváři nahoru.”

O krok jsem ucouvla a opět se zadívala na pyžamo.

„Zajímavé je, že nechybí žádné knoflíky ani poutka,” podivila jsem se. „A látka není nikde roztržená, jak by se u takového zápasu, kdy se útočník pokouší oběť chytit a dostat ji pod kontrolu, dalo čekat.”

„Myslím, že kontrola je tady klíčové slovo,” řekl Benton.

„Nebo její nedostatek,” poznamenala McGovernová.

„Přesně tak,” přitakal Benton. „Tady šlo o bleskový útok. Něco toho chlapa nastartovalo a on se rozběsnil. Silně pochybuju, že měl v úmyslu provést to tak, jak to dopadlo, což dokazuje i ten požár. Vypadá to, že nad ním taky ztratil kontrolu.”

„Podle mého názoru se ten chlápek moc dlouho nezdržel, jakmile ji zabil,” řekla McGovernová. „Podpálil barák na odchodu a myslel si, že tak svou špinavou práci zamaskuje. Ale máte naprostou pravdu. Neudělal to dobře. A navíc, když se v jednu hodinu padesát osm minut spustil v domě té ženy požární alarm, hasiči tam dojeli za necelých pět minut. Takže oheň napáchal jen minimální škodu.”

Kellie Shephardová měla na zádech a na chodidlech popáleniny druhého stupně, a to bylo všechno.

„Co poplašné zařízení?” zeptala jsem se.

„Nebylo zapnuté,” odpověděla McGovernová.

Otevřela papírovou obálku a začala na jednom psacím stole rozkládat fotografie z místa činu. Benton, Gerde i já jsme si je důkladně prohlédli. Oběť v zakrváceném pyžamu ležela tváří dolů ve dveřích koupelny, jednu paži pod tělem a druhou přímo před sebou, jako by po něčem sahala. Nohy měla natažené a blízko u sebe, chodidly se téměř dotýkala toalety. Protože na podlaze bylo plno vody zčernalé sazemi, nedaly se odhalit žádné krvavé stopy dokazující, že by s ní vrah smýkal, pokud existovaly, ale na de

tailních záběrech rámu dveří a okolních stěn byly zřetelně vidět zářezy ve dřevě, které vypadaly čerstvé.

„Ohnisko požáru,” řekla McGovernová, „je přímo tady.”

Ukázala na fotografii, zachycující vnitřek vyhořelé koupelny.

„V rohu poblíž vany, kde je otevřené okno se závěsem,” dodala. „A v téhle oblasti, jak vidíte, leží i ohořelé zbytky dřevěného nábytku a polštářů z pohovky.”

Poklepala na snímek.

„Takže máme otevřené dveře a okno neboli průduch a komín. Prostě něco jako krb,” vysvětlovala. „Požár začne tady, na dlaždičkové podlaze, a vznítí se závěsy. Ale tentokrát neměly plameny dost síly, aby úplně zachvátily strop.”

„Čím to podle tebe je?” zeptala jsem se.

„Může existovat jen jeden dobrý důvod,” vysvětlovala. „Celá ta zatracená věc nebyla postavená správně. Podle mě je jasné jako den, že vrah nanosil do koupelny nábytek, polštáře a kdovíco ještě, aby ohni dodal sílu. Ale prostě se to nerozhořelo tak, jak mělo. Založený oheň nedokázal zcela zachvátit navršené palivo, protože se plameny nakláněly k otevřenému oknu. Žhář se tam taky nezdržel dost dlouho, aby se na požár podíval, protože jinak by mu došlo, že to zvoral. Tentokrát oheň mrtvolu vlastně jenom olízl jako jazyk draka.”

Benton stál naprosto nehybně, tak pohroužený v myšlenkách, že vypadal jako socha, když klouzal pohledem po fotografiích. Poznala jsem, že toho má na srdci hodně, ale jako obvykle se držel zpátky. S McGovernovou zatím nikdy nepracoval a doktora Abrahama Gerdea neznal.

„Budeme tady docela dlouho,” upozornila jsem ho.

„Pojedu na místo činu,” odpověděl.

Tvář měl kamennou, jako vždycky, když se ho blízkost zla dotkla jako závan chladného větru. Podívala jsem se mu do tváře a naše oči se setkaly.

„Můžete jet za mým vozem,” nabídla McGovernová.

„Děkuju.”

„Ještě jedna věc,” dodala McGovernová. „Zadní dveře byly odemčené a v trávě u schodů ležela prázdná podložka na kočičí trus.”

„Takže si myslíte, že šla ven vysypat kočičí záchod?” zeptal se Gerde jich obou. „A ten chlapík na ni čekal?”

„Je to jen teorie,” prohodila McGovernová.

„Já nevím,” řekl Wesley.

„Že by ten vrah věděl, že má kočku?” řekla jsem pochybovačně. „A že ji musí večer pustit ven nebo vyčistit tu podložku?”

„Nevíme, jestli podložku nevyprázdnila už dříve a prostě ji nenechala venku na zahradě, aby se vyvětrala,” upozornil Wesley, zatímco si svlékal halenu. „Možná vypnula alarm a otevřela dveře pozdě v noci nebo brzy ráno z nějakého jiného důvodu.”

„A co ta kočka?” zeptala jsem se. „Už se objevila?”

„Ještě ne,” odpověděla McGovernová a pak s Bentonem oba odešli.

„Začnu sbírat vzorky,” sdělila jsem Gerdeovi.

Sáhl po fotoaparátu, a když dělal fotografie, upravovala jsem nasvícení. Prozkoumala jsem řez na tváři a sebrala z něj několik vláken a vlnitý hnědý vlas, jedenáct a půl centimetrů dlouhý, který zřejmě patřil oběti. Ale našla jsem i jiné vlasy, krátké a zrzavé, a já poznala, že je nedávno někdo barvil, protože tak tři milimetry u kořínků byly tmavé. Všude byly samozřejmě také kočičí chlupy, které se s největší pravděpodobností zachytily na zakrvácených částech těla, když oběť ležela na zemi.

„Perská kočka?” navrhl Gerde. „S dlouhou, velmi jemnou srstí?”

„To by odpovídalo,“ přitakala jsem.

Kapitola 15

Sbírání důkazního materiálu bylo zdlouhavé a muselo se provést ze všeho nejdřív. Lidé většinou nemají ani tušení, jaký mikroskopický chlívek s sebou nosí, dokud někdo jako já nezačne zkoumat jejich oblečení a tělo a hledat tam stěží viditelné pozůstatky. Našla jsem dřevěné třísky, nejspíš z podlahy a stěn, kočičí trus, prach, úlomky a kousky hmyzu a rostlin, nemluvě o popelu a pozůstatcích požáru, které se daly očekávat. Ale nejvýmluvnější objev pocházel z toho rozsáhlého zranění na krku. Pomocí lupy jsem v něm objevila dvě lesklé, kovově vyhlížející hoblinky. Nabrala jsem je na špičku malíčku a opatrně je přenesla na čtvereček bílé bavlněné látky.

Na starém kovovém psacím stole stál mikroskop a já nastavila zvětšení na dvacet a upravila kondenzor. Stěží jsem tomu dokázala uvěřit, když jsem v kaluži jasného světla spatřila drobné zploštělé a zkroucené stříbřité úlomky.

„Tohle je velmi důležité,” spustila jsem rychle. „Zabalím je do vaty v nádobce na důkazy a musíme si opravdu důkladně ověřit, že v žádné jiné ráně podobné úlomky nejsou. Při pohledu pouhým okem se to leskne jako malý stříbrný flitr.”

„Přenesené ze zbraně?”

Gerdea to také zaujalo a sám přišel nakouknout do mikroskopu.

„Vězely hluboko v ráně na krku. Takže ano, řekla bych, že se přenesly ze zbraně, a podobá se to kovovému odštěpku, který jsem našla na oběti warrentonského případu,” odpověděla jsem mu.

„A víme o tom něco?”

„Je to štěpina hořčíku,” prozradila jsem mu. „A nikdo se to nesmí dozvědět. Nechceme, aby se to proláklo do médií. Bentonovi a McGovernové o tom dám vědět sama.”

„Rozumím,” ujistil mé s vážnou tváří.

Na těle jsme napočítali sedmadvacet různých zranění, a přestože jsme pečlivě prozkoumali každé z nich, neobjevili jsme žádné další kousky toho lesklého kovu, což mi připadalo trochu matoucí, neboť jsem předpokládala, že hrdlo prořízl vrah až nakonec. Jestli to tak bylo, proč se odštěpek nepřenesl do některé z předchozích ran? Soudila jsem, že by k tornu muselo dojít, zejména v místech, kde se nůž zaryl do těla až po chránič rukojeti a pružná svalová tkáň ho při vytahování musela otřít do čista.

„Není to nemožné, ale nelogické ano,” vysvětlila jsem Gerdeovi, když jsem začala měřit řez na hrdle. „Délka šestnáct celých osm centimetrů,” řekla jsem a poznamenala to do nákresu se schématem lidského těla. „Řez u pravého ucha mělký, pak hluboký tak, že proťal svaly i průdušnici, a výše na druhé straně hrdla opět mělký. Zranění odpovídá útoku, při němž byl nůž tažen přes hrdlo zezadu útočníkem, který byl levák.”

Už se blížila druhá hodina odpoledne, když jsme konečně začali mrtvolu umývat, a celé minuty se z ocelového stolu do odtokových drážek hnula jasně červená voda. Velkou měkkou houbou jsem smyla ulpívající zbytky, a když byla pevná hnědá kůže mrtvé ženy čistá, zdála se ta zranění ještě horší a krutější. Kellie Shephardová byla krásná žena s vysokými lícními kostmi a dokonalou pletí, hladkou jako leštěné dřevo. Štíhlá atletická postava měřila metr třiasedmdesát. Neměla nalakované nehty a v době, kdy byla nalezena, na sobě neměla ani žádné šperky.

Když jsme tělo otevřeli, v probodané hrudní dutině jsme našli nejméně litr krve vyteklé z velkých cév vedoucích k srdci a k plicím. Po takových zraněních by vykrvácela v průběhu maximálně několika minut a já došla k závěru, že k těmto útokům došlo v pozdější fázi boje, kdy už ochabovala a reagovala pomaleji. Zbraň se zarývala do těla jen v mírném úhlu, což mě vedlo k podezření, že ji útočník pobodal shora, když ležela na podlaze a už se příliš nepohybovala. Pak se jí podařilo obrátit se na břicho, možná v posledním pokusu se chránit, a usoudila jsem, že právě tehdy jí vrah podřízl hrdlo.

„Pachatel na sobě musel mít spoustu krve,” podotkla jsem, když jsem začala měřit řezné rány na rukou.

„To věřím.”

„Musel se někde umýt. Člověk přece nepřijde do nějakého hotelu zakrvácený od hlavy k patě.”

„Jestli ovšem nebydlí někde v okolí.”

„Nebo mohl nasednout do vozu a jen doufat, že ho z nějakého důvodu nezastaví silniční hlídka.”

„V žaludku má trochu nahnědlé tekutiny.”

„V době těsně před smrtí nic nejedla, v každém případě rozhodně ne od večeře,” řekla jsem. „Myslím, že bychom měli zjistit, jestli měla rozestlanou postel.”

V duchu jsem si ji představila, jak spí ve své posteli, když se náhle v sobotu pozdě v noci nebo v neděli nad ránem něco stalo. Z nějakého důvodu vstala, vypnula poplašné zařízení a odemkla zadní dveře. Krátce před čtvrtou hodinou jsme s Gerdem pomocí chirurgických svorek uzavřeli řez ve tvaru Y na hrudi. Umyla jsem se v malé šatně přiléhající k márnici, kde na zemi ležela pohozená nahá figurína používaná k předvádění způsobu násilné smrti u soudu.

Až na pár nezletilých delikventů, kteří čas od času podpálili opuštěnou farmu, bylo žhářství v okrese Lehigh řídkým jevem. A v poklidné středostavovské čtvrti s názvem Wescosville, kde Shephardová žila, rovněž prakticky nedocházelo k žádným násilným trestným činům. Nejhorším projevem kriminality zde bývala blesková vloupání zloděj zahlédl oknem někde uvnitř domu viditelně položenou kabelku nebo peněženku, rozbil okno a ukradl ji. Jelikož v Lehighu neměli ani policejní stanici, v době, kdy státní policie zareagovala na poplašné zařízení, pachatel dávno zmizel.

Vytáhla jsem z cestovní tašky pracovní oblečení a vysoké boty vyztužené ocelí a rozdělila se s figurínou o převlékárnu. Gerde byl natolik ochotný, že mě na požářiště odvezl, a já mohla cestou obdivovat vzrostlé jedle lemující ulice, květinové zahrady a čas od času dobře udržovaný nenápadný kostelík. Odbočili jsme na ulici Hanover Drive, kde stály patrové prostorné moderní domy z kombinace cihel a dřeva. Na dvorcích jsem občas zahlédla basketbalové koše, jízdní kola a další známky přítomnosti dětí.

„Máte nějakou představu o cenové kategorii?” zeptala jsem se, když jsme míjeli další výstavné rodinné domky.

„Zhruba dvě stě až tři sta táců,” odpověděl. „Bydlí tu spousta inženýrů, zdravotních sester, burzovních makléřů a úředníků. Navíc údolím Lehigh Valley vede dálnice I78, což je hlavní dopravní tepna, a když na ni najedete, za hodinu a půl jste v New Yorku. Takže tam dost lidí odsud dojíždí do práce.”

„Co tady v okolí ještě je?”

„Spousta průmyslových areálů sotva deset až patnáct minut jízdy autem odsud. CocaCola, Air Product, sklady firmy Nestlé, stáčírna minerálky Perrier. Samá velká jména. A taky pole.”

„Ale ona pracovala v nemocnici.”

„Správně. A jak sama vidíte, cesta do práce jí zabrala maximálně deset minut.”

„Nepamatujete si, jestli jste ji někdy předtím viděl?”

Gerde se na okamžik zamyslel a v tu chvíli jsme za stromy na konci ulice spatřili stoupat tenký proužek dýmu.

„Jsem si skoro jistý, že jsem ji zahlédl v kantýně,“ odpověděl. „Je těžké přehlédnout někoho, kdo vypadá takhle. Možná seděla u stolu s jinými sestrami, na to si už nevzpomínám. Ale nemyslím, že bychom spolu někdy mluvili.”

Dům Kellie Shephardové byl žlutý, pobitý překládanými prkny, rámy oken a dveří měl natřené na bílo. Ačkoli požár se zřejmě podařilo uhasit snadno, škody napáchané vodou byly zničující a ve střeše zely velké díry, které hasiči prosekali sekerami, aby tudy mohl unikat dým. Zůstala jen smutná očazená fasáda s propadlou střechou a roztříštěnými okny, která vypadala jako poraněné, slepé oči. Květinové záhony byly podupané, úhledně zastřižený trávník rozblácený a nejnovější model camry parkující na příjezdové cestě pokrýval popel. Hasiči a vyšetřovatelé z ATF pracovali uvnitř, zatímco dva agenti FBI v leteckých bundách s logem se potulovali po obvodu pozemku.

McGovernovou jsem našla na zadním dvorku, kde mluvila s nervózní mladou ženou oblečenou v ustřižených džínách, sandálech a tričku.

„A to bylo kdy? Před šestou?” vyptávala se právě McGovernová.

„Asi tak. Zrovna jsem vařila večeři a viděla jsem, jak zastavuje před domem, přesně tam, kde auto stojí teď’,” vyprávěla žena zajíkavě. „Zašla dovnitř a možná tak za půl hodiny vyšla zase ven a dala se do pletí. Ráda pracovala na zahradě, sama si sekala trávník a všechno.”

McGovernová mě zahlédla a mávnutím mě vyzvala, abych se k nim připojila.

„Tohle je paní Harveyová,” vysvětlila mi. „Sousedka odvedle.”

„Dobrý den,” pozdravila jsem paní Harveyovou. Oči jí jiskřily vzrušením, které hraničilo se strachem.

„Doktorka Scarpettová je soudní lékařka,” představila mě McGovernová.

„Aha,” řekla paní Harveyová rozpačitě.

„Pak už jste Kellii ten večer neviděla?” zeptala se jí McGovernová potom.

Žena zavrtěla hlavou.

„Zašla dovnitř,” odpověděla, „a to je vlastně všechno. Vím, že pracovala opravdu tvrdě a většinou nezůstávala večer dlouho vzhůru.”

„Co nějaký vztah? Scházela se s někým?”

„Měla jich za sebou dost,” řekla paní Harveyová. „Chodila s několika doktory, s různými kolegy z nemocnice. Vzpomínám si, že loni za ní jezdil jeden chlápek, co byl předtím její pacient. Ale mám dojem, že to nikdy moc dlouho nevydrželo. Její problém je v tom, že je moc krásná. Muži chtěli jen jedno a jí šlo o hlubší vztah. Vím to, protože o tom občas mluvila.”

„Ale v poslední době nikoho neměla?” vyptávala se McGovernová.

Paní Harveyová se musela zamyslet.

„Jenom přítelkyně,” odpověděla. „Má pár kamarádek z práce a ty se tu občas zastavily nebo si s nimi někam vyrazila. Ale nevzpomínám si, že bych ten večer zahlédla nějakou návštěvu. Teda, nemusela bych to nutně vědět. Někdo se mohl zastavit později, tady přece jen není slyšet úplně všechno.”

„Už jste našli její kočku?” zeptala jsem se. McGovernová neodpověděla.

„Ten kocouří mizera,” prohlásila paní Harveyová. „Čertík. Příšerně, příšerně rozmazlený.”

Usmála se a oči se jí zalily slzami. „Starala se o něj jako o děcko,” dodala. „Ten kocour žil v domě?” zeptala jsem se jí.

„Rozhodně. Kellie ho nikdy nepouštěla ven, pěstovala si ho jako skleníkovou kytku.”

„Vzadu na zahradě jsme našli kočičí záchod,” řekla jí McGovernová. „Nenechávala ho Kellie někdy přes noc venku, když ho vysypala? A měla ve zvyku čistit tu podložku v noci? Chodit ven po setmění, nechávat odemčené dveře a vypínat alarm?“

Harveyová se tvářila zmateně a mě napadlo, že nejspíš nemá ani tušení, že její sousedku někdo zavraždil.

„No,” zaváhala, „vím, že jsem ji vídala, jak ten záchod čistí, ale vždycky ho vysypala do pytle na smetí a ten pak odnesla do popelnice. Takže by to asi těžko dělala v noci, protože by na to neviděla. Podle mě podložku vysypala dřív a nechala ji venku vyvětrat. Nebo třeba neměla čas ji opláchnout a chtěla to udělat až druhý den ráno. Ale ten kocour každopádně uměl používat normální záchod pro lidi, takže by pro něj nebyl žádný problém obejít se přes noc bez toho svého.”

Roztržitě se ohlédla po voze státní policie, který projížděl kolem.

„Nikdo nám neřekl, jak ten požár vlastně vznikl,” prohlásila po chvilce. „Už jste to zjistili?”

„Pracujeme na tom,” odpověděla McGovernová.

„Neuhořela… Totiž, bylo to rychlé, ne?”

Přimhouřila oči proti zapadajícímu slunci a kousla se do rtu.

„Prostě si nechci myslet, že trpěla, víte?” dodala.

„Většina lidí, kteří zahynou při požáru, skoro nic necítí,” uklidnila jsem ji a laskavými slovy se vyhnula přímé odpovědi. „Obvykle je omámí oxid uhelnatý a ztratí vědomí.”

„Díky bohu,” oddechla si paní Harveyová.

„Počkám na tebe uvnitř,” oznámila mi McGovernová.

„Paní Harveyová,” zeptala jsem se, „znala jste Kellii hodně dobře?”

„Skoro pět let jsme byly sousedky. Ne že bychom se nějak moc stýkaly, ale rozhodně jsem ji znala.”

„Napadlo mě, jestli třeba nemáte nějakou její fotografii z poslední doby nebo nevíte o někom, kdo by ji mohl mít?”

„Možná něco najdu.”

„Musíme si být naprosto jistí její totožností,” vysvětlila jsem jí, ačkoli můj motiv byl trochu jiný.

Chtěla jsem vidět na vlastní oči, jak Shephardová vypadala, když ještě žila.

„A jestli si vzpomenete na něco, co byste mi o ní mohla říct, opravdu bych to ocenila,” pokračovala jsem. „Neměla tu například někde příbuzné?”

„Kdepak,” odpověděla Harveyová s pohledem upřeným na sousedčin vyhořelý dům. „V dětství se s rodinou hodně stěhovala. Víte, její otec sloužil v armádě a myslím, že teď její rodiče bydlí někde v Severní Karolíně. Kellie si uměla poradit a vyznala se ve světě, protože tolik cestovala. Říkávala jsem jí, jak ráda bych byla stejně silná a chytrá jako ona. Nenechala si od nikoho nic líbit, to vám povím. Jednou jsem našla na verandě hada a celá hysterická jsem ji zavolala. Přišla, zahnala tu potvoru na dvorek a zabila ji lopatou. Myslím, že taková musela být, protože jí muži nikdy nedali pokoj. Vždycky jsem jí říkala, že by mohla být filmová hvězda, a ona na to pokaždé: Ale Sandro, já vůbec neumím hrát. A já odpovídala: Většina z nich taky ne.”

„Takže se o sebe dokázala postarat,” shrnula jsem to.

„Vyznala se. Proto si taky nechala namontovat to poplašné zařízení. Kellie byla prostě odvážná a rázná, to vám povím. Jestli máte čas, pojďte se mnou, zkusím najít nějaké ty fotky.”

„To jste moc hodná,” poděkovala jsem jí.

Zkrátily jsme si cestu skrz živý plot a pak mě odvedla po schodech do velké, světlé kuchyně. Dalo se poznat, že Harveyová ráda vaří; spíž měla dobře zásobenou a kuchyně byla plná nejrůznějších pomůcek a moderních spotřebičů. Na hácích u stropu visely velké pánve a hrnce a z kastrolu na sporáku se linula lákavá vůně masa a cibule, nejspíš ragú nebo hovězí Stroganoff.

„Posadťe se tady u okna, já zajdu do obýváku pro alba,” vyzvala mě.

Usadila jsem se u kuchyňského stolu a zadívala se přes plot na dům Kellie Shephardové. Otvory po oknech jsem mohla sledovat, jak uvnitř přecházejí lidé, a někdo už rozsvítil reflektory, protože slunce rychle klesalo k obzoru a světla ubývalo. Napadlo mě, jak často asi sousedka vídala Kellii přicházet a odcházet.

Harveyovou nepochybně zajímal život ženy, která vypadala dost exoticky, aby mohla být filmová hvězda, a já přemýšlela, jestli mohl Shephardovou někdo sledovat, aniž by si sousedka všimla cizího člověka nebo auta. Ale s otázkami jsem musela být opatrná, protože jsme dosud nezveřejnili, že Kellii Shephardovou někdo zavraždil.

„To je k neuvěření,” zavolala na mě Harveyová, když se vracela do kuchyně. „Mám něco ještě lepšího než fotky. Víte, minulý týden natáčel v nemocnici nějaký televizní štáb reportáž o traumatologické jednotce. Vysílali to ve večerních zprávách a dělali rozhovor i s Kellií, takže jsem si to nahrála. Nechápu, proč mě to nenapadlo dřív, ale nejspíš mi to teď nějak nemyslí, jestli rozumíte.”

V ruce držela videokazetu. Doprovodila jsem ji do obývacího pokoje a Harveyová rychle zasunula kazetu do videa. Čekala jsem v modrém ušáku na rozlehlém modrém koberci, zatímco kazetu přetáčela a pak ji pustila. Na prvních několika záběrech byla nemocnice v Lehigh Valley natočená z vrtulníku, přivážejícího naléhavý případ. Teprve v tu chvíli jsem pochopila, že Kellie byla členka záchranného leteckého týmu, ne jenom sestra z oddělení.

Na obrazovce se objevila Kellie v pracovní kombinéze, jak běží po chodbě s dalšími členy posádky, které právě povolali do akce.

„S dovolením, s dovolením,” křičela, když kličkovali mezi lidmi, kteří se jim připletli do cesty.

Byla nádhernou ukázkou dokonale fungujícího lidského genomu, v tmavém obličeji zářily bílé zuby a kamera zdůrazňovala exotický půvab jejích jemných rysů a lícních kostí. Nebylo těžké si domyslet, že se do ní každou chvíli zamiloval nějaký pacient. Vzápětí se v reportáži objevila znovu, v kantýně, po dokončení další náročné mise.

„Vždycky je to závod s časem,” říkala právě reportérce. „Člověk dobře ví, že třeba jen minuta zdržení může stát někoho život. Je to prostě příval adrenalinu.”

Zatímco poměrně banální interview pokračovalo, kamera zabrala kantýnu z jiného úhlu.

„Ani nevím, proč jsem to nahrávala, ale moc často se nestává, aby byl v televizi někdo, koho znám,” vykládala Harveyová.

Nejdřív mi to vůbec nedošlo.

„Zastavte tu pásku!” vykřikla jsem. „Přetočte to prosím zpátky. Ano, přesně tam. Stopněte ten záběr.”

Kamera zabírala v pozadí nějakou osobu, která právě obědvala.

„Ne,” zašeptala jsem zděšeně. „To nemůže být pravda.”

Carrie Grethenová na sobě měla džíny a batikované tričko, seděla u stolu s nějakými dalšími nemocničními zaměstnanci a jedla sendvič. Nepoznala jsem ji hned, protože měla vlasy dlouhé až pod uši a obarvené henou na výrazný červený odstín, zatímco když jsem ji viděla naposledy, byla ostříhaná nakrátko a úplně odbarvená. Ale nakonec mou pozornost upoutaly její oči, přitáhly mě jako černá díra. Dívala se přímo do kamery, zatímco pomalu žvýkala, oči stejně studeně jasné a zlé, jak jsem si pamatovala.

Zvedla jsem se z křesla, přešla přímo k videu a vytáhla kazetu.

“Budu to potřebovat,” řekla jsem Harveyové a v hlase se mi ozývala panika. „Slibuju, že vám kazetu potom vrátíme.”

„Dobře. Ale nezapomeňte, prosím. Je to jediná kopie, kterou mám.” Sandra Harveyová rovněž vstala. „Není vám nic? Vypadáte, jako byste viděla strašidlo.”

„Už musím jít. Ještě jednou vám mockrát děkuju,” zamumlala jsem.

Přeběhla jsem do sousední zahrady a po schůdkách vešla do zadní části domu, kde podlahu pokrývalo několik centimetrů vody a další pomalu odkapávala ze střechy.Kolem přecházeli agenti, fotili a mluvili mezi sebou. „Teun!” zavolala jsem.

Opatrně jsem popošla hlouběji do domu, překračovala chybějící části podlahy a snažila se o nic nezakopnout. Mlhavě jsem si uvědomila, že jeden z agentů ukládá do igelitového pytle zčernalou kočičí mrtvolku.

„Teun!” zavolala jsem znovu.

Zaslechla jsem rázné kroky, jak McGovernová překračovala popadané trámy a zhroucené stěny. Náhle stála těsně vedle mě a přidržela mé za loket.

„Hej, dávej pozor,” pokárala mě.

„Musím najít Lucy,” sdělila jsem jí.

„Co se děje?”

Začala mě opatrně vyvádět ven. „Kde je?” zeptala jsem se.

„U jednoho hlášeného požáru ve městě. Obchod se smíšeným zbožím, patrně žhářství. Kay, co se sakra…?” Už jsme vyšly ven na trávník a já svírala videokazetu, jako by na ní závisel můj život.

„Teun, prosím.” Podívala jsem se jí do očí. „Vezmi mě do Filadelfie.”

„Tak pojď,” řekla.

Kapitola 16

McGovernová dojela zpět do Filadelfie za pětačtyřicet minut, protože vytrvale překračovala povolenou rychlost. Vysílačkou se spojila se svou pobočkou a mluvila na bezpečné taktické frekvenci. Přesto se vyjadřovala velice opatrně, ale dala jasně najevo, že si přeje, aby všichni agenti, kteří nemají jinou naléhavou práci, vyrazili do ulic pátrat po Carrii. Já se mezitím dovolala z mobilu Marinovi a požádala ho, aby okamžitě sednul do letadla.

„Je tady,” řekla jsem.

„Do prdele. Benton a Lucy to vědí?” ,

„Zatím se je snažíme najít.”

„Už tam letím,” prohlásil.

Nevěřila jsem a McGovernová také ne, že se Carrie pořád ještě zdržuje v okrese Lehigh. Chtěla byt tam, kde mohla napáchat co největší škodu, a já byla přesvědčená, že nějak vypátrala, že se Lucy stěhuje do Filadelfie. Carrie mohla Lucy klidně sledovat. A přestože to nedávalo smysl, neochvějně jsem věřila, že vražda ve Warrentonu i ten druhý zločin měly být vějičkou pro ty, kdo v minulosti Carrii porazili.

„Jenže k požáru ve Warrentonu došlo předtím, než uprchla z Kirby,” připomněla mi McGovernová, když odbočovala na Chestnut Street.

„Já vím,” řekla jsem a cítila, jak se mi strachem zastavuje pulz. „Vůbec tornu nerozumím, ale prostě vím, že v tom musí být nějak zapletená. V té televizní reportáži se neobjevila náhodou, Teun. Bylo jí jasné, že po vraždě Kellie Shephardové budeme procházet všechno, co se dá. Carrie zatraceně dobře věděla, že ten záznam uvidíme.”

K požáru, k němuž vyrazila Lucy, došlo ve zpustlé čtvrti kousek západně od areálu Pensylvánské univerzity. Už padla tma a blikající světla zásahových vozů byla vidět na míle daleko. Policejní auta uzavřela dva bloky ulice. Stálo tam nejméně osm hasičských cisteren a čtyři vozy s výsuvnými žebříky. Více než dvacet metrů ve vzduchu stáli hasiči na plošinách a zalévali kouřící střechu vodou z proudnic. Do noci rachotily dieselové motory a voda hnaná pod vysokým tlakem bušila do dřeva a tříštila další sklo. Ulici křižovaly nadouvající se hadice a voda sahala až k diskům kol zaparkovaných vozů, které v nejbližší době nikam nepojedou.

Na chodnících se hemžili fotografové a zpravodajské týmy, a když jsme s McGovernovou vystoupily z auta,

všichni náhle zbystřili.

„Podílí se ATF na vyšetřování tohoto případu?” zeptala se jedna televizní reportérka.

„Jenom se chceme podívat,” odbyla ji McGovernová a bez zastavení jsme šly dál.

„Pak máte podezření na žhářství, jako u těch ostatních vyhořelých obchodů?”

Mikrofon nás vytrvale pronásledoval, při každém kroku se nám pod nohama rozstříkla voda.

„Zatím probíhá vyšetřování,” řekla McGovernová. „A dál s námi už nemůžete, paní.”

Novinářku jsme nechaly stát u kabiny jednoho hasičského vozu a samy jsme popošly blíž k vyhořelému obchodu. Oheň se přenesl i na holičství v sousedním domě, kde právě hasiči sekyrkami a krumpáči prosekávali do střechy čtvercové otvory. Agenti v leteckých bundách s logem ATF vyslýchali potenciální svědky a kolem vchodu do suterénu pobíhali vyšetřovatelé v ochranných oděvech s přilbami na hlavách. Zaslechla jsem něco o kloubových vypínačích, elektroměru a načerno udělané přípojce. Všude kolem se valil černý dým, ale zdálo se, že v celém prostoru už zůstala jen jediná oblast, z níž se vytrvale kouřilo a prošlehávaly plameny.

„Možná je uvnitř,” zakřičela mi McGovernová do ucha.

Vydala jsem se za ní ještě blíž k požářišti. Prosklená výloha obchodu byla rozbitá a část zboží se vyvalila ven s proudy studené vody. Kolem proplouvaly konzervy s tuňákem, zčernalé banány, menstruační vložky, sáčky bramborových lupínků a lahvičky se zálivkami na salát. Jeden hasič vylovil plechovku kávy, pokrčil rameny a hodil ji do svého vozu. Kužely světla ze silných baterek se prodíraly zakouřeným, černým vnitřkem zničeného obchodu, ozařovaly regály zkroucené jako rozteklé karamely a obnažené dráty visící v trsech ze stropních trámů.

„Není tam někde Lucy Farinelliová’?” zavolala McGovernová dovnitř.

„Když jsem ji viděl naposledy, mluvila vzadu s majitelem,” odpověděl jí mužský hlas.

„Dávejte tam na sebe pozor,” zakřičela na agenta McGovernová hlasitě.

„Jo, nějak se nám nedaří vypnout proud. Musí tu být někde podzemní přívod. Nechtěla byste se na to podívat?” „Jistě.”

„Tak tohle dělá moje neteř,” prohodila jsem, když jsme se s McGovernovou vracely na ulici a kolem nás proplouvaly další zničené potraviny a konzervy.

„Když má dobrý den. Myslím, že její číslo je 718. Zkusím ji vyvolat.”

McGovernová si přidržela u úst přenosnou vysílačku a chvilku hledala Lucy v éteru.

„Co se děje?” ozval se vzápětí hlas mé neteře.

„Máte něco rozdělaného?”

„Už končím.”

„Můžete se s námi sejít před vchodem?”

„Hned jsem tam.”

Určitě na mně bylo znát, jak se mi ulevilo, a McGovernová se na mě mezi kmitajícími světly a proudy vody usmála. Hasiči byli zpocení a špinaví od sazí. Dívala jsem se, jak v těžkých botách a s hadicemi na ramenou pomalu postupují dál, nebo si nalévají z plastových nádob do kelímků jakousi zelenou tekutinu na utišení žízně. Na jednom nákladním voze už nainstalovali světlomety a v jejich ostrém, matoucím světle získal výjev před námi přízračný nádech. Z temnoty se vynořili zvědaví čumilové, hyeny, jak jim přezdívali agenti ATF, v rukou fotoaparáty na jedno použití, zatímco podnikaví pouliční prodejci začínali nabízet vonné tyčinky a padělané hodinky.

V době, kdy se k nám Lucy dostala, už kouř zeslábl a zbělel, což znamenalo spoustu páry. Voda pronikala k ohnisku.

„Výborně,” podotkla McGovernová, které to také neuniklo. „Za chvíli bude hotovo.”

„Krysy překousaly elektrické vedení,” oznámila nám Lucy místo pozdravu. „O tom mě aspoň přesvědčoval majitel obchodu.”

Trochu zvláštně si mě změřila pohledem.

„Co tě sem přivádí?” zeptala se.

„Vypadá to, že do případu žhářství a vraždy v okrese Lehigh je zapletená Carrie,” odpověděla McGovernová místo mě. „A nemůžeme vyloučit, že je ještě pořád někde poblíž, možná dokonce přímo ve Filadelfii.”

„Cože?” Lucy vypadala ohromeně. „Ale jak jste na to Přišly? A co požár ve Warrentonu?”

„Já vím,” odpověděla jsem. „Vypadá to jako úplná záhada. Ale ty požáry spolu každopádně souvisejí.”

„Třeba zkusila ten Warrenton napodobit,” navrhla moje neteř. „přečetla si o případu v novinách a teď se nás snaží vytočit.”

Pomyslela jsem opět na tu kovovou štěpinu a ohnisko Požáru. Ve zpravodajství se o takových podrobnostech neobjevila ani zmínka. Také nikdo nezveřejnil, že Claire Rawleyová byla zavražděna ostrým řezným nástrojem, patrně nožem, a kromě toho mi nešla z hlavy ještě jedna podobnost. Jak Rawleyová, tak Shephardová byly nápadně krásné.

McGovernová se obrátila k Lucy. „Máme v ulicích spoustu agentů,” řekla jí, „ale stejně musíte být ostražitá a dávat si pozor, jasné? A Kay,” oslovila mě, „tohle asi není nejlepší místo, kde bys měla být.”

Neodpověděla j sem a místo toho j sem se zeptal a Lucy: „Neozval se ti Benton?”

„Ne.”

„Já to nechápu,” zamumlala jsem. „Vůbec netuším, kde může vězet.”

„Kdy jsi s ním mluvila naposledy?” zeptala se Lucy.

„V márnici. Při odchodu říkal, že jede na místo činu. A pak co? Zůstal tam přibližně hodinu?” zeptala jsem se McGovernové.

„Nanejvýš. Nemohl třeba odjet zpátky do New Yorku nebo do Richmondu?”

„To by mi určitě oznámil. Pořád mu volám na pager. Třeba bude něco vědět Marino, až konečně dorazí,” zadoufala jsem, zatímco hadice chrlily další proudy vody a na nás se snášelo jemné mžení.

Byla skoro půlnoc, když se v mém hotelovém pokoji objevil Marino, ale o Bentonovi nevěděl nic.

„Podle mě bys tady neměla zůstávat sama,” prohlásil bez úvodu. Vypadal nervózně a velice neupraveně.

„Nechceš mi prozradit, kde bych asi byla ve větším bezpečí? Nevím, co se děje. Benton nenechal žádný vzkaz.

Neozývá se, když mu volám na pager.”

„Nepohádali jste se náhodou, nebo tak něco?”

„Proboha,” zavrčela j sem podrážděně.

„Hele, pozvala sis mě sem ty a já se jenom snažím pomoct.”

“Já vím.”

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se trochu uklidnit.

„Co Lucy?”

Posadil se na kraj mé postele.

„Poblíž univerzity došlo k poměrně velkému požáru. Nejspíš je ještě tam,” odpověděla jsem.

„Žhářství?”

„Nejsem si jistá, jestli to už zjistili.”

Chvilku jsme mlčeli a já byla stále napjatější. „Podívej,” řekla jsem nakonec. „Můžeme tu trčet a nečinně čekat, až se něco stane. Nebo můžeme jít ven. Stejně bych nedokázala usnout.”

Začala jsem přecházet po pokoji.

„Sakra, nemíním tu sedět celou noc a představovat si, jak někde číhá Carrie.”

Oči se mi zalily slzami.

„Benton je někde tam venku. Možná na tom spáleništi s Lucy. Vůbec nic nevím.”

Otočila jsem se k němu zády a zadívala se na přístav. Dech mi v hrudi vázl a ruce jsem měla tak ledové, že mi zmodraly nehty.

Marino vstal a já cítila, jak mě zkoumavě pozoruje.

„Tak pojď,” vyzval mě. „Prověříme to.”

Když jsme dojeli k vyhořelému domu na Walnut Street, už tam bylo mnohem méně rušno. Většina zásahových vozů odjela a těch pár hasičů, kteří ještě pracovali, vyčerpaně stáčelo hadice. Z přední místnosti obchodu stále stoupal dým a pára, ale neviděla jsem žádné plameny a zevnitř se ozývaly hlasy a kroky. Tmu protínalo oslnivé světlo reflektorů a pod nohama nám křupalo rozbité sklo. Brodila jsem se vodou mezi zbožím a troskami, a když jsem se dostala ke vchodu, zaslechla jsem hlas McGovernové. Říkala něco o soudním lékaři.

„Ať ten chlap okamžitě přijede,” štěkala. „A dávejte tu na to pozor, rozumíte? Nedá se poznat, kde všude se to rozneslo, a nechci, abychom na něco šlápli.”

„Nemá s sebou někdo foťák?”

„Dobrá, jsou tady hodinky, pánské, z nerezové oceli. Sklíčko je rozbité. A pak tu máme želízka.”

„Co jsi to říkal?”

„Slyšelas dobře. Pouta na ruce, značka Smith & Wesson, policejní typ. Zacvaknutá a zamčená, jako by je měl někdo nasazená. Vlastně jsou zamčená na dva západy.”

„Nedělej si srandu.”

Tápavě jsem mířila dovnitř, do přilby mi narážely velké kapky studené vody a stékaly mi za krk. Rozeznala jsem Lucyin hlas, ale neslyšela jsem, co říká. Mluvila skoro hystericky a náhle se strhl nějaký poprask, voda divoce zašplouchala.

„Klid, klid!” nařizovala McGovernová. „Lucy! Odveďte ji odsud někdo!”

„Ne!” zaječela Lucy. „NE! NE! NE!”

Pak se ozvalo hlasité šplouchnutí a polekaný výkřik. „Proboha. Nestalo se vám nic?” zeptala se McGovernová.

Na půl cesty dovnitř jsem zahlédla, jak McGovernová pomáhá Lucy na nohy. Moje neteř byla hysterická, krvácela jí ruka, ale zdálo se, že to vůbec necítí. Srdce se mi svíralo, když jsem se k nim brodila, a krev jsem měla snad stejně ledovou, jako byla voda kolem mě.

„Podívám se na to,” řekla jsem, jemně vzala Lucyinu ruku do své a posvítila na ránu baterkou.

Třásla se po celém těle.

„Kdy tě naposledy očkovali proti tetanu?” zeptala jsem se.

„Teto Kay,” zasténala. „Teto Kay.” ‘

Lucy mě prudce chytila kolem krku a obě jsme málem upadly. Plakala tak zoufale, že nedokázala promluvit, : a svým objetím mi drtila žebra jako ve svěráku.

„Co se stalo?” zeptala jsem se McGovernové.

„Nejdřív vás odsud musíme obě dostat,” přikázala.

„Pověz mi, co se stalo.”

Nechystala jsem se nikam odejít, dokud se to nedozvím. Opět zaváhala.

„Našli jsme nějaké ostatky. Oběť požáru. Kay, prosím.”

Vzala mě za paži, ale já se jí vytrhla.

„Musíme jít ven,” opakovala.

Odtáhla jsem se od ní a podívala se směrem k zadnímu rohu, kde tlumenými hlasy rozprávěli vyšetřovatelé, brodili se vodou, cákali kolem a zkoumali okolí baterkami.

„Tady jsou další kosti,” ozval se někdo. „Ne, omyl. Jen ohořelé dřevo,”

„Tohle teda rozhodně dřevo není.”

„Do prdele. Kde sakra vězí ten soudní lékař?”

„Já to zařídím,” řekla jsem McGovernové, jako by šlo o můj případ. „Odved odsud Lucy a zavaž jí ruku čistým ručníkem. Za chvíli ji ošetřím. Lucy,” obrátila jsem se pak k neteři, „bude to v pořádku.”

Odtrhla jsem si její paže z krku a sama jsem se začínala třást. Už jsem to tušila.

„Kay, nechoď tam.” McGovernová zvýšila hlas. „Nechoď tam!”

Ale v tu chvíli jsem už věděla, že to musím udělat, a rychle jsem vyrazila do toho rohu, rozstřikovala kolem sebe vodu a téměř klopýtala, jak se mi podlamovala kolena. Při mém příchodu vyšetřovatelé zmlkli a já nejdřív ani nevěděla, na co se dívám, když jsem sledovala kužely světla z jejich baterek k něčemu zuhelnatělému, co se mísilo s rozmáčeným papírem a izolací, k něčemu, co leželo na popadané omítce a kusech zčernalého dřeva.

Pak jsem rozeznala tvar opasku, přezku a vyčnívající stehenní kost, která vypadala jako silná ohořelá hůl. Srdce se mi zběsile rozbušilo, když se přede mnou z temnoty vynořil obrys ohořelého těla se zčernalou hlavou, která už neměla žádné rysy, jen prameny stříbřitých vlasů ušpiněných od sazí.

„Ukažte mi ty hodinky,” řekla jsem a zoufale se na vyšetřovatele podívala.

Jeden z nich mi je podal a já si je zvedla blíž k očím. Byly to pánské hodinky z nerezové oceli, značka Breitling, typ Aerospace.

„Ne,” zamumlala jsem chraptivě a klekla si do té vody. „Prosím, ne.”

Zakryla jsem si obličej rukama. Mozek mi vypnul. Zatmělo se mi před očima a ztratila jsem rovnováhu. Když mě přidržela něčí pevná ruka, cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek.

„Pojďte, paní doktorko,” řekl vlídně nějaký muž a cizí ruce mě postavily na nohy.

„Nemůže to být on!” vykřikla jsem. „Panebože, prosím, ať to není on. Prosím, prosím, prosím.”

Pořád se mi podlamovaly nohy a cestou ven mě museli podpírat dva agenti, zatímco já se v duchu zoufale snažila slepit dohromady roztříštěné kousky, které ze mě zbyly. Když mě vyprovodili zpátky na ulici, nepromluvila jsem s nikým ani slovo a podivným, prkenným krokem jsem se vydala k Teuninu exploreru. McGovernová seděla s Lucy na zadním sedadle a přidržovala jí na levé ruce ručník nasáklý krví.

„Potřebuju lékárničku,” slyšela jsem samu sebe říkat. „Možná by bylo lepší odvézt ji do nemocnice,” navrhla

McGovernová a upřeně se na mě podívala. V očích se jí odrážela směsice strachu a soucitu.

„Sežeň ji.”

McGovernová sáhla dozadu za sedadlo, vytáhla oranžovou plechovou krabici a otevřela ji. Lucy byla téměř v šoku, celá se třásla a obličej měla křídově bílý.

„Potřebuje deku,” řekla jsem.

Odmotala jsem ručník a opláchla jí ruku vodou z plastové láhve. Na palci měla téměř úplně odtrženou tlustou vrstvu kůže a já ránu očistila kusem vaty důkladně namočeným v dezinfekci. Do nosu mě štípal čpavý odér jódu a připadalo mi, že všechno, co jsem právě viděla, byl jenom zlý sen. Tohle se nemohlo stát.

„Musí se to zašít,” řekla McGovernová.

Nestalo se to. Jenom noční můra.

„Měly bychom ji odvézt do nemocnice na šití.”

Ale já už měla připravené sterilní krytí a tekutou náplast, protože jsem věděla, že u takového typu poranění není šití nic platné. Po tváři se mi řinuly slzy, když jsem na závěr překrývala ošetřenou ránu tlustou vrstvou gázy. Když jsem konečně zvedla hlavu a podívala se ven, zjistila jsem, že u mých dvířek stojí Marino. Obličej měl stažený bolestí a hněvem. Vypadal, jako by se mu chtělo zvracet. Vystoupila jsem z auta.

„Lucy, musíš jít se mnou,” řekla jsem a vzala ji za paži. Vždycky jsem se dokázala lépe ovládat, když jsem se musela starat o někoho jiného. „Pojď’.”

Do očí nám blikala světla zásahových vozů, lidé, kteří se pohybovali ve tmě kolem, působili vzdáleně a cize. Marino nás odvezl právě ve chvíli, kdy před domem zastavila dodávka soudního lékaře. Udělají rentgen, porovnají zubní záznamy, možná dokonce provedou i testy na DNA, aby potvrdili totožnost oběti. Ten proces bude nepochybně nějakou dobu trvat, ale na tom nezáleželo. Já už to věděla. Benton byl mrtvý.

Kapitola 17

Z toho mála informací, které jsme měli v dané chvíli k dispozici, podle všeho vyplývalo, že Benton byl vylákán do pasti, kde na něj čekala příšerná smrt. Neměli jsme žádná vodítka. pokud jde o to, co ho vlastně přivedlo do malého krámku na Walnut Street. Mohli jsme jen hádat, že byl možná unesen někde jinde a poté přinucen vylézt po žebříku do zadní části té malé budovy v horší části města. Soudili jsme, že mu v určité chvíli nasadili pouta, a v průběhu dalšího pátrání vyšetřovatelé objevili drát zkroucený do tvaru osmičky, který mu pravděpodobně poutal kotníky, než shořely.

Objevily se klíčky od jeho vozu a náprsní taška, ale ne jeho pistole Sig Sauer ráže devět milimetrů ani zlatý pečetní prsten. V hotelu nechal několikery šaty na převlečení a svou aktovku, kterou vyšetřovatelé prohledali a poté mi ji předali. Noc jsem strávila v domě Teun McGovernové. V okolí hlídkovali její agenti, protože Carrie se pořád pohybovala někde venku a další útok byl jen otázkou času.

Rozhodně měla v úmyslu dokončit to, co začala, a mohli jsme jen přemýšlet, kdo má být další na řadě a zda její plán vyjde. Marino se usadil na pohovce v Lucyině miniaturním bytečku, aby ji hlídal. My tři jsme si neměli co říct, protože vlastně nebylo o čem mluvit. Co se stalo, stalo se.

McGovernová se mě pokoušela vytáhnout z ulity. Během večera mi několikrát přinesla do pokoje pro hosty, :’ z jehož oken, zakrytých modrými závěsy, jsem mohla pozorovat zvětralé cihly a mosazné lucerny řadových domků : na Society Hill, čaj nebo jídlo. Měla však dost rozumu, aby , na mě netlačila, a já byla příliš zničená, abych dokázala dělat něco jiného než spát. Z trhaného spánku jsem se probouzela s pocitem zoufalství a vzápětí jsem si vždycky uvědomila proč.

Nevzpomínám si, jestli se mi něco zdálo. Plakala jsem tolik, že mi oči napuchly a změnily se v tenké škvírky. Ve čtvrtek dopoledne jsem vstala pozdě, dala si dlouhou sprchu a pak jsem se vypravila za McGovernovou do kuchyně. Měla na sobě kalhotový kostým v odstínu pařížské modři, popíjela kávu a četla si noviny.

„Dobré ráno,” pozdravila mě, překvapená a potěšená, že jsem vylezla ze svého úkrytu. „Jak ti je?”

„Pověz mi, co se děje,” požádala jsem ji.

Posadila jsem se naproti ní. Položila šálek na stůl a odsunula se od stolu.

„Přinesu ti kafe,” nabídla.

„Pověz mi, co se děje,” opakovala jsem. „Chci to vědět, Teun. Zjistili už něco? Myslím v márnici.”

Chvilku hledala slova a mlčky se dívala z okna na starou magnolii obtěžkanou zahnědlými, bezvládně visícími květy.

„Pořád na něm pracují,” odpověděla nakonec. „Ale zatím se zdá, že měl patrně proříznuté hrdlo. Našly se i zářezy na obličejových kostech. Tady a tady.”

Ukázala si na levou stranu čelisti a mezi oči.

„V průdušnici neobjevili žádné saze či popáleniny, ani oxid uhelnatý. Takže když požár vypukl, byl už mrtvý,” pokračovala. „Je mi to líto, Kay. Já… nevím, co mám říct.”

„Jak to, že ho nikdo neviděl do toho domu vejít?” zeptala jsem se, jako by mi vůbec nedocházela hrůznost toho, co mi právě prozradila. „Někdo ho tam násilím dovleče, možná s namířenou pistolí, a nikdo nic neviděl?”

„Obchod zavírá v pět odpoledne,” vysvětlila mi. „Nenašli jsme žádné známky násilného vniknutí a z nějakého důvodu nebylo zapnuté poplašné zařízení, takže se samozřejmě nespustilo. Poslední dobou jsme tu měli problémy se žhářstvím v podobných obchodech, kvůli penězům z pojistky. Vždycky se to tak či onak týkalo stejné pákistánské rodiny.”

Napila se kávy.

„Stejný způsob provedení,” pokračovala. „V krámě je jen málo zboží, oheň vypukne krátce po zavírací hodině a nikdo z okolí si ničeho nevšimne.”

„Tohle nemá nic společného s pojišťovacími podvody!” vyštěkla jsem s náhlým hněvem.

„Samozřejmě že ne,” odpověděla klidně. „Alespoň ne přímo. Ale jestli chceš znát moji teorii, povím ti ji.”

„Do toho.”

„Možná byla tím žhářem Carrie…”

„Samozřejmě!”

„Chci říct, že se třeba domluvila s majitelem, že za něj obchod podpálí. Možná jí dokonce zaplatil, aby to udělala, a neměl tušení, co má Carrie doopravdy v úmyslu. Samozřejmě by to znamenalo důkladně připravený plán.”

„Celé roky neměla na práci nic jiného než dělat si plány.”

Opět se mi sevřela hruď, v hrdle jsem ucítila slzy a vzápětí mi vhrkly do očí.

„Pojedu domů,” oznámila jsem jí. „Musím něco dělat. Nemůžu tady zůstat.”

„Myslím, že by bylo lepší…,” chystala se něco namítat.

„Musím přijít na to, co má v úmyslu udělat teď,” řekla jsem, jako bych vážně věřila, že se to dá odhalit. „Musím zjistit, jak provádí to, co provádí. Za tímhle vším je nějaký větší plán, nějaký systém, něco dalšího. Neobjevili nějaké kovové úlomky?”

„Moc toho nezbylo. Ležel nahoře ve skladu, v ohnisku požáru. Muselo tam být velké množství samovznětlivého materiálu, ale nevíme jakého druhu, až na to, že ve vodě kolem se našla spousta polystyrenových kuliček. A tyhle věci hoří opravdu dobře. Zatím opět žádné stopy po rozlitých hořlavinách.”

„Teun, ty kovové úlomky z případu Shephardové. Dovol nám odvézt je do Richmondu, abychom je porovnali s tím, co už máme. Tvoji vyšetřovatelé je můžou proti podpisu předat Marinovi.”

Podívala se na mě skeptickýma, unavenýma a smutnýma očima.

„Musíš se s tím nějak vyrovnat, Kay. Zbytek práce nech na nás.”

„Já se s tím vyrovnávám, Teun.”

Vstala jsem ze židle a podívala se na ni shora. „Jediným způsobem, jaký znám,” dodala jsem tiše.

„Prosím.”

„Vlastně bys na tom případu už vůbec neměla pracovat.

A Lucy chci dát nejméně na týden administrativní volno.”

„Nenechám se z případu stáhnout,” prohlásila jsem. „S tím nepočítej.”

„Nejsi v takovém stavu, abys dokázala být objektivní.”

„A co bys dělala na mém místě ty?” zeptala jsem se. „Šla bys domů a seděla s rukama v klíně?”

„Jenže já nejsem na tvém místě.”

„Odpověz mi,” naléhala jsem.

„Nikdo by mi nezabránil dál na tom případu pracovat. Byla bych posedlá. Dělala bych přesně to, co děláš ty,” prohlásila a rovněž vstala. „Udělám pro tebe, co bude v mých silách.”

„Děkuju,” řekla jsem. „Díky bohu za tebe, Teun.” Chvilku mě pozorovala, opřená o kuchyňskou linku, ruce v kapsách plátěných kalhot.

„Kay, nedávej si za to vinu,” řekla tiše.

„Dávám vinu Carrii,” odpověděla jsem s náhlým přívalem hořkých slz. „To ona za všechno může.”

Kapitola 18

O několik hodin později už Marino odvážel mě a Lucy zpátky do Richmondu. Byla to nejhorší jízda v mém životě všichni tři jsme upřeně zírali před sebe a neříkali nic, zavaleni depresí, která ve voze s každým ujetým kilometrem houstla. Připadalo mi, že to, co se stalo, nemůže být pravda, a kdykoli jsem si uvědomila, že to pravda je, měla jsem pocit, jako bych dostala prudkou ránu do prsou. Hlavou se mi honily obrazy Bentona. Nevěděla jsem, jestli je to laskavost, nebo ještě větší tragédie, že jsme naši poslední noc nestrávili společně ve stejné posteli.

Nebyla jsem si jistá, zda bych dokázala snést čerstvé vzpomínky na jeho doteky, jeho dech, jeho tělo v mé náruči. A vzápětí jsem ho chtěla zase držet a milovat se s ním. Moje myšlenky se řítily z nejrůznějších hor do tmavých propastí, kde se obvykle zachytily na takových skutečnostech, jako že se budu muset vypořádat s věcmi, které má u mě doma, včetně oblečení.

Jeho ostatky budou muset být převezeny do Richmondu, a navzdory všemu, co jsem věděla o smrti, jsme se my dva nikdy příliš nezabývali představou té vlastní, natož tím, jak by měl probíhat pohřeb a kde máme být uloženi k poslednímu odpočinku. Nechtěli jsme myslet na vlastní smrt, a tak jsme se tomu vyhýbali.

Dálnice 195 mi před očima splývala a v zastaveném čase se táhla donekonečna. Kdykoli se mi oči zalily slzami, otočila jsem se k oknu, aby mi nebylo vidět do tváře. Lucy na zadním sedadle mlčela, její hněv, žal a strach byly téměř hmatatelné, jako betonová zeď.

Promluvila, až když jsme minuli Fredericksburg. „Dám výpověď,” řekla. „Tohle je už na mě moc. Někde si najdu něco jiného. Třeba práci na počítačích.”

„Kravina,” odsekl Marino a podíval se na ni do zpětného zrcátka. „Přesně tohle ta mrcha chce, abys udělala. Abys

odešla z bezpečnostních složek. Abys prohrála a měla zkažený život.”

„Prohrála jsem a mám zkažený život.”

„Zatracená kravina,” opakoval.

„Zabila ho kvůli mně,” pokračovala Lucy stejným mdlým, monotónním hlasem.

„Zabila ho, protože to chtěla udělat. A můžeme tady sedět a litovat se, nebo se můžeme zamyslet nad tím, co uděláme, než se rozhodne odkráglovat dalšího z nás.”

Ale moje neteř se nenechala utěšit. Kdysi dávno nás všechny nepřímo vystavila Carriinu vlivu.

„Carrie chce, aby sis za to dávala vinu,” řekla jsem jí.

Lucy nereagovala a já se k ní na sedadle otočila. Pořád na sobě měla špinavý ochranný oblek a vysoké pracovní boty. Vlasy měla rozcuchané a byla cítit kouřem, protože se ještě nevykoupala. Pokud jsem věděla, v uplynulých hodinách nejedla ani nespala. Oči měla prázdné a tvrdé. Chladně se leskly, odráželo se v nich její rozhodnutí a já už u ní takový pohled viděla, v okamžicích, kdy v ní beznaděj a nepřátelství vyvolaly sklony k sebezničení. Část její bytosti si přála zemřít, nebo to možná část její bytosti už udělala.

K mému domu jsme dojeli v půl šesté a šikmé podvečerní slunce bylo horké a jasné. Obloha vypadala zamlženě, ale neobjevil se na ní jediný mráček. Sebrala jsem ze schodu před vchodem noviny a opět se mi sevřelo srdce, když jsem na první straně nejnovějšího vydání zahlédla titulek o Bentonově smrti. Přestože totožnost nebyla ještě bezpečně potvrzena, předpokládá se, že zahynul za velmi podezřelých okolností při požáru, když pomáhal FBI v celoamerickém honu na uprchlou vražedkyni Carrii Grethenovou. Vyšetřovatelé odmítají prozradit, proč byl Benton v tom malém obchodě se smíšeným zbožím, který vyhořel, ani zda ho tam nemohl někdo vylákat.

„Co chceš udělat s tímhle?” zeptal se Marino.

Otevřel zavazadlový prostor, kde ležely tři velké hnědé papírové tašky s osobními věcmi z Bentonova hotelového pokoje. Nedokázala jsem se rozhodnout.

„Nemám ti je prostě odnést do pracovny?” navrhl. „Nebo je můžu prohlédnout sám, jestli chceš, doktorko.”

„Ne, ne, jen to někam polož.”

Tvrdý papír zapraskal, když odnášel tašky do domu a chodbou do pracovny. Kráčel ztěžka a pomalu, a když se vrátil, pořád jsem stála u otevřených dveří.

„Promluvíme si později,” prohlásil. „A ať tě ani nenapadne nechat tyhle dveře otevřené, slyšíš? Alarm zůstane zapnutý a ty ani Lucy byste neměly nikam chodit.”

„Myslím, že s tím si nemusíš dělat starosti.”

Lucy si odložila zavazadla ve své ložnici poblíž kuchyně, a když Marino odjížděl, dívala se z okna do dálky. Přistoupila jsem k ní zezadu a zlehka jí položila dlaně na ramena.

„Nedávej výpověď,” řekla jsem a čelem se opřela o její šíji.

Neotočila se a já cítila, jak jí celým tělem otřásá žal.

„V tomhle jedeme společně, Lucy,” mluvila jsem tiše dál. „Vlastně jsme všechno, co zůstalo. Jen ty a já. Benton by chtěl, abychom v tomhle držely pohromadě. Nechtěl by, abys to vzdala. Co bych pak měla dělat já? Jestli to vzdáš, dáš ruce pryč i ode mě.”

Rozvzlykala se.

„Potřebuju tě.” Stěží jsem dokázala mluvit. „Víc než kdy jindy.”

Obrátila se a přitiskla se ke mně tak, jak to dělávala, když byla vyděšené dítě, které toužilo po tom, aby ho měl někdo rád. Její slzy mi kapaly na krk a chvíli jsme tak beze slov stály uprostřed místnosti plné počítačového vybavení a učebnic, vyzdobené plakáty hrdinů jejího dospívání.

„Je to moje vina, teto Kay. Všechno je to moje vina!” vykřikla. „Zabila jsem ho.”

„Ne,” namítla jsem a pevně ji k sobě přitiskla, zatímco se mi z očí také řinuly slzy.

„Copak mi to můžeš někdy odpustit? Připravila jsem tě o něj!”

„Takhle to není. Ty jsi nic neudělala, Lucy.”

„Já s tím nemůžu žít.”

„Můžeš a budeš. Musíme jedna druhé pomoct, abychom s tím dokázaly žít.”

„Taky jsem ho milovala. Co všechno pro mě udělal. Pomohl mi, když jsem u FBI začínala, dal mi šanci. Podporoval mě. Ve všem.”

„My to zvládneme, Lucy,” řekla jsem.

Odtáhla se ode mě a zhroutila se na kraj postele. Cípem modrého trička umazaného od sazí si utřela obličej. Potom si opřela lokty o kolena, svěsila hlavu a dívala se, jak její vlastní slzy skrápějí dřevěnou podlahu jako déšť.

„Chci ti něco říct a ty mě musíš vyslechnout,” promluvila tichým, tvrdým hlasem. „Nejsem si jistá, jestli dokážu jít dál, teto Kay. Každý má v sobě určitý bod. Kde to začíná a končí.” Přerývaně vydechla. „Odkud už nemůže pokračovat. Přála bych si, aby zabila raději mě. Možná by mi tím prokázala službu.”

Sledovala jsem, jak sbírá síly, jako by se snažila přimět samu sebe zemřít před mýma očima.

„Jestli nedokážu jít dál, teto Kay, musíš to pochopit a neobviňovat se z toho nebo tak něco,” zamumlala a utřela si oči rukávem.

Přešla jsem k ní a zvedla jí bradu. Byla rozpálená, její tělo i dech ostře, nepříjemně páchly kouřem.

„Teď poslouchej ty mě,” vyzvala jsem ji s naléhavostí, která by ji v minulosti vyděsila. „Koukej si tenhle zatracený nápad okamžitě vyhnat z hlavy. Jsi ráda, že jsi neumřela, a nespácháš sebevraždu, jestli mluvíš právě o tomhle, a já si myslím, že ano. Víš, co znamená sebevražda, Lucy? Jen vztek, jen odplatu. Sebevražda je konečné, definitivní jděte do hajzlu. Udělala bys to Bentonovi? Udělala bys to Marinovi? Udělala bys to mně?”

Držela jsem její hlavu v dlaních, dokud se na mě nepodívala.

„Copak vážně připustíš, aby ti taková odporná nula jako Carrie provedla tohle?” zeptala jsem se. „Kde je ta odvaha a síla, kterou znám?”

„Já nevím,” zašeptala s povzdechem.

„Ale víš,” odsekla jsem. „Neopovažuj se zničit mi život, Lucy. Už tak dostal dost velké rány. To vážně chceš, abych strávila zbytek svých dní s ozvěnou výstřelu, která mi bude donekonečna znít v hlavě? Nemyslela jsem si, že jsi zbabělec.”

„Nejsem.”

Podívala se mi do očí.

„Zítra začneme zase bojovat,” řekla jsem.

Přikývla a ztěžka polkla.

„Teď se běž osprchovat,” nakázala jsem jí.

Počkala jsem, dokud nezačala v koupelně téct voda, a pak jsem zamířila do kuchyně. Musely jsme něco sníst, i když jsem předpokládala, že se do jídla budeme muset nutit. Rozmrazila jsem kuřecí prsíčka a uvařila jsem vývar veškerou čerstvou zeleninou, která mi přišla pod ruku. Štědře jsem přidala rozmarýn, bobkový list a sherry, ale nic ostřejšího, dokonce ani pepř ne, protože jsme potřebovaly uklidňující jídlo. Zatímco jsme jedly, Marino dvakrát zavolal, aby si ověřil, zda je všechno v pořádku.

„Můžeš sem zajet,” nabídla jsem mu. „Uvařila jsem polévku, i když na tvůj vkus bude asi moc dietní.”

„Já nic nepotřebuju,” prohlásil a já okamžitě poznala, že nemluví pravdu.

„Je tu spousta místa, kdybys chtěl přespat. Měla jsem ti to nabídnout dřív.”

„Ne, doktorko. Mám něco na práci.”

„Hned ráno pojedu do úřadu,” oznámila jsem mu. „Nechápu, jak to dokážeš,” prohlásil trochu odsuzujícím tónem, jako by skutečnost, že myslím na práci, znamenala, že dostatečně neprojevuju city, které bych nyní projevovat měla.

„Mám plán. A ať se stane cokoli, budu se ho držet,” prohlásila jsem.

„Nesnáším tě, když začínáš plánovat.”

Zavěsila jsem a sklidila z kuchyňského stolu polévkové misky. Čím víc jsem přemýšlela o tom, co jsem chtěla udělat, tím víc jsem tím byla posedlá.

„Bylo by pro tebe obtížné sehnat vrtulník?” zeptala jsem se neteře.

„Cože?” Zatvářila se ohromeně.

„Slyšela jsi dobře.”

„A můžu se zeptat k čemu? Víš, já si prostě nemůžu objednat vrtulník stejně snadno jako taxík.”

„Zavolej Teun,” navrhla jsem. „Vysvětli jí, že bych chtěla něco zařídit a potřebuju veškerou možnou spolupráci. Řekni jí, že jestli to půjde tak, jak doufám, budu potřebovat, aby se s námi její tým sešel ve Wilmingtonu v Severní Karolíně. Ještě nevím kdy. Možná okamžitě. Ale musím mít volné ruce. Budou mi muset věřit.”

Lucy vstala a u dřezu si natočila další sklenici vody. „To je šílenost,” řekla.

„Dokážeš sehnat ten vrtulník, nebo ne?”

„Jestli dostanu povolení, pak ano. Mají je u pohraniční stráže. Obvykle si je půjčujeme od nich. Nejspíš by mi mohli nějaký poslat z Washingtonu.”

„Dobrá,” přikývla jsem. „Zkus to zařídit, co nejrychleji to půjde. Ráno zaskočím do laboratoře, aby mi potvrdili to, co už nejspíš vím. A pak možná poletíme do New Yorku.”

„Proč?”

Tvářila se zaujatě, ale skepticky.

„Přistaneme u Kirby, protože mám v úmyslu dostat se tam k jádru věci,” odpověděla jsem jí.

Marino zavolal ještě krátce před desátou a já ho opět ujistila, že mně i Lucy se daří tak dobře, jak je to za daných okolností možné, a že si v mém domě, s nejmodernějším poplašným zařízením, osvětlením a zbraněmi, připadáme bezpečné. Mluvil nešťastně, špatně artikuloval a já poznala, že pil. Televizi měl puštěnou naplno.

„Potřebuju, aby ses se mnou v osm ráno sešel v laboratoři,” zdůraznila jsem mu znovu.

„Já vím, já vím.”

„Je to moc důležité, Marino.”

„To mi nemusíš vykládat, doktorko.”

„Tak se zkus trochu vyspat,” doporučila jsem mu.

„Ty taky.”

Ale já jsem spát nedokázala. Seděla jsem u stolu v pracovně a procházela záznamy z ESA o podezřelých úmrtích při požárech. Znovu jsem si pročetla informace o požáru ve Venice Beach a pak o tom v Baltimoru ve snaze zjistit, co měly ty případy a oběti společného jestli vůbec něco kromě ohniska požáru a faktu, že ačkoli se objevilo podezření na žhářství, vyšetřovatelé nenalezli žádné důkazy. Zavolala jsem nejdřív na baltimorskou policii a v detektivním oddělení jsem objevila člověka, který vypadal, že je ochotný mluvit.

„Na tom pracoval Johnny Montgomery,” sdělil mi detektiv a já ve sluchátku slyšela, jak vdechuje kouř z cigarety.

„Vy o tom nic nevíte?” zeptala jsem se.

„Radši si promluvte s ním. Ale nejspíš si bude chtít

nějak ověřit, že jste opravdu ta osoba, za kterou se vydáváte.”

„Může mi ráno zavolat do práce a potvrdit si to.” Nadiktovala jsem mu číslo. „Budu tam nejpozději v osm. Co takhle email? Nemá detektiv Montgomery elektronickou adresu, kam bych mu mohla poslat vzkaz?”

„Tu vám dát můžu.”

Slyšela jsem, jak otvírá nějakou zásuvku, a pak mi nadiktoval to, co jsem potřebovala.

„Myslím, že jsem o vás už slyšel,” prohodil detektiv zamyšleně. „Jestli jste ta samá soudní patoložka, co mám na mysli. Vím, že je to žena. A pěkná, podle toho, co jsem viděl v televizi. Hmmm. Byla jste někdy v Baltimoru?”

„Chodila jsem ve vašem krásném městě na univerzitu.”

„No, takže teď aspoň vím, že jste opravdu chytrá.”

„Austin Hart, ten mladík, co zemřel při požáru, také studoval na Univerzitě Johnse Hopkinse,” pobídla jsem ho jemně k dalšímu hovoru.

„A kromě toho to byl teplouš. Osobně si myslím, že šlo o zločin z nenávisti.”

„Potřebovala bych jeho fotografii a cokoli o jeho životě, zvyklostech, koníčcích.” Snažila jsem se využít detektivovy momentální sdílnosti.

„Jo, jasně.” Potáhl z cigarety. „Byl to takový hezounek. Slyšel jsem, že si na studium medicíny vydělával jako model. Reklamy na spodní prádlo Calvin Klein a tak podobně. Nejspíš ho zabil nějaký žárlivý milenec. Až přijedete příště do Baltimoru, doktorko, musíte se podívat na Camden Yard. Víte přece, že tu máme nový sportovní stadion, ne?”

„Samozřejmě,” odpověděla jsem, zatímco jsem si v hlavě třídila, co mi právě prozradil.

„Můžu vám sehnat lístky, kdybyste chtěla.”

„To by od vás bylo moc milé. Spojím se s detektivem Montgomerym a vám moc děkuju za ochotu.”

Zavěsila jsem dřív, než se mě stihl zeptat, jaký je můj oblíbený baseballový tým, a okamžitě jsem poslala Montgomerymu email, v němž jsem podrobně vylíčila všechno, co bych od něj potřebovala, ačkoli se mi zdálo, že už vím dost. Potom jsem zkusila zavolat na pacifickou pobočku policie Los Angeles, do jejíhož okrsku spadala Venice Beach, a měla jsem štěstí. Vyšetřovatel, který pracoval na případu Marlene Farberové, měl noční službu a právě přišel do práce. Jmenoval se Stuckey a žádné velké dokazování, že jsem opravdu doktorka Scarpettová, po mně nechtěl.

„Byl bych moc rád, kdyby za mě tenhle případ někdo vyřešil,” prohlásil hned na úvod. „Už je to šest měsíců a pořád nic. Ani jedna stopa, která by někam vedla.”

„Co mi můžete povědět o Marlene Farberové?” zeptala jsem se.

„Občas se objevovala v epizodních rolích v seriálu Všeobecná nemocnice. A taky v Zapadákově. To jste asi viděla, ne?”

„Já se na televizi moc nedívám. Stíhám maximálně zprávy.”

„Kde ji to ještě obsazovali? Jo, jasně. V tom sitcomu Ellen. Vždycky dostávala jen nějaké štěky, ale kdo ví, jestli by se nakonec neprosadila. Byla moc pěkná. Chodila sjed~ ním producentem a jsme si celkem jistí, že s tím, co se stalo, neměl nic společného. Doopravdy se zajímal jen o kokain a souložení se všemi těmi mladými hvězdičkami, co jim sehnal role. Víte, když mi ten případ svěřili, podíval jsem se na spoustu kazet s těmi seriály, kde hrála. Nebyla vůbec špatná herečka. Je jí škoda.”

„Nenašli jste na místě činu něco neobvyklého?” zeptala jsem se.

„Tam bylo neobvyklé úplně všechno. Nemáme tušení, jak mohl takový požár vypuknout v hlavní koupelně v přízemí, a v ATF na to taky nepřišli. Nebylo tam nic, co mohlo hořet, až na toaletní papír a ručníky. Žádná známka násilného vniknutí a poplašné zařízení se nespustilo.”

„Detektive Stuckeyi, nenašly se její ostatky náhodou ve vaně?”

„To je další divná věc, jestli ovšem nespáchala sebevraždu. Možná založila požár a pak si podřezala zápěstí nebo tak něco. Spousta lidí si podřeže žíly ve vaně.”

„Neobjevily se nějaké důkazní materiály při pitvě?”

„Paní doktorko, oběť shořela na uhel. Vypadala, jako by prošla krematoriem. Z trupu zbylo dost na to, aby ji identifikovali pomocí rentgenu, ale jinak z ní zůstalo jen pár zubů, kousky kostí a nějaké vlasy.”

„Nedělala náhodou taky modelku?” zeptala jsem se.

„Jistě, televizní reklamy, inzeráty v časopisech. Docela slušně si tím vydělávala. Jezdila v černém viperu a bydlela v zatraceně nóbl domě přímo na pláži.”

„Nemohl byste mi prosím poslat emailem nějaké fotografie a zprávy, které máte?”

„Dejte mi adresu a já s tím zkusím něco udělat.”

„Potřebovala bych je ale opravdu rychle, detektive Stuckeyi,” upozornila jsem ho.

Když jsem zavěsila, mozek mi pracoval na plné obrátky. Všechny oběti byly fyzicky velmi přitažlivé a měly něco společného s modelingem nebo s televizí. To tvořilo společný jmenovatel, který se nedal přehlédnout, a já začínala věřit, že Marlene Farberová, Austin Hart, Claire Rawleyová a Kellie Shephardová byli vybráni z nějakého důvodu, který vrah považoval za důležitý. Tam se to všechno spojovalo. Odpovídalo to práci sériového vraha, jako byl Bundy, jenž si vybíral za oběti ženy s dlouhými rovnými vlasy, které se podobaly jeho bývalé přítelkyni. Nezapadala do toho jen Carrie Grethenová. Za prvé, když došlo k prvním třem vraždám, byla zavřená v Kirby, a její modus operandi se ničemu takovému nikdy nepodobal.

Tohle mě opravdu mátlo. Carrie tam nebyla, a přece byla. Chvilku jsem na židli podřimovala a v šest ráno jsem se prudce probudila. Píchalo mě za krkem, protože jsem ho měla svěšený ve špatném úhlu, a záda mi ztuhla a příšerně bolela. Pomalu jsem vstala a protáhla se. V tu chvíli jsem pochopila, co musím udělat, ale nevěděla jsem, jestli to dokážu. Sama ta představa mě naplňovala hrůzou a srdce se mi při ní divoce rozbušilo. Cítila jsem, jak mi krev ve spáncích tluče jako pěst na dveře, když jsem se dívala na hnědé papírové tašky, které Marino položil před knihovnu nacpanou právnickými ročenkami. Všechny tři byly nahoře přelepené páskou a označené policejními kódy a já jsem je váhavě zvedla. Přešla jsem přes chodbu do Bentonova pokoje.

Ačkoli jsme obvykle spali společně v mé posteli, druhé křídlo domu patřilo jemu. Tady pracoval a ukládal si tu své denní potřeby, neboť s přibývajícím věkem jsme oba zjistili, že vlastní prostor je naším nejspolehlivějším přítelem. Protože jsme měli každý své útočiště, byly naše vzájemné bitvy méně krvavé a díky odstupu během dne působily společné noci lákavěji. Dveře pokoje zůstaly otevřené dokořán, jak je zanechal. Světla byla zhasnutá, závěsy zatažené. Když jsem se zastavila ve dveřích a zadívala se dovnitř, začala jsem rozeznávat obrysy nábytku. Potřebovala jsem největší odvahu, jakou jsem kdy v životě projevila, abych rozsvítila lustr na stropě.

Postel s jasně modrou pokrývkou a prostěradly byla úhledně ustlaná, protože Benton byl vždycky pečlivý, bez ohledu na to, jak moc spěchal. Nikdy nečekal, až mu převléknu postel nebo vyperu prádlo. Částečně to plynulo z jeho potřeby nezávislosti a silného pocitu vlastní identity, kterých se nikdy nedokázal úplně zbavit, ani se mnou ne. Musel si věci dělat po svém. V tomhle ohledu jsme se jeden druhému hodně podobali a já někdy žasla, jak jsme se vůbec mohli dát dohromady. Sebrala jsem z toaletního stolku jeho kartáč na vlasy s vědomím, že by se mohl hodit na testy DNA, kdyby se neobjevil jiný způsob, jak potvrdit totožnost. Přešla jsem k malému nočnímu stolku z třešňového dřeva, abych se podívala na knihy a tlusté spisové složky, které tam měl naskládané.

Právě četl Frazierův román Chladná hora a utrženým kouskem obálky si založil místo, kam dočetl, ani ne v polovině. Samozřejmě tam ležely stránkové korektury příručky o klasifikaci trestných činů, kterou redigoval, a pohled na jeho chvatné, energické písmo mi lámal srdce. Něžně jsem listovala rukopisem, klouzala prsty po stěží čitelných slovech, která na stránky vpisoval, a opět mě přemohl pláč. Pak jsem položila tašky na postel a otevřela je.

Policisté se jeho skříní a zásuvkami probrali ve spěchu a nic z toho, co naskládali do tašek, nebylo úhledně složené, spíš zmačkané a srolované. Jednu po druhé jsem roztřepávala a uhlazovala bavlněné košile a kravaty s odvážnými vzory a dvoje šle. Zabalil si dva letní obleky; oba byly pomačkané jako krepový papír. Vybalila jsem boty k obleku a běžecké boty, společenské ponožky i sportovní ponožky, ale u jeho neceséru s holicími potřebami jsem se zarazila.

Když se jím probíraly metodické ruce profesionálů, nejspíš se uvolnil šroubovací uzávěr kolínské Givenchy III a tekutina prosakovala ven. Povědomá, výrazná mužná vůně ve mně vyvolala prudké emoce. Jako bych pod rukama cítila jeho hladce oholenou tvář. Náhle jsem ho před sebou spatřila skloněného nad stolem v jeho staré kanceláři v akademii FBI. Vzpomněla jsem si na jeho přitažlivý obličej, elegantní obleky a jeho vůni, tenkrát, když už jsem se do něho zamilovávala a sama to ještě nevěděla. Úhledně jsem poskládala oblečení na hromádku a roztrhla další tašku. Vytáhla jsem z ní černou koženou aktovku, položila ji na postel a otevřela ji.

Na první pohled v ní chyběla pistole.380 Colt Mustang, kterou občas nosil připevněnou na kotníku, a mně se zdálo důležité, že si ji vzal večer před svou smrtí s sebou. V podpažním pouzdře vždycky nosil svůj sig, ale ten kolt používal jako pojistku, když měl pocit, že by nějaká situace mohla být nebezpečná. Samo o sobě mi to připadalo jako důkaz, že Benton se v určité chvíli poté, co odešel ze spáleniště v Lehighu, vydal na nějakou misi. Měla jsem podezření, že si s někým domluvil schůzku, a nechápala jsem, proč o tom nenechal zprávu pokud ovšem nepropadl přílišné bezstarostnosti, o čemž jsem pochybovala.

Listovala jsem jeho koženým diářem ve snaze odhalit, zda mě nezarazí některá z jeho nedávných schůzek. Měl tam poznamenanou návštěvu holiče a zubaře a různé připravované cesty, ale na den své smrti si nenaplánoval nic, a potom až narozeniny své dcery Michelle uprostřed příštího týdne. Představila jsem si ji, její sestry i jejich matku Connii, což byla Bentonova bývalá manželka. Děsila mě myšlenka, že přijde chvíle, kdy budu muset sdílet jejich žal, bez ohledu na to, jaký na mě možná mají názor.

Do záznamníku si zapisoval i poznámky a otázky k psychologickému profilu Carrie, zrůdy, která krátce nato způsobila jeho smrt. Ta ironie mi připadala hrůzná a na okamžik jsem si ho představila, jak se snaží analyzovat Carriino chování v naději, že se mu podaří předpovědět, co udělá příště. Předpokládala jsem, že ho nikdy ani nenapadlo, že zatímco se on tak soustředil na ni, ona dost pravděpodobně rovněž intenzivně přemýšlela o něm. Naplánovala vraždu v okrese Lehigh i svůj výstup v televizní reportáži a nyní se nejspíš někde producíruje jako členka nějakého produkčního týmu.

Očima jsem těkala po načrtnutých výrazech a větách jako vztah oběti a pachatele fixace a fúze identity/erotomanie a oběť vnímaná jako osoba s vyšším společenským statutem. Na další stránce si poznamenal: předpokládaný život po útěku. Jak odpovídá typu Carriiných obětí? Kirby. Co ji spojuje s Claire Rawleyovou? Zdánlivě nic. Odkazuje to na jiného pachatele? Komplic? Gault. Bonnie a Clyde. Její původní modus operandi. Pravděpodobná stopa. Carrie není sama. Běloch, muž, věk 2845? Bílý vrtulník?

Zamrazilo mě, když jsem si uvědomila, na co Benton myslel, zatímco stál v márnici, dělal si poznámky a sledoval mě a Gerdea při práci. Uvažoval o tom, co mi najednou připadalo naprosto očividné. Carrie ty zločiny neprováděla sama. Nějak si našla dalšího společníka ke zlému dílu, možná už v době, kdy ji drželi v Kirby. Vlastně jsem si byla jistá, že ten vztah předcházel jejímu útěku, a napadlo mě, jestli se během pěti let svého pobytu v léčebně nemohla setkat s jiným psychopatickým pacientem, který byl později propuštěn. Třeba si s ním dopisovala stejně snadno a drze jako s médii a se mnou.

Také mě zarazilo, že Bentonovu aktovku našli v jeho hotelovém pokoji, neboť jsem věděla, že ráno, cestou do márnice, ji měl s sebou. Nepochybně se poté, co odjel z místa činu v Lehighu, vrátil do hotelu. Kam odešel potom a proč, zůstávalo záhadou. Přečetla jsem si další poznámky o vraždě Kellie Shephardové. Benton si podtrhl slova přemrštěná reakce, zmatené a zběsilé. Zapsal si ztráta kontroly a reakce oběti neodpovídající plánu. Porušení rituálu. Takhle se to nemělo stát. Zuřivost. Brzy zabije znovu.

Když jsem aktovku zaklapla a odložila ji na postel, srdce mě bolelo. Vyšla jsem z ložnice, zhasla a zavřela za sebou dveře s vědomím, že až tam vstoupím příště, budu muset vyklidit Bentonovu skříň a zásuvky a nějakým způsobem, vyrovnat s prázdnotou, která po něm v mém životě zůstane. Tiše jsem se zašla podívat na Lucy a zjistila jsem, že spí s pistolí položenou na stolku u postele. Neklidné toulky mě zavedly až do haly, kde jsem vypnula poplašné zařízení jen na tak dlouho, abych stihla sebrat z verandy ranní noviny. Šla jsem do kuchyně uvařit kávu. V půl osmé jsem byla připravená odjet do práce a Lucy se ještě neprobudila. Znovu jsem potichu vstoupila do jejího pokoje, kam skrze rolety na okně pronikaly slabé sluneční paprsky a hladily jí tvář jemnou září.

“Lucy?” Zlehka jsem se dotkla jejího ramene.

Prudce se probudila a s úlekem se na posteli zvedla do polosedu.

„Už jsem na odchodu,” řekla jsem jí.

„Taky musím vstávat.” Odkopla pokrývky.

„Nechceš si dát se mnou kávu?” zeptala jsem se.

„Jistě.”

Posadila se na kraj postele.

„Měla bys něco sníst,” podotkla jsem.

Spala v běžeckých šortkách a tričku, a když se mnou vycházela z ložnice, našlapovala tichounce jako kočka.

„Co třeba nějaké cereálie?” navrhla jsem a vytáhla ze skříňky nad linkou hrnek na kávu.

Neřekla nic a jenom se dívala, jak otvírám plechovku s domácí směsí obilnin, které si Benton dával k snídani skoro každé ráno s čerstvým banánem nebo jiným ovocem. Pouhá jejich vůně ve mně vyvolala další příval bolesti, sevřelo se mi hrdlo a bodlo mě v břiše. Dlouho jsem tam bezmocně stála, neschopná zvednout odměrku, sáhnout pro misku nebo třeba jen pohnout rukou.

„Nedělej to, teto Kay,” řekla Lucy, která věděla naprostopřesně, co se ve mně odehrává. „Stejně nemám had.“

Ruce se mi třásly, když jsem prudce přirazila víčko plechovky zpátky.

„Nevím, jak tady dokážeš vydržet,” podotkla. Kávu si nalila sama.

„Já tady žiju, Lucy.”

Otevřela jsem ledničku a podala jí krabici mléka.

„Kde je jeho auto?” zeptala se, když si je nalévala do kávy.

„Nejspíš na letišti na Hilton Head. Letěl odtamtud přímo do New Yorku.”

„A co s ním budeš dělat?”

„Ještě nevím.”

Byla jsem stále rozrušenější.

„Momentálně ten vůz není moje největší priorita. Mám v domě spoustu jeho věcí,” vysvětlila jsem jí.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Nedokážu řešit všechno najednou,” dodala jsem. „Měla bys všechny ty věci vyklidit hned dneska.” Lucy se opírala o kuchyňskou linku, pila kávu a dívala se na mě stejně prázdným pohledem jako včera.

„Myslím to vážně,” pokračovala hlasem, v němž se neozývaly žádné emoce.

„Na nic nesáhnu, dokud mi nevrátí jeho tělo.“

,,Můžu ti pomoct, jestli chceš.”

Znovu se napila kávy. Začínala jsem se na ni zlobit.

„Já si to udělám po svém, Lucy,” řekla jsem a z každé buňky mého těla sálala bolest. „Pro jednou nechci zabouchnout za vším dveře a utéct pryč. Dělala jsem to většinu svého života, od chvíle, co mi umřel táta. Pak odešel Tony, Mark se nechal zabít a já se dokonale naučila opouštět každý vztah, jako by to byl starý dům. Odcházet, jako bych tam nikdy nebydlela. A víš co? Ono to nefunguje.”

Dívala se dolů na svá bosá chodidla.

.,Už jsi mluvila s Janet?” zeptala jsem se.

„Ví to. A teď je celá vykolejená, protože s ní nechci mluvit. Nechci mluvit s nikým.”

„Čím usilovněji utíkáš, tím víc zůstáváš na jednom místě. A jestli ses ode mě nenaučila nic jiného, Lucy, aspoň se nauč tohle. Nečekej s tím, dokud nebudeš mít půlku života za sebou.”

„Naučila jsem se od tebe spoustu věcí,” opáčila moje neteř, právě když ranní slunce dosáhlo k oknům a světlo se rozlilo po kuchyni. „Víc, než si myslíš.”

Dlouho se tupě dívala na prázdný průchod do obývacího pokoje.

„Pořád si představuju, že najednou vejde dovnitř,” zamumlala.

„Já vím,” vzdychla jsem. „Taky si to představuju.” „Zavolám Teun. Jakmile se něco dozvím, ozvu se ti na pager,” prohlásila.

Cestou do úřadu mě do očí bodaly pronikavé sluneční paprsky slibující jasný, horký den. Jela jsem v nekonečné koloně vozů po Deváté ulici kolem Kapitolského náměstí, kde za plotem z tepaného železa stály zářivě bílé stavby v Jeffersonově stylu a pomníky generála Stonewalla Jacksona a George Washingtona. Myslela jsem na Kennetha Sparkese, na jeho politický vliv. Vzpomínala jsem, jakou směs strachu a fascinace ve mně vyvolával, kdykoli mi telefonoval s požadavky a stížnostmi. Teď jsem ho strašně litovala.

Nic z toho, co se v poslední době odehrálo, ho nezbavilo podezření z toho prostého důvodu, že ani ti z nás, kteří věděli, že možná máme co do činění se sériovými vraždami, neměli právo poskytnout tuto informaci médii. Byla jsem si jistá, že Sparkes o tom neví. Zoufale jsem přála, abych s ním mohla promluvit a nějak ulevit jeho kostem, snad v naději, že by to pomohlo i mně. Hruď mi svíraly ocelově chladné ruce deprese, a když jsem odbočila z Jackson Street ke garáži u svého úřadu, pohled na pohřební vůz, z něhož vykládali mrtvolu v černém vaku, mě zasáhl tak jako nikdy dřív.

Snažila jsem se nemyslet na Bentonovy ostatky v takovém pouzdře a na chlad a temnotu, která se kolem něj rozhostí, jakmile se zavřou dveře márniční lednice. Věděla jsem až příliš mnoho. Smrt pro mě nebyla abstraktní a vzdálená; dokázala jsem si představit každou nutnou proceduru, každý zvuk a pach. V pitevně nebylo místo na jediný laskavý dotek, vládl tam klinický odstup a vše se soustředilo na zločin, který je třeba vyřešit. Právě jsem vystupovala z vozu, když vedle mě zastavil Marino.

„Můžu si tu nechat auto?” zeptal se, ačkoli dobře věděl, že parkovací místa v garáži nejsou určená pro policisty.

Marino vždycky rád porušoval pravidla.

„Klidně,” odpovéděla jsem. „Jedna z dodávek je v servisu. Nebo si to aspoň myslím. Stejně tu nebudeš stát dlouho.”

„Jak to sakra víš?”

Zamkl auto a odklepl na zem popel z cigarety. Zase byl nevrlý a nabručený jako obvykle a mně to kupodivu připadalo neuvěřitelně uklidňující.

„Půjdeš nejdřív do kanceláře?” zeptal se, když jsme kráčeli po nákladové rampě ke dveřím márnice.

„Ne. Rovnou nahoru.”

„Pak ti povím, co ti už nejspíš leží na stole,” prohlásil.

„Máme bezpečně potvrzenou totožnost Claire Rawleyové.

Na základě vlasu z jejího kartáče.”

Nepřekvapilo mě to, ale opět mě zaplavil smutek.

„Děkuju,” řekla jsem mu. „Aspoň že to víme určitě.”

Kapitola 19

Forenzní laboratoře se nacházely ve druhém patře a ze všeho nejdřív jsem se zastavila u skenovacího elektronového mikroskopu, známějšího pod zkratkou SEM. V tomto přístroji byl vzorek například ta kovová štěpina z případu Shephardové vystaven proudu elektronů. Prvky, z nichž se vzorek skládal, vyzařovaly rovněž elektrony a výsledný obraz se ukazoval na připojené obrazovce videa.

Stručně řečeno, SEM dokázal rozeznat téměř všech sto sedm chemických prvků, ať už šlo o uhlík, měď, nebo zinek, a díky hloubce ostrosti, vysoké rozlišovací schopnosti a velkému zvětšení si mohl člověk prohlížet drobné důkazní materiály, jako třeba povýstřelové zplodiny nebo chloupky na listu marihuany, do úžasných, téměř přízračných podrobností.

Náš SEM značky Zeiss se nacházel uprostřed speciálně upravené místnosti bez oken, mezi tmavomodrými a béžovými skříňkami a policemi na stěnách, pracovními deskami a výlevkami. Protože ten mimořádně drahý přístroj byl velmi citlivý na mechanické otřesy, elektromagnetická pole a teplotní výkyvy, prostředí zde se velmi pečlivě kontrolovalo.

Ventilační a klimatizační systémy byly oddělené od zbytku budovy a místnost osvětlovaly žárovky nerušící vyvolávání fotografií. Byly obrácené ke stropu, takže tlumeně ozařovaly místnost odraženým, rozptýleným světlem. Podlahu i stěny kryla tlustá vrstva vyztuženého železobetonu, který pohlcoval otřesy vyvolané pohyby lidí i dopravním provozem na nedaleké dálniční spojce.

Mary Chanová, drobná žena s velmi světlou pletí, vynikající odbornice na mikroskopickou analýzu, právě seděla mezi součástmi svého složitého přístroje a telefonovala. SEM zdálky vypadal jako řídicí středisko nějaké

energetické jednotky, autoemisní elektronová tryska, rentgenový analyzátor a vakuový systém s preparátovou komorou, rotační a difuzní pumpou a vakuovou propustí. Chanová měla laboratorní plášť zapnutý až ke krku a přátelským gestem mi naznačila, že hovor bude krátký.

„Změř jí teplotu a zkus jí dát tu bramborovou kaši. Jestli bude zase zvracet, zavolej mi znovu, ano?” říkala někomu na druhém konci linky. „Už musím jít.”

„Moje dcera,” vysvětlila na omluvu. „Má podrážděný žaludek, nejspíš z toho, že to včera večer trochu přehnala se zmrzlinou. Když jsem se nedívala, vytáhla si z mrazáku rodinné balení Chunky Monkey a celé ho spořádala.”

Statečně se usmívala, ale vypadala unaveně a já měla podezření, že toho v noci moc nenaspala.

„Tu mám taky rád,” prohlásil Marino, když jí podával balíček s důkazním materiálem.

„Další kovový úlomek,” vysvětlila jsem jí. „Nerada vás honím, Mary, ale potřebovala bych, abyste se na to okamžitě podívala. Je to naléhavé.”

„Jiný případ, nebo ten samý?”

„Požár v okrese Lehigh v Pensylvánii,” odpověděla jsem.

„Vážně?” Zatvářila se překvapeně a skalpelem rozřízla zalepený hnědý sáček. „Proboha,” dodala, „podle toho, co jsem slyšela ve zprávách, to byla asi dost ošklivá záležitost. A pak ten chlápek z FBI. Je to vážně divný.”

Nebyl důvod, proč by měla vědět o mém vztahu k Bentonovi.

„Když člověk pomyslí na tyhle případy a k tornu ten warrentonský, rozhodně ho napadne, jestli tu volně nepobíhá nějaký opravdový magor, co má moc rád oheň,” pokračovala.

„To se právě snažíme zjistit,” opáčila jsem.

Chanová odšroubovala víčko malé kovové krabičky na důkazní materiál, a když pinzetou odstranila vrstvu sněhobílé vaty, objevily se dva drobounké lesklé odštěpky. Odstrčila se na pojízdné židli k pracovní desce za sebou a položila na hliníkový nosný terčík čtvereček oboustranné černé uhlíkové lepicí pásky. Na ni pak opatrně položila tu rozměrnější z obou kovových hoblinek. Byla velká asi jako polovina průměrné oční řasy. Mary Chanová zapnula světelný stereomikroskop, vsunula pod něj vzorek a upravila nasvícení, aby se mohla podívat při menším zvětšení, než preparát prozkoumá pomocí SEMu.

„Vidím tu dva různé povrchy,” prohodila, zatímco upravovala hloubku ostrosti. „Jeden velmi lesklý, ten druhý matně šedavý.”

„To se liší od warrentonského vzorku,” řekla jsem. „Tam se obě plochy leskly, ne?”

„Správně. Podle mě v tomto případě jedna strana vzorku zoxidovala působením vzduchu. A k tomu mohlo dojít z nejrůznějších důvodů.”

„Můžu?” zeptala jsem se.

Uhnula mi a já se sklonila k mikroskopu. Při čtyřnásobném zvětšení vypadal kov jako pomačkaný proužek staniolu a jen s námahou jsem na něm rozeznávala tenké zářezy zanechané nástrojem, který úlomek seškrábl. Mary udělala několik polaroidových snímků a pak na židli popojela zpět k ovládacímu panelu SEMu. Stiskla nějaké tlačítko, aby vyvětrala nebo zavzdušnila preparátovou komoru.

„Tohle bude pár minut trvat,” řekla nám. „Můžete počkat tady, nebo se stavit později.”

„Já si dojdu pro kafe,” prohlásil Marino, kterého složitá moderní technika nikdy nebavila a nejspíš si chtěl zakouřit.

Chanová pootočila ventilem propusti a zaplnila vnitřní prostor komory dusíkem, který měl zabránit, aby se zkoumaná oblast kontaminovala vnějšími vlivy, například vlhkostí. Pak stiskla na ovládacím panelu další tlačítko a položila vzorek na goniometrický stolek preparátů.

„Teď to musíme odčerpat na deset na minus šestou milimetrů rtuti. To je hodnota vakua nutná k tomu, aby se zapnul elektronový zdroj. Obvykle to trvá dvě až tři minuty. Ale já to radši nechávám odčerpat ještě trochu víc, aby se udržela opravdu dobrá hodnota vakua,” vysvětlila mi a sáhla po svém hrnku s kávou. „Všechny ty zprávy v televizi a v novinách jsou podle mě hrozně matoucí,” podotkla po chvilce. „Spousta spekulací a narážek.”

„Jako vždycky,” opáčila jsem suše.

„Mně to povídejte. Kdykoli čtu zprávy o nějaké své svědecké výpovědi u soudu, vždycky mám pocit, že tam stál a mluvil někdo jiný. Ale tady do toho nejdřív zatáhli Sparkese, a abych byla upřímná, už jsem si začínala myslet, že možná opravdu vypálil svůj ranč a zabil nějakou holku. Nejspíš kvůli penězům a aby se jí zbavil, protože něco věděla. A najednou tumáš, v Pensylvánii dojde ke dvěma dalším požárům, dva další lidi přijdou o život, a jak se zdá, všechno to nějak vzájemně souvisí. A kde byl celou dobu Sparkes?”

Zase se napila kávy.

„Promiňte, doktorko Scarpettová. Ani jsem vám nenabídla. Nechcete taky nalít?”

„Ne, děkuju,” odmítla jsem.

Sledovala jsem zelené světélko na kontrolním panelu, které se zvolna pohybovalo, jak hladina rtuti stoupala.

„Taky mi připadá zvláštní, že ze cvokárny v New Yorku uteče nějaká psychopatka jak se jmenuje? nějaká Carrie? a ten odborník na psychologické profilování od FBI, který_ vedl vyšetřování jejího případu, najednou přijde o život. Myslím, že se do toho můžeme pustit,” dodala.

Zapnula proud elektronů a obrazovku. Zvětšení bylo

nastavené na pět set, Chanová je snížila a na monitoru se začal vynořovat obraz primárního svazku elektronů. Nejdřív vypadal jako vlna a pak se začal zplošťovat. Chanová klepla na nějaké další klávesy, ještě snížila zvětšení, tentokrát na dvacet, a před námi se začal skládat obraz signálů vycházejících ze vzorku.

„Zmenším průměr svazku elektronů, abychom dostaly větší emisní proud.” Při řeči mačkala tlačítka a otáčela knoflíky.

„Vypadá to stejně jako ten první kovový úlomek, skoro jako svinutá stuha,” oznámila vzápětí.

Obrázek na monitoru byl zvětšenou verzí toho, co jsme viděly před chvílí pod optickým mikroskopem, a skutečnost, že nebyl příliš zřetelný, ukazovala na prvek s nějakým nižším atomovým číslem. Chanová snížila urychlovací napětí, aby částečně odstranila rušivé účinky nabíjení, které na obrazovce vypadaly jako vánice.

„Tady je jasně vidět rozdíl mezi tou lesklou a šedivou plochou,” podotkla.

„A vy si myslíte, že ho způsobila oxidace,” řekla jsem a přitáhla si k obrazovce židli.

„No, rozhodně jde o dvě strany stejného materiálu..Podle mě byla ta lesklá strana nedávno obroušená, zatímco ta druhá ne.” , ,

„To dává smysl.”

Pomačkaný kov vypadal jako šrapnel zavěšený v prostoru.

„Loni jsme tady měli jeden takový případ,” ozvala se znovu Chanová a zastavila záznam, aby mi z něj udělala fotografie. „Toho chlápka utloukli tyčí z opravárenské dílny. A v tkáni z vlasové části hlavy se našla kovová hoblina ze soustruhu. Přenesla se přímo do rány. Dobrá> zkusíme změnit pozadí a podíváme se, co nám ukáže rentgen.”

Obrazovka zešedla a na digitálním displeji se začaly odpočítávat vteřiny. Mary mačkala další a další tlačítka na ovládacím panelu a náhle se na obrazovce objevilo jasně oranžové spektrum na ostře modrém pozadí. Pohnula kurzorem a rozšířila útvar, který vypadal jako nějaký psychedelický krápník.

„Podívejte se, jestli tam nejsou ještě další kovy.”

Opět provedla nějaké úpravy.

„Ne,” řekla nakonec. „Je to velmi čisté. Myslím, že tu máme zase to samé. Dám tam hořčík a uvidíme, jestli se ty linie překrývají.”

Přes spektrum našeho vzorku vyvolala na obrazovku spektrum pro hořčík a skutečně se ukázalo, že jsou totožná. Vytáhla si na obrazovku ještě tabulku periodické soustavy prvků a čtvereček označující hořčík červené zablikal. Ten prvek jsme měli tedy potvrzený, a přestože jsem takový výsledek očekávala, stejně mě to ohromilo.

„Dokázala byste nějak vysvětlit, jak se mohl do rány dostat čistý hořčík?” zeptala jsem se Chanové, právě když se vrátil Marino.

„No, vyprávěla jsem vám tu historku s tyčí,” odpověděla.

,;.S jakou tyčí?” zeptal se Marino.

“Napadá mě leda nějaká dílna, kde se obrábějí kovy,” vysvětlovala Chanová. „I když předpokládám, že hořčík se zrovna často mechanicky nezpracovává. Nedokážu si nějak představit, k čemu by to mohlo být dobré.”

„Díky, Mary. Ještě se musíme zastavit na jednom místě, ale potřebuju, abyste mi dala vzorek z toho warrentonského případu. Chci, aby se na něj podívali v oddělení střelných zbraní.”

Když se opět rozdrnčel telefon, mrkla na hodinky a já si dokázala živě představit, kolik práce ji asi dneska ještě čeká.

„Hned to bude,” prohlásila ochotně.

Laboratoře specializované na analýzu střelných zbraní a stop po nástrojích se nacházely na tomtéž podlaží a vlastně patřily do stejné oblasti vědy, neboť plošky, rýhy a otisky úderníku na nábojnicích a střelách byly ve skutečnosti stopami po nástrojích zanechanými zbraní. V nové budově měly tyto laboratoře k dispozici prostor, který byl oproti původnímu rozlehlý jako sportovní stadion, což smutně dokazovalo postupující rozklad společnosti za našimi dveřmi.

Dnes už nebylo výjimkou, že si děti schovávaly střelné zbraně ve skříňkách v šatně, předváděly je na školních záchodech a braly si je do školního autobusu, a pachatelům násilných trestných činů bývalo někdy sotva jedenáct či dvanáct let. Střelné zbraně byly také stále nejoblíbenější volbou, když chtěl někdo zabít sám sebe nebo svého manželského partnera, případně souseda, kterému patřil protivný, vytrvale štěkající pes. Víc nás však děsili ti nespokojenci a šílenci, kteří si našli nějaké frekventované veřejné místo, kde kolem sebe začali naslepo střílet, a to také vysvětlovalo, proč jsou okna mé kanceláře a vstupní haly z neprůstřelného skla.

Pracovní prostor laboranta Riche Sinclaira byl vybavený kobercem, dobře osvětlený a z okna se nabízel pohled na koloseum, které mi vždycky připomínalo obrovský kovový hřib připravený vzlétnout. Rich zrovna pomocí závaží zkoušel odpor spouště na jedné pistoli od firmy Taurus, takže mě a Marina přivítal zvuk spouště cvakající o úderník. Neměla jsem náladu na povídání, ale snažila jsem se být co nejvlídnější, když jsem Sinclairovi vysvětlovala, co potřebuju a že to potřebuju okamžitě.

„Tohle je kovová hoblina z Warrentonu,” řekla jsem a otevřela první krabičku na důkazní materiál. „A tyhle jsou z požáru v Lehighu.”

Otevřela jsem tu druhou.

„Na obou jsou rýhy, které SEM zřetelně ukázal,” dodala jsem.

Mým cílem bylo zjistit, zda si tyto rýhy, případné stopy po nástrojích, odpovídají, což by naznačovalo, že odštěpky hořčíku, které jsme dosud nalezli, vznikly za použití stejného nástroje. Kovové hoblinky byly velmi křehké a tenké, a když se je Sinclair pokoušel vylovit pomocí plastové stěrky, příliš nespolupracovaly, skákaly a padaly, jako by si přály zůstat ve svém moři vaty. Vzal dvě čtvercové lepenkové podložky, na jednu umístil úlomek z Warrentonu a na druhou ty dvě štěpiny z Lehighu. Pak je vsunul pod čočky srovnávacího mikroskopu.

„Vida,” řekl prakticky okamžitě. „Tohle je docela dobré.”

Postrkoval úlomky stěrkou, trochu je zploštil a pak nastavil zvětšení na čtyřicet.

„Možná nějaké ostří,” prohlásil. „Ty zářezy nejspíš pocházejí z dobrušování a jsou defektní, protože při žádném broušení se nedosáhne dokonale hladké plochy. Teda, výrobce by s tím byl asi spokojený, ale on tu není a tohle nevidí. Tady je ještě lepší oblast, aspoň myslím.”

Odsunul se stranou, abychom se mohli také podívat. Marino se nad mikroskop sklonil jako první.

„Vypadá to jako stopy lyží ve sněhu,” poznamenal. „A chcete říct, že ty rýhy teda způsobilo nějaký ostří?”

„Ano, jde o nedokonalosti nebo, technicky řečeno, o stopy po nástrojích způsobené předmětem, který ten kov odštípl. Vidíte, že si odpovídají, když jsou ty úlomky položené vedle sebe?”

Marino neviděl nic.

„Doktorko, podívejte se vy.” Sinclair mi uhnul z cesty.

To, co jsem pod mikroskopem spatřila, by u soudu obstálo zářezy na úlomku z Warrentonu v jednom světelném poli odpovídaly zářezům na úlomku v druhém. Očividně v obou případech vraždy kdosi brousil něco vyrobeného z hořčíku stejným nástrojem. Otázkou zůstávalo, jaký nástroj to mohl být, a protože hobliny byly tak tenké, museli jsme uvažovat o nějaké velmi ostré čepeli. Sinclair mi udělal pár polaroidových snímků a uložil je do průsvitných ochranných obálek.

„Dobrá, takže teď co?” zeptal se Marino, když jsme procházeli středem laboratoře určené k analýze střelných zbraní, kolem vědců, kteří zkoumali pod průmyslovými odsavači určenými k práci s biologicky nebezpečným materiálem zakrvácené kusy oděvů, a dalších, kteří si u velké pracovní plochy ve tvaru U prohlíželi elektrickou vrtačku Phillips a mačetu.

„Teď půjdu nakupovat,” odpověděla jsem.

Při řeči jsem ani nezpomalila; ve skutečnosti jsem byla stále neklidnější, protože jsem věděla, že se. blížím k rekonstrukci toho, co Carrie a její pravděpodobný komplic udělali.

„Co tím myslíš, nakupovat?”

Přes zeď k nám doléhalo tlumené práskání výstřelů, jak technici testovali zbraně na střelnici.

„Co kdyby ses zajel podívat na Lucy?” navrhla jsem. „A já se vám oběma později ozvu.”

„To tvoje později se mi vůbec nezamlouvá,” vrčel Marino, když se před námi otevřely dveře výtahu. „Obvykle to znamená, že máš v úmyslu pobíhat po světě úplně sama a strkat nos do věcí, do kterých bys ho možná strkat neměla. A tohle není vhodná doba, abys chodila po ulicích bez doprovodu. Nemáme tušení, kde se může Carrie objevit.”

„Přesně tak, nemáme ani tušení,” přitakala jsem. „Ale doufám, že se to brzy změní.”

Vystoupili jsme v přízemí a já rázným krokem zamířila ke dveřím garáže a rychle jsem odemkla auto. Marino vypadal rozčileně a já se obávala, že za chvíli vybuchne.

„Nechceš mi aspoň prozradit, kam sakra jedeš?” zakřičel na mě z plných plic.

„Do obchodu se sportovními potřebami,” odpověděla jsem, když jsem otočila klíčkem v zapalování. „Do toho největšího, který najdu.”

Ukázalo se, že největším sportovním obchodem ve městě je Jumbo Sports jižně od řeky James, velmi blízko čtvrti, kde bydlel Marino. To byl jediný důvod, proč jsem o existenci toho obchodního domu věděla, neboť jsem nepatřila k lidem, kteří pravidelně shánějí basketové míče, rakety na badminton, činky nebo golfové hole.

Najela jsem na dálnici směrem k Powhite a o dvě mýta dál jsem sjela na midlothianskou a zamířila do centra. Prodejna sportovního vybavení sídlila ve velké budově z červených cihel. která měla na přední fasádě nalepené červené, bíle lemované postavy atletů. Parkoviště před obchodem bylo na tuto denní dobu překvapivě plné a mě napadlo, kolik lidí, co si dávají záležet na své kondici, asi jezdí během pauzy na oběd právě sem.

Neměla jsem tušení, kde mám začít hledat, a chvilku mi trvalo, než jsem se zorientovala v ukazatelích nad nekonečnými uličkami se zbožím. V denní nabídce měli zlevněné boxerské rukavice a cestou jsem narážela na posilovací stroje schopné takového mučení, o jakém jsem vůbec nevěděla, že existuje. Kolem se donekonečna táhly stojany s křiklavě barevnými úbory určenými pro nejrůznější druhy sportu, a mě bezděky napadlo, kam asi zmizely ty civilizované bílé komplety, které jsem pořád nosila při vzácných a vítaných příležitostech, kdy jsem si našla čas na tenis. Usoudila jsem, že nože asi najdu někde v oddělení turistické, lovecké a tábornické výstroje, jíž byl vyhrazen rozlehlý prostor u zadní stěny. Měli tam vystavené luky a šípy, terče, stany, kánoe, ešusy a maskovací oděvy a v tuhle hodinu jsem byla zjevně jediná žena, která se o něco takového zajímala. Trpělivě jsem postávala nad skříňkou
s vystavenými noži a dýkami a zpočátku se zdálo, že se mě nikdo nechystá obsloužit.

Nějaký chlapík s pletí spálenou a sloupanou od slunce sháněl vzduchovku jako dárek k desátým narozeninám pro syna, zatímco postarší muž v bílém obleku se vyptával na nejúčinnější repelenty a krabičky první pomoci při hadím uštknutí. Když mi konečně došla trpělivost, přerušila jsem ho.

„Promiňte,” řekla jsem.

Prodavač, kterému nebylo ještě ani osmnáct, mě zřejmě přeslechl.

„Věc je v tom, že než použijete krabičku první pomoci při uštknutí, měl byste se poradit se svým lékařem,” vysvětloval tornu muži v bílém.

„Jak to mám sakra udělat, když jsem někde v lese a právě mě uštknul ploskolebec?”

„Chtěl jsem říct, že byste se měl s doktorem poradit, než půjdete do lesa, pane.”

Tahle zvrácená logika mě tak rozčílila, že jsem se už neudržela.

„Tyhle krabičky první pomoci nejsou jen neúčinné, ale taky škodlivé,” prohlásila jsem. „Škrtidla a místní řezy, vysávání jedu a podobně, to všechno věci jen zhoršuje. Když vás uštkne had,” řekla jsem muži v bílém, „musíte poraněnou část těla znehybnit, vyhnout se jakékoli první pomoci, která nadělá víc škody než užitku, a dostat se co nejrychleji do nemocnice.”

Oba muži vypadali zaskočeně.

„Takže nemá smysl brát si něco s sebou?” zeptal se muž v bílém. „Chcete říct, že si nemám nic kupovat?”

„Nic kromě pevných vysokých bot a hole, pomocí níž můžete zkoumat terén před sebou,” odpověděla jsem. „Vyhýbejte se vysoké trávě a nestrkejte ruce do prohlubní a děr. Protože jed se roznáší do těla lymfatickým systémem, hodí se mít po ruce široké tlakové obvazy a dlahu, aby se postižená končetina dala dokonale znehybnit.”

„Vy jste nějaká doktorka?” zeptal se prodavač.

„Už jsem se s uštknutími setkala.”

Nedodala jsem už, že v těchto případech oběti nepřežily.

„Chtěla jsem se jen zeptat, jestli vedete brousky na nože,” řekla jsem potom prodavači.

„Kuchyňské, nebo na táboření?”

„Začněme tábořením,” navrhla jsem.

Ukázal na stěnu, kde z háčků visela řada nejrůznějších brusných kamenů a jiných typů brousků. Některé byly kovové, jiné keramické. Výrobci byli povětšinou velice tajnůstkářští a složení výrobku na obalech neuváděli. Prohlížela jsem jeden po druhém a zarazila se u malého balíčku ve spodní řadě. V průsvitném sáčku spočíval jednoduchý obdélníkový špalíček ze stříbrošedého kovu. Jmenovalo se to křesadlo a bylo vyrobené z hořčíku. Když jsem četla návod k použití, cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. K rozdělání ohně stačilo pouze škrábat ten hořčíkový špalík nožem a vytvořit hromádku hoblin velkou jako čtvrtdolar. Člověk ani nepotřeboval zápalky, protože součástí křesadla byl jiskrový zapalovač.

Popadla jsem půl tuctu křesadel a vyrazila jsem k pokladnám tak rychle, že jsem se ve spěchu ztratila nejprve v jednom oddělení a vzápětí v dalším. Propletla jsem se mezi koulemi a botami na bowling a baseballovými rukavicemi, než jsem skončila mezi potřebami určenými k plavání, kde mě okamžitě zaujaly vystavené plavecké čepice v neonových barvách. Jedna z nich byla ostře růžová. Vzpomněla jsem si na podivné zbytky ve vlasech Claire Rawleyové. Od počátku jsem byla přesvědčená, že když ji zavraždili, nebo aspoň v době, kdy se k ní dostal oheň, musela mít něco na hlavě.

Uvažovali jsme o koupacích čepicích, ale jen krátce, protože tenký plast, z něhož se vyráběly, by v žáru nevydržel ani pět vteřin. Plavecké čepice mě vůbec nenapadly, a když jsem se jimi teď rychle probírala, všimla jsem si, že se vyrábějí z lycry, latexu nebo silikonu.

Růžová čepice byla silikonová a já věděla, že tento materiál snáší extrémní teploty mnohem lépe než ty ostatní. Koupila jsem jich hned několik. Pak jsem vyrazila zpátky do práce a měla jsem štěstí, že jsem nedostala pokutu, protože jsem předjížděla zprava i zleva. Hlavou se mi honily obrazy tak bolestné a příšerné, že jsem se je usilovně snažila zahnat. Ve skrytu duše jsem doufala, že se mýlím. Hnala jsem se zpátky do laboratoře, protože jsem potřebovala mít jistotu.

„Panebože, Bentone,” zaprosila jsem, jako by seděl vedle mě. „Prosím, ať to není pravda.”

Kapitola 20

Když jsem opět zastavila v garáži svého úřadu a vystoupila z auta, bylo už půl druhé. Rychle jsem došla k výtahu a vyjela do druhého patra. Hledala jsem Jerri Garmonovou, která tehdy zkoumala růžové zbytky z vlasů oběti a odhalila, že jde o silikon.

Nakukovala jsem do každých dveří a nakonec jsem ji objevila v místnosti, kde se nacházely nejmodernější přístroje na rozbory všemožných organických látek, od heroinu po tmely. Zrovna pomocí injekční stříkačky vkládala vzorek do zahřáté komory plynového chromatografu a všimla si mě, teprve když jsem promluvila.

„Jerri,” oslovila jsem ji zadýchaně. „Nerada vás vyrušuju, ale mám tu něco na co byste se asi chtěla podívat”

Zvedla jsem růžovou plaveckou čepici. Jerri se tvářila nechápavě.

„Silikon,” dodala jsem.

V očích jí blýsklo.

„Páni! Plavecká čepice? To je teda něco. Koho by to napadlo?” prohlásila. „Jenom to dokazuje, že dneska člověk musí myslet na strašnou spoustu možností.”

„Můžeme ji spálit?” zeptala jsem se.

„Tohle stejně musí chvíli běžet. Pojďte. Teď už jsem taky zvědavá.”

Hlavní laboratoř na zpracování důkazních materiálů, kde se preparáty připravovaly před zkoumáním složitými přístroji, jako například SEM a hmotnostní spektrometr, byla prostorná, ale i tak tam už docházelo místo. Na policích se vedle lahví s modrými krystalky drieritu, Petriho misek, kádinek, polarimetrických trubic a obvyklých hnědých papírových sáčků na důkazní materiál tyčily pyramidy vzduchotěsných hliníkových plechovek používaných ke sběru trosek po požárech a hořlavých zbytků. Test, který jsem měla v plánu, byl snadný a rychlý.

Muflová pec stála v rohu a hodně připomínala malé béžové keramické krematorium asi tak o velikosti hotelového minibaru. Dala se rozehřát až na tisíc tři sta padesát stupňů Celsia. Jerri ji zapnula a ukazatel na teploměru začal rychle šplhat nahoru. Jerri vložila tu plaveckou čepici do bílé porcelánové nádobky podobné velké kompotové misce a z jedné zásuvky vytáhla tlustou azbestovou rukavici, která jí ochrání paži až k lokti. Stála připravená s kleštěmi v rukou, zatímco teplota stoupala k sedmatřiceti stupňům. Při sto dvaceti stupních čepici prohlédla. Nebyla na ní nejmenší známka poškození.

„Můžu vám rovnou říct, že při téhle teplotě by se z latexu a z lycry už pořádně kouřilo a začaly by se tavit,”

poznamenala. „Ale tenhle krám ještě není ani lepkavý a barva se vůbec nezměnila.”

Ze silikonové čepice začal stoupat dým až při dvě stě šedesáti stupních. Při čtyřech stech stupních na okrajích šedivěla. Materiál se začal tavit, povrch vypadal lepkavě. Když teplota stoupla něco málo nad pět set stupňů, z čepice vyšlehly plameny a Jerri si musela najít silnější rukavici.

„To je úžasné,” prohlásila.

„Nejspíš to dokazuje, proč se silikon používá jako izolační materiál,” žasla jsem spolu s ní.

„Raději trochu ustupte.”

„Nebojte se.”

Ucouvla jsem do bezpečné vzdálenosti, když s pomocí kleští vytáhla misku z pece a přenášela náš hořící experiment v ruce chráněné azbestem. Na vzduchu plameny vyšlehly výš, a když laborantka uložila misku do digestoře a zapnula odsávání, svrchní část čepice už plála tak prudce, že ji musela zakrýt víkem.

Nakonec plameny uhasly a Jerri zvedla víko, aby se podívala, co zbylo. Srdce se mi rozbušilo, když jsem spatřila jemný bílý popel a kousky neshořelého silikonu, které byly na první pohled růžové. Plavecká čepice se neroztavila na lepkavou hmotu, vůbec se nerozpustila. Jednoduše se rozpadala na drobné části, dokud buď snížení teploty, nedostatek kyslíku či možné zalití vodou proces nezastavily. Konečný výsledek našeho pokusu dokonale odpovídal tomu, co jsem vyjmula z dlouhých světlých vlasů Claire Rawleyové.

Představa jejího mrtvého těla ležícího ve vaně s růžovou plaveckou čepicí na hlavě byla příšerná a to, co naznačovala, téměř přesahovalo moje chápání. Když v koupelně došlo k přeskoku a oheň se rozhořel naplno, dveře sprchového koutu se zřítily. Neporušené kusy skla a okraje vany ochránily tělo poté, co plameny prudce vyšlehly z ohniska a zachvátily strop. Teplota ve vaně o moc nepřesáhla pět set stupňů a malé, ale výmluvné kousky silikonové plavecké čepice se zachovaly pouze díky tomu, že podivnou shodou náhod byly dveře sprchového koutu staré a vyrobené z jediného silného kusu pevného skla.

Cestou domů jsem uvízla v dopravní špičce, a protože jsem spěchala, rozčilovalo mě to víc než obvykle. Několikrát jsem téměř sáhla po telefonu, protože jsem si hrozně přála zavolat Bentonovi a povědět mu, co jsem objevila. Pak se mi před očima vynořila voda a trosky v zadním rohu vypáleného obchodu ve Filadelfii. V duchu jsem opět viděla to, co zbylo z nerezových hodinek, které jsem mu dala k Vánocům. Viděla jsem, co zbylo z něho. Představovala jsem si drát, který mu poutal kotníky, a policejní náramky zamčené na klič. Teď už jsem věděla, co se stalo a proč. Benton zahynul stejně jako ostatní, ale tentokrát ze zášti, z pomsty, aby Carrie ukojila svou ďábelskou touhu udělat z něho svou trofej.

Když jsem zastavovala na příjezdové cestě u svého domu, pro slzy jsem skoro neviděla. Rozběhla jsem se dovnitř, zabouchla jsem za sebou dveře a z hrdla se mi draly bolestné, neartikulované zvuky. Z kuchyně vyšla Lucy. Na sobě měla khaki pracovní kalhoty a černé tričko a v ruce držela láhev se zálivkou na salát.

„Teto Kay!” vykřikla a rozběhla se ke mně. „Co se děje, teto Kay? Kde je Marino? Proboha, nestalo se mu nic?”

„Nejde o Marina,” vypravila jsem ze sebe.

Objala mě kolem ramen a pomohla mi na pohovku v obývacím pokoji.

„Benton,” zasténala jsem. „Stejně jako ti ostatní. Jako Claire Rawleyová. Plavecká čepice, aby jim nepřekážely její vlasy. Vana. Jako při chirurgické operaci.”

„Cože?” Lucy byla zmatená.

„Chtěli její tvář!”

Vyskočila jsem z pohovky.

„Copak to nechápeš?” rozkřičela jsem se na ni. „Ty zářezy na spánkové kosti a na čelisti. Jako při skalpování, akorát horší. On nezakládá požáry, aby zamaskoval vraždu! Pálí všechno, protože nechce, abychom poznali, co jim udělal. Krade jim jejich krásu, všechno, co je na nich půvabné, tím, že jim odstraní obličej.”

Lucy šokovaně otevřela ústa.

Potom vykoktala: „Ale co Carrie? Ona teď dělá tohle?”

„Kdepak,” řekla jsem. „Ne tak úplně.”

Chodila jsem po místnosti sem a tam a mnula si ruce.

„Je to jako s Gaultem,” vysvětlovala jsem jí. „Ráda se dívá. Možná mu pomáhá. Možná právě ona způsobila, že se to v případě Kellie Shephardové zvrtlo, nebo se jí Kellie bránila prostě proto, že Carrie je žena. Došlo ke rvačce, Carrie na ni útočila nožem a bodala ji, dokud nezasáhl její komplic a nepodřízl Kellii hrdlo právě v té ráně se našly úlomky hořčíku. Pocházejí z jeho nože, ne z Carriina. On je žhář, on zakládá požáry, ne Carrie. A nesebral Kelliinu tvář, protože byla pořezaná, během zápasu se poškodila.”

„Nemyslíš si snad, že to udělali taky…?” ozvala se Lucy váhavě a ruce položené v klíně sevřela v pěsti.

„Bentonovi?” Ještě jsem zvýšila hlas. „Jestli si myslím, že mu také vzali obličej?”.

Kopla jsem do dřevěného obložení na stěně a pak se o ně opřela. Uvnitř jsem se cítila úplně vyprahlá a v hlavě jsem měla temno a prázdno.

„Carrie věděla, že on si dokáže představit všechno, co by mu mohla provést,” řekla jsem pomalu a tiše. „Určitě si vychutnávala každou minutu, kdy ho měla před sebou spoutaného. A předváděla mu ten nůž. Ano. Myslím si, že mu to udělali taky. Vlastně to vím.”

Tu poslední myšlenku jsem téměř nedokázala snést.

„Jenom doufám, že už byl mrtvý,” dodala jsem. „Musel být, teto Kay.”

Když ke mně Lucy přišla a objala mě kolem krku, taky plakala.

„Nemohli riskovat, že ho někdo uslyší křičet,” řekla nakonec.

Do hodiny jsem sdělila nejnovější poznatky Teun McGovernové a ona souhlasila s tím, že musíme především zjistit, kdo je Carriin komplic, pokud je to možné, a jak se s ním mohla seznámit. McGovernová jen obtížně tajila svůj hněv a rozrušení, když jsem jí vysvětlovala, co všechno jsem si ověřila a jaká jsou moje podezření. Teď mohla být vězeňská léčebna Kirby naší jedinou nadějí a McGovernová pochopila, že ve svém postavení mám větší šanci něco tam vypátrat než ona. Teun patřila k bezpečnostním složkám. Já byla lékařka.

Pohraniční stráž nám poslala vrtulník Bell JetRanger na heliport HeloAir, který se nacházel poblíž richmondského mezinárodního letiště, a Lucy chtěla vyrazit okamžitě a letět na noc. Řekla jsem jí, že to nepřipadá v úvahu, už jen proto, že v New Yorku nemáme h de přespat a rozhodně nemůžeme strávit noc na Wardově ostrově. A navíc jsem hned brzy ráno chtěla vedení Kirby informovat, že k nim letíme. Nebude to žádost o přijetí, nýbrž suché oznámeni. Marino byl přesvědčený, že by měl letět s námi, ale já o tom nechtěla ani slyšet.

„Žádná policie,” řekla jsem mu, když se skoro v deset večer zastavil u mě doma.

„Ty ses úplně zcvokla,” prohlásil.

„Divil by ses tomu?”

Sklopil oči ke svým obnošeným běžeckým botám, které v jeho vlastnictví nikdy nedostaly příležitost splnit funkci, k níž byly původně určeny.

„Lucy taky dělá pro bezpečnostní agenturu,” namítl. „V Kirby budou vědět jen to, že je to pilotka mého vrtulníku.”

„Pche.”

„Musím si to udělat po svém, Marino.”

„Sakra, doktorko, já vůbec nevím, co ti mám na to říct. Nechápu, jak se s tím dokážeš vyrovnat.”

Obličej měl celý rudý, a když ke mně vzhlédl, jeho oči byly protkané červenými žilkami a zračila se v nich bolest.

„Chci tam jet, protože chci ty hajzly najít,” prohlásil. „Nastražili to na něj. To přece víš, ne? FBI má záznam o tom, že jim v úterý odpoledne, přesně v patnáct hodin čtrnáct minut, volal nějaký chlap. Tvrdil, že má tip ohledně případu Shephardové, ale může to prozradit jenom Bentonovi Wesleymu. Odpovídali jako obvykle, protože tohle přece vykládají všichni. Jsou něco extra. Musejí mluvit přímo s tím a tím člověkem. Ale tenhle chlápek vážně něco věděl. Prohlásil, a teď cituju: Vyřiďte mu, že jde o takovou divnou ženskou, kterou jsem viděl v nemocnici v Lehighu. Seděla jen jeden stůl od Kellie Shephardové. “

„Zatraceně!” vykřikla jsem a ve spáncích mi bušilo zuřivostí.

„Takže pokud víme, Benton zavolal na číslo, co mu tenhle lump nechal. Ukázalo se, že šlo o veřejný telefonní automat nedaleko toho vypáleného obchodu,” pokračoval Marino. „Podle mě se Benton sešel s tím chlápkem a on to byl Carriin komplic. Wesley neměl vůbec tušení, s kým mluví, a najednou prásk!”

Nadskočila jsem.

„Mířili na něj pistolí, možná měl na krku nůž. Nasadili mu pouta a zamkli je na klíč. A proč? Protože Benton pracoval u FBI a věděl, že normální lidi nemají potuchy o tom, jak se zamykají pouta. Poldové náramky většinou jenom zacvaknou, když někoho seberou. Vězeň se zmítá, pouta se

utahujou. A kdyby se mu podařilo vrazit pod západku třeba sponku do vlasů nebo něco takovýho, mohl by je i uvolnit. Jenže u zamčených želízek to nejde. Nemůžeš se vyprostit, když nemáš klíč nebo něco, co je hodně podobný klíči. A tohle si Benton musel uvědomit, když mu to udělali. Velmi ošklivý náznak toho, že je v rukou lidí, kteří přesně vědí, co sakra dělají.”

„Už jsem slyšela dost,” zarazila jsem Marina. „Běž domů. Prosím.”

Pocítila jsem první náznaky migrény. Vždycky poznám, že se blíží, už předtím, než mě rozbolí hlava i krk a udělá se mi špatně od žaludku. Doprovodila jsem Marina ke dveřím. Věděla jsem, že jsem se ho dotkla. Lomcovala s ním bolest a neměl ji kam nasměrovat, protože neuměl dávat najevo své city. Nebyla jsem si ani jistá, jestli vůbec ví, co cítí.

„On není mrtvý, víš?” řekl, když jsem otevřela dveře. „Já tornu nevěřím. Neviděl jsem to a nevěřím tomu.”

„Brzy ho pošlou domů,” odvětila jsem. Ve tmě se ozýval zpěv cikád a pod lampou na verandě kroužilo mračno komárů. „Benton je mrtvý,” dodala jsem s překvapivou silou. „Když nepřijmeš jeho smrt, urážíš jeho památku.”

„Určitě se za pár dní ukáže.” Marino teď mluvil sevřeným, vyšším hlasem. „Jen počkej. Já toho mizeru znám. Takhle snadno by se dostat nenechal.”

Ale Benton se nechal dostat tak snadno. Až příliš často se to stávalo právě takhle. Versace si šel jen koupit kávu a časopisy a bezstarostně se vracel domů, lady Diana si nezapnula bezpečnostní pás. Jakmile Marino odjel, zavřela jsem dveře a zapnula poplašné zařízení, což jsem teď už prováděla automaticky. Občas mi to dělalo problémy, když jsem zapomněla, že je dům zajištěný, a otevřela větračku. Lucy ležela na pohovce v obývacím pokoji a sledovala v televizi kanál s dokumentárními pořady; světla byla

zhasnutá. Posadila jsem se vedle ní a položila jí ruku na rameno.

Seděly jsme mlčky, zatímco na obrazovce běžel dokument o gangsterech v raných dobách Las Vegas. Hladila jsem ji po vlasech, plet měla horečnatou. Přemýšlela jsem, co se jí asi honí hlavou. A dělalo mi to velké starosti. Lucy uvažovala jinak. Její myšlenkové pochody byly výlučně její vlastní a nedaly se rozluštit pomocí nějaké psychoterapeutické či intuitivní Rosettské desky. Ale to jsem pochopila už dávno. Nejdůležitější bylo to, o čem nemluvila, a Lucy teď už vůbec nemluvila o Janet.

„Co kdybychom si šly lehnout, abychom mohly vyrazit co nejdřív, paní pilotko?” navrhla jsem.

„Já se asi vyspím tady.”

Namířila na televizi dálkové ovládání a ztlumila zvuk.

„Oblečená?”

Pokrčila rameny.

„Jestli se dostaneme na HeloAir kolem deváté, zavolám do Kirby odtamtud.”

„A co když řeknou, že nás nepřijmou?” zeptala se moje neteř.

„Povím jim, že už jsme na cestě. Město New York je momentálně právě v rukou republikánů. Jestli to bude potřeba, zapojím do toho svého přítele senátora Lorda, a ten vyžene na válečnou stezku komisaře pro zdravotnictví a starostu. O tohle v Kirby určitě nestojí. Bude pro ně jednodušší nechat nás přistát, nemyslíš?”

„Nemají tam náhodou nějaké řízené střely zeměvzduch?”

„Jistě, říkají jim pacienti,” opáčila jsem a v tu chvíli jsme se poprvé za několik dní zasmály.

Nedokážu vysvětlit, proč se mi tak dobře spalo, ale když v šest ráno zazvonil budík a já se v posteli obrátila, uvědomila jsem si, že naposledy jsem v noci vstala krátce před půlnocí. To byl náznak hojení, obnovy sil, které jsem zoufale potřebovala. Závoj deprese, který mě halil, už téměř zprůsvitněl a já začínala cítit naději. Dělala jsem to, co by Benton očekával, že udělám, a nikoli proto, abych pomstila jeho smrt, protože to by si nepřál.

Chtěl by zajistit, aby se Marinovi, Lucy ani mně nic zlého nestalo. Chtěl by, abych ochránila další životy, o nichž jsem nic nevěděla, další nic netušící lidi, kteří pracovali v nemocnicích nebo natáčeli reklamy a kteří byli odsouzeni k hrůzné smrti ve zlomku vteřiny, v němž na nich spočinuly zlé oči žhnoucí závistí.

Za svítání si Lucy šla zaběhat, a přestože mě znervózňovalo, že je venku sama, věděla jsem, že má v pouzdře u pasu pistoli a že žádná z nás nemůže kvůli Carrii přestat žít svůj život. Zdálo se, že má nad námi nesmírnou výhodu. Když budeme dělat to, co obvykle, hrozí nám smrt. Kdybychom se ze strachu uzavřely před světem a omezily se jen na přežívání, zemřely bychom také, jen způsobem, který by byl vlastně ještě horší.

,Předpokládám správně, že venku byl úplný klid?” zeptala jsem se, když se Lucy vrátila a přišla za mnou do kuchyně.

Postavila jsem na stůl konvici s kávou, přímo před Lucy. Obličej i ramena měla zbrocené potem a já jí hodila utěrku. Když si začala sundavat boty a ponožky, náhle mě zasáhla vzpomínka na Bentona, který dělal přesně to samé. Po běhání vždycky chvilku otálel v kuchyni. Rád odpočíval v mé přítomnosti, než se osprchoval a pečlivě se uzavřel do svého elegantního obleku a hlubokých myšlenek.

„Ve Windsor Farms venčilo pár lidí psy,” odpověděla Lucy. „Tady kolem jsem nezahlédla živou duši. Zeptala jsem se toho chlápka u brány, jestli se něco neděje, třeba další neobjednané taxíky nebo dodávky pizzy. Nebo divné telefonáty a neohlášení návštěvníci, kteří by se chtěli dostat dovnitř. Ale ubezpečil mě, že ne.”

„To ráda slyším.”

„Tohle jsou jen dětinské zlomyslnosti. Podle mě v tom Carrie prsty nemá.”

„A kdo teda?” zeptala jsem se překvapeně.

„Moc mě mrzí, že ti to musím prozradit, ale tam venku je i pár dalších, co tě nemají moc v oblibě.”

„Patří k nim velká část osazenstva našich věznic.”

„Jenže taky lidi, kteří ve vězení nejsou, nebo aspoň zatím ne. Třeba ti manželé ze scientologické církve, co jim umřelo dítě a tys ho pitvala. Co když je napadlo, že by ti mohli začít ztrpčovat život? Posílat taxíky a kontejnery na stavební odpad nebo volat brzo ráno do márnice a děsit chudáka Chucka? Poslední, co bys potřebovala, je márniční asistent tak vynervovaný, že odmítne zůstávat v tom baráku sám. Nebo ještě hůř, dá výpověď. Zlomyslnosti,” opakovala. „Malicherné, škodolibé dětinské hrátky, které se zrodily v omezené, přízemní mysli.”

Na nic takového jsem až dosud vůbec nepomyslela.

„Pořád ještě k těm telefonátům dochází?” zeptala se Lucy.

Dívala se na mě, zatímco upíjela kávu a za kuchyňským oknem zářilo na mlžně modrém obzoru sytě oranžové slunce.

„Zjistím to,” prohlásila jsem.

Zvedla jsem telefon a zavolala do márnice. Chuck zvedl sluchátko okamžitě.

„Márnice,” ohlásil se nervózním hlasem.

Ještě nebylo ani sedm, takže jsem předpokládala, že je v kanceláři zatím sám.

„Tady doktorka Scarpettová,” představila jsem se.

„Aha.” Slyšitelně se mu ulevilo. „Dobré ráno.”

“Chucku? Co ty divné telefonáty? Pořád to pokračuje?”

„Ano, paní doktorko.”

„A ten člověk mlčí? Neslyšíte ani jeho dech?”

„Někdy se mi zdá, že jsou v pozadí slyšet auta, jako by ten člověk volal z telefonní budky.”

„Mám nápad.”

„Dobrá.”

„Až se to stane příště, chci, abyste řekl: Dobré ráno, pane a paní Quinnovi.”

„Cože?” Chuck byl úplně zmatený.

„Jenom to udělejte,” řekla jsem. „A mám tušení, že ty telefonáty přestanou.”

Když jsem pokládala sluchátko, Lucy se smála.

„Zásah,” prohlásila.

Kapitola 21

Po snídani jsem procházela svou ložnici i pracovnu a zvažovala, co bych si měla vzít s sebou. Rozhodně hliníkový kufřík s nástroji, protože ten jsem si v poslední době brala skoro všude. Také jsem zabalila rezervní kalhoty a košili a toaletní potřeby pro případ, že zůstaneme mimo domov přes noc. Do kabelky jsem si zastrčila svou osmatřicítku značky Colt. Přestože jsem byla zvyklá nosit s sebou zbraň, nikdy mě ani nenapadlo vzít si nějakou do New Yorku, neboť podle tamějších zákonů bych mohla za pouhé nošení skryté zbraně skončit okamžitě ve vězení. Když už jsme s Lucy seděly v autě, prozradila jsem jí, co jsem udělala.

„Tomu se říká situační etika,” podotkla. „Radši se nechám zavřít, než zabít.”

„Takhle se na to dívám taky,” řekla jsem s jistotou, ačkoli jsem kdysi patřila k občanům, kteří vždycky úzkostlivě dodržují všechny zákony.

HeloAir byla charterová vrtulníková služba na západním okraji richmondského letiště, kde měly některé nejbohatší místní společnosti vlastní terminály pro firemní letouny a vrtulníky. Náš Bell JetRanger stál v hangáru a Lucy ho šla připravit, zatímco já jsem v budově objevila ochotného pilota, který mi dovolil použít telefon v jeho kanceláři. Vylovila jsem z kabelky služební telefonní kartu a vytočila číslo na ředitelství Vězeňské psychiatrické léčebny Kirby.

Ředitelkou byla psychiatrička jménem Lydia Ensorová a v telefonu zněl její hlas dost podezíravě. Snažila jsem se jí podrobněji vysvětlit, kdo jsem, ale přerušila mě.

„Vím přesně, kdo jste,” odpověděla se znatelným přízvukem ze Středozápadu. „Jsem dokonale obeznámena s momentální situací a udělám, co bude v mých silách, abych vám vyšla vstříc. Není mi však jasné, o co vám jde, doktorko Scarpettová. Jste hlavní soudní lékařka státu Virginie, správně?”

„Správně. A také poradkyně pro forenzní patologii u ATF a FBI.”

„Ti mě samozřejmě rovněž kontaktovali.” Zdálo se, že je upřímně zmatená. „Takže sháníte informace, které by se mohly týkat nějakého vašeho případu? Někoho mrtvého?”

„Doktorko Ensorová, právě teď se pokouším spojit řadu podivných případů,” odpověděla jsem. „Mám důvod se domnívat, že se na všech přímo či nepřímo podílela Carrie Grethenová a možná s tím začala, už když byla v Kirby.”

„To je vyloučeno.”

„Očividně tu ženu neznáte,” prohlásila jsem pevně. „Já jsem však během poloviny své kariéry pracovala na obětech násilných úmrtí, které způsobila. Začalo to už v době, kdy Carrie a Temple Gault zabíjeli ve Virginii a v New Yorku, kde Gault přišel o život. A teď se stalo tohle. Zatím víme o pěti vraždách, možná jich však bylo i víc.”

„Znám minulost slečny Grethenové velmi dobře,” opáčila doktorka Ensorová, nikoli nepřátelsky, ale v hlase jí zazněl jistý obranný tón. „Mohu vás ujistit, že se k ní v Kirby přistupovalo tak, jak přistupujeme ke všem pacientům vyžadujícím maximální ostrahu…”

„V jejích psychiatrických posudcích není téměř nic použitelného,” skočila jsem jí do řeči.

„Jak víte o obsahu jejích lékařských záznamů…?”

„Protože jsem členkou federální zásahové jednotky ATF, která tyto vraždy spojené se žhářstvím vyšetřuje.” Pečlivě jsem vážila slova. „A spolupracuji s FBI, jak jsem již řekla. Všechny případy, o nichž hovoříme, spadají do mé jurisdikce, protože jsem konzultantkou federálních bezpečnostních agentur. Ale není mým úkolem nikoho zatýkat ani očerňovat zařízení, jako je to vaše. Mým cílem je poskytnout spravedlnost mrtvým a tolik klidu a úlevy, kolik je možné, jejich blízkým. K tornu potřebuji odpovědi na otázky. A především musím udělat všechno, co je v mých silách, abych zabránila smrti třeba jen jednoho dalšího člověka. Carrie bude zabíjet dál. Možná to už udělala.”

Ředitelka léčebny chvíli mlčela. Při pohledu z okna jsem spatřila, jak vyvážejí na rozjezdovou dráhu tmavomodrý vrtulník.

„Doktorko Scarpettová, co si představujete, že pro vás můžeme udělat?” ozvala se doktorka Ensorová nakonec, napjatým a rozčileným tónem.

„Měla Carrie přiděleného sociálního pracovníka? Nebo advokáta ex offo? Někoho, s kým skutečně mluvila?” zeptala jsem se.

„Samozřejmě trávila hodně času s vězeňským psychologem, ale ten není naším zaměstnancem. Chodí sem hlavně proto, aby posoudil psychický stav pacientů a napsal doporučení pro soud.”

„V tom případě s ním nejspíš manipulovala,” řekla jsem a dívala se přitom, jak si Lucy stoupá na přistávací lyže vrtulníku a začíná s předletovou kontrolou. „Kdo ještě? Nenapadá vás někdo, s kým se mohla sblížit?”

„Její právnička. Ano, přidělená advokátka. Jestli s ní chcete mluvit, mohu to zařídit.”

„Právě odlétám,” sdělila jsem jí. „Měli bychom u vás přistát přibližně za tři hodiny. Máte přistávací plochu?”

„Nevzpomínám si, že by tady někdo někdy přistával vrtulníkem. Ale nedaleko je několik velkých parků. Ráda vás tam vyzvednu.”

„Myslím, že to nebude nutné. Řekla bych, že přistaneme docela blízko.”

„V tom případě vás budu očekávat a vezmu vás za tou právničkou i kamkoli jinam, kam byste chtěla jít.”

„Ráda bych viděla oddělení, kde byla Carrie ubytovaná a trávila tam čas.”

„Cokoli.”

„Jste velmi laskavá,” řekla jsem.

Lucy otevírala ochranné kryty, aby zkontrolovala hladinu provozních kapalin, elektrické vedení a všechno ostatní, co by se mohlo během letu pokazit. Pracovala obratně a sebejistě, a když vylezla na trup vrtulníku, aby prohlédla hlavní rotor, bezděky mě napadlo, ke kolika úrazům v souvislosti s vrtulníky asi dochází na zemi. Teprve když jsem se usadila na sedadle druhého pilota, všimla jsem si v držáku za jejími zády útočné pušky AR15 a zároveň jsem si uvědomila, že kontrolky na mé straně nejsou vypnuté. Cestující neměli mít přístup k pákám kolektivního a cyklického řízení a pedály měly být zasunuté tak daleko, aby do nich nezasvěcení nemohli nedopatřením strčit nohou.

„Co to má být?” zeptala jsem se Lucy, když jsem si zapínala čtyřbodový bezpečnostní pás.

„Máme před sebou dlouhý let.”

Několikrát vyzkoušela připusť motoru, aby se ujistila, že se nezasekává a je uzavřená.

„To vím,” řekla jsem.

„Let na dlouhou vzdálenost je dobrá příležitost, aby si to člověk vyzkoušel.”

Zvedla páku kolektivního řízení listů rotoru a s cyklickým udělala několik velkých X.

„Aby si kdo vyzkoušel co?” zeptala jsem se s rostoucím znepokojením.

„Aby sis vyzkoušela řízení vrtulníku, když nebudeš muset dělat nic jiného než udržovat výšku a rychlost a držet nás ve správném náklonu.”

„Ani náhodou.”

Stiskla startér a motor se rozvrčel.

„Ale ano.”

Vrtule se roztočily a hluk rotorů vířících ve vzduchu byl stále hlasitější.

„Jestli se mnou budeš lítat,” prohlásila moje neteř pilotka a diplomovaná letecká instruktorka nahlas, aby překřičela ten rachot, „pak bych chtěla mít jistotu, že mi můžeš pomoct, kdyby nastal nějaký problém, rozumíš?”

Už jsem nic neříkala a Lucy pootočila přípustí motoru a zvedla otáčky. Stiskla pár tlačítek, vyzkoušela světla, pak zapnula vysílačku a obě jsme si nasadily sluchátka. Lucy nás zvedla do vzduchu tak hladce, jako by najednou přestala působit zemská přitažlivost. Obrátila stroj proti větru a letěla stále větší rychlostí, až se zdálo, že vrtulník stoupá o své vůli. Letěly jsme nad stromy, slunce stálo na východě vysoko nad obzorem. Jakmile jsme město nechaly za sebou a ztratily se z dosahu všesměrového radiomajáku, Lucy začala s první lekcí.

Už jsem věděla, jak se jmenuje většina kontrolek a k čemu slouží, ale moje povědomí o tom, jak fungují dohromady, bylo velice omezené. Například jsem ani netušila, že když zvednete páku kolektivního řízení a zvýšíte tah rotoru, vrtulník se začne otáčet doprava, což znamená, že

musíte uvolnit levý pedál nožního řízení, aby se eliminoval reakční moment hlavního rotoru a stroj letěl rovně. Nebo že když stoupáte, čehož dosáhnete přizvednutím kolektivu, zároveň klesá rychlost, a to znamená, že je třeba zatlačit páku cyklického řízení dopředu a pootočit rukojetí plynu na kolektivu. A tak dál. Bylo to trochu jako hrát na bicí, jenomže v tomto případě člověk musel ještě ke všemu dávat pozor na přihlouplé ptáky, komíny, antény a jiné letouny.

Lucy byla velmi trpělivá a čas nám rychle utíkal, když jsme letěly vpřed rychlostí dvou set kilometrů v hodině.

Když jsme se ocitly nad severním okrajem Washingtonu, už jsem dokázala udržet vrtulník celkem rovně a zároveň

přitom upravovat navigační počítadlo, aby odpovídalo ukazatelům na kompasu. Udržovaly jsme magnetický kurz 050 stupňů, a přestože nic dalšího, například sledovat globální navigační systém, zkráceně GNS, jsem už nezvládala, Lucy prohlásila, že kurz držím velice slušně.

„Na třech hodinách máme malé letadlo,” řekla mi do sluchátek. „Vidíš ho?”

„Ano.”

„V tom případě se říká tallyho. A je nad horizontem. To poznáš, ne?”

„Tallyho.”

Lucy se zasmála. „Ne. Tallyho neznamená rozumím. A když je něco nad horizontem, znamená to taky, že je to nad námi. To je důležité, protože když jsou oba stroje na horizontu a ten, na který se díváme, taky vypadá, jako kdyby se nehýbal, pak to znamená, že je v naší výšce a buďto letí od nás, nebo přímo na nás. Docela se hodí dávat pozor i zjistit, která možnost platí, nemyslíš?”

Výcvik pokračoval, dokud se na dohled neobjevilo panorama New Yorku. Pak už jsem na řízení ani nesáhla.

Lucy proletěla nízko kolem Sochy svobody a Ellisova ostrova, kde kdysi dávno vystupovali z lodí moji italští předkové, aby začali z ničeho v novém světě plném možností. Město se kolem nás sevřelo a budovy ve finanční čtvrti mi připadaly obrovské, když jsme kolem nich prolétaly ve výšce sto padesáti metrů a stín našeho vrtulníku se pohyboval po hladině řeky pod námi. Byl horký, jasný den a kolem podnikaly okružní lety vyhlídkové helikoptéry, zatímco jiné převážely obchodníky a špičkové manažery, kteří měli všechno na světě kromě času.

Lucy mluvila do vysílačky zdálo se, že nás letová kontrola nechce vzít na vědomí, protože letecký provoz byl hustý a kontroloři neměli valný zájem o vrtulník letící ve výšce dvou set metrů. V této výšce a v tomhle městě platilo jediné pravidlo uvidět a vyhnout se. Letěly jsme nad řekou East River přes Brooklynský, Manhattanský a Williamburský most rychlostí sto šedesáti kilometrů v hodině. Pod sebou jsme viděly líně se vlekoucí nákladní lodě s odpadem, tankery a kroužící bílé turistické parníky. Když jsme přeletěly zchátralé stavby a staré nemocnice na Rooseveltově ostrově, Lucy uvědomila La Guardiovo letiště o našem počínání. V tu chvíli jsme už měly Wardův ostrov přímo před sebou. A bylo docela případné, že se tahle část řeky u jihozápadního výběžku Manhattanu jmenovala Pekelná brána.

Všechno, co jsem věděla o Wardově ostrově, souviselo s mým celoživotním zájmem o dějiny medicíny, a jako mnoho newyorských ostrůvků býval i tento v minulosti místem, kam se zavírali vězni, nemocní a choromyslní. K Wardovu ostrovu se pojily mimořádně tragické osudy, jak jsem si vzpomínala, neboť v polovině devatenáctého století byl místem bez jakéhokoli vytápění či tekoucí vody a sloužil jako karanténa pro nemocné tyfem a dočasná ubytovna pro židovské uprchlíky z Ruska. Na konci století tam město přesunulo svůj ústav pro duševně choré. Nyní se

životní podmínky na ostrově rozhodně zlepšily, ale jeho obyvatelé byli mnohem nebezpečnější. Dnešní pacienti měli klimatizaci, právníky a své koníčky. Měli nárok na zubařskou a lékařskou péči, psychoterapii, skupinová sezení a organizované sporty.

Do vzdušného prostoru třídy B nad Wardovým ostrovem jsme vstoupily klamně civilizovaným způsobem letěly jsme nízko nad zelenými parky plnými stromů, než se přímo před námi vztyčily ošklivé věžáky z tmavých cihel, z nichž se skládal komplex Manhattanského psychiatrického střediska, Dětského psychiatrického střediska a vězeňské léčebny Kirby. Středem ostrova se táhla dálnice k mostu Triborough Bridge a hned vedle pořádal představení malý cirkus, který tu působil jako pěst na oko pestře pruhované stany, poníci a akrobati na jednokolkách. Nebylo tam mnoho diváků. Zahlédla jsem děti s cukrovou vatou a napadlo mě, proč asi nejsou ve škole. O kousek dál na sever stála čistírna odpadních vod a newyorská hasičská výcviková akademie, kde si na parkovišti zkoušel obraty vůz s dlouhým výsuvným žebříkem.

Vězeňskou psychiatrickou léčebnu tvořilo jedenáct pater oken zakrytých ocelovými sítěmi, zatmaveného skla a klimatizačních jednotek. Nad cestičkami a venkovními hřišti se táhla hustá síť nestejně velkých ok z ostnatého drátu, jež měla zabránit útěku, který byl pro Carrii očividně tak snadný. Řeka byla v těchto místech široká asi kilometr a půl, hrozivá a hluboká, s rychlým proudem, a připadalo mi nepravděpodobné, že by ji někdo dokázal přeplavat. Táhla se však přes ni lávka pro pěší, jak jsem už věděla. Byla natřená tmavomodrou barvou, takže vypadala jako zoxidovaná měď, a začínala přibližně půl druhého kilometru od Kirby. Požádala jsem Lucy, aby přes ni přeletěla, a z výšky jsem viděla, jak tudy v obou směrech přecházejí lidé. Ústila na harlemském sídlišti East River.

„Nechápu, jak by se přes ni mohla dostat za denního světla,” řekla jsem Lucy do vysílačky. „Tak, aby ji nikdo neviděl. Ale i kdyby to udělala, co dál? Policie to musela prohledávat všude kolem, hlavně na druhé straně té lávky. A jak se potom dostala do okresu Lehigh?”

Lucy pomalu kroužila ve výšce sto padesáti metrů, vrtule hlasitě pleskaly. Zahlédla jsem trosky přívozu, který sem nejspíš kdysi převážel lidi z přístaviště na East River u 106. ulice, a zbytky přístavního mola. Z něj zůstala jen hromada hnijícího dřeva napuštěného kreozotem, které trčelo do nepřátelských vod z malé neohrazené louky u západní strany Kirby. Loučka se zdála docela příhodná pro přistání, za předpokladu, že se budeme držet blíž k řece a dál od těch zabezpečených nemocničních cestiček.

Když Lucy začala s průzkumem z výšky, podívala jsem se dolů na lidi na zemi. Všichni na sobě měli civilní oblečení, někteří polehávali v trávě, jiní seděli na lavičkách nebo se procházeli po cestách lemovaných zrezavělými odpadkovými koši. I z výšky sto padesáti metrů jsem rozeznala neupravené, špatně padnoucí šaty a podivnou chůzi lidí, v nichž se něco nenapravitelně porouchalo. Fascinovaně se dívali nahoru, zatímco jsme kontrolovaly, zda se na zvoleném místě nevyskytují nějaké problémy, jako například dráty elektrického vedení, kotevní lana či rozměklý, nerovný terén. Průzkum zblízka potvrdil, že přistání je bezpečné, a tou dobou už z budov vybíhali další zvědavci nebo se vykláněli z oken a postávali ve dveřích, aby viděli, co se děje.

„Možná jsme měly vážně zkusit některý z těch parků,” podotkla jsem. „Doufám, že tady nevyvoláme srocení lidu.”

Lucy klesla, a když nechala vrtulník viset metr a půl nad zemí, plevel a vysoká tráva se začaly ve větru divoce zmítat. Náš přílet vyplašil bažantí slepici s mláďaty rozběhly se po břehu a zmizely v keřích. Bylo nepochopitelné, jak něco takhle nevinného a zranitelného může žít v tak těsné blízkosti narušených lidských bytostí. Najednou jsem si vzpomněla na dopis, který mi Carrie poslala a kde tak podivně uvedla adresu Kirby jako Bažantí náměstí 1. Co mi tím naznačovala? Že ty bažanty viděla taky? A pokud ano, proč to bylo důležité?

Vrtulník zlehka dosedl a Lucy pootočila přípustí motoru, aby uzavřela přívod paliva. Ty dvě minuty čekání, než bylo možné vypnout motor, mi připadaly nekonečné. Vrtule se otáčely, vteřiny na digitálním displeji ubíhaly a pacienti i nemocniční personál zvědavě přihlíželi. Někteří stáli naprosto nehybně a civěli na nás skelným pohledem, jiní vůbec nic nevnímali, lomcovali plotem nebo klátivě chodili v kruzích s očima upřenýma do země. Nějaký stařík, který si balil cigaretu, na nás zamával, žena v natáčkách si cosi mumlala a mladý muž se sluchátky na hlavě začal na chodníku houpavě tancovat očividně šlo o představení určené nám.

Lucy stáhla připusť motoru na minimum, zabrzdila hlavní rotor a stroj se zastavil. Když se vrtule přestaly točit a my jsme vystoupily, odtrhla se od shromážděného davu duševně nemocných a těch, kdo o ně pečovali, jakási žena v elegantním kostýmku se vzorkem rybí kosti. Krátké tmavé vlasy měla zastřižené do moderního účesu. Na první pohled jsem poznala, že je to doktorka Lydia Ensorová, a ona mě očividně také odhadla správně, protože když se představovala, nejdřív potřásla rukou mně a potom Lucy.

„Musím přiznat, že jste tu způsobily pěkný poprask,” prohodila s náznakem úsměvu.

„Za to se omlouvám,” odpověděla jsem.

„Nic se neděje.”

„Já zůstanu u vrtulníku,” oznámila mi Lucy.

„Určitě?” zeptala jsem se.

„Rozhodně,” odpověděla a významně se rozhlédla po těch znepokojivých čumilech.

„Většina z nich jsou ambulantní pacienti z psychiatrického střediska naproti.” Doktorka Ensorová ukázala na jiný věžák. „A z Domu Odyssea.”

Kývla k mnohem menší cihlové budově za komplexem Kirby, kde bylo něco jako zahrada a popraskané asfaltové tenisové hřiště, na němž povlávala roztrhaná sít.

„Drogy, drogy a zase drogy,” dodala. „Jdou dovnitř na sezení, a když odcházejí, přistihneme je, jak si hned za dveřmi balí jointa.”

„Zůstanu tady,” opakovala Lucy. „Nebo můžu zaletět pro palivo a pak se vrátit,” nabídla mi.

„Budu radši, když tu počkáš.”

Zamířily jsme s doktorkou Ensorovou k vězeňské léčebně, pod palbou upřených pohledů, z nichž se valila nevýslovná bolest a nenávist. Nějaký muž s plnovousem slepeným špínou na nás křičel, že se chce svézt, ukazoval k obloze, mával rukama jako pták a skákal na jedné noze. Ze zpustošených obličejů čišelo, že osoba za nimi se nachází v nějakém jiném světě, případně byly prázdné anebo naplněné trpkou záští, jakou mohl pociťovat pouze člověk lapený do pasti při pohledu na lidi jako my, kteří se nestali otroky drog či duševní choroby. My jsme byly privilegované. Byly jsme naživu. Pro ty, kteří nedokázali dělat nic jiného než ničit sebe nebo ostatní, jsme byly něco jako Bůh, a především jsme na konci dne mohly odejít domů.

Vchod Vězeňské psychiatrické léčebny Kirby připomínal vstupní haly typických státních institucí; stěny byly natřené stejným tmavomodrým odstínem jako lávka přes řeku. Doktorka Ensorová mě odvedla za roh a stiskla tlačítko na zdi.

„Přistupte k mikrofonu,” ozval se příkrý hlas, který zněl, jako by patřil čaroději ze země Oz.

Postoupila blíž instrukce nepotřebovala a ohlásila se do mluvítka.

„Doktorka Ensorová.”

„Jistě, paní doktorko.” Hlas nepatrně zlidštěl. „Pojďte prosím dál.”

I přístupové cesty mířící do srdce Kirby odpovídaly typickým americkým vězením. Byly tam vzduchotěsné dveře, které nikdy nemohly být otevřené dvoje najednou, a vylepené informace o věcech, které je zakázáno vnášet dovnitř, jako jsou střelné zbraně, výbušniny, munice, alkohol či skleněné předměty. Ať si politici, zdravotníci a Americký svaz občanských práv říkali, co chtěli, tohle nebyla nemocnice. Zdejší pacienti byli vězni. Byli to pachatelé násilných trestných činů, umístění v zařízení s nejvyšší ostrahou, protože znásilňovali a zabíjeli jiné lidi. Postříleli své rodiny, upálili své matky, vykuchali sousedy nebo rozčtvrtili milence. Patřily k nim zrůdy, které se staly celebritami, jako „krasavec” Robert Chambers, proslulý vraždou mladé dívky v Central Parku, nebo Rakowitz, který zavraždil a uvařil svou přítelkyni a údajně části jejího těla naservíroval bezdomovcům, či Carrie Gretheno vá, která byla horší než všichni ostatní.

Tmavomodré dveře zajištěné bezpečnostní závorou se s elektronickým cvaknutím otevřely a strážci pořádku v modrých uniformách k doktorce Ensorové přistupovali s vybranou zdvořilostí, a ke mně rovněž, neboť jsem očividně byla jejím hostem. Stejně jsme však musely projít detektorem kovů a strážní nám důkladně prohledali kabelky. Cítila jsem se trapně, když mě upozornili, že si dovnitř mohu vzít léky pouze na jednu dávku, ale v kabelce mám dost motrinu, immodia, aspirinu a prášků na podrážděný žaludek, že bych tím mohla podělit celé oddělení.

„Paní, vy se asi vážně necítíte dobře,” prohodil jeden dozorce dobrosrdečně.

„Tyhle věci se tak nějak hromadí,” přiznala jsem a v duchu jsem si gratulovala k tomu, že svou pistoli jsem zanikla do aktovky, která nyní spočívala v bezpečí v zavazadlovém prostoru vrtulníku.

„Já vám to tady pohlídám, než se vrátíte. Nechám ty věci hned tady na přepážce, ano? Stačí, když si o to pak řeknete.”

„Děkuju vám,” odpověděla jsem, jako by mi prokazoval nějakou službu.

Dovolili nám projít dalšími dveřmi, na nichž bylo velkým písmem napsáno varování: Nedotýkat se mříží. Pak jsme procházely holými bezbarvými chodbami, odbočovaly kolem rohů, míjely zavřené dveře, za nimiž probíhala sezení.

„Musíte pochopit, že obhájce ex offo zaměstnává Asociace právní pomoci, což je nezisková soukromá organizace, která má smlouvu s městem New York. Takže personál, který mají zde, tvoří součást jejich oddělení trestního práva. Nejsou to zaměstnanci Kirby.”

Chtěla se opravdu ujistit, že jsem to pochopila.

„Ačkoli když tady stráví pár let, samozřejmě se mohou s mým personálem sblížit.” Při chůzi neustále mluvila, hlasitě, aby ji bylo slyšet přes klapot našich podpatků na dlaždicích. „Právnička, která pracovala se slečnou Grethenovou od samého počátku, bude zřejmě odpovídat na jakékoli vaše otázky dosti vyhýbavě.”

Podívala se na mě.

„Já jí nemohu nic nařídit,” dodala.

„Naprosto to chápu,” přitakala jsem. „A kdyby nějaký přidělený obhájce ex offo s nadšením vítal moji návštěvu, myslela bych si, že jsem se ocitla na jiné planetě.”

Oddělení Asociace právní pomoci pro duševní hygienu se skrývalo někde uprostřed Kirby a s určitostí jsem mohla tvrdit pouze to, že se nachází v přízemí. Ředitelka mi

otevřela dřevěné dveře a pak mě uvedla do malé kanceláře, která tak přetékala papíry, že se stovky složek s dokumentací k případům vršily v hromadách na zemi. Právnička za stolem vypadala příšerně nedbalé staromódní oblečení a záplava rozcuchaných černých vlnitých vlasů. Byla při těle a těžkým povislým ňadrům by prospěla podprsenka.

„Susan, tohle je doktorka Kay Scarpettová, hlavní soudní lékařka státu Virginie,” představila mě doktorka Ensorová. „Je tady ohledně Carrie Grethenové, jak víš. Doktorko Scarpettová, tohle je Susan Blausteinová.”

„Jo,” broukla paní Blausteinová. Nezdálo se, že by měla v úmyslu vstát nebo mi podat ruku, a dál listovala tlustým právním spisem.

„Takže vás tady nechám. Susan, doufám, že máte čas doktorku Scarpettovou provést po budově. Jinak o to požádám někoho z personálu,” dodala ještě doktorka Ensorová a já z jejího pohledu poznala, že dobře ví, že mě čeká opravdu pekelná procházka.

„Klidně.”

Strážný anděl zločinců měl výrazný brooklynský přízvuk, stejně temný a hluboký jako nákladní loď s odpadky.

„Posaďte se,” vyzvala mě právnička, jakmile ředitelka odešla.

„Kdy sem Carrii poslali?” zeptala jsem se.

„Před pěti lety.” Ani nevzhlédla od svých listin.

„Znáte její minulost, ty případy vražd, které se mají ve Virginii teprve soudit?”

„Vím o všem, na co si vzpomenete.”

„Carrie odtud uprchla před deseti dny, desátého června,” pokračovala jsem. „Už někdo přišel na to, jak se jí to mohlo podařit?”

Blausteinová obrátila stránku a zvedla hrnek s kávou. „Neobjevila se u večeře. To je všechno,” odpověděla.

„Když zmizela, zaskočilo mě to stejně jako všechny ostatní.”

„Samozřejmě,” řekla jsem trochu jízlivě.

Otočila na další stránku a zatím se na mě vůbec nepodívala. Už jsem toho měla dost.

„Paní Blausteinová,” prohlásila jsem stroze a naklonila se nad stůl. „Při vší úctě k vašim klientům, nechtěla byste slyšet něco o těch mých? Nechtěla byste slyšet o mužích, ženách a dětech, které Carrie Grethenová brutálně zabila? O malém chlapci uneseném z obchodu, kam šel koupit pro svou matku plechovku houbové polévky? Střelili ho do hlavy, vyřízli mu z těla kusy masa, aby zamaskovali stopy po kousnutí, a pak ho nechali jen ve spodkách opřeného o kontejner na odpadky v ledovém dešti.”

„Říkala jsem vám, že ty případy znám.” Pokračovala v práci.

„Ráda bych vám navrhla, abyste odložila ten spis a věnovala mi pozornost,” varovala jsem ji. „Nejsem pouze soudní patoložka, ale také právnička a na tyhle triky vám neskočím. Čistě náhodou zastupujete psychopatku, která, zatímco tady mluvíme, chodí někde venku po světě a zabíjí lidi. Nepřejte si, abych někdy zjistila, že jste měla informace, které mohly zachránit třeba jen jediný lidský život”

Konečně se na mě podívala, chladnýma a arogantníma očima, neboť jediná moc, kterou v životě měla, spočívala v tom, že hájí ztroskotance a lumpy a vyskakuje si na lidi jako já.

„Dovolte mi, abych vám osvěžila paměť,” pokračovala jsem. „Od chvíle, kdy vaše klientka unikla z Kirby, s největší pravděpodobností zavraždila dva lidi, nebo se na vraždách, k nimž došlo v rozmezí několika dní, podílela. Šlo o brutální vraždy spojené s pokusem zamaskovat je požárem. Předcházelo jim několik dalších vražd spojených

s požáry, o nichž se nyní domníváme, že mají spojitost, nicméně když došlo k těm prvním případům, byla vaše klientka stále ještě držena zde.”

Susan Blausteinová se na mě mlčky dívala.

„Můžete mi s tím pomoci?”

„Všechny moje rozhovory s Carrií jsou důvěrné. To přece určitě víte,” odpověděla, ale poznala jsem, že ji moje slova zaujala.

„Bylo by možné, že odsud komunikovala s někým zven

čí?” zeptala jsem se. „A pokud ano, tak jak a s kým?” „To mi řekněte vy.”

„Mluvila s vámi někdy o Templeu Gaultovi?” „Důvěrné.”

„V tom případě ano,” řekla jsem. „Samozřejmě že o něm mluvila. Copak by mohla odolat? Věděla jste, paní Blausteinová, že mi napsala dopis, v němž mě žádala, abych ji tu navštívila a přinesla jí fotografie z Gaultovy pitvy?”

Neřekla nic, ale oči jí ožily.

„Přejel ho vlak metra na Bowery. Kusy jeho mrtvoly se válely na kolejích.”

„Pitvala jste ho?” zeptala se. „Ne.”

„Proč po vás teda Carrie chtěla ty fotografie, doktorko Scarpettová?”

„Protože věděla, že bych je mohla sehnat. Carrie je chtěla vidět, všechnu tu krev a kusy masa. Dopis poslala necelý týden před svým útěkem. Jenom bych ráda zjistila, zda jste věděla, že rozesílala takové dopisy. Jasně totiž naznačovaly, alespoň podle mého názoru, že všechno, co se chystala udělat dál, měla pečlivě naplánované.”

„Ne.”

Blausteinová na mě namířila prstem.

„Ona si myslela, že na ni všechno nastražili a měla to odnést, protože lidi z FBI nedokázali najít ani vlastní zadek a potřebovali celou tu věc na někoho hodit,” prohlásila obviňujícím tónem.

„Vidím, že čtete noviny.”

Zatvářila se rozhněvaně.

„Povídala jsem si s Carrií pět let,” prohlásila. „Na rozdíl od jiných ona s lidmi od FBI do postele nelezla, že?”

„Jistým způsobem ano.” Zcela upřímně jsem pomyslela na Lucy. „A abych vám to řekla na rovinu, paní Blausteinová, nejsem tu proto, abych vás přiměla změnit názor na vaši klientku. Mým záměrem je vyšetřit řadu úmrtí a udělat, co bude v mých silách, abych zabránila dalším.”

Carriina obhájkyně ex offo začala zase přesunovat papíry na stole.

„Zdá se, že Carrie tu strávila tolik času především proto, že kdykoli došlo na posuzování jejího duševního stavu, postarala jste se, aby se ukázalo, že stále není způsobilá k trestnímu stíhání,” řekla jsem. „Což znamenalo, že také nebyla způsobilá předstoupit před soud, že? Znamenalo to, že byla natolik duševně nemocná, že ani nechápala obvinění, která proti ní vznesli? Ale zároveň si musela být vědoma své situace, jak jinak by mohla rozkřikovat, že to na ni FBI nastražila? Nebo jste s tímhle nápadem přišla vy?”

„Náš rozhovor právě skončil,” oznámila Blausteinová, a kdyby seděla za soudcovským stolem, nejspíš by udeřila kladívkem.

„Carrie dokáže skvěle simulovat,” naléhala jsem. „Všechno to hrála, s každým manipulovala. Nechte mě hádat. Trpěla těžkou depresí. Kdykoli o něco šlo, na nic si nedokázala vzpomenout. Pravděpodobně jí předepsali efectin, a ten na ni nejspíš v nejmenším nezabíral. Rozhodně měla dost energie na psaní dopisů. A jakým dalším výsadám se těšila? Mohla používat telefon, kopírku?”

„Pacienti mají občanská práva,” prohlásila Blausteinová klidně. „Byla velmi uzavřená. Hodně hrála šachy a dámu. Ráda četla. V době, kdy došlo ke spáchání těch trestných činů, existovaly polehčující i přitěžující okolnosti a ona nebyla zodpovědná za své činy. Dělala si velké výčitky.”

„Carrie se uměla vždycky skvěle prodat,” podotkla jsem. „Neustále se jí mistrně dařilo dosáhnout přesně toho, co chtěla, a ona tu chtěla zůstat dost dlouho, aby si mohla připravit další krok. A teď ho udělala.”

Otevřela jsem kabelku a vytáhla z ní kopii dopisu, který mi Carrie poslala. Položila jsem ji před Blausteinovou.

„Věnujte prosím pozornost zejména té zpáteční adrese nahoře. Bažantí náměstí 1, Ženská věznice Kirby,” řekla jsem. „Máte nějakou představu, co tím myslela, nebo bych měla raději zkusit hádat?”

„Vůbec tornu nerozumím.” S nechápavým výrazem si dopis přečetla.

„To náměstí a číslo jedna by mohla být slovní hříčka s Hoganovým náměstím 1, což je adresa úřadu státního návladního, který by měl proti ní vznést žalobu.”

„Nemám nejmenší tušení, co se jí honilo hlavou.”

„Promluvme si o bažantech,” vyzvala jsem ji. „Máte tu bažanty na břehu řeky, hned za dveřmi léčebny.”

„Nikdy jsem si jich nevšimla.”

„Já ano, protože jsme přistály na louce, kde žijí. A máte pravdu, člověk si jich nevšimne, pokud neprojde přes půl akru přerostlé trávy a plevele až na břeh řeky, ke starému molu.”

Neříkala nic, ale poznala jsem, že znervózněla.

„Takže moje otázka zní: jak mohla Carrie nebo kterákoli jiná pacientka o těch bažantech vědět?” Pořád mlčela.

„Vy víte velmi dobře, proč se ptám, že?” naléhala jsem. Dívala se na mě.

„Pacientka s nejvyšší ostrahou se nikdy neměla ocitnout na té louce nebo se k ní třeba jen přiblížit, paní Blausteinová. Jestli o tom nechcete mluvit se mnou, tak mě může vystřídat policie, neboť Carriin útěk je pro bezpečnostní složky v poslední době jedna z největších priorit. A také bych řekla, že vašeho milého starostu vůbec netěší neustávající mizerná reklama, jakou dělá Carrie městu, které se proslavilo úspěšným bojem proti zločinnosti.”

„Nevím, jak na to Carrie přišla,” prohlásila paní Blausteinová nakonec. „O těch zatracených bažantech slyším poprvé. Možná jí něco pověděl někdo z personálu. Nebo dodavatel zboží z obchodu, někdo zvenčí, jinými slovy někdo jako vy.”

„Z jakého obchodu?”

„V rámci výchovného programu mohou pacienti získávat kredity nebo peníze na nákup z obchodu. Většinou jde o sladkosti a různé pochutiny. Dostávají jednu dodávku týdně a musejí platit vlastními penězi.”

„Kde brala Carrie peníze?”

Blausteinová to odmítla prozradit.

„Který den jí chodily dodávky?”

„To bylo různé. Obvykle na počátku týdne, v pondělí nebo v úterý, většinou pozdě odpoledne.”

„Utekla v úterý pozdě odpoledne,” podotkla jsem.

„Správně.” V očích se jí objevil tvrdší výraz.

„A co ten dodavatel?” zeptala jsem se vzápětí. „Namáhal se vůbec někdo zjišťovat, jestli s tím dotyčný nebo dotyčná neměli něco společného?”

„Byl to muž,” odpověděla Blausteinová hlasem prostým jakýchkoli emocí. „Zatím se ho nepodařilo najít. Dělal náhradníka, protože člověk, který zboží dodával obvykle, podle všeho onemocněl.”

„Náhradník? Jistě. Carrii šlo o mnohem víc než jen o bramborové lupínky!” Bezděčně jsem zvýšila hlas. „Nechte mě hádat. Poslíčci se zbožím nosí uniformy a jezdí dodávkou. Carrie si oblékne uniformu a zamíří ven společně se svým dodavatelem. Nasedne do dodávky a je pryč.” „Spekulace. Nevíme, jak se dostala ven.”

„Myslím, že vy to víte, paní Blausteinová. A napadlo mě, jestli jste náhodou nevypomáhala Carrii finančně, když pro vás byla tak speciální případ.”

Vstala a znovu na mě namířila prstem.

„Jestli mě obviňujete, že jsem jí pomohla s útěkem…”

„Nějak jste jí rozhodně pomohla,” skočila jsem jí do řeči.

Potlačovala jsem slzy, když jsem si představila Carrii venku v ulicích, když jsem si vzpomněla na Bentona.

„Vy zrůdo,” zašeptala jsem a propalovala ji pohledem. „Moc bych si přála, abyste mohla strávit třeba jen jediný den s těmi mrtvými. Jen jeden zatracený den, kdy byste musela sahat do jejich krve a dotýkat se jejich ran. Ran nevinných, nic netušících obětí, které takoví jako Carrie zabíjejí pro potěšení. A myslím, že by se našlo dost lidí, které by příliš nepotěšilo zjištění, že Carrie měla jisté výsady a neznámý zdroj příjmů,” dodala jsem.

Přerušilo nás zaklepání na dveře a vzápětí dovnitř vstoupila doktorka Ensorová.

„Říkala jsem si, že bych vás tu mohla provést sama,” navrhla mi. „Susan má zjevně spoustu práce. Už jste skončily?” zeptala se právničky.

„Úplně.”

„Výborně,” odvětila ředitelka s ledovým úsměvem.

V tu chvíli jsem pochopila, že je jí naprosto jasné, nakolik Susan Blausteinová zneužívala moc, důvěru i obyčejnou lidskou slušnost. Celkem vzato, Blausteinová manipulovala s nemocnicí úplně stejně jako Carrie sama.

„Děkuju vám,” řekla jsem doktorce Ensorové.

Odešla jsem a Carriině obhájkyni jsem už neřekla jediné slovo.

Ač tě vezme čert, pomyslela jsem si jenom.

Opět jsem se vydala za doktorkou Ensorovou, tentokrát do velkého výtahu z nerezové oceli, který nás vyvezl do bludiště holých béžových chodeb uzavřených těžkými červenými dveřmi, k jejichž otevření bylo nutné znát kód. Všechno sledovaly kamery napojené na uzavřený televizní okruh. Carrie se údajně s nadšením zapojila do programu péče o zvířata, jenž zahrnoval každodenní návštěvy v desátém patře, kde zvířata v klecích obývala malou místnost s výhledem na ostnatý drát.

Menažerie byla jen matně osvětlená, pižmový pach zvířat se tam mísil s odérem vlhkých dřevěných pilin a čas od času se odněkud ozvalo zaškrabání drápků. Chovali tu papoušky, morčata a trpasličího křečka. Na stole stála nízká bedna s černozemí, kterou hustě prorůstaly jemné výhonky.

„Pěstujeme si sami ptačí zob,” vysvětlila doktorka Ensorová. „Vedeme pacienty k tomu, aby ho pěstovali a prodávali. Samozřejmě nejde o žádnou masovou výrobu. Vypěstujeme stěží tolik, abychom uživili vlastní ptáky, a jak vidíte podle toho, co je v některých klecích a na podlaze, pacienti s oblibou krmí své mazlíčky sýrovými krekry a bramborovými lupínky.”

„Carrie sem chodila každý den?” zeptala jsem se.

„Podle toho, co mi řekli, tak ano, a zjišťovala jsem si všechno, co během svého pobytu u nás dělala.” Odmlčela se a rozhlédla se po klecích, kde poskakovala a hrabala malá zvířátka s růžovými čumáčky.

„Tehdy jsem samozřejmě nevěděla všechno. Například během těch šesti měsíců, kdy měla Carrie dozor nad péčí o zvířata, se náhle nápadně zvýšil počet úmrtí a úniků zvířat Jednou papoušek, jindy křeček. Pacienti přišli a objevili své zvíře mrtvé v kleci, nebo byla dvířka klece otevřená a papoušek nikde.”

Vrátila se zpět do chodby, rty pevně stisknuté.

„Velká škoda, že jste tu tenkrát nebyla,” podotkla suše. „Třeba byste mi mohla prozradit, na co ta zvířata umírala. Nebo kdo je zabíjel.”

O kousek dál se v chodbě nacházely další dveře, vedoucí tentokrát do malé místnosti ozářené slabou žárovkou, kde stál na obyčejném dřevěném stole celkem moderní počítač s tiskárnou. Všimla jsem si, že ve zdi je telefonní přípojka. Ještě než doktorka Ensorová promluvila, zmocnila se mé mysli zlověstná předtucha.

„Tohle je místo, kde Carrie patrně trávila většinu svého volného času,” řekla. „Jak bezpochyby víte, měla rozsáhlé znalosti, pokud jde o počítače. Povzbuzovala ostatní pacientky, aby se naučily s počítačem pracovat, a tohle byl vlastně její nápad. Přišla s návrhem, abychom sehnali sponzora, který by nám věnoval starší, použité přístroje, takže nyní máme počítač a tiskárnu na každém poschodí.”

Přešla jsem k počítači a posadila jsem se k němu. Když jsem klepla na klávesnici, spořič obrazovky zmizel a já se mohla podívat na ikony a zjistit, jaké programy jsou tu k dispozici.

„Když tady pacientky pracovaly,” vyzvídala jsem, „byly pod dohledem?”

„Ne. Dozorkyně je přivedly dovnitř a pak zavřely a zamkly dveře. Za hodinu je odvedly zpět na oddělení.” Zamyslela se. „Musím připustit, že na mě udělalo dojem, kolik pacientek se začalo učit psát na počítači a dokonce pracovat v Excelu.”

Přihlásila jsem se na America Online a program mě požádal o uživatelské jméno a heslo. Ředitelka sledovala, co dělám.

„V žádném případě neměly přístup na internet,” prohlásila.

„Jak to víte?”

„Počítače k němu nejsou připojené.”

„Ale mají modemy,” namítla jsem. „Alespoň tenhle ho má. Nepřipojí se pouze proto, že do telefonní přípojky není zapojený spojovací kabel.”

Ukázala jsem na nenápadnou přípojku ve zdi a pak jsem se k ředitelce otočila.

„Nezmizela vám náhodou odněkud telefonní šňůra?” zeptala jsem se. „Třeba z některé kanceláře? Dejme tornu z kanceláře Susan Blausteinové?”

Ředitelka se odvrátila, neboť rychle pochopila mou narážku a v obličeji se jí objevil hněv a neklid.

„Panebože,” zamumlala.

„Samozřejmě, mohla to získat i zvenčí. Například od člověka, který jí dodával zboží z obchodu?”

„Nevím.”

„Problém je v tom, že toho nevíme spoustu, doktorko Ensorová. Například nevíme, co sakra Carrie skutečně prováděla, když tady seděla u počítače. Mohla bez obtíží chatovat, zkoušet štěstí v osobních inzerátech, hledat si kamarády na dopisování. Jsem si jistá, že sledujete denní tisk natolik, abyste věděla, kolik zločinů se páchá pomocí internetu. Pedofilie, znásilnění, vraždy, dětská pornografie.”

„Proto jsme to také přísně kontrolovali,” bránila se. „Nebo jsme si alespoň mysleli, že to kontrolujeme.”

„Carrie si mohla útěk naplánovat právě takhle. A kdy jste říkala, že začala s počítačem pracovat?”

„Asi před rokem. Po dlouhém období zcela vzorného chování.”

„Vzorné chování,” opakovala jsem.

Pomyslela jsem na případy z Baltimoru, Venice Beach a nejnověji z Warrentonu. Napadlo mě, zda se Carrie nemohla se svým komplicem seznámit prostřednictvím emailu, na nějaké webové stránce nebo na chatu. Bylo by možné, že se během pobytu v léčebně dopouštěla počíta

čových zločinů? Že by pracovala za scénou, radila nějakému psychopatovi, který kradl lidem obličeje, a povzbuzovala ho? Potom uprchla a od té chvíle prováděla své zločiny osobně.

„Nebyl během uplynulého roku z Kirby propuštěn nějaký žhář, zejména někdo, v jehož minulosti se objevovaly vraždy? Někdo, s kým se Carrie mohla seznámit? Například když vyučovala práci na počítači?” zeptala jsem se jen pro jistotu.

Doktorka Ensorová zhasla stropní světlo a vrátily jsme se do chodby.

„Nikdo mě nenapadá,” odpověděla. „Nikdo, na koho by seděl podobný popis. A musím dodat, že při výuce byl vždycky přítomen strážce pořádku.”

„A muži a ženy se během volna nikdy nestýkali.”

„Ne. Nikdy. Muže a ženy zde dokonale separujeme.”

Přestože jsem nemohla vědět jistě, že Carriin komplic je muž, předpokládala jsem to a také jsem si vzpomněla na Bentonovy poslední poznámky totiž že by mohlo jít o muže, bělocha mezi osmadvaceti a pětačtyřiceti lety. Strážci pořádku, což byli vlastně neozbrojení dozorci, sice mohli zajistit, aby při výuce vládl klid, ale vážně jsem pochybovala, že by si všimli, co Carrie s počítačem provádí a zda někoho nekontaktuje přes internet. Opět jsme nastoupily do výtahu a tentokrát nás odvezl do druhého patra.

„Ženské oddělení,” vysvětlila mi doktorka Ensorová. „Momentálně tu máme šestadvacet pacientek, z celkového počtu sto sedmdesáti pacientů. Zde je návštěvní místnost.”

Ukázala přes sklo na rozlehlý otevřený prostor s pohodlnými křesílky a televizemi. V tu chvíli byla místnost prázdná.

„Chodily za ní někdy návštěvy?” zeptala jsem se při chůzi.

„Nikdo zvenčí ji nikdy nenavštívil, ani jednou. Což jí

patrně vyneslo ještě větší soucit a sympatie.” Hořce se usmála. „Ložnice žen je tady.”

Ukázala na další prosklenou místnost, v níž byly vyrovnané úzké postele.

„Carrie spala tamhle u okna,” dodala doktorka Ensorová.

Vytáhla jsem z kabelky Carriin dopis, a když jsem ho znovu pročítala, zarazila jsem se u pátého odstavce:

LUCYBÚ v týví. Letět, letět oknem. S námi Pod dekou. Až do rána. Zpěv a smích. Stejná stará písnička. LUCY LUCY LUCY a my!

Znenadání jsem si vzpomněla na videokazetu s Kellií Shephardovou a na herečku z Venice Beach, která se objevovala v malých rolích v televizních seriálech. Pomyslela jsem na reklamní fotografování a na produkční týmy a byla jsem čím dál víc přesvědčená, že je tu nějaká spojitost. Ale co s tím má společného Lucy? Proč by měla Carrie vidět Lucy v televizi? Nebo šlo jen o to, že si nějak zjistila, že Lucy létá, že umí ovládat vrtulník?

Za rohem došlo k nějakému rozruchu, neboť strážkyně pořádku zrovna přiváděly pacientky zpět z vycházky. Ženy byly zpocené a hlučné, měly ztrhané, zpustošené obličeje, a jednu dozorkyně eskortovaly v„zařízení na prevenci agrese”, což byl technický termín označující postroj, jímž se zápěstí a kotníky poutaly k širokému koženému popruhu kolem pasu. Ta pacientka byla mladá běloška s očima, které zuřivě těkaly, než se na mě strnule upřely, a vzápětí se její ústa stáhla do afektovaného úsměvu. S odbarvenými vlasy a bledým vychrtlým tělem bez pohlavních znaků to klidně mohla být Carrie a na okamžik to v mých představách Carrie byla. Zamrazilo mě, když panenky těch očí jakoby zavířily a začaly mě do toho víru vtahovat, zatímco se pa

cientky draly kolem nás a některé z nich do mě úmyslně vrážely.

„Vy ste advokátka?” téměř na mě vyštěkla obézní černoška a upřela na mě pohled doutnající zlobou.

„Ano,” odpověděla jsem a bez mrknutí oka pohled opětovala, neboť jsem se již dávno naučila nenechat se zastrašovat lidmi, kteří nenávidí.

„Pojd’te,” pobídla mě ředitelka. „Zapomněla jsem, že se touhle dobou vracejí. Omlouvám se.”

Ale já byla ráda, že se to stalo. V jistém smyslu jsem se podívala Carrii do očí a neodvrátila se.

„Prosím, povězte mi, k čemu přesně došlo ten večer, kdy zmizela,” vyzvala jsem ředitelku léčebny.

Doktorka Ensorová vyťukala kód na bezpečnostním zařízení a strčila do dalších ostře červených dveří.

„Podle toho, jak se nám to podařilo zrekonstruovat,” odpověděla, „odešla Carrie ven s ostatními pacientkami na právě tuhle hodinovou vycházku. Pak převzala svůj nákup a u večeře se zjistilo, že je pryč.”

Sjely jsme výtahem dolů. Ředitelka mrkla na hodinky.

„Okamžitě jsme vyhlásili pátrání a kontaktovali policii. Nikdo ji ani nezahlédl, a právě to mi pořád nedává spát,” pokračovala. „Jak se dostala za bílého dne z ostrova tak, aby ji vůbec nikdo neviděl? Měli jsme tu policii, psy, vrtulníky…”

V tu chvíli jsem ji zarazila, přímo uprostřed vstupní haly. „Vrtulníky?” opakovala jsem. „Ne jenom jeden?” „Ne, byla jich spousta.”

„Viděla jste je?”

„Daly se dost těžko přehlédnout,” odpověděla. „Kroužily a visely nad námi celé hodiny a v nemocnici jsme měli hotové pozdvižení.”

„Popište mi ty vrtulníky,” vyzvala jsem ji a srdce se mi rozbušilo rychleji. „Prosím.“

„No, tedy…,” zamyslela se, „nejdřív tři policejní helikoptéry a pak se jako roj sršňů přihnala média.”

„Nebyl náhodou jeden z těch vrtulníků malý a bílý? A vypadal trochu jako vážka?”

Zatvářila se překvapeně.

„Vzpomínám si, že jsem jeden takový zahlédla,” připustila. „Myslela jsem, že se chtěl nějaký zvědavý pilot podívat, co to tu je za poprask.”

Kapitola 22

Odletěly jsme s Lucy z Wardova ostrova v horkém větru a za nízkého barometrického tlaku, v němž se náš Bell JetRanger líně vlekl. Držely jsme se nad korytem East River a proletěly vzdušným prostorem třídy B na letiště La Guardia, kde jsme přistály jen na tak dlouho, abychom stihly natankovat a koupit si v prodejním automatu sýrové tyčinky a limonády. Já odtud také zavolala na Severokarolínskou univerzitu ve Wilmingtonu. Tentokrát mě spojili s vedoucí poradenství pro studenty. Považovala jsem to za dobré znamení.

„Chápu, že se musíte chránit,” řekla jsem jí za zavřenými dveřmi telefonní budky uvnitř terminálu Signatures. „Ale prosím vás, abyste to ještě zvážila. Po Claire Rawleyové už přišli o život dva další lidé.”

Rozhostilo se dlouhé ticho.

Potom se doktorka Chris Boothová zeptala: „Nemohla byste přijet osobně?”

„Měla jsem to v úmyslu,” odpověděla jsem.

„Tak dobrá.”

Potom jsem zatelefonovala Teun McGovernové, abych ji informovala o vývoji událostí.

„Myslím, že Carrie uprchla z Kirby přesně v tom bílém schweizeru, který jsme zahlédli nad farmou Kennetha Sparkese při prohlížení místa činu,” řekla jsem.

„Copak ona umí létat vrtulníkem?” zeptala se McGovernová zmateně.

„Ne, ne. To si nedokážu představit.”

„Aha.”

„Její komplic,” usoudila jsem. „To je pilot. Ten, který jí pomohl utéct a který s ní tohle všechno provádí. Ty první dva případy byly jen na rozehřátí. Baltimore a Venice Beach. Nemuseli jsme se o nich nikdy dozvědět, Teun. Podle mě Carrie vyčkávala, než nás do toho vtáhne. Počkala si až na Warrenton.”

„Takže si myslíš, že zamýšleným terčem byl Sparkes,” prohlásila zadumaně.

„Aby upoutala naši pozornost. Aby zajistila, že se tím budeme zabývat. Ano,” řekla jsem.

„A jak do toho potom zapadá Claire Rawleyová?”

„Zrovna se chystám do Wilmingtonu, abych to zjistila, Teun. Jsem přesvědčená, že ona je klíč k tomu všemu. Představuje spojení s tím mužem. Ať je to kdokoli. A taky jsem si jistá, že Carrie ví, že k tomuhle závěru dojdu, a že na mě čeká.”

„Myslíš si, že je tam.”

„Určitě. Sázím na to. Očekávala, že Benton přijede do Filadelfie, a on to udělal. Očekává, že já a Lucy zamíříme do Wilmingtonu. Ví, jak uvažujeme, jak pracujeme, vi toho o nás přinejmenším tolik, kolik my víme o ní.”

„Tím mi chceš sdělit, že její další kořistí jste vy dvě.” Ta představa mě zamrazila v žaludku jako ledová voda.

„Zamýšlenou.”

„Nemůžeme na sebe vzít takové riziko, Kay. Budeme tam, až přistanete. Univerzita má určitě nějaké hřiště, kam se dá vrtulník posadit. Velice diskrétně to zařídíme. A kdykoli budete muset přistát, kvůli palivu nebo z jakéhokoli jiného důvodu, ozvěte se mi na pager, abychom věděli, kde se zrovna nacházíte.”

„Nesmí přijít na to, že tam jste,” upozornila jsem ji. „Tím by se všechno pokazilo.”

„moř mi. Neobjeví nás,” ujistila mě McGovernová.

Odletěly jsme z letiště La Guardia s dvě stě osmdesáti pěti litry paliva a vyhlídkou na nesnesitelně dlouhý let. Tři hodiny ve vrtulníku jsou pro mě vždycky víc než dost. Z váhy sluchátek, hluku a vibrací se mi na temeni hlavy rozlévá bolestivé horko a mívám pocit, že se mi snad kosti vytřásly z kloubů. Kdykoli jsem to musela snášet déle než čtyři hodiny, obvykle jsem skončila s příšernou migrénou. Měly jsme štěstí na svěží vítr zezadu, a přestože indikovaná rychlost letu byla dvě stě kilometrů v hodině, GPS ukazovalo, že ve skutečnosti letíme dvě stě dvacítkou.

Lucy mě donutila znovu převzít řízení a tentokrát to šlo hladčeji, protože jsem se už nesnažila všechno přehnaně kontrolovat a vzdorovat pohybu stroje. Když s námi vítr a proudy teplého vzduchu třásly jako rozzlobená matka s dítětem, poddala jsem se jim. Snažit se vymanévrovat z poryvů a vzestupných proudů situaci obvykle jen zhoršovalo, a to bylo pro mě těžké. Vždycky jsem se snažila všechno vylepšit. Už jsem se naučila dávat pozor na ptáky a občas jsem dokonce zahlédla jiný letoun ve stejný okamžik jako Lucy.

Hodiny monotónně míjely a splývaly, když jsme letěly nad pobřežím, přenesly se přes řeku Delaware a vydaly se směrem k východnímu pobřeží. Podruhé jsme natankovaly v Marylandu poblíž Salisbury, kde jsem si skočila na záchod a vypila kolu, a poté jsme pokračovaly do Severní Karolíny, kde krajinu hyzdily prasečí farmy s dlouhými hliníkovými chlévy a odpadovými jímkami v barvě krve. Do vzdušného prostoru nad Wilmingtonem jsme vstoupily kolem druhé hodiny odpoledne. Nervy se mi křečovitě sevřely, když jsem si představila, co by tam na nás mohlo čekat.

„Klesni na sto osmdesát metrů,” vyzvala mě Lucy. „A sniž rychlost.”

„Vážně chceš, abych to udělala sama?” ujišťovala jsem se.

„Můstek je tvůj.”

Nevypadalo to sice hezky, ale zvládla jsem to.

„Podle mě univerzita nebude těsně u pobřeží a patrně půjde o komplex cihlových budov.”

„Díky, šerloku.”

Všude, kam jsem se podívala, jsem viděla vodu, řady bytovek, čističky vody a továrny. Oceán ležel na východě, jiskřivý a rozvlněný, dosud nezasažený temnými rozervanými mračny, která se sbírala na obzoru. Schylovalo se k bouřce, která sice zjevně nespěchala, ale hrozila, že bude silná.

„Panebože, tady bych nechtěla uvíznout,” prohodila jsem do mikrofonu, a samozřejmě se před námi vzápětí objevila skupinka georgiánských cihlových staveb.

„Nějak si tím nejsem jistá.” Lucy se rozhlížela kolem.

„Vážně myslíš, že je tady? Kde, teto Kay?”

„Tam, kde si myslí, že jsme my,” odpověděla jsem s jistotou, kterou j sem necítila.

Lucy převzala vrtulník.

„Teď řídím já,” oznámila mi. „Ani nevím, jestli doufám, že máš pravdu, nebo ne.”

„Doufáš, že mám pravdu,” ujistila jsem ji. „Vlastně v to doufáš tolik, že mě to až děsí, Lucy.”

„Já jsem nás sem nehnala.”

Carrie se pokusila Lucy zničit. Carrie zavraždila Bentona.

“Vím, kdo nás sem zahnal,” řekla jsem. „Ona.”

Univerzita nyní ležela přímo pod námi a našly jsme i ten stadion, kde čekala McGovernová. Na hřišti hráli nějací lidé fotbal, ale poblíž tenisových kurtů se rozkládala planina, kde měla Lucy přistát. Dvakrát to místo obletěla, jednou vysoko, potom nízko, a ani jedna z nás nezahlédla žádné překážky, až na pár roztroušených stromů. Opodál parkovalo několik vozů, a když jsme klesaly, postřehla jsem, že jeden z nich je tmavomodrý explorer a uvnitř sedí řidič. Pak mi došlo, že ten fotbalový zápas píská Teun McGovernová v šortkách a sportovním tričku. Na krku měla píšťalku, soupeřící týmy byly smíšené a ve velmi dobré kondici.

Rozhlédla jsem se kolem, jako by tohle mohla pozorovat Carrie, ale obloha byla prázdná a nic nenaznačovalo, že by se tu třeba jen mihla. Jakmile jsme dosedly na zem a motor běžel naprázdno, explorer se rozjel přes trávu k nám a zastavil v bezpečné vzdálenosti od vrtulí. Za volantem seděla neznámá žena a ohromilo mě, když jsem na sedadle spolujezdce spatřila Marina.

„Nemůžu tomu uvěřit,” řekla jsem Lucy.

„Jak se sem sakra dostal?” Také ji to zaskočilo.

Marino na nás upřeně hleděl předním sklem, zatímco jsme čekaly povinné dvě minuty před vypnutím motoru. Když jsem se usazovala na zadním sedadle, neusmál se a netvářil se ani trochu přátelsky. Lucy upevňovala listy hlavního rotoru a McGovernová se svými fotbalisty pokračovala v naaranžovaném zápase. Vůbec si nás nevšímali, já však postřehla sportovní tašky ležící u postranní čáry a ani trochu jsem nepochybovala, co se v nich skrývá. Bylo to, jako bychom očekávali blížící se armádu, zákeřný útok nepřátelských jednotek, a mě maně napadlo, jestli se nám Carrie zase neposmívá.

„Tebe jsem tu nečekala,” prohodila jsem k Marinovi.

„Myslíš, že je vůbec možný, aby tě USAirwais někam odvezly a nevyložily tě nejdřív na přestup v Charlotte?”

postěžoval si. „Dostat se sem mi trvalo nejspíš skoro tak dlouho jako tobě.”

„Já jsem Ginny Correllová.” Naše řidička se na sedadle otočila a potřásla mi rukou.

Byla to velmi přitažlivá blondýnka, nejméně čtyřicátnice, oblečená ve strohém světle zeleném kostýmu, a kdybych neznala pravdu, možná bych předpokládala, že ji poslali z univerzity. Ale vůz byl vybavený skenerem a obousměrnou vysílačkou a pod jejím sakem jsem zahlédla pistoli v podpažním pouzdře. Počkala, dokud k nám nenasedla i Lucy, a pak vůz na trávníku otočila, zatímco fotbalové utkání probíhalo vesele dál.

„Jde o tohle,” začala vysvětlovat Correllová. ,,Jelikož jsme nevěděli, jestli na vás podezřelá či podezřelí čekají, sledují vás nebo co vlastně, radši jsme se připravili na všechny okolnosti.”

„To vidím,” podotkla jsem.

„Za necelé dvě minuty odejdou ze hřiště a důležité je, že máme své lidi všude kolem. Někteří jsou oblečení jako studenti, další se pohybují po městě a prověřují hotely, bary a podobně. Nyní jedeme do studentského poradenského centra, kde se s námi sejde vedoucí centra. Byla poradkyní Claire Rawleyové a má její záznamy.”

„Výborně,” řekla jsem.

„Jen abys to věděla, doktorko,” ozval se Marino, „našli jsme člena univerzitní ochranky, který si myslí, že včera možná zahlídnul Carrii ve studentským klubu.”

„Přesně řečeno v Sokolím hnízdě,” podotkla Correllová. „To je místní bistro.”

„Krátký vlasy obarvený na červeno. Kupovala si sendvič a on si jí všimnul, protože na něj upřeně zírala, když procházela kolem jeho stolu, a pak, když jsme začali ukazovat její fotku, prohlásil, že to mohla být ona. Ale úplně jistý si nebyl.”

„To by jí bylo podobné, zírat na policajta,” poznamenala Lucy. „Popichování lidí je její oblíbený sport.”

„Taky bych ovšem dodala, že vysokoškoláci se často oblékají jako bezdomovci,” přidala jsem se.

„Procházíme zastavárny v okolí a snažíme se zjistit, jestli si tam někdo odpovídající Carriinu popisu nekoupil zbraň, a taky prověřujeme ukradená auta,” pokračoval Marino. „Pokud s tím svým poskokem kradla auta v New Yorku nebo ve Filadelfii, určitě se tady neukáže v něčem, co by mělo tak nápadnou espézetku.”

Univerzitní areál vypadal jako ze škatulky a skládal se z modernizovaných georgiánských staveb skrytých mezi palmami, magnoliemi, myrtovými keři a nejrůznějšími druhy okrasných borovic. Právě kvetly gardénie, a když jsme vystoupili z auta, ve vlhkém horkém vzduchu kolem se vznášela jejich vůně a stoupala mi do hlavy.

Milovala jsem vůně Jihu a na okamžik mi připadalo nemožné, že by se tady mohlo stát něco zlého. Blížily se prázdniny a v areálu nezůstalo mnoho lidí. Parkoviště byla poloprázdná, stojany na jízdní kola opuštěné úplně. Mnohé vozy projíždějící kolem po College Road měly na střeše připevněná surfařská prkna.

Poradenské centrum se nacházelo v prvním patře Westside Hall a čekárna pro studenty s psychologickými problémy byla zařízená ve slézové a modré barvě a plná světla. Na stolcích ležely tisícidílné puzzle s venkovskými krajinkami, některé téměř dokončené, jiné stěží začaté, což nabízelo lidem čekajícím na konzultaci vítané rozptýlení. Recepční nás očekávala a spolu s ní jsme prošli chodbou kolem vyšetřoven, místností na skupinová sezení a zkušeben, kde se prováděly testy studijních předpokladů. Doktorka Chris Boothová byla energická žena s laskavýma, moudrýma očima. Podle mého odhadu jí už táhlo na šedesát a milovala slunce. Častý pobyt pod širým nebem ji poznamenal, pleť měla výrazně opálenou a plnou hlubokých vrásek, krátké vlasy vyšisované do běla a postavu drobnou, ale pružnou.

Sídlila v rohové kanceláři s výhledem na budovu akademie výtvarných umění a svěže zelené vzrostlé duby.

Vždycky mě fascinovalo, co všechno může zařízení kanceláře prozradit o osobnosti jejího majitele. Pracovní prostor této psycholožky působil konejšivě a ničím neprovokoval, ale měla v něm chytře rozestavěno několik kusů sedacího nábytku, které mohly vyhovovat velmi odlišným povahám. Stál tam pohodlný ušák pro pacienta, který se chtěl zabořit l a schovat do měkkých polštářů, když žádal o pomoc, houpací křeslo s rákosovým výpletem a tvrdé dřevěné sedátko pro dva. Kancelář byla laděná do světle zelených odstínů, na stěnách visely obrazy plachetnic a v keramických květináčích rostly tropické pokojové květiny.

„Dobré odpoledne,” přivítala nás doktorka Boothová s úsměvem a pozvala nás dovnitř. „Moc ráda vás vidím.”

„A já jsem opravdu ráda, že jste si na nás udělala čas,” odpověděla jsem.

Posadila jsem se do toho houpacího křesla a Ginny si sedla na krajíček dřevěného sedátka. Marino se kolem nejistě rozhlédl a nakonec se zabořil do měkkého ušáku měl co dělat, aby se do něj úplně nepropadl. Doktorka Boothová seděla na kancelářské židli, zády k dokonale čistému pracovnímu stolu, na němž nebylo nic kromě plechovky dietní pepsi. Lucy zůstala stát u dveří.

„Doufala jsem, že za mnou kvůli tomu někdo zajde,” začala doktorka Boothová, jako by tu schůzku svolala ona. „Ale upřímně řečeno jsem nevěděla, na koho se obrátit a vlastně ani jestli bych to měla udělat.”

Jasnýma šedýma očima pohlédla postupně na každého z nás.

Claire byla mimořádná i když vím, že o mrtvých to tvrdí všichni,” prohlásila.

„Všichni ne,” opáčil Marino cynicky.

Doktorka Boothová se smutně usmála. „Jen chci říct, že během let jsem měla v péči spoustu zdejších studentů, ale ke Claire jsem cítila hlubokou náklonnost a vkládala jsem do ní velké naděje. Zpráva o její smrti mě zdrtila.”

Odmlčela se a zadívala se z okna.

„Naposledy jsem ji viděla dva týdny předtím, než zemřela, a od té chvíle jsem se snažila rozpomenout na cokoli, v čem by se mohla skrývat odpověď na otázku, co se vlastně stalo.”

„Když říkáte, že jste ji viděla,” přerušila jsem ji, „myslíte tím, že za vámi přišla sem? Na sezení?”

Psycholožka přikývla. „Mluvily jsme spolu hodinu.”

Lucy byla stále neklidnější.

„Než se k tomu dostaneme,” ozvala jsem se znovu, „mohla byste nám povědět, co víte o její minulosti a jaká vlastně Claire byla?”

„Samozřejmě. A mimochodem, vypsala jsem vám data a hodiny sezení, která jsme spolu měly, kdybyste je potřebovali. Chodila za mnou s přestávkami asi tři roky.”

„S přestávkami?” opakoval Marino a naklonil se v hlubokém křesle dopředu, než se začal znovu pomalu propadat do měkkých polštářů.

„Claire si na studia vydělávala sama. Pracovala jako servírka v baru Blockade Runner ve Wrightsville Beach. Pracovala a šetřila, pak si zaplatila jeden semestr a potom studium opět přerušila, aby vydělala další peníze. Když nebyla ve škole, nechodila za mnou a jsem přesvědčená, že právě z toho pramenila spousta jejích problémů.”

„Tohle nechám na vás,” přerušila ji Lucy úsečně. „Půjdu se raději podívat, jestli někdo hlídá vrtulník.”

Lucy za sebou zaklapla dveře a mě náhle zalila vlna strachu. Nevěděla jsem, jestli nevyrazí do ulic hledat Carrii na vlastní pěst. Vyměnili jsme si s Marinem pohled a já poznala, že ho napadlo to samé. Ginny, agentka, která nás doprovázela, seděla strnule na dřevěném sedátku, nevměšovala se do hovoru a jenom soustředěně poslouchala.

„Asi tak před rokem,” pokračovala doktorka Boothová, „se Claire seznámila s Kennethem Sparkesem, a vím, že vám teď neříkám nic, co byste už nevěděli. Závodně surfovala a on měl ve Wrightsville plážový domek. Stručně řečeno, navázali krátký a intenzivní poměr, který ukončil Sparkes.”

„To se stalo v době, kdy právě studovala,” doplnila jsem ji.

„Ano. V druhém semestru. V létě se rozešli a Claire se ` na univerzitu vrátila teprve následující zimu. Za mnou přišla až v únoru, když si její profesor angličtiny všiml, že při hodinách neustále usíná a táhne z ní alkohol. Začal si dělat starosti, obrátil se na proděkana pro studium a poté Claire podmínečně vyloučili. Aby mohla zůstat ve škole, vymínili si, že zase musí začít chodit za mnou. Podle mého názoru to všechno souviselo se Sparkesem. Claire byla adoptivní dítě a vztahy v té rodině nebyly vůbec dobré. V šestnácti letech odešla z domova, přijela do Wrightsville a brala jakoukoli práci, aby přežila.”

„Kde jsou její rodiče teď?” zeptal se Marino.

„Její původní rodiče? Jejich totožnost neznáme.”

„Ne. Myslím ty adoptivní.”

„V Chicagu. Potom, co odešla z domova, s ní ztratili veškerý kontakt. Ale vědí, že je po smrti. Mluvila jsem s nimi.”

„Doktorko Boothová,” zeptala jsem se, „máte nějakou představu, proč Claire jela do Sparkesova domu ve Warrentonu?”

„Naprosto se nedokázala vyrovnat s odmítnutím. Možná za ním jela v naději, že se jí podaří něco vyřešit, ale to je z mé strany pouze spekulace. Vím, že mu loni na jaře přestala telefonovat, protože si konečně nechal změnit číslo. Zřejmě ho nemohla kontaktovat jinak než se prostě bez ohlášení objevit.”

„Ve starém mercedesu, který patřil psychoterapeutovi jménem Newton Joyce?” zeptal se Marino a opět se v křesle zavrtěl.

Doktorka Boothová se zatvářila překvapeně. „To jsem nevěděla. Jela Newtonovým autem?”

„Vy ho znáte?”

„Osobně ne, ale rozhodně vím, jakou má pověst. Claire k němu začala chodit, protože se jí zdálo, že potřebuje mužský úhel pohledu. K tornu došlo v posledních dvou měsících. A já bych si na jejím místě rozhodně nevybrala jeho.”

„Proč`?” zeptal se Marino.

Doktorka Boothová se zamyslela, obličej náhle stažený hněvem.

„Celé je to hrozně složité,” prohlásila nakonec. „Což nejspíš trochu vysvětluje mou neochotu hovořit o Claire, když jste se ozvali poprvé. Newton je rozmazlený bohatý kluk, který sice nikdy nemusel pracovat, ale rozhodl se, že se vrhne na psychoterapii. Podle mě mu šlo především o moc.”

„Vypadá to, jako by se jednoduše vypařil,” prohodil Marino.

„To u něj není vůbec neobvyklé,” opáčila doktorka Boothová suše. „Odjíždí a přijíždí, jak se mu zlíbí, někdy se vytratí na celé měsíce nebo dokonce roky. Já už tady na univerzitě pracuju přes třicet let a vzpomínám si, jak se choval ještě jako student. Dokázal každého okouzlit a přiměl by i kohouta, aby snášel vejce, ale myslel jenom na sebe. Proto mě velmi znepokojilo, že k němu Claire začala chodit. Řekněme, že by nikdo nemohl Newtona obvinit z přehnaného lpění na etických zásadách. On si vytváří

vlastní pravidla. Ale nikdy ho nenachytali.”

„Při čem?” zeptala jsem se. „Co podle vás dělá?”

„Manipuluje s pacienty naprosto nepřijatelným způsobem.”

„Má s nimi sexuální styky?” zeptala jsem se.

„Nevím o ničem, co by to dokazovalo. Je to spíš otázka myšlení, jde mu o dominanci, a bohužel se ukázalo, že Claire zcela podlehla jeho vlivu. Už po prvním sezení na něm začala být totálně závislá, jako mávnutím kouzelného proutku.” Doktorka Boothová luskla prsty. „Potom za mnou přišla a celou dobu mluvila jen o něm, jako posedlá. Právě proto je mi divné, že jela za Sparkesem. Skutečně jsem si myslela, že to už překonala a nechala se okouzlit Newtonem. A jsem přesvědčená, že by udělala cokoli, co by jí Newton poradil.”

„Je možné, že jí návštěvu Sparkese doporučil on? Z terapeutických důvodů?” zeptala jsem se.

Doktorka Boothová se ironicky pousmála.

„Mohl jí navrhnout, aby tam zajela, ale pochybuji, že by jí tím chtěl pomoci,” odpověděla. „Je mi líto, že to musím říct, ale jestliže byla ta cesta Newtonův nápad, pak chtěl s Claire téměř určitě manipulovat.”

„Moc rád bych věděl, jak na něj vůbec získala kontakt,” ozval se Marino a posunul se v křesle dopředu. „Musel jí někdo doporučit, ne?”

„Kdepak,” odpověděla psycholožka. „Seznámili se při fotografování reklamy.”

„Co tím myslíte?” zeptala jsem se a ucítila, jak mi tuhne krev v žilách.

„Má rád všechno, co souvisí s Hollywoodem, a podařilo se mu vetřít se do produkčních týmů při filmování a fotografování reklam. Víte, studio Screen Gem sídlí přímo tady ve městě a Claire si vybrala jako druhý obor filmovou vědu. Snila o tom, že se stane herečkou. A krásná na to byla rozhodně dost. Podle toho, co mi svěřila, pózovala na pláži k fotografiím, myslím, že do nějakého surfařského časopisu. A on byl členem týmu, v tomto případě pracoval přímo jako fotograf. Patrně je v tom velmi dobrý.”

„Říkáte, že často nadlouho odjíždí,” podotkl Marino. „Je možné, že by měl ještě jiná bydliště?”

„Vlastně už o něm nic dalšího nevím,” odpověděla doktorka Boothová.

Během hodiny si wilmingtonská policie opatřila povolení k prohlídce domu Newtona Joycea v historické čtvrti, několik ulic od moře. Byla to bílá dřevěná přízemní stavba se sedlovou střechou, která zakrývala i přední verandu. Nacházela se na konci tiché uličky lemované dalšími trochu sešlými domy z devatenáctého století, s dlouhými balkony a verandami.

Zahradu Joyceova domu stínily magnolie tak obrovské, že jimi pronikaly jen nepatrné paprsky světla, a ve vzduchu se rojil hmyz. Tou dobou se k nám už připojila i McGovernová a všichni jsme čekali na propadající se zadní verandě, zatímco policejní detektiv obuškem vyrážel jednu skleněnou tabulku ve dveřích. Pak sáhl dovnitř a otočil klíčem.

Marino, McGovernová a detektiv Scroggins vstoupili jako první, zbraně těsně u těla, připravené k výstřelu. Já šla hned za nimi, neozbrojená a nervózní, protože z místa, které Joyce nazýval domovem, mi naskakovala husí kůže. Vešli jsme do malé předsíně upravené jako čekárna pro pacienty. Byla tam dost příšerná stará viktoriánská pohovka potažená červeným sametem, stolek s mramorovou deskou, na němž stála lampa se stínidlem z mléčného skla, a konferenční stolek, kde se povalovaly časopisy staré mnoho měsíců. Za dalšími dveřmi se nacházela ordinace, a ta byla ještě podivnější.

Stěny se zažloutlým borovým obložením pokrývaly od podlahy téměř až ke stropu zarámované fotografie zachycující, jak jsem předpokládala, modelky a herce v různých reklamních pózách. Byly jich tam doslova stovky a já usoudila, že ty fotografie dělal Joyce sám. Nedokázala jsem si představit, jak pacienti mohli hovořit o svých problémech mezi tolika krásnými těly a tvářemi. Na psacím stole stál pořadač na vizitky a telefon, opodál ležel diář a nějaké papíry se záznamy. Zatímco Scroggins přehrával vzkazy ze záznamníku, rozhlížela jsem se dál.

V knihovnách se tyčily staré svazky klasických děl v plátěných a kožených vazbách a z prachu, který je pokrýval, bylo zjevné, že je už mnoho let nikdo neotevřel. Stála tam pohovka s popraskaným hnědým koženým potahem, patrně pro pacienty, a vedle ní stolek se sklenicí na vodu. Ta byla téměř prázdná a na okraji se rýsoval otisk světle broskvové rtěnky. Přímo proti pohovce se tyčilo bohatě vyřezávané mahagonové křeslo s vysokým opěradlem, které trochu připomínalo trůn. Slyšela jsem, jak Marino s McGovernovou prohlížejí další místnosti, zatímco ze záznamníku se linuly lidské hlasy. Všechny vzkazy se nahrály až po pátém červnu, dni, kdy zemřela Claire. Volali pacienti kvůli domluveným sezením a agent nějaké cestovní kanceláře ohledně dvou letenek do Paříže.

„Jak jste říkala, že to křesadlo vypadá?” zeptal se detektiv Scroggins, když otevřel další zásuvku.

„Tenký špalíček ze stříbrného kovu,” odpověděla jsem. „Až to uvidíte, poznáte to.”

„Nic podobnýho tu nevidím. Ale ten chlápek má rozhodně v oblibě gumičky. Jsou jich tu snad tisíce. Zdá se, že z nich vyráběl tyhle divný kuličky.”

Zvedl dokonalou kouli, která byla celá zhotovená z propletených tenkých gumiček.

„Jak myslíte, že to sakra udělal?” Scroggins byl celý užaslý. „Že by začal s jednou a pak ty ostatní proplétal kolem, jako vnitřek golfovýho míčku?”

Neměla jsem tušení.

„Co to může být za mozek?” přemýšlel Scroggins nahlas. „Myslíte, že tady seděl a motal tohle, zatímco mluvil s pacienty?”

„V tuhle chvíli,” opáčila jsem, „by mě toho moc nepřekvapilo.”

„Bude to magor. Zatím jsem našel třináct, čtrnáct… celkem devatenáct kuliček.”

Zrovna je vytahoval ze zásuvek a rovnal na stole, když mě z druhé strany domu zavolal Marino.

„Doktorko, asi bys sem měla jít.”

Šla jsem podle sluchu a objevila ho i s McGovernovou v malé kuchyni se zastaralým zařízením, pokrytým pozůstatky dávných jídel. Ve studené špinavé vodě ve dřezu se vršila hromada nádobí, odpadkový koš přetékal, neuvěřitelně to tam páchlo. Newton Joyce měl k uklízení ještě horší přístup než Marino, což jsem dosud nepovažovala za možné, a neodpovídalo to ani úpravnosti těch gumových kuliček, ani tomu, co jsem už pokládala za jeho zločiny. Ale navzdory kriminalistickým studiím a hollywoodským filmům se lidé neřídí vědeckými předpoklady a nejsou v chování důslední. Skvělým příkladem bylo to, co Marino a McGovernová objevili v garáži.

S kuchyní ji spojovaly dveře zajištěné visacím zámkem a Marino ho zručně odstranil šroubořezem, který McGovernová donesla z auta. Na druhé straně se nacházela dílna a místo, kde byla původně garážová vrata, zakrývaly škvárobetonové tvárnice. Podél jedné bíle natřené stěny se táhla řada dvěstělitrových sudů s leteckým benzinem. Nacházel se tam také průmyslový mrazák z nerezové oceli. Když jsem zahlédla, že jeho dveře zajišťuje další visací zámek, zachvátila mě zlá předtucha. Betonová podlaha působila velmi čistě a v jednom rohu stálo pět hliníkových kufříků na fotoaparáty a přenosné polystyrenové chladicí bedny různých velkostí. Uprostřed místnosti se tyčil masivní stůl s dýhovou deskou zakrytou plstí a na něm byly úhledně vyrovnané nástroje Joyceových zločinů.

Leželo tam půl tuctu nožů, pečlivě rozmístěných jako

kladní skříni. Všechny spočívaly v kožených pouzdrech a v malé krabičce z drahého dřeva byly brousky.

„To mě podrž,” vydechl překvapeně Marino a ukázal na ty nože. „Povím ti přesně, co to je, doktorko. Ty s kostěnou rukojetí jsou Lovelessovy jirchářské nože, určené ke stahování kůží, vyrábí je Beretta. A to pro sběratele, všechny exempláře mají číslované a jeden přijde tak na šest set

doláčů.”

Dychtivě se na ně díval, ale ničeho se nedotkl.

„Ty z modřený oceli jsou typ Chris Reeves, tak čtyři stovky za kus, a konce rukojetí se dají odšroubovat, kdysi sis do nich chtěla ukládat zápalky,” vysvětloval dál.

Zdálky jsem zaslechla klapnutí dveří a vzápětí se k nám připojili Scroggins a Lucy. Detektiva místní policie sbírka nožů ohromila stejně jako Marina a brzy už ti dva s McGovernovou dál otvírali zásuvky ve skříňkách na nástroje. Vypáčili dvoje dvířka, za nimiž se skrývaly další hrozivé důkazy, že jsme našli svého zabijáka. Objevili jsme igelitovou tašku, která obsahovala osm neonově růžových silikonových plaveckých čepic. Všechny byly úhledně složené v igelitových sáčcích na zip a cenovky hlásaly, že Joyce zaplatil za každou z nich šestnáct dolarů. Pokud jde o křesadla, v igelitce z obchodního domu WalMart jsme našli čtyři.

Joyce měl ve své betonové jeskyni také stolek s počítačem, a ten jsme přenechali Lucy, aby se pokusila zjistit, co se dá. Posadila se na skládací stoličku a začala ťukat do klávesnice, zatímco Marino se vrhl se šroubořezem na zamčený mrazák. Přízračnou shodou okolností šlo o úplně stejný typ jako ten, který jsem měla doma.

„Tohle je až příliš snadné,” poznamenala Lucy. „Nahrál si veškerou svou korespondenci na disk. Bez hesla, bez zabezpečení. Všechno, co posílal a dostával. Asi tak za osmnáct měsíců zpátky. Vyskytuje se tady uživatelské jméno FMKIRBY Nejspíš to znamená from Kirby, posláno z Kirby. A vážně nemám tušení, s kým si tam mohl dopisovat,” dodala ironicky.

Přistoupila jsem blíž a dívala se jí přes rameno, zatímco rychle projížděla vzkazy, které Carrie posílala Newtonu Joyceovi a on jí. Joyce používal uživatelské jméno skinner, nepříjemně odkazující ke stahování z kůže. Desátého května jí napsal:

Našel jsem ji. Fantastické spojení. Jak by se ti líbil známý mediální magnát? No, nejsem báječný?

Nazítří Carrie odpověděla:

Ano, BÁJEČNÝ Chci je. Pak si pro mě přileť, supermane. Ukážeš mi to později. Chci se dívat do jejích prázdných očí, chci to vidět.

„Dobrý bože,” zamumlala jsem. „Chtěla, aby spáchal vraždu ve Virginii a zařídil to tak, abych se musela podílet na vyšetřování.”

Lucy sjela na další zprávy, vztekle, netrpělivě poklepávala na šipku směřující dolů.

„Takže on náhodou při focení reklamy narazí na Claire Rawleyovou a udělá z ní vějičku. Skvělá návnada, protože měla kdysi vztah se Sparkesem,” pokračovala jsem. „Joyce a Claire odjeli na jeho ranč, ale Sparkes byl mimo město. To mu zachránilo život. Joyce ji zabil, zmrzačil a pak dům podpálil.” Odmlčela jsem se a začetla se do další pošty. „A teď jsme tady.”

„Jsme tady, protože ona nás tady chce mít,” opáčila Lucy. „Tohle je určeno nám.”

Prudce klepla na klávesu.

„Copak to nechápeš?” zeptala se. Obrátila se na židli ke mně.

„Dotáhla nás sem, abychom tohle všechno viděli,” řekla. Náhle se ozvalo ostré cvaknutí, jak nástroj prolomil ocelový zámek, a dveře mrazáku se mlaskavě otevřely. „Proboha,” vykřikl Marino. „Do hajzlu!”

Kapitola 23

Na nejvyšší drátěné polici mrazáku stály dvě holé hlavy aranžérských figurín, jedna mužská, jedna ženská, a jejich prázdné obličeje byly potřísněné zčernalou zmrzlou krví. Joyce je používal jako formy pro tváře, které ukradl, přikryl jimi obličeje těch figurín a pak je hluboce zmrazil, aby jeho trofeje získaly tvar. Hrůzné masky poté uložil ve třech vrstvách v mikrotenových sáčcích označených jako důkazní materiál, s čísly případů, místy činu a daty.

Ta nejnovější ležela úplně nahoře a já ji automaticky zvedla. Srdce mi chvíli tlouklo tak divoce, že svět kolem mě úplně zčernal. Celá jsem se roztřásla a probrala se až ve chvíli, kdy mě McGovernová držela v náručí. Snažila se mě usadit na židli u počítače, kde před chvílí seděla Lucy.

„Přineste jí někdo trochu vody,” volala McGovernová. „Bude to dobré, Kay. To přejde.”

Zadívala jsem se na otevřený mrazák, v němž hromádky plastových sáčků skrývaly lidskou kůži a krev. Marino vztekle rázoval po garáži a prsty si prohrabával pramínky řídnoucích vlasů. Barva jeho obličeje naznačovala hrozící mozkovou mrtvici. Lucy byla pryč.

„Kde je Lucy?” zeptala jsem se ochraptěle.

„Šla pro lékárničku,” odpověděla McGovernová tiše. „Jen se uklidni, snaž se uvolnit, odvedeme tě odsud. Nemusíš tohle všechno vidět.”

Ale já to už viděla. Viděla jsem prázdnou skořápku obličeje, zdeformovaná ústa a nos, který neměl přepážku. Viděla jsem naoranžovělou kůži s krystalky ledu. Na sáčku bylo datum 17. června, jako místo uvedena Filadelfie, a mně došlo, co to znamená, už ve chvíli, kdy jsem se podívala, a v tom okamžiku bylo příliš pozdě. A možná bych se podívala i tak, protože jsem to potřebovala vědět jistě.

„Byli tady,” řekla jsem.

Pokusila jsem se zvednout a opět se mi zatočila hlava.

„Přijeli sem, aby tu nechali tohle. Abychom to našli,” dodala jsem.

„Zatracený svině!” zařval Marino. „ZATRACENÝ HNUSNÝ SVINĚ!”

Vztekle si otřel oči pěstí a dál přecházel sem a tam, jako by se zbláznil. Po schodech přiběhla dovnitř Lucy. Byla bledá, oči měla skelné, vypadala jako v šoku.

„McGovernová Correllové,” řekla Teun do své vysílačky.

„Correllová,” ozvalo se z přístroje.

„Všichni hned přijďte sem.”

„Rozumím.”

„Zavolám lidi z naší soudní patologie,” prohlásil detektiv Scroggins.

Také ho to ohromilo, ale nezasáhlo ho to stejným způsobem jako nás. Pro něj to nebylo osobní. O Bentonu Wesleym nikdy neslyšel. Scroggins metodicky procházel sáčky v mrazáku, počítal je a pohyboval přitom ústy.

„Prokristapána,” zvolal užasle. „Těch věcí je tady sedmadvacet.”

„Data a místa,” řekla jsem a musela sebrat všechny síly, které mi zbývaly, abych se k němu dokázala připojit.

Dívali jsme se společně.

„Londýn, 1981 Liverpool, 1983. Dublin, 1984 a jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct. Celkem jedenáct z Irska, do roku 1987. Podle všeho se do toho zrovna začal opravdu dostávat,” řekl Scoggins, rozrušený, jako bývají lidé, kteří jsou na pokraji hysterie.

Dívala jsem se s ním a zjistila, že Joyce začal zabíjet v Severním Irsku, v Belfastu, než se přesunul do Irské republiky, kde se v Dublinu a v místech jako Ballboden, Santry a Howth dopustil devíti vražd a také jedné v Galway. Potom začal hledat kořist v USA, hlavně na Západě, v odlehlých oblastech Utahu, Nevady, Montany a Washingtonu, a jednou zabil také v Natchesu v Mississippi, což mi hodně prozradilo, hlavně když jsem si vzpomněla, co mi Carrie napsala v dopise. Udělala podivnou narážku na rozřezaně kosti.

„Ta torza,” vyhrkla jsem; náhlé pochopení mě zasáhlo jako blesk. „Ty nevyřešené vraždy v Irsku. A potom se na osm let odmlčel, protože zabíjel na americkém Západě a mrtvoly se nikdy nenašly nebo je aspoň nikdo nenahlásil do federálního registru. Takže jsme se o nich nedozvěděli. Nikdy s tím nepřestal a potom se vydal do Virginie, kde si rozhodně získal mou pozornost a doháněl mě k zoufalství.”

V roce 1995 se objevily dvě zohavené mrtvoly, jen torza těl, první poblíž Virginia Beach, druhá v Norfolku. V následujícím roce přibyly další dvě, tentokrát v západní části státu, jedna v Lynchburgu, druhá v Blacksburgu, velmi blízko areálu Virginské technické vysoké školy. V roce 1997 se zdálo, že se Joyce stáhl, a já měla podezření, že právě tehdy se s ním spojila Carrie.

Publicita ohledně těch rozřezaných těl byla obrovská. Porovnáním předsmrtných a posmrtných rentgenových snímků jsme dokázali identifikovat pouze dvě mrtvoly bez hlavy a bez údů v obou případech šlo o vysokoškolské studenty mužského pohlaví. Byly to moje případy a já se o ně zasazovala natolik, že na vyšetřování začala spolupracovat i FBI.

Teď mi došlo, že Joyceovým hlavním záměrem nebylo pouze ztížit určení totožnosti, ale především zamaskovat, jakým způsobem znetvořil mrtvým obličeje. Nechtěl, abychom zjistili, že krade svým obětem jejich krásu. Vlastně jim kradl jejich osobnost, když je nožem připravil o tváře a přidal si je do své mrazivé sbírky. Možná se bál, že další rozřezané mrtvoly by vyvolaly příliš velký poprask, takže změnil modus operandi a začal s požáry. Možná mu to dokonce navrhla Carrie. Mohla jsem jen hádat, že se ti dva nějakým způsobem seznámili po internetu.

„Já to nechápu,” prohlásil Marino.

Už se trochu uklidnil a začal se spolu s námi probírat Joyceovými balíčky.

„Jak je sem vůbec všechny dostal?” zeptal se. „Až z Anglie a z Irska? Nebo z Venice Beach a Salt Lake City?”

„V suchém ledu,” opáčila jsem stručně a pohlédla na ty kovové fotografické kufříky a polystyrenové chladicí tašky. „Stačilo, aby je dobře zabalil, a při kontrole zavazadel na letišti mu vůbec nic nehrozilo.”

Další prohlídka Joyceova domu vynesla na světlo ještě jiné inkriminující důkazy, všechny ponechané na očích, bez nejmenší snahy o utajení. Příkaz k domovní prohlídce uváděl hořčíková křesadla, nože a části lidských těl, což dávalo policistům právo přehrabovat se v zásuvkách, a kdyby se jim zachtělo, třeba i vrtat do zdí. Zatímco místní soudní lékař vytahoval obsah mrazáku, aby ho převezl do márnice, policisté zkoumali skříňky a násilím otevřeli sejf. Uvnitř našli peníze v cizích měnách a tisíce fotografií stovek lidí, kteří měli to štěstí, že neskončili v Joyceově mrazáku.

Byly tam rovněž snímky samotného Joycea alespoň jsme předpokládali, že je to on , jak sedí na sedadle pilota ve svém bílém schweizeru nebo se o něj ležérně opírá s rukama zkříženýma na hrudi. Prohlížela jsem si je a snažila se to pochopit. Joyce byl drobný štíhlý muž s hnědými vlasy, který by se dal považovat za hezkého, kdyby neměl obličej strašlivě znetvořený těžkým akné.

Jeho plet byla posetá jizvičkami a prohlubněmi až na krk a do rozhalenky košile a já si mohla jen představovat, jak se asi v dospívání styděl a jak se mu vrstevníci posmívali. Když jsem sama dospívala, znala jsem takové mladé muže, kteří trpěli různými viditelnými vadami na kráse, ať už vrozenými nebo způsobenými chorobou. Nedokázali se těšit ze, svého mládí a nemohli doufat, že se stanou předumětem lásky.

Takže Joyce olupoval jiné o to, co jemu samému scházelo. Ničil jiné lidi tak, jak byl zničen sám, ohniskem tu byl jeho vlastní ubohý životní úděl, jeho vlastní zmučená duše. Necítila jsem k němu soucit. A ani jsem si nemyslela, že on a Carrie jsou dosud v tomto městě, nebo vlastně kdekoli v okolí. Dostala to, co chtěla, alespoň prozatím. Do pasti, kterou jsem nastražila, jsem se chytila sama. Carrie si přála, abych našla Bentona, a přesně to se stalo.

Byla jsem si jistá, že finále pro ni má být to, co se chystá provést mně, ale v tu chvíli jsem byla tak vyčerpaná, že mi to bylo úplně lhostejné. Připadala jsem si jako mrtvá. Ve snaze najít trochu klidu jsem se usadila na starou popraskanou mramorovou lavičku mezi přebujelou vegetací na Joyceově zadní zahradě. Begonie a fíkovníky tam bojovaly s pampasovou trávou o přístup ke slunci a na konci zahrady, mezi stíny vzrostlých dubů a divoce kvetoucími červenými a žlutými ibišky, jsem objevila Lucy.

„Lucy, pojeďme domů.”

Seděly jsme vedle sebe na tvrdém kamenném sedátku, které mi připo

mínalo hřbitovy.

„Doufám, že byl už mrtvý, když mu tohle udělali,” opakovala Lucy poněkolikáté.

Nechtěla jsem o tom přemýšlet.

„Jenom doufám, že netrpěl.”

„Ona chce, abychom si lámaly hlavu s takovými věcmi,” řekla jsem a příkrovem ohromené nevíry, který mě tížil, probleskl hněv. „Už nám toho vzala dost, nemyslíš? Nesmíme jí dát nic víc, Lucy.”

Na to neměla žádnou odpověď.

„Teď to tady převezme ATF a policie,” pokračovala jsem a vzala Lucy za ruku. „Pojeďme domů, začneme tam znovu od začátku.”

„Jak?”

„Zatím to ještě nevím jistě.” Promluvila jsem tak pravdivě, jak jsem dokázala.

Společně jsme vstaly a obešly dům dopředu, kde McGovernová hovořila vedle svého vozu s jedním agentem. Podívala se na nás a v očích se jí objevil soucit.

„Kdybyste nás mohla odvézt zpět k vrtulníku,” obrátila se na ni Lucy s klidem, který zdaleka nepociťovala, „odletím s ním zpět do Richmondu a pohraniční stráž si ho tam může vyzvednout. Teda jestli nemáte nějaké jiné plány.”

„Nevím, jestli byste teď měla řídit vrtulník.” McGovernová náhle opět promluvila jako Lucyina nadřízená.

„Věřte mi, jsem v pořádku,” odpověděla Lucy chladnějším tónem. „Kromě toho, kdo jiný by s ním měl odletět? Nemůžete ho přece nechat jen tak stát na fotbalovém hřišti.”

McGovernová zaváhala a zkoumavě se na Lucy podívala. Potom odemkla explorer.

„No dobrá,” řekla. „Nastupte si.”

„Vyplním letový plán,” uklidňovala ji Lucy, když vklouzla na přední sedadlo. „Takže si budete moct ověřit, kde právě jsme, jestli vám to pomůže.”

„Pomůže,” ujistila ji McGovernová a nastartovala.

Zapnula vysílačku a zavolala jednoho z agentů v domě.

„Dejte mi Marina,” požádala ho.

Po krátkém čekání se z přístroje rozlehl Marinův hlas.

„Co se děje?” zeptal se.

„Lucy a Kay odlétají. Poletíš s nimi?”

„Já se budu radši držet při zemi,” odpověděl okamžitě. „A chci tady s tím ještě pomoct.”

„Chápu. Oceňujeme to,”

„Vyřiď jim, aby letěly opatrně,” dodal Marino.

Když jsme přijely k vrtulníku, hlídkoval u něj příslušník univerzitní ostrahy vybavený jízdním kolem a na tenisových kurtech vedle byla hra v plném proudu. Ozývalo se ťukání tenisových míčků a poblíž branky na hřišti trénovalo pár mladých mužů fotbal. Nebe bylo jasně modré a stromy ohýbal jen mírný vánek jako by se tady nic zlého nestalo. Lucy provedla důkladnou předletovou kontrolu, zatímco já čekala s McGovernovou v autě.

„Co se chystáš udělat?” zeptala jsem se jí.

„Bombardovat noviny a média jejich fotografiemi a veškerými dalšími informacemi, které by mohly vést k tomu, že je někdo pozná,” odpověděla. „Musejí jíst. Musejí spát. On musí někde tankovat. Nemůže věčně lítat, aniž by doplňoval palivo.”

„Vůbec nechápu, že ten vrtulník zatím nikdo neviděl přistávat, tankovat, kamkoli letět.”

„Podle všeho měl v garáži slušnou zásobu leteckého benzinu. Nemluvě o tom, že existuje spousta malých heliportů, kde může nenápadně přistát a natankovat,” vysvětlila mi. „Jsou všude možně. V neřízeném vzdušném prostoru vůbec nemusí kontaktovat maják a schweizery nejsou zrovna vzácný typ vrtulníku. A navíc” podívala se na mě „lidi ten vrtulník přece viděli. My dvě jsme ho viděly na vlastní oči, ten kovář taky, i ředitelka Kirby. Jen nikdo z nás netušil, na co se vlastně dívá.”

„Asi máš pravdu.”

Náladu jsem měla každým okamžikem ponuřejší. Nechtělo se mi domů. Nechtělo se mi nic. Zdálo se mi, jako by všechno kolem zešedlo, třásla jsem se zimou, byla jsem opuštěná a nemohla jsem ničemu z toho uniknout. V hlavě se mi honily otázky a odpovědi, úvahy a zoufalý křik. Kdykoli jsem se na chvilku přestala soustředit, viděla jsem ho před sebou. Viděla jsem ho ležet mezi doutnajícími troskami. Viděla jsem jeho obličej pod zmrzlým igelitem.

,,…Kay?”

Uvědomila jsem si, že na mě McGovernová mluví.

„Ráda bych věděla, jak se cítíš. Doopravdy.” Dívala se mi přímo do očí.

Zhluboka, přerývaně jsem se nadechla a hlas se mi lámal, když jsem říkala: „Zvládnu to, Teun. Kromě toho sama nevím, jak mi vlastně je. Nejsem si ani jistá, co vlastně dělám. Ale vím, co jsem udělala. Všechno jsem zkazila. Carrie se mnou hrála jako s dobře rozdanými kartami a Benton je mrtvý. Ona a Newton Joyce se pořád potulují někde venku, připravení udělat opět něco zlého. Nebo to možná už udělali. Snažila jsem se ze všech sil, a vůbec nic to nezměnilo, Teun.”

Vyhrkly mi slzy a Lucy, která právě kontrolovala uzávěr palivové nádrže, se mi před očima rozmazala. Pak začala odvazovat listy hlavního rotoru. McGovernová mi podala papírový kapesník a zlehka mi stiskla paži.

„Byla jsi skvělá, Kay. Za prvé, kdybys nezjistila to, co jsi zjistila, neměli bychom co napsat na příkaz k domovní prohlídce. Dokonce bychom ani žádný nedostali, a kde bychom teď byli? Ano, ještě jsme je sice nechytili, ale aspoň víme, kdo za tím je. A dopadneme je.”

„Našli jsme přesně to, co chtěli, abychom našli,” namítla jsem.

Lucy dokončila prohlídku a podívala se mým směrem.

„Asi bych už měla jít,” řekla jsem McGovernové. „Děkuju ti.”

Stiskla jsem jí ruku.

„Postarej se o Lucy,” dodala jsem.

„Podle mě se o sebe docela dobře stará sama.”

Vystoupila jsem a při chůzi se ještě otočila a zamávala jí. Otevřela jsem dvířka na straně druhého pilota, nasedla a zapnula si pásy. Lucy vytáhla z kapsy na dveřích seznam věcí ke kontrole a metodicky ho prošla vyzkoušela tlačítka a měniče napětí a ujistila se, že páka kolektivního řízení je ve správné poloze a přívod paliva vypnutý. Srdce mi pořád ještě netlouklo v normálním rytmu, dýchala jsem rychle a povrchně.

Vrtulník se odlepil od země a obrátil se proti větru. McGovernová se dívala se zacloněnýma očima, jak nabíráme výšku. Lucy mi podala navigační mapu a prohlásila, že jí mám pomáhat držet kurz. Přešla do režimu visení a spojila se s kontrolou letového provozu.

„Věži ve Wilmingtonu, tady vrtulník dvajednadevět Sierra Bravo.”

„Slyšíme vás, vrtulníku dvajednadevět, tady věž ve Wilmingtonu.”

„Žádáme povolení k odletu z univerzitního sportovního areálu přímo k vám na ISO Aero kvůli doplnění paliva. Přepínám.” ,

„Kontaktujte věž, jakmile vstoupíte do prostoru letiště. Povolení k odletu ze současné pozice samozřejmě uděleno, zůstaňte v kontaktu a hlaste svůj přílet na ISO.”

„Dva Sierra Bravo rozumí.”

Pak Lucy řekla do sluchátek mně: „Budeme se držet magnetického kurzu tři nula nula. Takže až natankujeme, dostaneš za úkol hlídat, aby gyrokompas odpovídal radiokompasu, a pomáhat s mapou.”

Vystoupala do výšky sto padesáti metrů, když se nám opět ozvala věž.

„Vrtulníku dva Sierra Bravo,” ozvalo se z přístroje,

„máte na šesti hodinách ve výšce devadesáti metrů neiden

tifikovaný letoun, blíží se k vám.”

„Dva Sierra Bravo se dívá, zatím nic.” „Neidentifikovanému letounu tři kilometry jižně od letiště, identifikujte se,” odvysílala věž všem v doslechu. Odpovědí bylo jenom ticho.

„Neidentifikovanému letounu ve vzdušném prostoru Wilmingtonu, identifikujte se,” opakovala věž.

Nic se neozvalo.

Lucy stroj zahlédla první, přímo za námi a pod horizontem, což znamenalo, že letí níže než my.

„Věži ve Wilmingtonu,” řekla do vysílačky. „Vrtulník dva Sierra Bravo. Máme nízko letící stroj v dohledu. Budeme si udržovat odstup.”

Pak Lucy dodala ke mně: „Něco se děje,” znovu se na sedadle obrátila a podívala se dozadu.

Kapitola 24

Nejdřív to vypadalo jen jako tmavá tečka na obloze za námi, přímo v naší dráze, která se stále blížila. Když se dostala o něco blíže, postřehla jsem, že je bílá. A pak se změnila v bílý schweizer, od krytu kabiny se odráželo slunce. Srdce se mi sevřelo přívalem zděšení.

„Lucy!” vykřikla jsem.

„Vidím je,” odpověděla, okamžitě rozzuřená. „Do hajzlu. Tomu prostě nevěřím.”

Přitáhla páku kolektivu nahoru a začaly jsme prudce stoupat. Schweizer se držel ve stále stejné výšce a pohyboval se rychleji než my, protože při stoupání naše rychlost klesla na sto třicet kilometrů v hodině. Když nás schweizer doháněl a začal ostře uhýbat směrem k našemu pravému boku, kde bylo sedadlo prvního pilota, Lucy zatlačila cykliku dopředu a pak zapnula vysílačku.

„Věži ve Wilmingtonu. Neidentifikovaný letoun provádí nepřátelské akce,” ohlásila. „Přejdeme k únikovým manévrům. Kontaktujte místní policii, podezřelá v neidentifikovaném letounu je známa jako ozbrojená a nebezpečná uprchlice. Vyhneme se zalidněným oblastem, úhybné manévry zaměříme nad vodu.”

„Rozumím, vrtulníku. Kontaktuji místní úřady.”

Pak muž ve středisku řízení letového provozu přepnul na jinou frekvenci a poslal do éteru výstrahu.

„Pozor všem letounům, toto je výstražné hlášení z věže ve Wilmingtonu, oblast letového provozu je nyní uzavřena pro veškerý vzdušný provoz. Veškerý pozemní provoz zastavit. Opakuji, oblast letového provozu je uzavřena pro veškerý vzdušný provoz. Pozemní provoz zastavit. Všechny letouny na této frekvenci žádáme okamžitě přepnout na wilmingtonskou příletovou kontrolu na frekvenci Viktor 135,75 nebo Uniform 343,9. Opakuji, všechny letouny na této frekvenci musejí okamžitě přepnout na wilmingtonskou příletovou kontrolu na frekvenci Viktor 135,75 nebo Uniform 343,9. Vrtulníku dva Sierra Bravo, zůstaňte na této frekvenci.”

„Dva Sierra Bravo rozumí,” potvrdila Lucy.

Věděla jsem, proč míří nad oceán. Kdybychom se zřítily, nechtěla, aby se to stalo v zalidněné oblasti, kde by mohl přijít k úrazu ještě někdo jiný. A Carrie podle mě určitě předvídala, že Lucy udělá přesně tohle, protože Lucy byla hodná. Vždycky myslela nejdřív na druhé. Obrátila vrtulník k východu, schweizer kopíroval všechny naše pohyby, ale zatím se držel stále stejně daleko, asi sto metrů za námi, jako by si posádka byla jistá, že nemají kam spěchat. V tu chvíli jsem pochopila, že nás Carrie nejspíš celou dobu sledovala.

„Nemůžu letět rychleji než sto šedesátkou,” upozornila mě Lucy; napětí v nás stoupalo jako horký příliv.

„Viděla nás dneska přistávat na tom hřišti,” řekla jsem. „Ví, že jsme nedoplňovaly palivo.”

Letěly jsme v mírném náklonu nad pláží a chvilku se držely pobřeží. Lidé, kteří se tam opalovali a plavali, vypadali z výšky jako pestrobarevné tečky. Zastavovali se a zvedali hlavy, když se nad nimi přehnaly dvě helikoptéry mířící nad moře. Necelý kilometr nad oceánem začala Lucy zpomalovat.

„Nemůžu tu rychlost udržet,” sdělila mi a znělo to jako předzvěst zkázy. „Když přijdeme o motor, nedostaneme se zpátky, a máme málo paliva.”

Ukazatel hlásil něco přes pětasedmdesát litrů. Lucy navedla vrtulník do ostré otáčky o sto osmdesát stupňů. Schweizer mohl být tak patnáct metrů pod námi a nyní se ocitl přímo proti nám. Od kabiny se odráželo slunce, takže se nedalo poznat, kdo sedí uvnitř, ale já to stejně věděla. Neměla jsem sebemenší pochybnost, a když se druhý stroj přiblížil na sto padesát metrů a začal stoupat k Lucyině straně, ucítila jsem několik krátkých trhnutí za sebou, jako rychlé pohlavkování, a náš vrtulník se prudce zakymácel. Lucy vytáhla z podpažního pouzdra pistoli.

„Střílejí po nás!” zavolala na mě.

Vzpomněla jsem si na ten samopal typu Calico, který zmizel ze Sparkesovy sbírky.

Lucy se usilovně snažila otevřít dvířka na své straně. Nakonec je vyrazila a vzápětí dvířka zavířila vzduchem a zmizela někde dole za námi. Pak Lucy snížila otáčky.

„Střílejí!” zavolala do vysílačky. „Opětujeme palbu. Udržte veškerý provoz mimo oblast Wrightsville Beach!”

„Rozumím! Potřebujete další pomoc?”

„Vyšlete pozemní pohotovostní jednotky na pláž ve Wrightsville! Očekávejte možné ohrožení lidských životů!”

Když schweizer naletěl přímo pod nás, zahlédla jsem odlesky slunce na hlavni, jejíž konec jen trochu vykukoval z okénka na straně druhého pilota. Ucítila jsem další opakované údery.

„Myslím, že zasáhli přistávací lyže,” skoro zaječela Lucy, když se pokoušela zamířit pistolí z vyražených dvířek a zároveň řídit vrtulník. Ruku, kterou střílela, měla navíc v obvaze.

Okamžitě jsem hrábla do kabelky a s hrůzou si uvědomila, že moje osmatřicítka je pořád v aktovce, která zůstala uložená v zavazadlovém prostoru. Pak mi Lucy podala svou zbraň a sáhla si za hlavu pro útočnou pušku AR15. Schweizer nás obloukem obletěl, aby nás zatlačil do vnitrozemí. Věděli, že nás mají v pasti, protože nebudeme riskovat bezpečnost lidí na zemi.

„Musíme zpátky nad moře,” zakřičela na mě Lucy. „Tady po nich nemůžu střílet. Vykopni si dvířka. Vysaď je z pantů a zahoď je!”

Nějak se mi to podařilo, a když se dvířka řítila dolů, uhodil mě do tváře proud vzduchu a země mi najednou připadala mnohem blíž. Lucy provedla další obrat a schweizer ji napodobil. Ručička na ukazateli paliva klesla ještě níž. Tohle jako by se opakovalo donekonečna, jak nás schweizer vyháněl nad moře a my se pokoušely uletět mu nad pevninu, abychom mohly přistát.

Potom, ve výšce tři sta třicet metrů, když jsme letěly nad mořem rychlostí sto sedmdesáti kilometrů, zasáhly výstřely trup. Obě jsme ucítily rychlou řadu otřesů, těsně za sebou, hned u levých zadních dvířek pro pasažéry.

„Otočím to,” řekla mi Lucy. „Dokážeš nás v téhle výšce udržet rovně?”

Byla jsem vyděšená. Určitě tady umřeme.

„Zkusím to,” odpověděla jsem a převzala řízení. Mířily jsme přímo proti schweizeru. Nemohl být od nás

dál než patnáct metrů a možná tak třicet metrů pod námi, když Lucy odjistila pušku a do komory vsunula jednu dávku.

„Páku cyklicky dolů! Teď’!” zakřičela na mě a vystrčila hlaveň pušky z otevřených dveří.

Klesaly jsme rychlostí tři sta metrů za minutu a já si byla jistá, že se s druhým vrtulníkem srazíme. Pokusila jsem se uhnout z jeho směru, ale Lucy to nepřipustila.

„Rovnou na ně!” zakřičela.

Když jsme přelétaly těsně nad schweizerem, tak blízko, že jsem myslela, že nás rozsekají na kusy jeho vrtule, palbu jsem neslyšela. Lucy střílela dál a já viděla jen záblesky, a pak se Lucy najednou zase chopila cyklického řízení a prudce otočila pákou doleva, takže se náš vrtulník odklonil od schweizeru, který se právě v tu chvíli změnil v ohnivou kouli, jež se přes nás z boku téměř převalila. Lucy převzala řízení a já se předklonila a rukama si chránila hlavu v očekávání, že se zřítíme.

A pak, stejně náhle, jako nás nárazové vlny zasáhly, zase ustaly a já jen zahlédla, jak hořící trosky prší do Atlantského oceánu. Náš vrtulník byl stále ve vzduchu a otáčel se širokým obloukem, aerodynamicky čistě. V nevěřícném úžasu jsem se podívala na svou neteř.

„Do hajzlu s nima,” řekla chladně, když lesklou hladinu protínaly hořící kusy rozbitého stroje.

Zapnula vysílačku, naprosto a dokonale vyrovnaná.

„Věži, letoun s uprchlíky explodoval. Trosky tři kilometry od Wrightsville Beach,” oznámila. „Zatím se zdá, že nikdo nepřežil. Kroužíme a hledáme známky života.”

„Rozumím. Potřebujete pomoc?” zazněla otřesená odpověď.

„Trochu pozdě. Ale negativní. Vracím se na vaši pozici k okamžitému doplnění paliva.”

„Ehm, rozumím.” Všemocná věž se zakoktávala. „Okamžitě přileťte. Místní policie na vás počká u ISO.”

Ale Lucy ještě dvakrát nízko, asi patnáct metrů nad hladinou, pomalu zakroužila, zatímco se k pláži hnaly hasičské a policejní vozy s vyjícími sirénami a zapnutými výstražnými světly. Zpanikaření plavci vybíhali z vody, klopýtali a bojovali s vlnami, mávali rukama, jako by je pronásledoval obrovský bílý žralok. Plovoucí trosky se houpaly ve vzdutých vlnách. Na hladinu vyplavaly ostře oranžové záchranné vesty, ale nikdo v nich nebyl.

O týden později

Ostrov Hilton Head

Bylo pošmourné ráno, obloha měla stejně šedavou barvu jako moře, když se ta nepočetná skupinka lidí, kteří milovali Bentona Wesleyho, shromáždila na prázdné, neobdělávané části plantáže Sea Pines.

Zaparkovali jsme poblíž luxusních bytovek a po cestičce došli na pobřežní dunu. Pak už jsme se museli proplétat mezi trsy kuřinky a ostřice. Pláž tu byla užší, písek méně pevný a kolem se povalovalo naplavené dřevo jako upomínka na nesčetné bouřky.

Marino se potil v proužkovaném obleku, bílé košili a tmavé kravatě a mě napadlo, že ho snad poprvé v životě vidím takhle ustrojeného. Lucy byla v černém, ale věděla jsem, že ji uvidím až později, protože měla na práci něco velmi důležitého.

Dostavila se McGovernová a také Kenneth Sparkes, ne proto, že by Bentona znali, ale chtěli svou přítomností potěšit mě. V těsném hloučku poblíž vody stála Connie, Bentonova bývalá žena, a jejich tři dospělé dcery, a mně připadalo zvláštní, že když se teď na ně podívám, cítím jenom lítost. Nezbyla v nás žádná zášť, nepřátelství nebo strach. Smrt to vše rozptýlila stejně důkladně, jako to život vyvolal.

Přišli i další lidé z Bentonovy minulosti, agenti ve výslužbě a bývalý ředitel akademie FBI, který před mnoha lety uvěřil, že Bentonovy návštěvy ve věznicích a výzkum v oblasti profilování pachatele mají smysl. Bentonova specializace byla nyní známá, stará a běžná, propraná televizí a filmy, ale kdysi to bývala naprostá novinka. Benton před lety patřil k průkopníkům usilujícím o lepší pochopení lidí, kteří byli skutečně psychopatičtí nebo bezcitní a zlí.

Nebyl tu žádný zástupce farnosti, neboť Benton za celou dobu, co jsem ho znala, nezašel ani jedinkrát do kostela. Dostavil se pouze presbyteriánský kaplan, který dělal poradce agentům FBI v těžkých životních situacích. Jmenoval se Judson Lloyd a byl to křehký stařík s půlměsíčkem bílých vlasů. Reverend Lloyd měl na sobě kolárek a v ruce držel malou bibli vázanou v černé kůži. Nesešlo se nás na břehu ani dvacet.

Neměli jsme hudbu ani květiny, v hlavě nám nezněly proslovy a melodie, neboť Benton dal ve své poslední vůli zcela přesně najevo, co si přeje. Péčí o své ostatky pověřil mě, neboť, jak sám napsal: V takových věcech jsi výborná, Kay. Vím, že zajistíš, aby se moje přání splnilo.

Nechtěl žádný obřad. Nestál o vojenský pohřeb, na který měl nárok, žádné policejní vozy jedoucí v procesí, žádně čestné salvy a rakev zakrytou vlajkou. Měl jen prosté přání aby byla jeho mrtvola zpopelněna a popel rozptýlen nad místem, které měl nejraději, v civilizované zemi Nikdykde na ostrově Hilton Head, kam jsme spolu utíkali, kdykoli jsme mohli, abychom na krátký okamžik snění zapomněli, proti čemu bojujeme.

Nikdy mě nepřestane mrzet, že tady strávil své poslední dny beze mě, a bylo krutou ironií, že jsem musela zůstat doma kvůli zkáze, kterou způsobila právě Carrie. To byl začátek konce, který měl být i Bentonovým koncem.

Bylo pro mě snadné přát si nyní, abych ten případ nikdy nevzala. Ale kdybych to byla neudělala, někdo jiný by se teď někde jinde na světě účastnil pohřbu, jako v minulosti mnoho ostatních, a to násilí by nikdy nepřestalo. Slabě se rozpršelo. Déšť mě hladil po tváři jako smutné chladné ruce.

„Benton nás sem dnes nesvolal proto, abychom mu řekli sbohem,” začal reverend Lloyd. „Přál si, abychom jeden od druhého čerpali sílu a pokračovali v tom, co dělal on. Hájil dobro a odsuzoval zlo, bojoval za padlé a všechny ty hrůzy držel uvnitř a snášel je sám, neboť nechtěl zraňovat křehké duše svých blízkých. Zanechal za sebou lepší svět, než do jakého přišel. Zanechal nás lepšími, než jaké nás nalezl. Přátelé, pokračujme dál v tom, co dělal on.”

Otevřel bibli na Novém zákoně.

„V konání dobra neumdlévejme; neochabnemeli, budeme sklízet v ustanovený čas.”

Připadala jsem si rozpálená a vyprahlá a nedokázala jsem potlačit slzy. Otírala jsem si oči papírovými kapesníky a upřeně se dívala na písek, který mi třísnil špičky černých semišových bot. Reverend Lloyd si přitiskl ukazovák ke rtům, než přednesl několik dalších veršů z epištoly sv. Pavla ke Galatským, nebo to snad bylo z listu Timoteovi?

Vnímala jsem jeho slova jen mlhavě. Zalévala mě jako vytrvalý proud, jako voda řinoucí se potokem, a já v nich nedokázala najít smysl, když jsem bojovala s představami a obrazy, které se mi stále honily hlavou. Nejčastěji jsem před sebou viděla Bentona v jeho červené větrovce, když jsem za ním přišla tehdy ven k řece. Dala bych celý svět za to, abych mohla vzít zpět všechna ta příkrá slova. Přesto mě však chápal. Věděla jsem, že ano.

Vzpomínala jsem na jeho dokonalý profil a neproniknutelný výraz, který míval, když byl s jinými lidmi než se mnou. Možná jim připadal chladný, ale jeho chlad byl ve skutečnosti jen skořápkou kolem laskavého a něžného života. Napadlo mě, jestli bych se teď cítila jinak, kdybychom se přece jenom vzali. Napadlo mě, jestli moje nezávislost nepramení z vlastní nejistoty. Napadlo mě, že jsem možná udělala chybu.

,,… je si vědom, že zákon není určen pro spravedlivého, nýbrž pro lidi zlé a neposlušné, bezbožné a hříšníky, pro lidi bohaprázdné a světské, pro ty, kdo vztáhnou ruku proti otci a matce, pro vrahy,” předčítal reverend.

Ucítila jsem za sebou závan větru, když jsem tupě hleděla na líně se převalující moře. Pak se vedle mě ocitl Sparkes, naše paže se stěží dotýkaly. Díval se přímo před sebe, bradu pevnou, ústa rozhodně sevřená, vzpřímený v černém obleku. Obrátil se ke mně a v jeho pohledu se odrážel nezměrný soucit. Zlehka jsem přikývla.

„Náš přítel si přál mír a dobro,” promluvil reverend Lloyd znovu. „Přál si harmonii, která byla obětem, za něž bojoval, odepřena. Chtěl se zbavit hněvu a žalu, nebýt svázán hněvem a bezesnými nocemi plnými hrůzy.”

Z dálky ke mně dolehl zvuk vrtulníku, tupé pravidelné bušení vrtulí, které mi bude vždycky připomínat mou neteř. Vzhlédla jsem ke slunci, jehož paprsky se s námahou draly mezi oblaky tančícími závojový tanec. Nekonečně klouzaly po obloze a nikdy úplně neodhalily to, co jsme toužili spatřit. Modř za nimi, roztříštěná a zářivá jako barevná sklíčka, se míhala nad obzorem západně od nás, a duna za námi se náhle rozzářila, osvětlená sluncem, jak se vojska špatného počasí začala vzpírat poslušnosti. Zvuk helikoptéry zesílil a já se ohlédla za sebe nad palmy a borovice a zahlédla ji klesat v mírném náklonu.

„Chci tedy, aby se lidé všude ve shromáždění modlili, pozvedajíce ruce v čistotě, bez hněvu a hádek,” předčítal reverend.

Bentonův popel spočíval v malé mosazné urně, kterou jsem svírala v dlaních.

„Modleme se.”

Lucy začala klouzat nad stromy, rytmický zvuk rotorů nás tvrdě bodal do uší. Sparkes se ke mně naklonil a cosi říkal, v tom hluku jsem ho neslyšela, ale blízkost jeho tváře byla útěšná.

Reverend Lloyd se modlil dál, ale my jsme už nebyli schopni vznášet prosby k Všemohoucímu a ztratili jsme zájem. Lucy nechala JetRanger viset nízko nad pobřežím a vítr od rotorů zvedal z hladiny vodní tříšť.

Viděla jsem, jak se Lucy skrze čelní sklo kabiny dívá přímo na mě, a to, co ze mě zůstalo, zbité a roztříštěné, se stáhlo do pevného jádra. Popošla jsem vpřed, do bouře vířícího vzduchu, zatímco duchovní si opatrně přidržoval zbytečky vlasů. Začala jsem se brodit vodou.

„Bůh s tebou, Bentone. Odpočívej v pokoji. Chybíš mi, Bentone,” říkala jsem slova, která nikdo jiný nemohl slyšet.

Otevřela jsem urnu a vzhlédla ke své neteři, jež tu byla proto, aby vytvořila energii, kterou si přál mít, až nastane čas, aby šel někam dál. Kývla jsem na Lucy a ona zvedla palce v gestu, které mě zasáhlo do srdce a uvolnilo další slzy. Popel byl jako hedvábí a já cítila kousky Bentonových zvápenatělých kostí, když jsem zabořila ruku dovnitř a sevřela ho v dlani. Rozhodila jsem ho po větru. Vrátila jsem ho vyššímu řádu, který by byl sám vytvořil, kdyby měl tu možnost.

Advertisements